Oblíbené příspěvky

středa 26. prosince 2018

Zpráva z Vánočního výletu

Vánoční atmosféru mám čím dál raději. V letech mého mládí ji ještě podporovala sněhová nadílka, kterou mohl obstarat třeba "Martin na bílém koni". Toho jsme ale už drahně let neviděli...
Po bikerské a firemní vánoční besídce a jiných setkáních s přáteli přišel čas na tradiční Vánoční výlet. Letos přišel na neděli 23. prosince 2018, když jsem chtěl dodržet tradiční datum. 

Nelehký byl výběr trasy, kterou jsem letos musel narychlo změnit proti plánu. Původně plánovaný výlet ze Smiřic po rozestavěné dálnici do Praskačky se mi rozpadl v okamžiku, kdy jsem na Internetu zjistil, že minipivovar v cíli už nefunguje. 

Náhradní trasu jsem tedy naplánoval nedaleko ve stejné oblasti Hradecka: z Týniště nad Orlicí do Bělče nad Orlicí. Je to oblíbená část silničářského tréninku v horkých letních dnech a cyklistů i bruslařů - "kolečkářů" takřka po celý rok.

Počasí neslibovalo nic dobrého, ale po průtržovitých dešťových přeháňkách předchozích dnů se dalo čekat nanejvýš trochu bláta při teplotách kolem pěti stupňů nad nulou.
Z pardubického hlavního nádraží jsme nakonec vyrazili jen dva. Moderní osobák Regio Shark nás odvezl v 7.41 do Hradce Králové, odkud navazoval spoj do Týniště. Vlaky jely vzorně podle jízdního řádu, takže jsme mohli o půl deváté vyrazit podmračeným ránem.

Ráno na týništském nádaží. 

Jako milovník železniční dopravy jsem si cestou užil setkání dvou generací české železnice. Zatímco moderní elektrická souprava nás provezla nedávno zrekonstruovanou a ze Stéblové na dvoukolejnou rozšířenou tratí jako na létajícím koberci, klasická souprava tažená starší elektrickou lokomotivou s řadou starších vagónů, kde renovaci bylo osobně pocítit toliko plyšovými potahy sedadel namísto někdejších kožených, nám připomněla typickým "drncáním" na nezrekonstruovaném svršku "staré dobré časy". 

Čekala nás trasa po asfaltu, tak, jak ji znám z cyklistických výletů. Nevyrazili jsme totiž ihned po zelené turistické cestě,  ale prošli jsme městečkem

"Zapomenutá" budova v centru Týniště. 
směrem k písáku a vojenským skladům. Rád jsem se totiž zastavil u památného Dubu spravedlnosti,  který tu stojí na okraji obce, a v posledních letech dostal novou parkovou úpravu kolem sebe. Měl jsem obavu, zdali po těch vichřicích a suchu posledních let ještě stojí, ale je to mohykán.
Naše kroky směřovaly za městem do lesa. Slunce se nakonec neobjevilo a trochu ponurou  atmosférou jsme šlapali lesní asfaltkou, dnes podle Mapy.cz nazývanou Špacír. Že je využívaná, přesvědčili nás seniorští sportovci, cyklista a běžec, kteří nás v obou směrech minuli.
Těžil jsem z toho, že dnes jsem pěším turistou a mohu si v klidu prohlížet ty skupiny mohykánů lesa, které v létě a na kole ani nepostřehnu přes hradbu listí.
U rybníku Rozkoš

Vypuštěný rybník Rozkoš. 

nás dostihl déšť, naštěstí neměl dlouhého trvání. Připojila se zelená značka, která nás dovede až do Třebechovic. Přiblížili jsme se rezervaci Houkvice, kde nás čekala další zastávka. Asi tu muselo před týdnem slušně mrznout, když na odlesku hladiny plula matná slupka ledového příkrovu.
K zastávce nás přiměl komentář na jedné z informačních tabulek rezervace U Houkvice ohledně nedalekého letitého dubu,

Prastarý dub v rezervaci Houkvice. 

jehož dny jsou téměř sečteny. Zakrytí jeho rozervaného kmenu snad prodlouží jeho věk.

Překročili jsme železniční trať 26 (Týniště - Opočno) a přiblížili se Bědovické oboře, také dvanácté hodině.  Nastalo důležité rozhodnutí.  Rozdělat oheň k obědu zde, nebo za Třebechovicemi a Krňovicemi, které nám stály v postupu? Smráká se brzy, vzdálenější místo může znamenat příchod tmy. Rozhodli jsme se pro oběd zde. Odbočili jsme podle plotu obory a opodál na světlině připravili oheň.

Oheň k opékání. 


Zásoba suchého dřeva z domu mám pomohla jej rozdělat snadno a chutné špekáčky mohly být upečeny. Přiložené mokré dřevo jen pozvolna usychalo a chytalo.
Zabralo to něco času a před námi ještě "menší polovina" cesty.
Prošli jsme oborou a vcházeli mezi první domky Třebechovické. Bílé daňky jsme bohužel nespatřili.
Prakticky od rybníku Rozkoš až sem jsme postupovali podél umělé strouhy, zvané Alba.

Nebýt označení toho kanálu na mostu v Třebechovicích, nebyl bych si uvědomil cenu tohoto vodního díla. Jako pardubák oceňuji nedalekou památku Opatovický kanál, a jako někdejší obyvatel Veselí nad Lužnicí obdivuji Zlatu stoku, unikátní, na tehdejší dobu rozsáhlá, vodní díla. Dnes už nikdo nezjistí, kdy byla zahájena výstavba Alby, ale je dost pravděpodobné, že může být starší než Opatovický kanál. Smekám před tehdejšími staviteli. 

Na náměstí v Třebechovicích

Vánoční náměstí v Třebechovicích. 

jsme se přepojili na červenou turistickou značku a spěchali k Orlici. Ruch na náměstí s postaveným tee-pee svědčil zřejmě o iniciativě skautů ohledně Betlémského světla.

Soumrak nás dostihl v Krňovicích.  Zvolili jsme pokračování po červené značce ztemnělým lesem, přece jen tu cestu do Bělče znám z bikerských vyjížděk. Už jsem se nemohl dočkat loku lahodné Carevny.

V hostinci U Hušků. 

Kromě ní jsem ochutnal vánoční speciál, ale situace tomu nechtěla, abych tu skočil dnešní putování. Pěkných šestnáct kilometrů.

DRAMA NÁVRATU
Příjemný interiér s nevtíravou vánoční muzikou hostil jen pár hostů. Vrchní zjevně nebyl domácí a hned s prvním pivem oznámil, že kuchyně jest již zavřena. Počítal jsem tu s večeří. Když i poslední hosté se před devatenáctou hodinou zvedli k odchodu, bylo nejisté tu setrvati. Datové připojení wifinou nějak haprovalo, signál operátora O2 slabý, tak kolega šel ulovit nějaké informace mobilem na náves. Plánovaný odjezd nepříliš navazujícím spojením 20.41 městskou hromadnou dopravou číslo 11 nebyl reálný. Reálněji se jevil odjezd z vlakové zastávky Blešno. To poněkud zdramatizovalo situaci. 
Znamenalo to vyrazit neprobádanou cestou s mostem přes Orlici. Vrchní se otázal paní domácí, jakže se tam dostat. Přímo rovně od hostince, sdělil nám. Není kam zabloudit. 
I vyrazili jsme do tmy v devatenáct hodin, abychom dostihli železniční zastávky Blešno na čas 19.40. Vlak do Hradce s návazným do Pardubic by byl rychlým zakončením dnešního výletu. 
Ovšem zřejmě ani paní domácí tu cestu do Blešna nepoužívá, takže po vstupu do místní "hypotéčně zastavěné" čtvrti jsme rychle ztratili zelenou turistickou značku, kterou jsem vyčetl ze své navigace, a vrátili se na silnici ke Hradci, kterou jsem bez zmíněné rady hodlal použít. Žádná z použitých navigačních map neukázala aktuální reálnou rozlohu zdejších písníků, takže bylo nutno bedlivě svítit čelovkou do okolních porostů. Blátivá a kalužovitá cesta do v nevelké dáli svítícího Blešna utíkala rychle. Rychleji však odjel spoj, jedoucí přesně na čas. Přes štěkot místních psů jsme jej téměř nezaregistrovali. 
Dorazili jsme na zastávku, tajemně svítící nepatrným světýlkem v malém drážním domečku. Že by tu prodávali jízdenky? Napadlo mne. Nesmysl, dráhy už všechny ty výdejny zrušily. I tu na pardubickém Závodiště aspoň deset let nepamatuji otevřenou. 
Vstoupili jsme do čekárny, nečekaně odemčené. 

Nestačil jsem se divit. Asi dvacet minut zbývalo do odjezdu dalšího vlaku. Tma uvnitř, nikdo tu nebyl. Zato příjemné teplo. Pojednou se rozsvítilo. Objevil se kolem nás pokojík, jaký ani doma nemáme. 


Čekárna zastávky Blešno.

Uvelebil jsem se v křesílku, kolega na lavici, a spekuloval jsem, zdali se otevře okénko výdejny jízdenek uvnitř. Neotevřelo. Skoro jsem litoval přijezdu vlaku ve 20.21, tady by se krásně odpočívalo!
Kdo by si myslel, že jsme odjeli do Hradce, prudce by se zmýlil! To následující spojení, které jsme právě použili, začínalo cestou do Třebechovic, tedy v opačném směru, než by bylo třeba. Další spoj totiž v Blešně nestaví. A nejde jen o noční spoj. Jaká to rozmařilost Českých drah, vybírat spoje, které v Blešnu zastaví! Ocitli jsme se tedy podruhé během dnešního výletu v Třebechovicích. 


Noční nástupiště. 

Spoj ve 20.39 jel naprosto včas a s návazností v Hradci Králové jsme stanuli v půl desáté v noci na pardubické půdě. Hodinu před mým plánovaným pořádkem. Dodnes si ovšem nejsem jist, zda to za ty nevychutnané Carevny stálo...

úterý 25. prosince 2018

Na besídce bikerů

Hodně jsem se těšil na Vánoční bikerskou besídku naší party v Medlešicích. Nadešel její čas v sobotu 15. prosince 2018. Konečně jednou v roce půjdu na schůzku bez kola a stresu ze zítřejšího dne.

Předvánoční nálada v Medlešické pivovarské hospůdce.
Pivovarskou hospodu považuji za klasickou českou hospůdku, není formovaná nějakým moderním futuristickým designem ani přespříliš načinčaná dřevem či jinými představitelnými obklady. Ovšem má své kouzlo ve formě pověšených plechových, většinou historických cedulí, které jsou tu instalovány na všech volných plochách. Ale to není ten hlavní prvek, který nás sem láká.
Důležité je znovuzrození pivovaru, které připravil exulant Adolf Zeman, úspěšný sládek, mající za sebou zrození pivovarů v nejvzdálenějších končinách světa.
Medlešický nefiltrovaný ležák patří k vyhledávaným pivům a odbyt sudů beze zbytku pokrývá současnou výrobu.

Zábava se mohla rozjet. Hostinský připojil kanál televize na projektor, takže jsme při večeři mohli sledovat na stěně boj našich biatlonistů ve světovém poháru.
Po polévce z vlastních zdrojů nachystal hostinský pochoutky ve stylu zabijačky a spolu s dobrým pivem gurmánské atmosféře nic nechybělo. Sladkosti z vlastních zdrojů ke kafíčku přišly také vhod.
Trochu zklamání jsem zažil u tmavého ležáku, který, ač v zimním období, byl lehce nakyslý. Světlý neměl chybu.
Přišel nás pozdravit i veselý medvěd, takže atmosféra nadcházejících svátků narození Páně byla dokonalá.
Letošní besídku potrefila trochu marodka, takže vyhrazený stůl se tentokrát ani nezaplnil, dobrou náladu a vzpomínání na uplynulou sezónu to nemohlo zkazit.
Zatímco já vyrazil z domu pěšky, někteří drsňáci nezapřeli bikery a stylově přijeli i odjeli.

SMĚNY

práci pokračuji ve směnném provozu, promíchalo se ovšem personální složení, takže po sváteční dovolené pokračuji v jiné směně, než tu vycházela v loňském kalendáři. Směny jsou dvanáctihodinové a střídají se v 6 a 18 hodin.

https://calendar.google.com/calendar?cid=ZWk3ZnRmc2RzanRoOHQ4OHJpYTlzbTQyOWtAZ3JvdXAuY2FsZW5kYXIuZ29vZ2xlLmNvbQ

pátek 19. října 2018

Cesta do kosmu, tedy do Brna... COSMOS DISCOVERY

Na začátku druhého desetiletí jednadvacátého století mnou procházela zvláštní skepse. Padesátka na krku. Jakési vyrovnání se životem. Tvrdil jsem, že už od něj nic neočekávám a mohu v klidu zemřít. Jestli na tom měla zásluhu také nezaměstnanost - byl jsem víc nezaměstnaný, než zaměstnaný - je otázkou. Zkrátka prožíval jsem jakousi melancholii a neměl jsem nějaké potěšení z budoucnosti. 

Až přišla jedna debata s kamarádem. Ne o ženských ani politice, nýbrž o lidstvu. Kde se tu vzalo? Jsme ve vesmíru sami? Již od jinošských let znám Drakeovu rovnici. Proto jako zastánce odpovědi ANO, jsem dostal "šrouby do hlavy". Kámoš mi totiž půjčil knížku od Zecharia Sitchina. Dvanáctá planeta. Přečetl jsem ji jedním dechem. Můj dosavadní zásadní postoj velmi zviklala.



Jsem dodnes poněkud pyšný na to, že jsem mohl sledovat v přímém přenosu sestup prvního člověka na Měsíc 21. srpna roku 1969. To si snad ani komunisté po okupaci roku 1968 nemohli dovolit v televizi nenabídnout. Tyhle záběry sledovalo tehdy celé lidstvo.

A jsem také pyšný i na to, že jsem zažil celou éru amerických raketoplánů. Nejde v jádru o pýchu. Vžívám se do jakési nostalgie, že už není, co bylo ohromující. Startovat do vesmíru se silnou lodí a vracet se jako větroň po průletu atmosférou bylo fascinující. Stálo to také nějaké životy. Bohužel se ukazuje že z lidské liknavosti.

A to už není pýcha, ale jakési sevření hrdla při pomyšlení, že poslední člověk, který opustil měsíční povrch, tak učinil v roce 1972. Náhodou to byl kosmonaut s českými kořeny Eugene Cernan. Připadá mi absurdní, že letos je člověku, který nemůže pamatovat lidstvo na Měsíci, už šestačtyřicet let.

Dalo by se říci, že jsem zajásal, když se z hlubin americké technokracie objevil vizionář, dnes bych řekl snílek, Elon Musk. Zná ho celá planeta. Jeho plány na dobytí Marsu jsou úchvatné. Zdali reálné, je otázka, ale to nevadilo ani Juliu Vernovi. Odeslat posádku, ještě v tomto tisíciletí, na založení kolonie na Marsu, je vskutku odvážná myšlenka.

Tady se mi scházejí myšlenky na původ lidstva do jedné otázky. Odhalí výprava pozemšťanů dávná tajemství Marsovské civilizace? Sitchin tvrdí, že je jen překladatelem starých sumerských textů. Píše se tam, údajně, o stížnostech marťanských dělníků Igigů na zhoršující se klimatické poměry na té planetě.

Zásadním impulsem odjet v úterý 19. června 2018 do Brna na výstavu COSMOS DISCOVERY, však bylo setkání s americkým astronautem, skrze jeho ženu příznivcem České republiky, Andrew Feustelem. 4. srpna 2011 byl se svou ženou Indhírou hostem i v Pardubicích

Indhíra a Andrew Feustelovi.


Tento sympaťák je pro mne ztělesněním smělého průkopníka, jak jen bych mohl pojmenovat jeho odvážnou práci za hranicemi zemské atmosféry. Byl to právě on, kdo se zásadním způsobem podílel na opravě velkého průšvihu NASA při misi k Hubbleovu vesmírnému teleskopu v roce 2009. Tehdy to bylo s pomocí raketoplánu.

Znovu jsem mu držel palce při jeho letošní třetí misi na oběžnou dráhu k ISS. Letěl tam tentokrát na palubě lodi Sojuz MS-10. 4. října 2018 úspěšně přistál Andrew s posádkou v kazašské stepi. Těším se, že se zastaví opět v Pardubicích na besedě a že mu budu třeba moci položit otázku jak vnímá rozdíl mezi letem v raketoplánu a v Sojuzu. 

Tato otázka byla pro mne hlavním impulsem pro návštěvu výstavy v Brně, abych mohl osobně porovnat obě prostředí kosmických lodí. A skutečně to byl neopakovatelný zážitek. Výstava totiž umožnila toto srovnání každému návštěvníkovi.
Mohl jsem nakouknout jaksi "přes hlavu" do kokpitu Sojuzu

Pohled >shora< do kabiny Sojuzu. 

a zděsit se relativně stísněného prostoru, který musí kosmonauté sdílet cestou k ISS. Nedovedu si představit, že bych měl v takovém prostoru cestovat někam pomalu dva dny. Zrovna v současné době se pokouší ruská kosmická agentura připravit zkrácenou cestu k vesmírné stanici na pouhých pár hodin, ale jaksi se zatím nedaří. I tak to bude "husarský kousek".

Naproti tomu si může návštěvník výstavy živě přestavit na modelu ve skutečné velikosti, jak asi vypadal kokpit amerického raketoplánu

V kokpitu amerického raketoplánu. 

Je to naprosto nesrovnatelné. Asi jako cestovat Velorexem nebo Mercedesem. Už z tohoto hlediska mi připadá zánik programu Space Shuttle jako černá můra. Možná právě proto s nedočkavostí očekávám každý pokrok indické kosmické agentury ve vývoji jejího raketoplánu, když ten ruský Buran skončil nezaslouženě na smetišti dějin.


Rád jsem si prošel celou výstavou s multimediálním ovladačem v ruce, v kostce tak bylo možné si vyposlechnout informaci o příslušné sekci. Podrobně si mohl člověk ještě něco přečíst na panelech, občas jen v angličtině. Byla tu i zmínka o Vladimíru Remkovi, představiteli třetí národnosti, která se vydala do kosmu. Tehdy to byl spíše propagandistický komunistický počin, ale můžeme být pyšní, že i v naší zemi se našel odvážlivec (byli dva, nesmíme opomenout Oldřicha Pelčáka), schopný vydat se do vesmíru.
Výstava připravila průřez dějinami dobývání vesmíru, i když v současném měřítku již nestačila pojmout rozlehlou škálu aktivit. Chyběly tu zejména artefakty od Space X, jejíž mnoho startů již proběhlo. Ale do budoucna asi tudy nevede cesta, hromadit "šrot" jen k dokumentaci vesmírného podnikání.

Postrádal jsem také širší zmínku o dalekohledu Hubble, příběhu jeho opravy, a zejména žádostivě očekávanému nástupu jeho nové alternativy Jamese Webba.

Mým největším favoritem v současnosti je britská technologická společnost Reaction Engines, kterou snad potká sláva a projekt jejích "tří rakeťáků" SKYLON spatří světlo oběžné dráhy Země v nejbližším desetiletí. Podobně jako raketoplán bude možné cestovat až na oběžnou dráhu Země a zpět - spíše jako letadlo, než raketa.

pátek 21. září 2018

Ve Švýcarsku. Českosaském...

České dráhy, hrdě jmenované Národním dopravcem, poskytují při registraci a nákupu na Internetu slevové body, které je možné vyměnit za různé výhody. Mezi těmi směšnými a pro mne nepotřebnými jsem v zimě vybral jeden zajímavější. Totiž zapůjčení kola na den. To je ono! Zajásal jsem, i když ihned zapochyboval, co že tu bude zase za kličky a při mých dosavadních letitých zkušenostech s Č(S)D zádrhely. Nebylo tomu jinak. 
Také že byly!


Kolo z půjčovny Českých drah.
Plánoval jsem se podívat do Západních Čech. Ovšem takové spojení, aby se dal uskutečnit celodenní výlet na opačný konec republiky, bohužel neexistuje.
Zlákal mne další cíl: Brdy. Nastudoval jsem spojení. To by šlo. Čerstvě otevřený areál, dříve výhradně vojenský, prakticky nebylo možné dosud navštívit. Ovšem v jeho okolí není žádná půjčovna ČD. Zas nic.

Dalším lákadlem pro mne byly Severní Čechy. Labské pískovce, Českosaské Švýcarsko, to by byla paráda. Přeplánoval jsem trasu na přejezd z Děčína do České Lípy. Ale jedním z háčků při hledání na nepřehledném a málo intuitivním webu Českých drah je vypůjčení a vrácení kola. Ne všechny stanice s půjčovnou kol umožňují vrátit kolo v jiné stanici. V podstatě je nutné se pohybovat v jednom železničním obvodu, které ovšem laik nezná. Není možné si půjčit kolo v Děčíně a vrátit ho v České Lípě.

A tak jsem se vydal v pondělí 4. června 2018 v 5 hodin Metropolem (EN 476) do Děčína s přestupem v Praze. Samozřejmě že České dráhy prošustrovaly více než čtvrthodinovou rezervu na přestup na hlavním nádraží a mohl jsem být rád, že další spoj Alois Negrelli (EC 178) čekal.
Jen mi bylo líto spolucestující slečny Mongolského vzezření s obrovským kufrem, která odmítla gentlemanskou nabídku spolucestujícího na jeho uložení v zavazadlovém držáku nad sedadly. "It is too heavy", odvětila mu na jeho pokus, a to "heavy" se prokázalo, když číšníček z obsluhy vlaku slečnu upozornil, že to objemné zavazadlo musí "zaparkovat" v kupé. Asi to byla vzpěračka, tipl bych si...

Děčín mě stiskl kleštěmi mlhy, vypadalo to spíš na bouřku po ránu, nežli  na slunečný den.
Nábřeží v Děčíně. 
Na bouřku to však vypadalo i v půjčovně kol. Přestože jsem telefonicky měl přislíbené horské kolo, žádné tam nebylo. Jeho vypůjčítel nejspíš využil možnosti prodloužit výpůjčku. 
Zbyla na mne dvojice trekových kol. Inu, co se dá dělat. Trasu  jsem naštěstí zvolil po značených cestách, takže s nějakým náročným terénem bych se nutně nemusel utkat. 
Pozitivní bylo vybavení kola. Instalované osvětlení, nosič a podsedlová taštička s náhradní duší a nutným nářadím. K zapůjčení přílba a pumpička, což jsem nevyužil. Vezl jsem totiž s sebou vlastní podrámovou taštičku ze svého horského Kellyse, přesně tam pasovala. Měl jsem v ní vlastní nářadí i pumpičku. 
Potíž mi dělalo řazení, proti Shimano Dual Shift na mém horalu tady to řazení fungovalo na zadní přehazovačku obráceně, na což jsem si za celý den nezvykl. Je to znát i na videu...

Mohl jsem se tedy vydat na cestu před devátou hodinou. Čekalo mne značné stoupání z nějakých stodvaceti metrů nad mořem u Labe na čtyřistadvacet metrů náhorní plošiny Labských pískovců. Co nejrychleji vypadnout z centra od nádraží znamená pustit se do frekventovaného provozu kolem Labe bez podpory cyklostezky.
Sotva stíhám sledovat to nádherné hluboké údolí, tolik odlišné od rovinatého toku doma v Pardubicích. Sleduji značky, abych včas nastoupil do stoupání čtvrtí Jalůvčí. Ranní chládek v oparu nestačí chladit tělo ve výživném stoupání, hned rozepínám dres a brzy vytahuji bidon.
Vydýchání přichází až na odbočce do Maxiček. Mokré triko zase brzy navlékám. Drsné stoupání už mám za sebou, těším se do lesa.
Moje představa o Maxičkách jako rozkošné víkendové vesničce bere za své. Nesourodá zástavba přepiplaných i ošuntělých domků nepůsobí nějak uhrančivě. Nemám ani chuť zkoumat, co že tu stojí za obelisk, když mapa digitální ani papírová mi nenapovídá. Co asi oznamovala ta vylomená deska?

V Maxičkách.
Těším se na další průběh cesty - už mimo automobilový provoz. Taky vůbec provoz, na cestě ke hranici v místě zvaném Česká brána. Vede mě přeshraniční cyklotrasa. Zprvu po lesní silničce souběžně se žlutou turistickou značkou. Potkávám jediného cyklistu a dodávku Celní stráže. Na rozcestí U buku odbočuji na zelenou turistickou značku lesní cestou. Místy se kolo boří - páteční bouře tu zanechala splazy písku.
Poprvé sakruji a laju Českým drahám, tady bych raději projížděl na svém horalu, tenhle půjčený trek  nezvládá zdejší terén tak spolehlivě.
V deset hodin na mě nečekaně vybafne hranice. Úplně jiná, než jsem očekával.

Na Německo-české hranici. 
Na počátku devadesátých let minulého století, nedlouho po Sametové revoluci, se rozhodli vojenští kartografové zrestaurovat hraniční mezníky. Později, za častých návštěv našich severovýchodních pohoří, jsem si zvykl na jejich aktuální vzezření. Tady na Česko-Saské hranici to asi neplatí.
Sasští lesníci návštěvníka vítají přehršlí pokynů, které moje chabá němčina sotva přechroustá. Že by to napsali česky, aspoň v příchozím směru, zřejmě není pro ně důstojné. Zkrátka mám si na ně dávat pozor.

Nalézám se přímo pod Velkým Zschirsteinem, jehož vrcholu se nemohu dočkat, ale nevidím ho. Okolní les je hustý a chladivý ve stoupajícím horku. Konfrontuji mapu s německým značením, poněkud nešikovnějším oproti značení Klubu českých turistů. Šlapu lesem a odbočuji do stoupání na masív hory. Brzy toho nechávám a podruhé nadávám na dráhy. Na stoupající cestě překážejí štěrková pole, nanesená a vykotlaná prudkými dešti. Na svém horalu bych to s jistou námahou zvládl, ale treka tady zamykám ke stromu a dál pokračuji pěšky. Potkávám několik "živáčků", na pozdrav odpovídají česky. Po čtvrthodince chůze stanu na temeni té stolové hory.
Děčínský Sněžník ze Zschirnsteinu. 
Vrcholová partie se mírně sklání na německou stranu, zde je její nejvyšší bod 516 m nad mořem. Těší mě, že jsem se sem dostal za pěkného počasí, kazí mi ji jen špatná dohlednost. Silný opar leží nad krajinou a v záběru je sotva vidět ještě vyšší Děčínský Sněžník (+722 m) v Krušných horách.

Přesto si užívám výhledu. Mám radost, že jsem se sem konečně podíval. Jako na dlani je vidět Růžovský vrch (+619 m), bohužel jen matně v tom oparu. Právě z něj jsem kdysi, na začátku vojenské služby, pozoroval Zschirnstein a další kopce Saského Švýcarska a těšil se, že se tam někdy vypravím. To však nebylo snadné. Hranice sice nebyla zadrátovaná, jako ta se "Západním Německem", ale nevedly přes ni žádné turistické trasy. Hranici směl turista překračovat, vybaven Celním a devizovým prohlášením, jen na hraničních přechodech, které byly obvykle na hlavních silnicích, vedoucích do Saska. Navíc s nalepeným pětadvacetikorunovým kolkem - tahle částka znamenala například celodenní stravování v restauraci. Vystoupit na Zschirnstein tak znamenalo zaplatit tuto částku, přejet kousek za hranice do Schmilky, nebo Bad Schandau, a vydat se po turistické cestě na kopec. Zpátky stejnou cestou, neboť další hraniční přechod byl daleko až nad Teplicemi. 

Částečný výhled je odtud i dále do německého Polabí, kde jsou vidět další stolové hory Saského Švýcarska


Pohled ze Zschirnsteinu k Drážďanům. 

Ten výhled mě přenáší až do dětství, kdy jsem v sedmdesátých letech minulého století s orientačními běžci jezdíval na závody do Drážďan. Ve volném čase jsme podnikali výlety s nádechem dobrodružství právě do zdejších skal. 

Zschirnstein je významným bodem i pro saské geodety.

Památník saské triangulace. 
Stal se v roce 1865 jedním ze základních bodů pro saskou triangulaci. Připomíná to nástěnka u přístřešku.

Blíží se jedenáctá hodina. Horka přibývá. Nechci se tu dlouho zdržovat, čeká mě větší část cesty, ale dávám si svačinu. Vtom zvoní mobil: volají kolegové z mé směny Kalírny, také z výletu na Pardubicku. Nemám roaming, signál šíří česká BTS zřejmě odněkud z Děčína. Přesto je rozumět poměrně dobře, rozhodně lépe, než když jsem hovořil dole v lese s Romčou na hranici.

Při sestupu potkávám další dvojici - tentokrát Němce. Odmykám kolo a pádím z kopce. Čeká mě dlouhý sjezd až do labského údolí, doufám, že si ho užiju.
Na parkovišti v obci Kleingießzhübel nasazuji kamerku, kterou jsem před časem koupil v supermarketu, abych zkusil nějakou dokumentaci za jízdy na kole. Loučím se s Zschirnsteinem výhledem na jeho nižší vrcholek

Malý Zschirnstein z Kleingießzhübelu. 
a pouštím se do klesání k řece směr  Krippen. Není času nazbyt a čeká mě přívoz s poněkud nejasnou pracovní dobou: obsluhuje zřejmě více míst, tak se musím trefit do času, kdy je zrovna tady.
A mám kliku: na cestičce k přívozu zrovna dojíždím německé důchodce, naloďující se na prám.

Přívoz v Bad Schandau - Postelwitz. 
Za dvě Eura jsem před polednem na druhém břehu v Postelwitz. Po příjemném sjezdu mě čeká v tom vedru zase vystoupat na zalesněnou rozhlodanou plošinu Labských pískovců na pravém břehu Labe. Přímo přede mnou, nad zákrutem řeky, se tyčí masív Velkého Winterbergu.
Jízda údolím řeky je opojná, strmé břehy toho úvalu spadají až skoro k hladině a domečky se krčí na jejich úpatí,

Postelwitz.
nechce se mi stoupat v tom hicu. Ze zimy hned léto. Co bude v létě? Plácnul bych sebou na břehu a šel si zaplavat, řeka není ani tak špinavá. Ale na to není čas.

Po cyklostezce míjím domečky, které mě překvapují svou malebností, tolik odlišnou od omšelosti předrevoluční doby, jak mi uvízla v paměti z návštěv v dávných dobách. Lákalo by mne svezení starým venkovním výtahem, spojujícím příbřežní část obce s tou na plošině, zvanou Ostrau. Není čas. 

Prudkým stoupáním se vydávám do lůna národního parku. Stoupám kolem hotelu Schrammsteinbaude,  dal bych si pivo, ale ještě to není konec stoupání. Musím vydržet. Za pár minut odbočují z té asfaltky na zpevněnou lesní cestu. Lemují ji pískové skalky, schovávající se v hlubokém lese.

Častěji teď musím nahlížet do mapy, abych se udržel v systému cyklotras národního parku. Značení je tu na pováženou jaksi nesystematické, trasy jsou značeny barvami a tvary a popisovány sáhodlouhými německými názvy. Rokličky připravují převýšení tak, že není radno se někde zbytečně vracet. Pomáhám si občas offline mapou v mobilu, nemám datové připojení. Díky GPS tedy mohu potvrdit svoji polohu. 

Les sice příjemně chladí, ale překáží ve výhledu na skály. Cyklista musí bedlivě sledovat cestu a zaregistruje jen skutečně výrazná skaliska.
Na cyklotrase národním parkem.
Svezení to je ale neopakovatelné. Kdepak jinde by cyklista najel tolik kilometrů členitým terénem, ani Adršpach nebo Prachov to neumožňuje. Spousta lákavých odboček, překvapení za každou zatáčkou nebo horizontem.
Potkávám roztroušené skupinky pěších turistů, vesměs důchodců. Cyklistů naprosté minimum. Asi to odpovídá době - je pracovní den a do prázdnin ještě daleko.

Míjím bezpočet křižovatek s lesními pěšinami, mizejícími mezi skalkami. Mapa prozrazuje, že tu je spousta altánků a odpočívadel, rozesetých na těch skalnatých hřebíncích. Stálo by za pořádnou pěší turistiku. Ovšem žádnou ležérní - spousta míst se ukrývá v hlubokém hvozdu, kde nejsou žádné penziony ani ubytovací kapacity, jen lesácké sruby. To by byl snad celodenní výlet na každý den. 

Spletí cest se po Cyklotrase národním parkem přibližuji k osadě Zeughaus se stejnojmennou budovou u rybníčku, nad nímž se tyčí masív Velkého Teichsteinu (+410).

Okrajové skalky Velkého Teichsteinu. 
Hledám zdroj vrčení kolem toho skaliska, a ejhle! Dron. Někdo si tu pouští drona v hloubi národního parku.
Po jedné odpoledne bych si konečně mohl dát pivko. Těším se na sklenici oroseného.

U Zeughausu. 
Ale ouha! Beznadějně zavřeno. Asi se čeká na prázdninovou sezónu. Taky jeden neví, co by za to chtěli. Dávám si svačinku ze svého a cucám z bidonu. Nejsem sám, kdo by si tu dal něco k pití.
Couvám k sousednímu domku ve stráni, označovanému jako infocentrum. Pusto a prázdno.
Nezbývá než pokračovat.
Náhle  kolem mne projíždějí docela nablýskaná terénní auta pomalované reklamou AVIS Potkávám další, stojí u něj borci a přistává dron. Ve stoupání potkávám další dodávky- nesou nápisy Silent running. Hmm, že by nějaký extra závod pro neslyšící, tady v Německu, v hlubokých lesích? Že by natáčeli šoty ze závodu v nádherných skalách dronem? Moje mínění podtrhuje cílový oblouk na jedné z lesních odboček. U něj velké dodávky. Ale žádní běžci? Co to má znamenat?

Až doma jsem použil nápovědy Internetu, a vyklubalo se z toho něco, co mne vůbec nenapadlo. Byli to nejspíš filmaři, kteří tu natáčeli nějakou novou epizodu stejnojmenného filmu. O dopravu se stará světoznámá (mně ne) firma. Dron asi patří k natáčení, ale kamery jsem nikde nezaznamenal. 
Ten film vůbec neznám. Budu si muset udělat čas, a na to sci-fi se podívat...

Přiblížil jsem se údolí Křinice. Byl jsem zvědav, zdali se na té pochmurné řece něco změnilo. Před lety jsem tu projížděl během propršené dovolené, možná proto působila tím dojmem.
Prudkým sjezdem jsem sestoupil do sevřeného údolí na most Thorwadbrücke. Ta pochmurnost je tu dána spíše hloubkou údolí, do něhož v rozlehlém lese proniká jen málo slunečního svitu. Tak ale celý tok Křinice, pramenící v Čechách u Varnsdorfu, nepůsobí. Přesvědčil jsem se o tom zanedlouho. Údolí se rozevřelo a prosvětlilo. Najednou jsem projížděl kolem historické šlajsny.
Niedere Schleuse.
Křišťálově čistá voda tu protéká někdejším objektem, kdysi dávno regulujícím plavbu dřeva po tehdy významném toku. Od patnáctého století rostl význam transportu dřeva po řece a postupně přibývala technická zařízení k jeho snadnější plavbě. Zdejší Niedere Schleuse pochází z roku 1612. Rodící se průmysl spotřeboval množství dřeva a v nepřístupných lesích Sasko-Českého pohraničí byla tato řeka učiněným pokladem. Je záslužné, že tu v nedávných letech očistili nadšenci tuto ještě v šedesátých letech minulého století občas používanou zdrž.

Údolí proti toku Křinice se rozšiřovalo a prozařovalo plochami luk, lesknoucími se mezi zákruty řeky  v pražícím slunci. Přiblížil jsem se místu návratu do Čech.

Z Německa přes mostek do Čech.
Někdy před dvaceti lety jsem tu překročil načerno Křinici po ztrouchnivělém dřevěném mostku. Dnes tu je zánovní lávka s altánkem poblíž. Po čtrnácté hodině jsem ho rád využil ke svačině a opláchnutí tou křišťálovou chladivou vodou.
Zaujala mne cedulka Zákaz dronů, zvlášť když jsem před pár hodinami viděl jeden u Zeughausu. Proč asi tu je?
Také jsem si povšiml omezení na další ceduli, za níž pokračuje zelená turistická trasa. Další důvod k tomu, navštívit zdejší krajinu coby pěší turista.

Je tu báječný klid, ani signál mobilního telefonu nehrozí, takže se zdá skoro zbytečné označení Integrovaného záchranného systému na turistickém rozcestníku. Dobrovolníci odhalují pochmurnou historii tohoto místa, kdysi zvaného Zadní Jetřichovice

Ruiny Zadních Jetřichovic na pozadí saských skalek.
Trochu mi běhá mráz po zádech, když pomyslím, jak tu mohli řádit Ordneři v předvečer Mnichovské zrádcovské smlouvy.

Ani se mi nechtělo odtud odjíždět. Čekalo mne mírné stoupání po čerstvě opravené České silnici do Vysoké Lípy. Před lety tu nebylo podle cesty skoro nic vidět, jak byl les hustý a zarostlý. Obnova silnice tu zřejmě přispěla k odtěžení části dřevní hmoty a prosvětlení jejího okolí. Nemohl jsem se nabažit těch bochánků skalek
Skalky podél České silnice.
Před 16. hodinou jsem se vynořil ve Vysoké Lípě. Měl jsem ještě časovou rezervu, taky konečně bych si už dal to zasloužené pivíčko. Klídek, žádné davy návštěvníků, zvolil jsem hospodu U nás, hned na severním okraji obce.

Svačina U nás (Vysoká Lípa). 
A neprohloupil jsem - výtečný boršč za 40 korun, k tomu německé pšeničné pivíčko Maisels Weisse Bayreuth za 45 korun, mi udělaly dobře. Sice trochu drahé pohoštění, ale bůhví jaké ceny se objeví o prázdninách...
Do Děčína vzdušnou čarou nějakých patnáct kilometrů, přes kopec oklikou možná dvacet, to bych měl zvládnout do odjezdu vlaku za hodinu a půl.
Na jižním okraji té roztahané obce míjím hotel Lípa s půvabnou vyhlídkou na Jetřichovické stěny

Jetřichovické stěny od Vysoké Lípy. 
a těsně před Jetřichovicemi měním o stoosmdesát stupňů směr přechodem z cyklotrasy 21 na trasu 3076 u Starého Günterova mlýna.

Lákalo by mne pokračovat přes Jetřichovice do Všemil, které se mi nesmazatelně zapsaly do paměti v souvislosti s počátkem mé aktivní vojenské služby. Ta oblast byla součástí alternativní cesty z Děčína do České Lípy, o níž jsem se zmínil v úvodu. Souvisí to s Dolským mlýnem. 

Údolí Jetřichovické Bělé se stalo okázalým rekreačním místem s vypiplanými penziony a chaloupkami. 

Chalupy u Jetřichovic.
Filmový poklad této oblasti je už na dosah. Věci tu nabývají pohádkových rozměrů. Například Hubertova studánka. A kousek dál na soutoku Bělé s Kamenicí kouzelný most. Je z něho nádherný výhled na řeku. 

Kamenice u soutoku s Bělou.
A prosmyká se tudy cyklotrasa, kterou sleduji. Po chvíli mě zavádí k místu zvanému Dolský mlýn. 

Dolský mlýn na Kamenici.
Rozvaliny dávného mlýna si zahrály ve filmu a sám jsem se nestačil divit, jak to místo dnes, asi díky dobrovolníkům, prokouklo. Dotváří se tu naznačená souvislost s mou vojnou. Právě tudy vedl jeden z "vojenských pochodů" v době mého nedobrovolného pobytu ve Všemilech. 

Kamenem úrazu se mi tu stalo značení cyklotrasy 3076. Dosavadní průběh cyklotras, zejména na saské straně, plně odpovídal běžným možnostem trekového kola a průměrného cyklisty. Tady jsem v podstatě zabloudil ke mlýnu, neboť trasa jej obchází. Ovšem mizerně značená a navíc takovým terénem, že je náročný i pro pěšáka. Natož cyklistu na trekovém kole. I na svém horalu bych měl problém vystoupat od mlýna do osady Kamenická stráň. 

Vynechával jsem už zajímavé odbočky k vyhlídkám na Kamenici a pádil k Děčínu. Ve stoupání do Růžové mi na asfaltce vypadl foťák z ledvinky. Omylem jsem ji připnul vzhůru dnem. Baterie se rozkutálely po krajnici, že jsem je musel hledat. Když jsem je našel, ukázalo se, že na Nikonu Coolpix L31 došlo k poškození uzávěru pouzdra baterií. Nešlo zavřít a tudíž pořizování fotografií se zkomplikovalo. 

Vidina plánovaného odjezdu z Děčína v 17.26 se rozplývá.  Rezervu jsem prošustroval. Profil trasy jsem prohlédl při plánování jen zběžně. Z Růžové ještě silnice stoupá do Bynovce a Kámenu. Teprve z Ludvíkovic přichází prudké klesání do Děčína. Trefit se v hustém provozu centrem a přes Labe k nádraží mi taky něco času zabralo. Zbývá vrátit kolo, vyfasovat zpět tisícovku zálohy  a sotva stíhám další spoj v 18.09. Ale je červen, den dlouhý, vedro k padnutí. Času dost. Odpočinu si ve vlaku. 

Ovšem ouha! Dobrodružství pokračuje. Rychlík uvízl v Ústí nad Labem. Ještě že souprava je klimatizovaná. Výpadek napájení - někde spadla trolej, zpoždění nabírá asi hodinu. V Praze tak zmeškám další přípoj na Pardubice. Nakonec odjíždím z hlavního nádraží Metropolitanem ve 21.09.  Doma po desáté večer. 

Usíná se mi krásně. Sice jen nějakých 75 kiláků na kole, ale těch zážitků!