Do toho nadcházejícího

 Kéž by ten nadcházející rok vyšel lépe, než těch pár předchozích. Stále se nějak nedovedu smířit s tím, že když se začne dařit, nemusí to trvat dlouho. Jak se říká: "ještě nikdy nebylo tak špatně, aby nemohlo být hůř." To je ta pesimistická vyhlídka. Pořekadlo na optimistickou neznám. Ale je tu něco, co mě tak nějak drží nad vodou. Mám střechu nad hlavou, nemám hlad a po více než padesáti letech zase zírám na Měsíc a fandím všem těm vědcům a technikům, kteří na něj v Artemis znovu míří, všem těm pozemským problémům navzdory. 

Spadla [kovidová] klec

 S končící zimou a světlýlkem "na konci tunelu" v podobě očkování proti vlezlému Covidu jsem nabyl přesvědčení, že bych se snad mohl dočkat rozběhu své jarní cyklistické sezóny bez prodělání tohoto podivného onemocnění. 

Čas plyne a lidé kolem odcházejí do karantény a vrací se, jako by to už byla normální třeba chřipková rutina. Trpím spíš záněty horních cest dýchacích, od mládí často identifikovaných jako angína. Ohlásí se většinou pálením v krku, oteklými krčními mandlemi. To už prakticky nelze zamezit rozvoji onemocnění a situace se rychle vyvíjí standardním způsobem: tekutá rýma, hustá rýma, výjimečně teplota, na konci týdne kašel. 

Výkyvy počasí snáším špatně. Letošní zimní počasí je také nestálé. Před půlkou února noční mrazy přes deset stupňů, o týden později ve dne přes deset nad nulou, to je pro nemoci spíše živná půda.

Bylo jen otázkou času, kdy se dostanu na nějaký test. Preventivně zahájila testování šéfová dobrovolně přímo ve firmě. Ve středu 17.2.2021 před noční směnou bylo prakticky dokončeno, byl jsem negativní. 

Ve středečním a čtvrtečním slunečném odpoledni 24. a 25. února s teplotami skoro 13 °C jsem se pustil do prořezávání stromků. Ve čtvrtek už mě odpoledne bolela hlava. Přičítal jsem to pitnému režimu, ale ani po večeři bolest neodezněla. A noc už byla krutá. Probudila mě zimnice, teploměr naměřil přes 38 °C.

V pátek 26. února jsem navštívil praktického lékaře a po negativním antigenním testu jsem zůstal na kontrolce, do práce na víkend už jsem nenastoupil. Léky jsem nedostal, musím si pomoci sám. Ani v sobotu se mi nepodařilo Ibalginem stáhnout teplotu, tak jsem musel v neděli zajet do lékárny v Kauflandu pro Acylpirin. Teprve v neděli se mi trochu ulevilo a zbavil jsem se "zimnice". Zůstává suchý, dráždivý kašel, rýma se nespouští. Jde jenom ležet a ležet. Týden v posteli, jinak záchvaty kašle. Kolísání teploty kolem 37 °C a "běhání mrazu" nejen po zádech.

V pondělí 1. března se Romča vrátila z práce, už ji začínala bolet hlava. Asi to chytla ode mne. V úterý ji ani její doktor nepřijmul, rovnou jí zamluvil PCR test. Ve středu 3. března ho podstoupila a ve čtvrtek dostala pozitivní vyrozumění. Měla jít za maminkou, která bydlí v centru; poslala tam mě, když jsem teoreticky negativní. 

Tchyni bude letos 79 roků, nemá se o ni kdo jiný postarat, než Romana. Bydlí sama v paneláku. Neslyší, ale ještě se dokáže o sebe postarat. Nebyla moc nadšená, že dcera má Covida. Musela na PCR test 9. března - negativní. Sláva. 

První týden jsem byl schopen jen ležet. Vstát znamenalo okamžitě dostat záchvat suchého kašle. Ucpaný nos, ale dohromady nic jsem nevysmrkal. Musel jsem si koupit kapky.  "Mráz" mi běhal ne po zádech, ale po celém těle. Bolely oči, skoro jako by byly "ucpané dutiny", takže jsem jen poslouchal rádio. Vydržet u televize, natož u počítače, se fakt nedalo. Taky jsem nejedl dokud nezabrala antibiotika na zuby.

Po týdnu, kdy se prakticky nic nezlepšilo, jsem se ve čtvrtek 4. března na kontrole u praktika jen dozvěděl, že se mám příští týden objednat na PCR test. Moje situace se ale progresívně zkomplikovala. Začaly mě bolet zuby, hlavně pod můstkem, no docela krutá bolest. Začala mi otékat dolní čelist. Zachraňoval to na dálku zubař - poslal mi e-recept na antibiotika. Přestal jsem prakticky jíst kvůli té bolesti. Augmentin zabral až v průběhu soboty, do té doby jsem tišil nepříliš úspěšně Ibalginem. Svízelná situace. 

V úterý 9. března jsem se dostal na odběr PCR testu. Výsledek přišel SMSkou ve čtvrtek nad ránem: POZITIVNÍ. Ale kterou variantu mám, se tam nepíše. Takže co vlastně? Jsem v karanténě od 1. nebo od 4. března? Nebo jsem v osobní karanténě od 9. března na čtrnáct dní? Suše to vyřešil doktor, na kontrolu mám jít 24. března. Má to končit antigenním testem, nebo PCR? 

Volal kámoš. Předchozí týden prý mu nebylo dobře. Popsal příznaky. Zhruba stejné jako jsem měl já. Dal na mou radu a zařídil si PCR test. Negativní. Tak asi to byla jen "rýmička". Závěr: asi nelze odlišit příznaky od jiných onemocnění. Doktorka mu při telefonickém rozhovoru odpověděla na dotaz, co to tedy bylo: "no, asi jste to prodělal, a jste zase negativní". 

Ve středu 24. března kontrola u praktického lékaře. Zůstává mi sice záchvatový kašel, hlavně když se začnu hýbat, ale "kontrolka" uzavřena. Mám jíst vitamíny, chodit na sluníčko, a tak. Dostal jsem Potvrzení o prodělání nemoci. Možná se bude hodit. Imunitu tedy na 90 dní, podle stávajících předpisů. Jaká bude skutečná, nikdo neví. 

Připadá mi to, že Covid je něco jako chameleon. Různě se maskuje a pak projevuje. Možná jsem s ním bojoval už od Vánoc, různé příznaky se objevovaly v různou dobu. Až to vyvrcholilo. Tělo bojuje, imunitní systém, někomu lépe, jinému hůře. 

DOVĚTEK z 27. března

Přišel víkend, opakující se přesně po měsíci, kdy jsem nenastoupil na noční. Bavím se s mistrem své směny. Taky tehdy nenastoupil. Rozpadlá noční směna. Sejmul ho Covid prakticky stejným způsobem. Takže co z to vyplývá? Ve středu a čtvrtek před směnou jsme byli doma. Takže roznáška Covidu v úterý na ranní poradě? 

Na besídce bikerů

Hodně jsem se těšil na Vánoční bikerskou besídku naší party v Medlešicích. Nadešel její čas v sobotu 15. prosince 2018. Konečně jednou v roce půjdu na schůzku bez kola a stresu ze zítřejšího dne.

Předvánoční nálada v Medlešické pivovarské hospůdce.

Pivovarskou hospodu považuji za klasickou českou hospůdku, není formovaná nějakým moderním futuristickým designem ani přespříliš načinčaná dřevem či jinými představitelnými obklady. Ovšem má své kouzlo ve formě pověšených plechových, většinou historických cedulí, které jsou tu instalovány na všech volných plochách. Ale to není ten hlavní prvek, který nás sem láká.
Důležité je znovuzrození pivovaru, které připravil exulant Adolf Zeman, úspěšný sládek, mající za sebou zrození pivovarů v nejvzdálenějších končinách světa.
Medlešický nefiltrovaný ležák patří k vyhledávaným pivům a odbyt sudů beze zbytku pokrývá současnou výrobu.

Zábava se mohla rozjet. Hostinský připojil kanál televize na projektor, takže jsme při večeři mohli sledovat na stěně boj našich biatlonistů ve světovém poháru.
Po polévce z vlastních zdrojů nachystal hostinský pochoutky ve stylu zabijačky a spolu s dobrým pivem gurmánské atmosféře nic nechybělo. Sladkosti z vlastních zdrojů ke kafíčku přišly také vhod.
Trochu zklamání jsem zažil u tmavého ležáku, který, ač v zimním období, byl lehce nakyslý. Světlý neměl chybu.
Přišel nás pozdravit i veselý medvěd, takže atmosféra nadcházejících svátků narození Páně byla dokonalá.
Letošní besídku potrefila trochu marodka, takže vyhrazený stůl se tentokrát ani nezaplnil, dobrou náladu a vzpomínání na uplynulou sezónu to nemohlo zkazit.
Zatímco já vyrazil z domu pěšky, někteří drsňáci nezapřeli bikery a stylově přijeli i odjeli.

Potlučenej bajker... zas na kontrolce

Po pádu z kola 25. srpna postupně všechny ty bolístky vypukly a přes noc "přišly k sobě". Bylo jasné, že musím k doktorovi. V sobotu 26. srpna 2017 mě vzal do Pardubic kámoš autem. Po poledni už jsem "stepoval" na úrazovce Pardubické nemocnice. Byl velký problém tam dojet na kole, nemohl jsem pořádně došlápnout na levačku. To byla hlavní bolístka, na kterou jsem si stěžoval. Standardní postup úrazových chirurgů však poněkud změnil pořadí v diagnóze.

Ocenil jsem modernizované pracoviště rentgenů, neboť snad během deseti minut bylo zrengenováno vše podstatné možná desítkou snímků a lékaři se kochali pohledem na ně. Nejvíc je zaujal malíček levé ruky, který mě nejméně bolel. Zlomenina metakarpu. Dislokovaná. Chirurg ji zkusil ručně porovnat, ale suše sdělil, že to moc nepůjde. Lepší bude to sdrátovat. Nicméně ruka šla do polosádry.
Další pozornost patřila krční páteři. RTG nevypadal povzbudivě, i když jsem tvrdil, že kdyby mě nebolely vzpřimovače hlavy, tak kroutím krkem jako o závod. K poradě se zhotovil "lepší rentgen" - CT. Vnesl další pochybnosti, zdali jde o akutní záležitost, nebo něco staršího. Bude to na další vyšetření.
No a bolestivý kotník, kvůli němuž jsem téměř nechodící (proto jsem taky jel na kole), je otázka splasknutí výronu. Ledovat.

No doma mě pomalu nepoznávali. ..

Kontrola 28. srpna 2017 v nemocnici:  přidána prohlídka na neurochirurgii, chystá se magnetická rezonance.
A místo do práce "kontrolka".

Kontrola pondělí 4. září 2017:
Trochu jsem se zotavil, za krkem už tolik nebolí, můžu otáčet hlavou bez krajních poloh. Nepajdám, kotník sice trochu bolí, na kole opatrně. A co ruka?
Srůstá to špatně. Zítra na "kudlu", musí se to sdrátovat.
Jo zítra = úterý 5. září 2017: špatný výsledek odběru krve. "Pane Broulík, proč jste to neřekl, že berete Warfarin?" vystartovala na mě asi čtvrtá doktorka, která to se mnou řeší. "Od začátku to tvrdím, přečtěte si  úvodní vyšetření, jasně se to tam píše," bráním se.

Může mě trefit z toho toku informací v nemocnici. Hlavně že všude mají počítač. Asi mají i šikovný program, není nutné nutné nosit předchozí zprávu, stačí nadiktovat rodné číslo nebo ukázat kartičku zdravotní pojišťovny. Jenže zprávy se píšou v jakémsi obyč texťáku, něco se nakopíruje - CTRL C > CTRL V, k tomu se něco dopíše. Jeden se pak nemůže divit, že mu operují něco jiného. Musel jsem si dát bedlivý pozor, aby mi nevrtali prsteník, místo malíčku, jak se ve zprávě z 28. 8. objevilo. 
Firma STAPRO tu určitě nedělá zadarmo. Čekal bych, že když někde nahlásím komplikaci (Warfarin), bude to svítit červeně na každé otevřené stránce...

Operace se musí odložit na příští týden. Místo Warfarinu (nepatří k úrazu, to je prevence trombózy) dostávám injekční Zibor. Z Romči dělám sestřičku, s tou sádrou se mi sobě blbě něco píchá do břicha...

V pondělí 11. září 2017 nastupuji na chirurgii. Poprvé v životě jdu na operaci. Jsem trochu nervózní. Naštěstí jdu na řadu brzy po příjmu dopoledne. Fakt to funguje! Sál jsem snad ani neviděl. Hlavně to nebolelo. Co ale, až to "přijde k sobě"? Kupodivu vcelku snesitelná bolest, odmítám nabídku prášků na noc. Propouštějí mě hned v úterý. Ruka zůstává v polosádře - jak můžou vědět, že se ta zašitá rána nezanítí?
Dál se budu cpát Warfarinem.

Další kontrola ve čtvrtek 21. září 2017. Vytahují se stehy, dlaha se vrací. Nevypadá to, že bych mohl do konce měsíce nastoupit do práce. To zas bude finanční horror...

Mezitím v pondělí 25. září 2017 poprvé na magnetické rezonaci na poliklinice VEKTOR. Skenuje se krční páteř. Proč magnetická? Fakt prý silné magnetické pole, dáno podstatou metody. Hodinky ani řetízek nenosím, ale nastává debata, co s těmi drátky v ruce? Nerez ocel nemusí být magnetická, ale může něco indukovat. Krk je ale přece daleko od natažené ruky. Nechci sem chodit znovu. Přizvaný odborný lékař povoluje skenování. 
Vyhodnocení na neurochirurgii přichází v pátek 6. října 2017. Nic nového, co by neviděl CT. Páteř je divně nakroucená, ale já si na nic nestěžuji. "To může přijít", "uklidňuje" mě doktor.

Kontrola pondělí 9. října 2017. Horší zpráva - rentgen ukazuje, že se zlomenina dost pomalu hojí, zůstává tam štěrbinka. Mám zahájit rehabilitaci. Pokračujeme..
Obcházím známé rehabilitace, kterých jsem v minulosti využil, všude plno. Těžko se hledají termíny. Alespoň že si na kontrolce nemusím vybírat - beru všechno. Mám kliku - na Skřivánku, blízko bydliště. 

Kontrola v úterý 7. listopadu 2017. Stihl jsem všech deset rehabilitací. Píchá při ní v jedné poloze do zápěstí. Malíček se trochu kroutí, pěstička ještě nefunguje. Drátky zůstávají, další sada rehabilitace.

Do toho co čert nechce - 20. listopadu se probudím - a NEVIDÍM pořádně, vidím dvojitě! To bude ale jiný příběh...

Vytažení drátů úterý 28. listopadu 2017. Odpolední návštěva chirurgie opět s trochou nervozity. Budou se tahat dráty "za živa". Do ruky natlačen mezokain, dohromady to tahání nebolí, ale co až to "přijde k sobě"?
Příšlo. Večer. Neusnu ani u televize. Už nevím kam s tou rukou. Ani po té bouračce to tolik nebolelo. To jsem naposledy zažil před pár lety, brrr. Nemám doma nic na bolest, měl jsem si pořádně přečíst zprávu. Ještě že Romča má...

Kontrola čtvrtek 30. listopadu 2017. Místo bandáže jen spešl náplast přes stehy. Ale ten malíček nějak odstává...
Po celkem dvaceti rehabilitacích je levá ruka jakž takž schopná něco udělat. Mohu se o ni lehce opřít, prsty manipulují slušně, malíček tolik neodstává a pěstička dokáže rozumně sevřít rukojeť řídítek. S ničím těžkým však zatím nemohu manipulovat, rozcvičovat a provádět střečink musím i nadále...
11. ledna 2018 nastupuji do práce.

Jak jsem zahodil svobodu...

Poté, co jsem málem skončil loni na JIPce, jsem, nemaje dětí a rodičů, s rodinou víceméně rozpadlou, dospěl k přesvědčení, že musím nějak zajistit alespoň dům a nejbližší, které mám rád. Vyšlo mi to tak, že jsem se v sobotu 12. srpna 2017 oženil....

Žádnou slávu jsem ovšem neplánoval, nikomu jsem o tom neříkal, tak jsem prošel tím formálním procesem alespoň bez stresu....

Zdravý nemocný

V úterý 9. května 2017 jsem prošel ultrazvukovým vyšetřením nohy. Lékař zchladil mé optimistické očekávání že bude už všechno v pořádku. Není. Hluboká žilní trombóza zůstává. Lékař hovořil o jakési jedné žíle, která je stále ucpaná kdesi v dolní části lýtka.
Když tu zprávu četl praktický lékař, porovnal ji s listopadovým výsledkem z nemocnice a konstatoval, že je prakticky vše při starém. V pondělí 15. května 2017 tedy nastupuji do práce jako zdravý nemocný. Dál budu užívat Warfarin a měsíčně chodit na jeho kontrolu, nosit punčochu, a nejspíš za půl roku bude další ultrazvukové vyšetření. Plíce už nikdo nekontroloval. Když nebudu nic dělat, nic mi nehrozí. Stabilizovaný stav.
Nechávám stranou svůj podiv nad tím, jakým způsobem se v době masivního využívání elektroniky zpracovávají ultrazvuková vyšetření, když každé provádí jiný lékař, a žasnu nad tím, že se nekontrolují plíce, zdali zmizely příznaky embólie, která tvoří druhou složku onemocnění.
Takže s veškerým sportováním je to "na levačku". Neměl bych.
Kudy dál?

Po dubnové kontrole - konečně akce

Po kontrole 20. dubna přichází napínavý okamžik: 9. května 2017 se bude dělat ultrazvuk nohy na KOLFu. Na Poukaz. Konečně. V březnu, když mi bylo s nohou zle, mě tam "vyfakovali", bez objednávky. Takové máme zdravotnictví - úkony se musí dělat podle doktorů, ne podle potřeb pacienta. Tak jsem si to nepředstavoval. 
Kontrola u lékaře bude hned potom 11. května 2017. Hin sa hukáže. Už se po  mně shání OSSZ, jsem moc dlouho nemocný...

Léčení pokračuje na hradbě mlčení

Při zhoršení bolesti v lýtku se mi podařilo na začátku března vyjednat ultrazvukové vyšetření na poliklinice Kolf, když mi ho nepředepsal praktický lékař. Jenže to byla past. Sloužil jiný lékař a ten mi v pondělí bez žádanky zabouchl dveře.
Chtěl jsem si závěr vzít v úterý 21. března na kontrolu k praktickému lékaři. Přestože se cítím o dost lépe, nikam se stav neposunul. Po krevním testu INR byla opět zvýšena dávka Warfarinu a další kontrola se má konat ve čtvrtek 20. dubna 2017.

Nad mým sportem se stahují mraky - kontrolka pokračuje

Jaro se zdá přicházet zase dříve, nežli je obvyklé. Vyvolává to ve mně slušnou depresi, když se nedokážu stále vyhrabat z toho trombembolického stavu a postavit se pořádně na nohy. Lýtko stále blokuje všechny naděje.

Už jsem vynechal zimní sezónu, což mne velice mrzí, neboť jsem se na zimní turistiku na lyžích připravil pořízením nových běžek. A splnily se i mé předtuchy či přání, že bude možné lyžovat v mém oblíbeném regionu Vysočiny. Pár týdnů to šlo určitě, a pár dní na Železných horách asi také.
Také na těch našich pohraničních horách bych se byl svezl - kamarádi z týmu GEOOBCHOD SUADC mi do poslední chvíle drželi místo na pětadvacetikilometrovou trať Krkonošské sedmdesátky, která se jela uplynulou sobotu 4. března 2017. Nahradil mě Pepa Bednář.

Tým bohužel beze mne...

Ještě v půlce února byl důvod k mírnému optimizmu, zatímco na konci února se všechno zase nějak zvrtlo.
Abscess, který se bůhvíproč v lednu "probudil", dokázal chirurg jednoduše zlikvidovat po snížení dávek Warfarinu. Ale jako by to vyvolalo další nával trombózy.
V posledním týdnu února se zvolna zvětšila bolest v lýtku, jako by mi tam někdo přisypal pytlík olověných diabolek. A to i přesto, že stále dodržuji režim vycházek, a s tlakovou punčochou vyrážím pravidelně na hodinový až dvouhodinový "pochoďáček". Ale v závěru měsíce jsem musel vynechat a začít polehávat s nohou zvednutou nad úroveň těla. To docela pomáhalo od bolesti. Zhoršilo se také dýchání, zadýchávám se už na schodech do patra mého domku. 

Počítal jsem, že se to bude v úterý na kontrole 28. února u praktického lékaře řešit. To jsem se tedy přepočítal. Nic proti úvodnímu stavu se nezměnilo. Odcházel jsem od lékaře bez jakéhokoli doporučení dalšího vyšetření, přestože od začátku uplynuly více než tři měsíce. Další kontrola 21. března 2017.
Vyhnalo mne to do města pokusit se najít sonografii, která by mě přijala. Ve Vektoru o tom nechtěli ani slyšet, alespoň v Kolfu mne po úžasném doprošování objednali na 20. března, den před kontrolou. 

Těším se na orienťáckou sezónu, která se ve Východních Čechách otvírá již brzo, 19. března. A s přechodem na letní čas vyjede i naše bajkerská parta na pravidelné středeční "švihy". Musím si nechat zajít chuť. Minimálně přijdu o jarní sportovnní sezónu. I kdybych se dnes uzdravil, těžko se dostanu do kondice shozením těch kil, která jsem přibral. Navíc bude nějakou dobu trvat, než vymizí embolie z plic.

Na kontrolce pod kontrolou

Včera proběhla další kontrola u praktického lékaře. Všechno při starém. Jen o pár Warfarinů víc musím přidat. Jak a kdy to skončí? Na ultrazvuk je prý ještě brzo. Neznáme příčinu a jít do práce v "déčku" není prý rozumné. Další kontrola 13. února 2017.

Boří se mi představy o letošní zimě. Zrovna když i v Polabí trochu napadlo. Jako by to byla nějaká úchvatná zima. Tak to vypadá ze sdělovacích prostředků. Radiožurnál hlásí na celou republiku, že v Pardubicích se může jezdit na hipodromu. To je mi velmi podezřelé. Ani na Železných horách nejdou zatím vyjet stopy. Málo sněhu. Na zahradě mám jen pár centimetrů zmrzlého. Závodiště je vzdušnou čarou cca dva kilometry, mám to za humny.
Středa 11. ledna 2017. Dopoledne vyjíždím před desátou ve vycházkovém okénku na hipodrom. Parádní slunečno, -14 °C na teploměru. Ale sníh žádný nepřipadl. Na čem se tam tedy jezdí?

Agrofert aréna v zimě.

Je paráda, že "pardubičtí" dokázali "udělat něco pro lidi" - upravit dráhu a poskytnout volný vstup. Věřím, že domluva s vedením areálu nebyla jednoduchá. Ale povedla se už před lety, kdy bylo i více sněhu.

Procházím kolem vrátnice a už vstupuji na dostihový ovál. Nádherně ozářený. Jsem tam sám. Potvrzuje se ovšem, co jsem předpokládal. Ze dráhy, upravené pro bruslení, se ve stopách ukazuje tráva. Někde i hlína. Tak nevím, co znamenala ta upoutávka v rádiu? Skoro jako předvolební kampaň. Ale ne, nejsou tu žádné plakátky stran. V tom to není. Nové lyže bych sem nevzal. Spíš bych měl obavu z poškozeného trávníku od lyžařů.
Uplynulo pár minut, a přichází první lyžař. Nabízí se tu totiž ještě stopa pro klasiku, u vnější strany oválu. Ta je na tom lépe. Nechám ho objet celý ovál a ptám se, jak se mu líbil?
"Ale jó, je to dobrý. Jenom támle naproti je trochu míň sněhu, a listí, občas trochu hlíny. Na Pardubice je to skvělý. Mně to stačí. Hlavně že se dá jezdit".
Asi mu musím dát za pravdu. Stejně si myslím, že "pardubičtí" se chtějí hlavně pochlubit tou rolbou, kterou před lety za primátorky Fraňkové koupili. Nikdy jsem ji neviděl. Zajímalo by mě, kde jezdila ty předchozí roky, kdy v Pardubicích žádný sníh nebyl.
Opouštím Agrofert park kolem zaparkované frézy, která včera dokončila tu lyžařskou úpravu. Že by to byla ta rolba? Pokud ano, pak je všechno v pořádku. Jenom v tom případě zastávám stejné mínění o novinářích, jako prezident Zeman.
Ale stejně je krásné si tady zajezdit

První stopy na začátku zimy 2017.

.. jen kdybych se mohl hýbat. Musím dodržovat klid bez zadýchání, tedy chodím, jezdím na kolek, dokonce plavu, ale běžky? To opravdu bez zadýchání nejde. Tak budu jen smutně koukat...

Paradoxní dárek a pochybná stezka

Blíží se termín kontroly u lékaře 10. ledna 2017. Už přes měsíc jsem na kontrolce doma a nehýbu se. Tedy ne aktivně sportem. Při odchodu z nemocnice jsem nenápadně prohodil před lékařem, že mám taky pulsmetr, jestli by se nedal třeba využít. Že by mi tak nějak stanovili maximální hodnotu, do které bych třeba mohl sportovat. Lékař se na mě významně podíval, a že kdybych se šel tak jako "kontrolně" proběhnout, že bych taky mohl být šupem zpátky v nemocnici. Neprošlo to.

A přišly Vánoce. Opět na blátě. Bílá peřina byla spíš zbožným přáním, než skutečnou mou předpovědí. Natož tou meteorologickou. To když jsem si pořídil někdy v listopadu běžky a oprášil v počítači někdy často sledovaný odkaz . 

Nebýt vycházek, tak si připadám jak v domácím vězení. Kdybych měl normální práci, na kterou jsem byl zvyklý, a taky moderního zaměstavatele, což se mi ještě nepoštěstilo, nemusel bych být doma na kontrolce a mohl pracovat z domu. Koneckonců kancelářskou práci bych mohl normálně vykonávat, přece je jedno, jestli mám klid doma nebo v kanceláři. Kdyby jsou chyby...

Zbylo mi několik lístků do bazénu, respektive pardubického Aquacentra. Tak jsem tam s chutí zavítal. Přece když můžu chodit, můžu i klidnou jízdou jet na kole a taky v klidu plavat. Nemusím se honit "co nejvíc bazénů za hodinu". Plavu dobře, ale ještě příjemnější byla návštěva sekce "Vellness", kterou dal provozovatel jako bonus v předvánočním čase.

Ježíšek mi přinesl nádherné reflexní oblečení na běhání. Moc by se mi hodilo na nynější můj téměř standardní okruh podél letiště do Jesenčan. No, zrovna když nemůžu běhat, to je ale paradox...
Využívám zánovní asfaltečku, která nahradila někdejší "polňačku". Má jedinou nevýhodu: není tam osvětlení a ani světlo města či obce tam nedosahuje. Ta nevýhoda generuje další problém. 
Onehdá jsem běžel k Jesenčanům, při levém okraji vozovky. A proti mně si to šinul špuntík na odrážedle a nechystal se uhnout. Suše mě napomenul: "Pane, běžíte po špatné straně, tady se neběhá". To mě tedy hnul žlučí, už jsem mu chtěl něco odpovědět, ale...
Asfaltečku nalajnovali podélnou nepřerušovanou čarou, která evokuje zdání cyklostezky. Na obou koncích má značky >zákaz vjezdu s výjimkou dopravní obsluhy<. V polích ji spojuje "polňačka" se západním obchvatem Pardubic. U rohu oplocení stadionu a vedle připojení polňačky byly zasazeny kovové zábrany. Ty u stadionu byly prakticky ihned demontovány. Tak mě docela štvalo, když se tu občas objevilo auto. Beru těch pár zahrádkářů - nějak se musí dostat do své zahrádky. Jezdíme tu na "kolečkáčích", nechceme, aby se vyjely koleje.
Jenže už jsem tu zahlédl i autobus. Přivezl mladé fotbalisty na zápas. Luxusní dálkový autobus. Asi by se neprotáhl pod miniaturním podjezdem, který museli "silničáři" vykopat smyčkou, aby se vešel do sídliště.
Na dotaz mi Magistrát odpověděl, že jde o "účelovou komunikaci". Budiž. Na plotu stadionu je také mapa regionálního sdružení obcí, obsahující cyklotrasu, která tudy vede. Cyklotrasa ale není totéž co cyklostezka. V Pardubicích jsou starší cyklostezky, bez rekonstrukce vedené po širokých chodnících, rozděleny pruhem a vodorovné symboly vymezují, kde by měli chodit chodci, a kde cyklisté. Ovšem od tohoto systému se upouští, obojí uživatelé by se měli ohleduplně podělit o komunikaci. Taky to moc asi nebude fungovat. 
Tady z Jesničánek do Jesenčan se tedy jedná o úzkou silnici, byť s omezeným provozem. Na kole jedu vpravo, běžím vlevo. Tak co mě ten spratek peskuje! Ale horší jsou chodci, nebo běžci, kteří se tu za tmy pohybují bez osvětlení, navíc v tmavém oblečení. Na kole s blikačkou je vidím na poslední chvíli, navíc v "mém" pruhu. Já na to mám nejen blikačku na boty a reflexní pásek, ale teď už dokonce i bundičku...

Ne, tak to u nás nevypadá. To je obrázek přesně před sedmi lety. 

Nástupu zimy jsem se přece jen dočkal v posledních dnech. V pondělí po Novém roce jsem se při ranní vycházce vydal k rybníku Křižný u Jesenčan. Nádherný led! Jeho tloušťka sice tak na hranici únosnosti, ale bruslení bylo slibné. Odkopl jsem šutry, kterými zřejmě někdo zkoušel sílu ledu, zpátky ke břehu. 
Při odpolední vycházce jsem se tam vydal s bruslemi. Bohužel v poledne začal padat sníh a rybník byl pokrytý centimetrovou vrstvou. Ještě jsem si trochu zajezdil. 
Počasí je jako na houpačce. Jako naschvál zrovna kolem nuly. Ve středu vyvrcholila obleva, sníh povolil, a už to na bruslení nevypadá. Ach jo. 

Jak jsem nedoběhl a jak mě doběhli (ve špitále).

Momentálně (v den zveřejnění tohoto článku 29. listopadu 2016) jsem doma "na kontrolce". Až skončím, upozorním novým článkem. 
Vycházky mám povolené od 9 do 11 hodin, a od 15 do 19 hodin. 

V pondělí 21. listopadu 2016 jsem skončil v pardubické nemocnici s plicní embolií, zaviněnou trombózou lýtka. Drsná "čára přes rozpočet". Warfarin na ředění krve, kompresní návleky, kontrola krve.


Ale jak se to všechno "schumelilo":

Od Vánoc jsem už asi pětkrát prodělal zánět horních cest dýchacích. Ta květnová angína mě sklátila natolik, že jsem si jeden den musel vzít dovolenou, jinak jsem to všechno přecházel. Tak tak jsem se dal do kupy před dovolenou na Slovensku (viz dřívější příspěvky), ale stále mi zůstává pochrchlávání a odkašlávám hleny. Tak to zůstalo i po posledním zánětu na přelomu září a října. 

Letos jsem toho mnoho nenaběhal. Tedy pokud se závodů týká. Jeden "orienťák" na jaře a dvakrát Kunětická devítka. Nejvíc mi v tom brání směny v zaměstnání. Na jaře ranní "osmičky" od úterý do soboty, a přes léto záskoky "dvanáctek", koncem léta tři týdny v kuse. To "ukrade" kupu sobot. A nepravidelný trénink taky není zrovna nejlepší příprava. 

Když se v říjnu sešla bolest v lýtku s kašlem, vyústilo to v záměr navštívit praktického lékaře a řešit to. Stačilo najít vhodný okamžik, třeba dopoledne před odpolední směnou, nebo během dárcovského dne krve 10. listopadu. Jenže lépe se to plánuje, než vykoná. Jednou není lékař, pak zase narvaná čekárna, že by jeden nestihl ani noční směnu. 
Přišel pracovní týden od pondělí 14. listopadu. Kdo zná asfaltovou stezku Pod Vinicí, ví, že se při stoupání na kole trošku zadýchá. Jenže já se zadýchával cestou do práce stále více. 

Lýtko vyžadovalo ultrazvuk, bez objednání není šance. Při běhu nebolí, zato ráno při vstávání z postele. To je podezřelé. A běhání skončilo při tréninku v neděli 20. listopadu 2016 dramaticky: sotva jsem vyběhl, nemohl jsem nějak popadnout dech. Na obvyklém osmikilometrovém okruhu jsem byl několikrát nucen přejít do chůze.
Hned v pondělí 21. listopadu jsem už seděl v čekárně lékaře. Na můj požadavek řešit lýtko a dýchání jsem dostal Voltaren a něco na odkašlávání. A po poledni do práce. Stoupání pod Vinicí jsem sotva udýchal, do práce v Černé jsem to už nevydýchal. Sotva jsem se převlékl, bolest pod levým podpaždím nepřestává ani v klidu. Sedám na kolo a snad ještě dojedu do nemocnice. 

EKG víceméně vylučuje infarkt. Následuje CTA. Prozrazuje plicní embolii. To je vážné. Zůstávám v nemocnici a během týdne následuje seriál vyšetření. Ultrazvuk nalézá trombózu v místě lýtka, kde se objevuje ta ranní bolest. A je "vymalováno". Začíná "ředění krve" - Warfarin, léky, injekce. Vyloučit námahu. Kompresní nadkolenky. Na jak dlouho?

přeji úspěšný nový rok 2016

Do jedné řeky dvakrát nevstoupíš

.. se říká. Vstoupil jsem. Už přes dva měsíce pracuji ve firmě Kalírna Meduna. Pracoval jsem u pana Meduny před nějakými dvaceti lety, dokud tehdejší majitel Tesly, hochštapler Vorel měl na výplaty.
Po zrušení vlastní údržby Foxconnu před pěti lety marně hledám práci. Po padesátce už žádné nabídky nechodí. Nakonec jsem rád, že si mě zasloužilý a čilý důchodce pan Meduna ještě pamatuje.

Ne že bych za tu dobu nezaměstnanosti nehledal i mimo obor. Vařil jsem například perníček. A také jsem loni zkoušel pracovat jako "finanční poradce" v pojišťovně Allianz. Zlákala mne nabídka přiložená k vyúčtování autopojištění. Přesto že mě známí zrazovali, spíše varovali, prošel jsem "treninkem" v Praze. Měli ho pěkně připravený v luxusním hotelu, vcelku dobře zpracované zaškolení s dobrými lektory. Ovšem hlavní "kámen úrazu" byl hned v počátku kurzu. "Připravte si padesát kontaktů", psalo se v úvodním materiálu. Horko těžko jsem je dával dohromady. Tolik známých už dávno nemám. Telefonní čísla se mění, jako nezaměstnaný bez peněz ani nechodím do hospody nebo na koncerty, "mezi lidi" tak dohromady nepřijdu.

Absolvoval jsem několik třídenních a několik jednodenních školení. Slyšel jsem tam stejné fráze, jako před lety při zácviku na operátora u Vodafone. Sám jsem už na ty otázky háklivý. I byl jsem vypuštěn mezi lid, a s pravidelnými kontrolními schůzkami na pardubickém ředitelství. Samozřejmě ti známí, kteří mě varovali, neměli chuť mi dělat ani cvičné klienty, natož měnit své pracně vykalkulované pojistky. A když koncem roku nezabraly ani nabídky klientům, kterým jsem vyřizoval zadané výplaty po skončení smluv, viděl jsem tu práci skepticky.
Debatil jsem jak s kolegy z branže, tak s lektory, kterak přijít ke klientovi, a vše směřovalo k tomu, co se v podstatě vůbec neprobíralo: totiž pochůzku "dům od domu". 
S novou (ne)chutí jsem se začátkem roku vydal to intenzívně vyzkoušet. A když mě z jednoho činžáku, kde jsem přehlédl cedulku na zvonkovém panelu "podomní prodej nepřijímáme" sbor důchodkyň prakticky vyvedl, ztratil jsem všechny iluze. 
Uzavřel jsem doslova pár smluv, z čehož jsem jistě nemohl být živ, a pokusil se tedy dohodnout s pojišťovnou, zda bych to mohl dělat jaksi "při zaměstnání". Ředitelova slova z podzimní výroční konference však byla jasná: "jedině na plný úvazek". 
A tak jsem se nestal pojišťovacím agentem a navíc musím vrátit deset tisíc korun za odměnu, kterou jsem dostal vyplacenu za úspěšné absolvování kurzů. 

Poučení? Platí asi pro všechny podobné pojišťovací společnosti: nestačí mít jen známé, musíte mít přesvědčovací talent převrátit jim jejich domácí hospodaření tak, aby platili vám. Jednoduché. Pár takových rádoby obchodníků s energiemi jsem už také sám vyhodil...

Besídky v závěru roku

Pravá zima opět letos na sebe nechává čekat, a vzhledem k tomu, že stále nemohu běhat, rád jsem se zúčastnil zakončení roku "Řečanského křídla" bikerů v sobotu 20. prosince 2014.  

Na sraz na přeloučském nádraží jsem vyrazil z Jesničánek "zadem" přes Máteřov, Bezděkov proti větru. Při sedmi stupních nad nulou to bylo docela chladno. Pěkně jsem se zapotil na Meandrech Struhy, smekal jsem se tam i na rovné pěšince, rozbahněné s listím po celonočním dešti. Těsně po půl druhé jsem se zařadil jako dvanáctý účastník do pelotonu. Ten se vydal na Železné hory přes Jankovice, s první zastávkou v penzionu ve Zdechovicích. Kola už byla řádně zabahněná. Odpoledne bylo zatažené, s náběhem na déšť. Za soumraku jsme sjížděli po sjezdovce do Chvaletic. Občerstvení ve zdejší Zahradní restauraci přišlo vhod, neboť následující cesta podél Labe do Kladrub byla opravdu rozblácená. Před 17. hodinou jsme dorazili do restaurace Na Haldě v Semíně značně zablácení, chutnalo nám náramně. Do Pardubic jsem odjel s dvěma kolegy po 21. hodině. 

V sobotu 13. prosince 2014 se v pivovarské restauraci v Medlešicích uskutečnila Vánoční besídka pardubických bikerů "od Skoťáka". Moc jsem se tam těšil, neboť je to oblíbená zastávka pravidelných vyjížděk v průběhu roku, tak proč tu nevychutnat i tu sváteční atmosféru závěru roku...

Letos se sešlo prakticky jen jádro skupiny, která pravidelně vyráží ve středu odpoledne na tréninkové jízdy po okolí. Sem tedy v doprovodu "drahých poloviček". Občerstvení bylo opět kvalitní zabijačkového střihu, o kvalitním pivu nemluvě. Počasí odpovídalo spíše ranému podzimu, než zasněženému prosinci, a dalo by se přijet na kole. S Romčou jsem ovšem zvolil tradiční vlak. Posezení se opravdu vydařilo, krátké video ke shlédnutí přes odkaz v zápatí tohoto blogu (YouTube).

Předvánoční posezení v Medlešicích.

Ve středu 10. prosince 2014 se v pardubické Severce sešlo pár bývalých Tesláků. Důchodci zůstávají stále jen dva

a my  ostatní se musíme ještě kupu let snažit, abychom nastoupili do jejich pozic. Dva členové se nedostavili, i přesto se tato Vánoční besídka se celkem vydařila.

Na jiných linkách...

Píšu tady o tom, co dělám, co mě zajímá a co se mnou událo. To je hlavní náplň tady. Ale co si myslím, co mě znervózňuje a čemu by se měla věnovat pozornost, o tom píšu jinde. Stejně jako odkazy na video, i na tyto úvahy je odkaz v zápatí blogu. Neváhej se tam také vypravit...
Není jednoduché přinášet nějaké zajímavé postřehy, tak vidím, že další mé oblíbené odkazy skomírají. S motorkami za "hranice všedních dnů" i "Albertovy metapochody" zanikají v souvislostí se zapojením dotyčných do "pracovního procesu". Proto v dohledné době tyto odkazy zruším. 
Třeba zase nějaké objevím...

SMĚNA

Toto je poslední článek o směně. Od Nového roku nastupuji na technické místo do Foxconnu v Pardubicích, kde budu pracovat na ranní směnu nejčastěji od 7 do 15:30.

Konec roku? Blízká setkání a veselé zážitky..

.. tak tu máme zase konec roku. Záměrně nepíšu "čas adventní", jelikož hlavní na Vánocích je určitě to volno, které poskytují formou neobvyklého množství svátků. Letos si k tomu beru dovolenou, takže mám určitý časový prostor. Těším se proto na duševní dárky, neboť na ty hmotné nemám ani peníze ani náladu.

Bikerskou besídku už naplánoval skoťák Míra na sobotu 14. prosince 2013 v Medlešicích.

Bikerská besídka v Medlešicích.

Naplánoval jsem další kratochvíle:

Teslácká besídka proběhla v pátek 20. prosince 2013 v Severce.

Teslácká besídka v Severce.

Vánoční výlet se uskutečnil v pondělí 23. prosince 2013. 

Z cesty.

Vaření perníčku jako zaměstnání

Od půlky února vařím perníček v pardubické perníkárně Goldfein, abych neumřel hlady. Dělá se tady na směny v týdnu, takže k zastižení bývám občas jen o víkendu. Taky mívám omezený i mobilní  kontakt (buď neberu telefon nebo je nedostupný), takže lze použít pouze SMS. 

PF2013 aneb s veselou do nového roku