Po letech na lyžích nejriskantnější dráhou

Zima 2025/26 je po těch předchozích opticky nesmírně bohatá, alespoň z pohledu polabského obyvatele. Už podruhé tu totiž napadl sníh! To mne, nyní bez časové limitace, přivedlo záhy k myšlence zkusit po letech lyžování jako oblíbenou aktivitu. Je tomu již řada let, kdy jsem od kamaráda odkoupil jeho nevyužité běžky k mé sadě těch "bruslařských", s vidinou potloukání se krajinou bez nutnosti upravených stop. A jak jinak, od té doby jsem lyže nenazul. 

24. listopadu 2025 napadl v Polabí první sníh, spíš milimetry, než centimetr. Vydržel sotva týden. "Tak máme zimu za sebou", tvrdil jsem každému po zkušenosti z minulých zim. A ejhle! Po týdnu mrazů přišel pátek 9. ledna 2026 a přes noc nachumelilo možná pár centimetrů. Na pěší výlet v neděli už bylo do vánice nutné nasadit veškeré zimní doplňky. Ukázková zima! Bruslení, lyžování... Leč meteorologové nastínili nepříznivé zprávy: blíží se obleva! Zbytek ničivé bouře, která decimovala Atlantické pobřeží Evropy, přinesl výrazné oteplení.

V pondělí 12. ledna '26 oznámilo pardubické rádio, že je upraveno asi 30 km stop na Železných horách. Těžké rozhodování, kam vyrazit na běžky. Rozhodl jsem se raději pro vyšší polohy, snad tam obleva nezasáhne tak rychle. 

Proto jsem v úterý 13. ledna 2026 zamířil do zánovní zastávky Pardubice - centrum na vlak. Souprava Arriva odjela před půl osmou s dvacetiminutovým zpožděním. Jelikož na dráze "úřadují" různí dopravci, použil jsem k nákupu jízdenek systém IDOS. S přestupem v Železném Brodu a Tanvaldu jsem soupravou Stadler Českých drah dorazil před 10.  hodinou do Harrachova. 

Nástupiště v Harrachově.

Běloučký čerstvý sníh docela potěšil. Není ho tu ale moc, řádově tak do dvaceti centimetrů. Poláci stihli připravit perfektně upravenou stopu na hlavním okruhu. Moje zánovní běžky Salomon, namazané ještě původním majitelem, klouzaly docela dobře, nepřemazával jsem. Musel bych použít staré vosky, dnes již v podstatě zakázané. Z české strany od Harrachova v mlze prosvítalo sluníčko, ale jen prosvítalo. 

Biatlonový areál v Jakušicích se významně změnil od té doby, co jsem ho viděl naposledy. Uvítala mne sněžná děla

Sněžná děla poblíž hlavní tribuny.

v rekonstruovaném areálu. Zřejmě se tu brzy dočkáme i světového poháru. 

Ve stoupání do sedla 950 m přísvit slunce mizí a kolem kopce Kragulec (+ 980 m) lehce mrholí, stopa naštěstí ještě drží. Poněkud provlhlý sjíždím k bufetu Orle

Historická budova Orle.

Tady po sluníčku ani památky. Možná stihnu odjezd vlaku ve 13:57. Pokračuji traverzovkou pod Kozím hřbetem. Tady už mi to moc nejede. Sjíždím do zastávky Harrachov pár minut po odjezdu vlaku. Neměl zpoždění. Smůla. Ale pěkných asi 21 km.

Bistro U mašinky.

Kulajda a Svijanský máz za 120 korun "na plech", kartu neberou. Došla mi hotovost. Odjíždím osobákem ČD ve 14.57, přes mobilní data platím kreditem. Rád bych viděl novou ozubnici, ale tu bych mohl tak leda kdysi zahlédnout z posledního vozu. Moderní soupravy ale takový nemají. Stejně je zapadaná sněhem, na podzim loňského roku tu dávali novou. Klika že do zimy to stihli. Tahle trať pamatuje horké okamžiky 

V Desné sleduji vyřazené osobní vozy na odstavné koleji. Mají tady z toho muzeum. Ono tu také je nedaleko to skutečné. 

V Tanvaldu mám hodinu na přestup. Na stěně nádražní budovy vidím tematický plakát k "zubačce". Mířím do hospůdky naproti nádraží. Mám smůlu, karty tady neberou. Nechávám si roztočit pivo a kvačím do nedalekého bankomatu. Odjezd v 16:27 zase Arrivou do Pardubic s přestupem v Železném Brodě stihám v pohodě. Mokré Pardubice se sněhovou břečkou před 19 hodinou už bez zpoždění. Pěkný výlet.

Na startu Krkonošské sedmdesátky

Těšil jsem se na jednu tradiční akci, kterou ovšem organizuje jeden můj dobrý známý a loni jsem ji musel vynechat. Letos přišla na sobotu 3. března 2018.
Časně ráno před 6. hodinou vyrazila pětice postarších sportsmanů autem z Pardubic do Špindlerova Mlýna. Zamrzlé Polabí bez sněhu je škaredé a špinavé, to v pohraničí bude jiná nálada! Taky byla! Na parkovišti před střediskem sedmnáct pod nulou! Řekneš voda a u huby máš rampouch.

Parking ve Špindlu. 

Nechce se vylézat z vyhřátého vozu. Ale je nutné se přesunout do centra lanovek ve Svatém Petru. Do startu zbývá 40 minut. Čas startu týmu v 8:24 jsme dostali e-mailem dva dny předem. Už vidíme stany Stopy pro život. Kupodivu dostatek prostoru, není tu obvyklý "šrumec" jako v předchozích ročnících. Nevidím FatBiky, asi letos nepojedou. Čas kvačí, ještě že jsem převlečený do "závodního".
Cítím se lehce, nikoli spolehlivě, připraven. Trochu jsem doma běhal a před týdnem jsem se byl projet v Jakušicích. Na "klasice" mi to tam nějak nešlo namazat, tak jsem doma preventivně namazal obojí - klasiku i brusle. Že se ráno rozhodnu. Padlo to na brusle.
Start. Do stoupání po sjezdovce se rozdýchávám s poněkud řežavým pocitem v krku - podle teploměru je patnáct pod nulou. Trať znám důvěrně. Zabírám hůlkami, co to dá, ale chybí síla. Přebruslují mne startující jednotlivci, mající startovní časy hned po nás.

Na Pláních.

Míjím horní stanici lanovky na Pláně a netěším se na krátký prudký sjezd tratě za nimi. Brusle mi nepomáhají, ve stoupání se boří a drhnou, ve sjezdu se příliš rozkmitají. Jako tady - do prudkého oblouku je nezvládám, jelikož je v něm vyhrnutý límec sněhu na vnější straně, o který vnější lyží zachytávám a vymrští mne na střed cesty. Co horší - zvedám se za pomoci ukrutně dlouhých hůlek a trefím se rukojetí zrovna do zubů. Musím bleskově vstát, aby to do mě další nenabořil. Cítím horko v puse - teče mi z ní teplá krev. V dalších tempech ji odplivávám. Ovšem nic drastického, na blížící se občerstvovačce (zároveň kontrole) to není znát.

Tým SÚADC (S úsměvem až do koce) 2018.

Následuje klesající šrumec, kdy mi brusle celkem jedou, ale v tom ledovém vzduchu i přes tři zpocené vrstvy oblečení prochládám. Už aby bylo zase stoupání. Pětadvacítka je pro mne dnes tak akorát. Sjíždím po sjezdovce zprvu pluhem, do cíle to už pouštím, pěkně se to rozjede. Brzdím před cílovou čárou, abychom projeli všichni naráz, ale ukazuje se, že velitel Jirka už projel. To je pozdější "kámen úrazu".

V teple stanu Stopy pro život se v klidu převlékáme, žádná tlačenice. Oběd na lístky teprve dokončují, ale celkem si pochutnám. Pivem zásobuje Stopu pivovar Kamenice nad Lipou, rád ochutnávám za třicet korun.

Ukazuje se, že na trať 25 km družstev mužů jsme jediný tým. No to máme vítězství jasné! Těším se na nějakou tu cenu. Nejlépe sadu piva Krakonoš.
To si ale musíme počkat do 14 hodin. Je slunečno, mráz polevil, jedeme se projet na trať. Debatím s postaršími organizátory. Mají určité výhrady k současnému stavu soutěže. FatBiky ochranáři naštěstí zrušili. Sami pamatují první ročníky Krkonošské sedmdesátky. To byly desetičlenné týmy a tehdy neexistovaly strojově upravené tratě, jako dnes. Jezdilo se v klasických turistických stopách. Také to bývalo opravdu sedmdesát kilometrů, ne šedesát, jako dnes. Na každé kontrole se čekalo na toho posledního z družstva.

Vracíme se do stanu. Oblékáme startovní čísla přes "civil", ale ouha, vyhlášení hlídek mužů na 25 km vynechávají. Velitel Jirka jde protestovat. Vrací se s námitkou, že jsme diskvalifikovaní kvůli průjezdu velitele cílem před ostatními členy. Nesouhlasím. Prostudoval jsem si před odjezdem popsaná pravidla Stopy. Je to jakýsi mix lyžařských pravidel s pravidly Kola pro život. Píše se sice, že nikdo nesmí předjet velitele - tedy kontroluje se jeho přítomnost na kontrole a kompletnost družstva, ale také se píše, že čip má velitel. Přitom na startovních číslech má každý z účastníků čip. Není přece nic jednoduššího pro počítač, nežli zaznamenat stav družstva podle posledního člena. Po diskusi s ředitelem závodu přináší Jirka aspoň medaile. Kolo pro život nemá takový problém - družstvo má prostě součet časů členů.

Odjíždíme domů v dobré náladě, ale se smíšenými pocity. Co vlastně znamená jediná registrovaná hlídka na 25 km? Buď už je problém postavit pět staříků, nebo naopak je to natolik jednoduchá disciplína, že se o ni nikdo neuchází. Nejasné.
Má to ještě příjemnou dohru. První místo je totiž spojené s výhrou, tzv. Price money. Po pár dnech volá velitel: stavte se pro peníze. Ten závod pro mne znamená poprvé a naposledy v životě nějaký finanční příjem.

Opět po dlouhé době ve stopě

Přiblížil se termín tradiční akce jednoho z mých přátel - běžců, dnes zasloužilého důchodce a stále sportovce. Po více než dvou letech jsem se měl postavit na lyže. Je to můj oblíbený sport, ale příliš ho už neprovozuji. Sjezdové lyžování je pro mne čím dál nedostupnější, a na běžky je potřeba dostatek sněhu v krajině, což v posledních letech bývá jen v pohraničních horách. 

Ale je tu ještě jedna komplikace, která může plány zhatit. Na konci loňského srpna jsem měl bouračku na kole a po všech rehabilitacích je levá ruka ještě slabá, není jisté, že se bude možno spolehlivě opřít o lyžařskou hůlku. 
Navíc po zdravotních potížích na sklonku předloňského roku přetrvává nejistota, zdali embolie je zpacifikovaná a můžu se plnohodnotně pustit do sportování, jak jsem byl dříve zvyklý. 

Vzhledem k nepřetržitém provozu u zaměstnavatele, kde nyní pracuji, mohu se připojit k důchodcům, kteří mají volno stále. A tak jsem ve čtvrtek 22. února 2018 vyrazil s kámošem do hor. V Pardubicích nebylo po sněhu ani památky, tak alespoň hřebeny Jizerských hor slibovaly dostatečnou pokrývku. V 7.02 nás tam odvážel rychlík.

Na nádraží v Harrachově.

Spojení z Pardubic do Harrachova vyžaduje obvykle dva přestupy. Zakoupil jsem si elektronickou jízdenku. To znamená v podání Českých drah dnes, že po Internetu dorazí jízdní doklad, návod k jeho použití a daňový doklad. Takže "v ruce" nemáš vůbec nic (pokud si to nevytiskneš, jak se doporučuje). A s tím vstoupím do vlaku. Jde průvodčí. 
"Vaše jízdenky, prosím", zní obvyklá fráze. Vytahuji tedy mobil, i když teoreticky stačí znát kód jízdenky. 
"6F3S33", vychrlil jsem na průvodčího. 
"Váš doklad, prosím", vece průvodčí. Lovím tedy peněženku s občanským průkazem. Někteří průvodčí tuto proceduru vynechávají, neboť sám si myslím, že založit si živnost na překupování jízdenek Českých drah nevede k bohatému byznysu. V rychlíku do Železného Brodu v pohodě. 
Po přestupu do osobáčku do Tanvaldu mi průvodčí už nerozumí: "co prosím?" 
Opakuji kód mistra ČD. 
"Tak máte říct, že máte elektronickou jízdenku, ne?" oboří se na mne průvodčí. 
Situace se opakuje ve vláčku z Tanvaldu do Harrachova. Inu, na "hlavní" trati panují jiné zvyky, než na těch lokálních, musím s tím počítat.

Připadám si jako debil, když vystupujeme v Harrachově, jelikož většina (mladých, asi studentů)  pokračuje dále (do Jakušic nebo Sklářské Poruby). Vzpomínám na dávné časy, kdy jsme tu nastupovali jako školní třída při dvoudenním výletu do Krkonoš. Někdy v roce 1974. Zvědavě jsme tehdy s kamarády pokukovali po kolejích, zarostlých na konci nádraží do bujné vegetace. Socialismus asi nesměl být pospojován kolejemi...

Výstup z vlaku v 9.55 na nádraží Harrachov je pro mne jako vstup do jiného světa. Šeď polabské roviny se změnila v bělobu horských planin. Nádhera! To za těch 378 korun stojí! Od dob, kdy dráhy zrušily Úschovnu zavazadel, není snadné si někde odložit. Do stopy nepotřebujeme batohy s oblečením na převlečení. Věšíme tedy ruksaky na stromy v lese.

Lyže jsem předmazal doma. Špatně. Je minimálně pět pod nulou. Kloužou dobře, ale neodrážejí. Je to už dávno, kdy jsem bez problémů odhadl sníh a vybral vhodné mazání. Také jsem hodně těch vosků poztrácel a někde zapomněl. Ještě že mi "historicky" zbyly dlouhé hůlky.
Sotva Jirkovi stačím ve stopě do Jakušic. Handicap ale snadno stahuji ve stopě zasypané jehličím. Můžeš namazat co chceš, ale na jehličí to prostě nejede. Je tu ale horší element, který připravuje drsné podmínky. Víchr. Na otevřených partiích lesa se nedá běžet proti větru, a na planině u biatlonového areálu v Jakušicích člověka ta vichřice vrací zpátky do lesa. A kuklu jako nepotřebnou jsem ponechal v batohu u nádraží, teď by se mi škaredě hodila!

Stanoviště rozhodčích v areálu Jakušice.

Na prosluněných fotkách to není znát, ale najít místo za větrem v té vichřici není snadné. Jedno takové se nachází u tribuny biatlonového areálu. Potřebuji zkontrolovat akumulátory kapesního foťáčku, nějak se mu nechce fungovat. Jirka už míří do lesa na druhém konci areálu, těším se tam taky. V lese přece jen ta vichřice tolik nevadí.

Chata Orle v zimě.

Těším se na svačinu. Mám na mysli chatu Orle. Projížděl jsem několikrát poblíž na kole, mezi lázněmi Švieradov a Jizerkou, ale z křižovatky u řeky není chata vidět. Stanul jsem tu poprvé. Někdejší sklárna má patro a obsahuje bufet jak v přízemí, tak tam. S chutí jsem si dal boršč, zde preventivně uváděný jako ukrajinský, za deset Zlotých (asi 66 Kč, t.č.). Pořádná porce čaje s citrónem i cukrem stojí 5 Zlotých.
Jirka už nervózně kmital na rovince před chatou. Uvažoval jsem chvíli, zdali nedojet k chatě Gořistóv, ale závan vichřice mě rychle odradil od choutek lítat někde po planině Velké jizerské louky.

Dokončujeme stále perfektně upravený hlavní okruh  průjezdem nad harrachovským nádražím a ještě jednou protneme rovinku biatlonového areálu, kde otáčíme zpět. Pěkných 32 kiláčků. Teď už jen sejmout batůžky v lesní úschovně a stiháme ještě jedno Klášterské v bufetu Mašinka na nádraží. 17.57 odjíždí vláček domů.

Cítím stehýnka, trošku pobolívají ramena, ale levá ruka postižení nijak neprojevuje. Její test dopadl dobře. Nemusím se bát vyrazit znovu.
S novými běžkami jsem moc spokojen nebyl. Budu muset na Krkonošskou sedmdesátku připravit oboje běžky. 

Na kontrolce pod kontrolou

Včera proběhla další kontrola u praktického lékaře. Všechno při starém. Jen o pár Warfarinů víc musím přidat. Jak a kdy to skončí? Na ultrazvuk je prý ještě brzo. Neznáme příčinu a jít do práce v "déčku" není prý rozumné. Další kontrola 13. února 2017.

Boří se mi představy o letošní zimě. Zrovna když i v Polabí trochu napadlo. Jako by to byla nějaká úchvatná zima. Tak to vypadá ze sdělovacích prostředků. Radiožurnál hlásí na celou republiku, že v Pardubicích se může jezdit na hipodromu. To je mi velmi podezřelé. Ani na Železných horách nejdou zatím vyjet stopy. Málo sněhu. Na zahradě mám jen pár centimetrů zmrzlého. Závodiště je vzdušnou čarou cca dva kilometry, mám to za humny.
Středa 11. ledna 2017. Dopoledne vyjíždím před desátou ve vycházkovém okénku na hipodrom. Parádní slunečno, -14 °C na teploměru. Ale sníh žádný nepřipadl. Na čem se tam tedy jezdí?

Agrofert aréna v zimě.

Je paráda, že "pardubičtí" dokázali "udělat něco pro lidi" - upravit dráhu a poskytnout volný vstup. Věřím, že domluva s vedením areálu nebyla jednoduchá. Ale povedla se už před lety, kdy bylo i více sněhu.

Procházím kolem vrátnice a už vstupuji na dostihový ovál. Nádherně ozářený. Jsem tam sám. Potvrzuje se ovšem, co jsem předpokládal. Ze dráhy, upravené pro bruslení, se ve stopách ukazuje tráva. Někde i hlína. Tak nevím, co znamenala ta upoutávka v rádiu? Skoro jako předvolební kampaň. Ale ne, nejsou tu žádné plakátky stran. V tom to není. Nové lyže bych sem nevzal. Spíš bych měl obavu z poškozeného trávníku od lyžařů.
Uplynulo pár minut, a přichází první lyžař. Nabízí se tu totiž ještě stopa pro klasiku, u vnější strany oválu. Ta je na tom lépe. Nechám ho objet celý ovál a ptám se, jak se mu líbil?
"Ale jó, je to dobrý. Jenom támle naproti je trochu míň sněhu, a listí, občas trochu hlíny. Na Pardubice je to skvělý. Mně to stačí. Hlavně že se dá jezdit".
Asi mu musím dát za pravdu. Stejně si myslím, že "pardubičtí" se chtějí hlavně pochlubit tou rolbou, kterou před lety za primátorky Fraňkové koupili. Nikdy jsem ji neviděl. Zajímalo by mě, kde jezdila ty předchozí roky, kdy v Pardubicích žádný sníh nebyl.
Opouštím Agrofert park kolem zaparkované frézy, která včera dokončila tu lyžařskou úpravu. Že by to byla ta rolba? Pokud ano, pak je všechno v pořádku. Jenom v tom případě zastávám stejné mínění o novinářích, jako prezident Zeman.
Ale stejně je krásné si tady zajezdit

První stopy na začátku zimy 2017.

.. jen kdybych se mohl hýbat. Musím dodržovat klid bez zadýchání, tedy chodím, jezdím na kolek, dokonce plavu, ale běžky? To opravdu bez zadýchání nejde. Tak budu jen smutně koukat...

S Jirkou na horách, K70/25 aneb v bílé stopě

Jsa finančně zcela na dně, uvítal jsem proto Jirkovu  nabídku postavit se na start známého závodu Krkonošská sedmdesátka, který se nyní jezdí také jako seriál Stopa pro život. Se stejným týmem jsem absolvoval i předchozí ročník, o němž jsem tu již 21.3.2013 psal.  
Byla to pro mne zároveň prověrka před rozhodnutím, jak dál sportovat. Jsem totiž na dně i po této stránce. Zlobí mě (přísp. 16.11.2014) jeden stehenní sval, kvůli němuž jsem prakticky čtvrt roku vůbec nesportoval, když turistiku nepočítám a na zimní cyklistiku nemám vybavení. K tomu všemu jsem v půlce února prodělal angínu se zánětem nosohltanu, horečky mě připravily o zbytek fyzičky.

Václav, Eda, Jiří, Zdeněk, Miloš, tým SÚADC.

Ještě za tmy vyrazil náš pětičlenný tým v sobotu 28. února 2015 z Pardubic směr Krkonoše. Parkoviště ve Špindlerově Mlýně nebylo ani zpola zaplněno, když jsme dorazili. Zřejmě pod nulou, ale nijak mrazivo.
Zdá se, že letos bylo méně účastníků, neboť prezentace proběhla velmi svižně.
Obloha se zvolna protrhávala jako předzvěst pěkného dne. To mne ovšem trochu znepokojovalo. Večer před závodem totiž na Radiožurnálu hlásili na sobotu déšť, na horách sníh a odpolední vyjasňování. Proto jsem na své "brusle" zažehlil fialový Hestan a ještě pod patu natáhl trochu fialového Swixu, aby se mi lépe stoupalo v úvodní části trati na čerstvém sněhu se zmrzlým podkladem. Nic takového se ovšem nekonalo...

Přihlášeni jsme byli tentokrát v kategorii jednotlivců a vyrazili jsme na trať 25 km před 9. hodinou jako poslední pole běžkařů. Za námi se vrhli do bílé stopy už jen Fat Bikers - cyklisté na sněžných kolech. Za oblačného počasí se sluníčko opíralo do perfektně vypreparované cesty se stopou. Správci tratí si museli dát záležet zřejmě hned od prvního sněhu, protože podle výhledu do lesa ho letos mnoho v Krkonoších nenapadlo.
Výhodou jednotlivců je, že není nutné čekat na kontrole, až se sjede celá hlídka. Každý tedy jede "na své triko".
Zpočátku se mi ve stínu jelo celkem dobře, ale na prosluněných místech mi to nechtělo klouzat. Kolegové mě předjeli ještě nad Hromovkou - a už jsem je neviděl. Ani ve stoupání na Pláně  se mi nedařilo - v rozoraném sněhu mi to vůbec neklouzalo, předjela mě jedna dvojice:

Ve stoupání od Hromovky na Pláně.

Na občerstvovačce/kontrole už jsem měl zataženo. Úsek od ní zpátky do údolí byl asi jediný, kdy mi to trochu jelo. A tak jsem nemohl sledovat finální "bitvu" Vaška Faráře a Jirky Pšeničky těsně před cílem, jak ukazují výsledky   závodu.

Letos poprvé byli čipy vybaveni všichni závodníci, takže pořadatelé měli usnadněno sledování mezičasů i cílového času. Informační systém byl tentokrát opravdu "vymakaný". Využíval povinně zadaných dat a tak každý závodník dostal po dokončení závodu SMSku s kompletní informací o dosaženém času a mezičasech.
Občerstvení po závodě šlo také rychle, převlékání ve vytápěném stanu parádní.
Obloha se stále více zatahovala, sníh tál, a tak jsme se krátce po poledni vydali na cestu domů.

S výkonem jsem nebyl spokojen, ale vzhledem k okolnostem, shora uvedeným, jsem naopak byl rád, že jsem dorazil v pořádku. Na trati jsem si dával pozor, abych neudělal nějaký prudký manévr nohou, který by mohl sval ještě citlivý znovu poškodit. Uvažuji reálně o obnovení běhání. Po víc než roce bych se rád vydal do lesa na orienťák.

Milošův dotek zimy na běžkách

Když byly na začátku prosince zastaveny archeologické vykopávky v Litomyšli pro mrazy a napadlý sníh, skoro jsem to uvítal a s nadšením začal sledovat web Železných hor v sekci lyžařských tras. Optimistický příchod zimy vystřídalo nepříjemné vystřízlivění v podobě vánoční oblevy. Tím prakticky v Polabí zima skončila. Nechápu proč pardubický magistrát zakoupil rolbu, když podmínky pro vytvoření upravených stop přicházejí tak jednou za pět let...
Bída a nouze mi neumožňuje navštěvovat horské areály, tak nepohrdnu jakoukoliv příležitostí. A jednou z nich byla nabídka Jiřího, letitého běžce a mého známého z dřívějších zaměstnání. Dobře odhadl že obleva naštěstí nedokázala rozvrátit systém běžeckých stop v Orlických horách, a tak jsem s ním a jeho vnoučaty vyrazil v neděli 10.února 2013 na parkoviště pod Šerlich. Počasí nic moc, ale stopa dostatečně upravená, abych mohl využít své skatingové běžky. Pojal jsem toto lyžování zároveň jako "výzkumnou cestu", neboť jsem se tajně těšil na návštěvu Bystřických hor. V tomto horském pohraničí totiž je v současnosti krátce před realizací projekt využití lyžařských (a jiných) tratí na obou stranách hranice. Zamířil jsem tedy přes Pěticestí do Orlického Záhoří, kde hraniční řeku Divokou Orlici překračuje jediný široko daleko, rekonstruovaný pohraniční most. V pošmourném dni mi cestou kolem Kunštátské kaple svitlo  na chvilku sluníčko. Rád jsem se zde na chvilku zastavil a zavzpomínal na Romčino vyprávění o cyklovýletu.
Parádním sjezdem jsem klesl na dno orlického pohraničního údolí a tak tak pro oblevou ztenčelou vrstvičku sněhu s pomocí GPS  jsem natrefil na pohraniční most. Těšil jsem se na občerstvení na Jagodné, kolem níž jsme projížděli loni s kámošem při cyklopřejezdu Bystřických hor. Vzal jsem si s sebou i polské Zloté, ale vůbec je nepoužil. Zklamáním totiž pro mne bylo, že zmíněný projekt sice předpokládá využívání upravených lyžařských stop zakoupenou technikou, ale propojovací stopa žádná neexistuje!
Přes toto zklamání jsem se rád vrátil na parádní stopu českou a odjel přes Bedřichovku s vyhlídkou na polskou obec Lasówku zpět. I tak jsem si užil pěkných 35 kilometrů.

Ukázalo se nakonec, že ten orlický výlet se pro mne stal vlastně jediným tréninkem na Krkonošskou sedmdesátku. To zní honosně, ale ve skutečnosti zmíněný kamarád Jiří přihlásil již osvědčený seniorský tým

na pětadvacetikilometrovou trať. A tak jsem se v sobotu 2. března 2013 mohl zúčastnit za ve Špindlerově Mlýně opět nádherného počasí toho tradičního závodu. Podmínky byly ideální - perfektní stopa, sluníčko, občerstvení na trati, lepší závěr mé zimní neuvěřitelně krátké lyžařské sezóny jsem si nemohl přát. 

Drsná pětadvacítka ve Špindlu

Už jsem z finančních důvodů skoro odkládal lyžařskou sezónu "k ledu", když přišel lákavý majlík od Jiřího: co takhle dát Krkonošskou pětadvacítku? Neváhal jsem ani minutu, když počasí posledních dnů přineslo tání na Vysočinu a tím ukončení tamní letošní zimní sezóny.
Rychle jsme se domluvili a v sobotu 3. března 2012 jsme díky štědrosti sponzora vyrazili brzo ráno v pětičlenném týmu z Pardubic autem do Špindlerova mlýna. V rámci Krkonošské sedmdesátky, letos zařazené také do seriálu České spořitelny Stopa pro život, jsme startovali jako veteránský tým na trase 25 km.
Přivítalo nás lehce mrazivé (-5 °C), leč rozjasněné ráno s nádhernými výhledy. S rezervou jsme stihli startovní čas v 8:31 a vyrazili na perfektně upravenou trať.

 centrum od pověstné sjezdovky

Bezva slunečné počasí nás provázelo i na trati. Ovšem mělo to i další dprovodný účinek: na rozdíl
od loňského roku, kdy jsme asi třikrát museli sundávat lyže k překonání úseků bez sněhu, tentokrát
bylo pro rolbu sněhu habaděj a tak jsme klouzali po špičkovém "manžestru" a brilantně vybroušených
stopách. Také ale pěkné tvrdých! Přesvědčil jsem se o tom ve sjezdu kousek za horní stanicí lanovek
na Pláních. Zahlédl jsem v krátkém prudkém pravotočivém sjezdu Jirkův boj se zatáčkou, už jsem byl
pěkně rozjetý, když slečna přede mnou přistála na sněhu, či spíš ledu, a srazil jsem se tím pádem s
tou, kterou jsem právě předjížděl. Au to bolelo, ještě dnes nemůžu spát na pravém boku...
Drsně dopadl i velitel Jiří: pod čelenkou měl v cíli pěkný strup ze zakrváceného spánku a sedřené
zápěsí. Nebyli jsme sami, horská služba měla kapku práci. Byla to drsná nejen pětadvacítka.

V cíli jsme prohodili pár slov s Blankou Paulů, která nás ve stoupání na Pláně elegantně předjížděla,

tým Geoobchod SÚADC

a užili jsme si bufetu, v tu dobu kolem 11. hodiny ještě bez front. Nedosáhli jsme na stupně vítězů, ale naším cílem bylo hlavně se porvat s tratí.

Po závodě jsme se ještě vydali povzbuzovat známé na trať, a Zdenda dokonce předvedl hrdinský
kousek, když známému se zničeným vázáním půjčil na dojezd své běžky a vrátil se na jeho jedné lyži.

Odjížděli jsme s dobrým pocitem a dobře unavenými (nejen) končetinami.

Po Železkách na lyžích

Je to k vzteku. Napřed fest mrzne naholo, pak přijde vánice že zafouká sněhem kdejakou proláklinu (ke vzteku cestářů a kamioňáků), no a když se konečně najdou prachy že může skútr projet stopy, tak zas už je obleva. Čert aby to..
No, že nám Nejvyšší nadělil snížek a zároveň rozhodl že ho hmed roztaví; i nezbylo mi než rychle využít autobus a v sobotu 18.2.2012 odjet v 8:20 z "Koněváče" do Nasavrk. Za 24 korun + 6 korun lyže. Cestou se ukázalo, že jde v podstatě o Ski-bus, neboť už z Pardubic jsme jeli dva běžkaři, v Chrudimi nastoupil snowboardista a dvě běžkařky, ve Slatiňanech další dva snowboardy a běžkařka.
Ještě v noci jsem sledoval záznam meteotanice SÚS Kovářov a zatímco noc na pátek doma ukazovala 6 pod nulou, ta dnešní měla shodně nulu na 200 m výšky v Pardubicích i 500 m na Železných horách. Nic povzbudivého.
Povzbudivý byl páteční obsah webu Železných hor, když na stránce lyžování byla potvrzena aktuálně protažená stopa z Nasavrk do Krásného.
Nastudoval jsem alternativy zpátečního autobusového spojení (neboť v rámci likvidace železnic bylo to z Prachovic právě zrušeno) a s chutí se vydal zádumčivým počasím do stopy. Nasavrcký fenomén zafungoval spolehlivě (horní domy s hradbami sněhu, dolní skoro na blátě) a briskně jsem míjel rozestavěné Keltské sídliště (snad ho ti Keltové dostaví navzdory pokusným finančním tunelům) a zabočil jsem do lesa. Nepostřehl jsem totiž, že projetá stopa nevede lesní silničkou ale kolem lesa.
Lhotický okruh už měl velmi slabou vrstvu sněhu, za mnou už zůstávala bahnitá, sám jsem sotva našel bílý plac abych dojel k Boiice

rozhledna v zimním hávu

Cokrát jsem projel při "Manitůčku" kolem, nikdy jsem tu nestavěl. Výhled do Polabí téměř žádný, zato jsem ho mohl sledovat "ve dřevě"
Po trase Manitou jsem se svezl až do Krásného. Musel jsem odolávat lákadlu místní hospůdky, na rozcestníku měla přilepený lísteček s pozvánkou na prdelačku a ovárek. Nebezpečí tajícího sněhu mě zneklidňovalo, tak jsem raději zajel pod televizní vysílač, abych se přesvědčil, že se skútr dnes ráno skutečně vydal projet další stopy. Sníh byl mokrý, zfirnovatělý, přes poledne vůbec nechtěl klouzat. Měl jsem kliku, skútr mířil do Seče, takže mi svitla naděje, že tam stihnu zpáteční autobus ve 13.32. Nejmizernější úsek ležel podél Chrudimky z Bojanova po pravém břehu k chatám.

podél Chrudimky už se na lyžích moc nedá

Stoupání do Kovářova bylo výživné. V obci jsem potkal protijedoucího běžkaře - tak přece jen nedělali tu stopu nadarmo. Nutno říci, že bez stopy projeté skútrem by takový výlet dnes byl zhola nemožný. 

Těžké mraky nebyly zas natolik mohutné, tak občas prosvitlo sluníčko a přidalo svou energii na tavení sněhu. Jen díky promrzlé zemi ta jeho tenká vrstvička vydržela. Těch 29 kilometrů jsem v nohách docela cítil, zvlášť když se na "bruslích" nedalo ani chvilku bruslit a všechno jsem musel odtahat rukama. Pěkných 29 km. 

Tak akorát jsem stihl odjezd ze Seče, za 37 korun (neuvedeno zda se zavazadlem nebo bez). 

Zas jednou na sněhu

V posledních letech se mi jeví, že zimy jsou opravdu nějak mírnější, a i když nejsem příznivec teorií oteplování klimatu, znepokojuje mě letošní průběh zimy. Stačila by o 5 °C nižší teplota, místo prosáklé vody ve sklepě bych nestačil odhazovat sníh kolem domu. V předchozích letech přišly natolik mrazivé dny, že se dalo bruslit na venkovních plochách i bez sněhové pokrývky. Letos jsem ještě nebruslil. Proto jsem s povděkem přijal kámošovu nabídku vyrazit na běžky.
Odjeli jsme Oktávkou do Deštného v sobotu 21. ledna 2012. V předpovědi počasí se hovořilo o polojasnu s odpoledním větrem a sněžením, ale nevlídný den začal v Pardubicích deštěm už po rozednění. Za Třebechovicemi už vítězila bílá pokrývka ve vší krajině. Za Dobruškou už vypadala zima krásně: ojíněné stromy, z polí netrčely brázdy. A v Deštném: bariéry sněhu
kolem cesty. Ve stoupání k Šerlichu byla potíž předjet za autobusem zastavený sypač, naštěstí parkoviště nad křižovatkou bylo poctivě odhrnuté.Musel jsem zorganizovat výpravu, tlačící autobus neschopný do toho parkoviště zacouvat, abychom zaparkovali sami. Nějaká optimistická vyhlídka na hřebenovku tu ovšem nebyla. Startovali jsme do vánice s jakž takž viditelnou stopou po rolbě.
Z teplíčka automobilu jsem se v té vánici sotva rozdýchal, takže jsem měl stažené hrdlo a div neplival krev. Těšil jsem se docela na bufíček pod Deštnou:

v kiosku pod Deštnou

dveře se netrhly, zájemců hafo, byl jsem rád, že jsem se při svačince s grogem vydýchal a uvolnilo se mi hrdlo. Sníh byl "tupý", na otevřených partiích závěje, moc to nejelo. Venku to fičelo, viditelnost kolísavá od "na krok" po nějakých 200 m, zkrátka žádná idyla.  Vydali jsme se dál směrem k Pěticestí, ale vyrolbovaná stopa končila v sedle pod Jelenkou. Václav usoudil, že nemá cenu se pouštět do klasické stopy na "bruslích",

otočili jsme a pokračovali hřebenem zpátky. Minuli jsme Masarykovu chatu sotva rozeznatelnou v té vánici, a  pokračovali na Vrchmezí. Času bylo dost, lákal mě sjezd do Olešnice, ale pod Vrchmezím se stopa zužovala podobně jako pod Jelenkou, rozhodli jsme sjet dolů do Deštného. Projel jsem se svižně, celkem asi 18 km, ale moc spokojený jsem nebyl. Lepší ale nežli trčet v šedivých deštivých Pardubicích. Kde je ta předloňská zima,

zima 2010 v Raisově ulici

kdy jsem jezdil pravidleně na lyžích přes pole a louky kolem trati do Medlešic nebo kroužil okruhy na Závodišti...