Zas jednou za párou...

Na sobotu 9. května 2026 naplánovala Romča návštěvu  Parního víkendu v Muzeu Českých drah v Lužné u Rakovníka. Odjeli jsme z pardubického hlavního nádraží Metropolem v 7:25 do Prahy hlavního nádraží, abychom pokračovali z Masarykova nádraží (za komančů Střed) v 9 hodin R1232 Arrivou.

Bylo mi už podezřelé, že v sekci Nostalgických jízd Českých drah se neobjevil žádný historický vlak, který obvykle takovou akci doprovázel. I když předprodej vstupenek probíhal jen v Lužné, fronta byla obvyklá. Už v pokladně se ukázalo, že České dráhy muzeum předávají Nadačnímu fondu. Přitom k datu tohoto příspěvku stále existuje stránka muzea ČD. 

Počasí bylo vcelku příznivé, oblačnost se postupně rozpouštěla a byla příjemná jarní nálada. Vstupné činilo 300 korun (a se svezením historickým vlakem 450). Od počátku byla znát chybějící podpora ČD, nicméně tým pracoval bezchybně a bylo co k vidění. Jen parní obsazení bylo tentokrát poněkud slabší - čtyři zatopené lokomotivy. Z nádraží v Lužné vyjely parní lokomotivy 313.432 „Matylda“, 354.195 „Všudybylka“ a 475.111 „Šlechtična“ na okolní tratě.

Ještě ve frontě se kolem nás prohnala Všudybylka (354.195) a dala jasně najevo, že kouř s párou provoní dnešní den dosytosti. 

Potěšilo mě, že se za plotem objevily některé unikáty, na jejichž budoucí možnou renovaci se můžeme těšit. 

Osobně mě potěšilo zejména MIKÁDO (387.043) vytažené před budovu. Poprvé jsem si ji mohl prohlédnout v dostatku prostoru. Pokaždé přitom vzpomínám na vyprávění o dědovi, který s tímto strojem jezdil jako strojvedoucí na Slovensku za "Republiky". Jde o vzácné předměty, v podstatě existují jen dva stroje v československém prostoru: zde Národního technického muzea a v Bratislavě Slovenských železnic. 

Uskutečnily se dvě přehlídky na točně během normální otvírací doby. Mohli jsme vidět třeba Šlechtičnu (475.111), nebo Matyldu (313.432) či Kremák (534.0323). 

Jako Pardubáka mě překvapil zrestaurovaný cisternový vůz

z pardubické rafinerie FANTO, dnes firmy PARAMO. 

Samozřejmě byly k vidění i stroje z novější historie a na točně exceloval hlavně Čmelák. 

Zajímavé byly funkční exponáty v budově muzea, kde dobrovolníci předváděli ovládání modelového kolejiště skutečnými, do jisté míry historickými stavědly a podobnými přístroji železniční techniky. 

S podivnou plíživou situací předání Muzea Českých drah v Lužné nějakému fondu možná souvisí i další záhadné dění na pražském Masarykově nádraží. Dvakrát jsem ho navštívil v posledních měsících a marně jsem pátral po nějaké pobočce Národního technického muzea, proponované před několika lety jako součást rekonstrukce nádraží. AI Seznamu tvrdí, že tam je a nazývá se Muzeum železnice a elektrotechniky. Že bude dobudováno v roce 2030. Žádná taková aktivita tam ovšem není zjevná. Očekával bych nějaké informační cedule, nebo informaci mezi plakáty se zobrazením probíhající rekonstrukce.

Příjemný den rychle utekl, zbyla jen smutná vzpomínka na honosnější akce v minulosti, kdy podpora Českých drah byla zřetelnější. Odjeli jsme zpět Arrivou R1239 v 15:32, z Prahy 17:08 EC223 Valašským expresem. 

Nesmělá první cykloturistika 2026 aneb její nová dimenze

 Tak jsem se konečně dočkal. Letošní proměnlivá zima, nebo snad jaro, těžko se to rozlišuje, roční období jak je znám z dětství, skončila. Zkrátka na můj vkus docela pozdě jsem vyrazil do "terénu" na celodenní výlet na kole. 

V zimě jsem se trochu zabýval historií pardubické železnice (viz předchozí příspěvky). Díky tomu jsem se dotknul tématu zrušených železničních tratí a jejich využití jako cyklostezky. Toto téma nabývá na významu, zejména po otevření úseku trati z Lokte do Horního Slavkova v loňském roce. Tady se zkouší zajímavý experiment: cyklostezka se upraví tak, aby mohla posloužit jako svršek železniční trati, kdyby vznikla taková potřeba.

Vzpomněl jsem si na dovolenou v roce 2021, kdy jsem se poprvé svezl po bývalé železniční trati z Kamenického Šenova do České Lípy. Byl to úžasný zážitek. Cestování po bývalých tratích se stává oblíbenou disciplínou zejména pro fyzickou nenáročnost - železnice totiž nikdy nemohla příkře stoupat!

Poté, co mi kámoš ze Slovenska dal tip na skvělou trať  Poltár – Rimavská Sobota, rozpomněl jsem se na jednu zaniklou železnici, na kterou jsem kdysi narazil při mém oblíbeném cyklovýletu z Havlíčkova Brodu. 

V sobotu 2. května 2026 jsme vyrazili s Romčou na kolách, abychom si užili předpovídaného skoro letního slunečného počasí. Vlak odjížděl z hlavního nádraží v 7:53 přes Hlinsko  s přestupem v Havlíčkově Brodu z hlavního nádraží do Přibyslavi. Rozhodl jsem se svézt po někdejší železnici, ze které udělali cyklostezku. Navíc tak luxusní, že se v úseku Přibyslav - Sázava nad Sázavou prezentuje jako inline stezka. To mě zajímá. Na dohled od současného nádraží ještě stojí to staré, obě trati se tu přibližovaly. 

V Přibyslavi jsme vystoupali na náměstí. Jen trochu nevlídné přivítání v Infocentru: oba květnové prodloužené víkendy je zavřeno. Blížila se jedenáctá hodina, což může být vhodný čas pro oběd. Kde ale v Přibyslavi? Kupodivu jsem tu poprvé v životě. Nejlepší byla rada od domorodců - pochutnali jsme si ve vietnamském bistru

Cestou zpět k nádraží jsme se zastavili u přitažlivého pomníku - Jana Žižky. Je to údajně studie od sochaře Bohumila Kafky pro finální sochu vojevůdce na pražském Žižkově. Cítil jsem se tu příjemně

U nádraží, které je naštěstí už při rekonstrukci trati hotové, je zároveň začátek cyklostezky číslo 19 Posázavská. Za slunečného dne tu opravdu proudily davy cyklistů, bruslařů, koloběžkáři. Vyrůstá tu i občerstvovací infrastruktura

V pohodě jsme si projeli celou trasu do Sázavy. Tady končí samostatná asfaltová trasa, pro Žďáráky tedy začíná. Zůstal tu dokonce úsek původní trati, využívaný snad pro firemní účely. Posázavská stezka pokračuje dále po zpevněných lesních a polních cestách do Hamrů nad Sázavou, kde se odklání od tělesa trati do centra obce. Vydali jsme se po tom náspu až k prvním domům, kde se stopy po železnici definitivně ztrácejí. Brzy jsme na okraji Žďáru nad Sázavou. Vysočina je kouzelným místem pro výlety všeho druhu, pro pokračování se přímo nabízela trasa přes Velké Dářko do Ždírce nad Doubravou na vlak. Plánovanou zastávku ve žďárské tvrzi v historickém centru jsme museli vynechat, probíhají tu stavební úpravy. 

Celou cestu včetně zastávky s občerstvením na hrázi Velkého Dářka je možné sledovat tady. Odjeli jsme vlakem v 16:43 domů. Půvabných necelých 50 kilometrů. 

Na skok do Hradeckých lesů

Nějak se mi nedaří realizovat plánované akce v důchodu. Nemám čas. Ano, obvyklé rčení, že důchodci nemají na nic čas, se mi potvrzuje. Těšil jsem se na zahájení orienťácké sezóny. Kolik toho natrénuji a jak hned v dubnu půjdu na trať do lesa. Jak brzy vyrazím na kolo do terénu. Nic z toho se mi nedaří. Na rozdíl od loňského roku se mi letos připletl do plánů zánět nosohltanu s následným dlouho trvajícím kašlem, nepříliš ovlivnitelným různými kapkami a spreji. Domníval jsem se, že se vyhnu nemocem, když už nemusím pravidelně jezdit do práce. Není to pravda. Po obvyklé "vánoční angíně" mě se mi totéž zopakovalo v půlce dubna. 

Poprvé jsem vytáhl z půdy trekového RockMachine v sobotu 18. dubna, když jsem se jel projet kolem letiště ze Svítkova po cyklostezce do Starého Mateřova a dál až do pivovarské hospůdky v Medlešicích. Zítra už by to nešlo, hostinský má ještě do konce měsíce neděle a pondělí zavírací. Počasí bylo příjemné, jaro už je v plném proudu. 

Na delší výlet mě ale zlákal kámoš až v úterý 28.dubna 2026. Ve třech jsme měli sraz u Apolenky v 10 hodin. 

Měl jsem ještě ráno zařizování v centru Pardubic, tak jsem chtěl přejet do Spojíla s využitím před Vánocemi otevřeného severovýchodního obchvatu města. Místo toho jsem proklínal radní, že když už nestihli postavit paralelní cyklostezku, jak zpočátku slibovali, tak že aspoň nechají jezdit cyklisty dočasně po obchvatu. Stezka končí u Univerzity, na obchvat je cyklistům vjezd zakázán (to je ten výčnělek na mapce trasy). Musel jsem se přes zdymadlo vrátit. 

Náladu mi spravilo aspoň počasí. Slunečno, i když chladno, odhadem sotva do 20 °C trochu s větrem, bundičku jsem celý den nesundal. Ve třech jsme vyrazili do Hradeckých lesů. 

První svačinku jsme dali v motorestu na Kolibě. To už jsme byli v srdci Hradeckých lesů. Kochal jsem se tou úžasnou sítí komunikací v lese jak pro cyklisty, tak pro bruslaře. Mají tu lesy báječně upravené pro rekreaci přímo z okraje města. To můžeme hradeckým jen závidět. Děti (samozřejmě i dospělí) se tu mohou seznámit zblízka se zvířátky. Zajeli jsme se podívat i do kempu Stříbrný rybník, kde jsem už léta nebyl a proběhla tu rozsáhlá revitalizace. Projeli jsme si centrem kempu a vraceli jsme se stejnou cestou až ke Kolibě. Domů už po lokálních silničkách se zastávkou v hospůdce v Dolních Ředicích. 

Pěkných víc než 70 kilometrů. 

"O posunuté trati" podruhé. Drážní archeologie u Pardubic nebere konce...

 Vracím se tady k předchozímu příspěvku drážní archeologie, když rozmary zimy umožňují pěší pohyb v v terénu. Tentokrát jsem se vydal na pravý břeh Labe, ovšem s menší vyhlídkou na úspěch v pátrání po dávné železnici. Řadu let po její demontáži se obec Rosice podstatně rozrostla a v poslední době přibyla i výstavba nového průmyslového areálu, což definitivně zakrylo veškeré stopy po té liniové stavbě. 

V roce 1871 došlo k přesunu provozu z původní trasy Liberecké dráhy (SNDVB) do té dnešní, před rokem zrekonstruované, včetně nádraží v Rosicích a s novou stanicí Stéblová - obec. Ve směru od ní, tedy od Hradce Králové, se vydáme po stopách původní dráhy od oblouku trati před vjezdem do Rosického nádraží. 

Trať tady překonává Brozanský potok zrekonstruovaným mostkem. Od něj se "nová" trať obloukem stáčí do nádraží, zatímco původní trať vedla ještě určitý úsek rovně. Dnes tu nalezneme plot kovošrotu,

Trasa původní trati. 

který dost možná leží v ose původní trati. Dostal nátěr s motivy murálu. 

Původní trasa. Pohled směr Hradec K.

Kolej se železniční bránou do Kovošrotu, spolu s dalšími dvěma kolejemi vlečky tu protínají původní trasu železnice. Byly postaveny ve dvacátých letech dvacátého století. 

Další trasu směrem do Rosic už nemůžeme vystopovat vůbec - v posledních letech tu byla vystavěna rozsáhlá průmyslová hala ve svém areálu. Někde tady probíhal oblouk trati, aby ji posléze napřímil ke břehu řeky Labe. 

Areál se musí obejít, abychom na jeho západní straně vytušili průběh trati. Znázornit to lze asi tímto pohledem "ke Hradci". 

Trasa prochází dnešní budovou fy. JHV.

Tady už můžeme sledovat v Rosicích zástavbu trati domy, vybudovanými později po rozparcelování pozemků, zahájeném v roce 1880, včetně původní trati. Trasa míří nejprve mezi domky čp. 383 a 391.

Tady se přimyká k ulici Pískové a pokračuje ulicí J.K. Tyla a dále na jih jednou větví ulice Marie Pujmanové. 

Terénní zlom na okraji pozemku u čp. 517 (mezi parcelami 102/5 a 621/8) mohl být počínajícím náspem trati, vedoucím k inundačnímu prostoru řeky Labe.

Jezírko, dodnes zachované v zahradní kolonii na jižním okraji Rosic, 

může být již v inundačním území tehdejšího Labe, spolu s tzv. Jarkovského jezerem.

Tady se dostáváme dost možná k jedinému dochovanému pozůstatku trati na pravém břehu Labe: 

nalézá se tu podivný podélný val, 

jaký by se v inundačním území dal těžko očekávat. Tady mohl být severní konec původního dřevěného mostu přes Labe. Pomineme-li zjevnou výškovou nesrovnalost s nynějším levým břehem Labe (beztak již zregulovaným), dává v technické literatuře trati vypočítaná délka mostu kolem 185 metrů, snadno potřebnou vzdálenost na překlenutí původního toku řeky, jejímž pozůstatkem je právě Jarkovského jezero.  

Je smutné, že "z trati nic nezůstalo", ale předchozí odstavec dává naději, že historické mapy nelžou a poskytují spolu s historickým technickým popisem ještě prostor k dalšímu bádání. To se bude týkat strážního domku číslo 4.

Sakra úzká železnička aneb skvělá parta Mladějovských atrakcí

O tomto výletu jsem uvažoval již drahně let. Nedokážu určit, proč na něj dosud nedošlo. Měl to být původně cyklovýlet, ale vzhledem k aktuálnímu deštivému počasí a jen polovině volných víkendů kvůli zaměstnání se uskutečnil nakonec autem...

...v sobotu 5. srpna 2023. Výlet jsem raději připravoval s předstihem - kapacita vláčku nemusí být neomezená - jízdenku jsem zakoupil na Internetu za 360 Kč/os. Počasí nevěstilo nic dobrého a bylo tedy nutné se autem dostat do Průmyslového muzea Mladějov před devátou hodinou. Vůně uhelného kouře a neopakovatelný zvuk parního stroje se linuly podmračenou krajinou. 

Krauss Linec v.č. 1518 z r. 1929

Úzkorozchodná dráha 600 mm byla vybudována historicky po dopravě koňskými povozy a později lanovkou, v letech 1919 - 1920. Spojovala důlní díla dobývající lupek se zpracovatelským závodem v Mladějově. Osobní doprava zde nikdy neexistovala, ale po uzavření dolů v roce 1991 se časem našla parta nadšenců, kteří zhotovili dnešní otevřené osobní vagónky. V roce 1998 tak mohla začít provoz pro veřejnost Muzejní železnice na části trati. Dnes je zprovozněna celá zhruba jedenáctikilometrová trať z Mladějova na práh dolů pod Hřebčí. Doly ani továrna nejsou přístupné, ale i v nich se používala tato železnice. Jízda do Hřebče znamená nastoupat asi 80 výškových metrů. 

Krauss na Vekslu

Prudké stoupání až 32 ‰ v úvodní smyčce obvykle vyžaduje nasazení parní lokomotivy, která pak jezdí do zastávky Nová Ves s výhybnou, zatímco horní, méně stabilní úsek trati, obsluhují dieselové lokomotivy. 

Železnice s tak malým rozchodem dokáže kopírovat terén v úžasných kličkách a za pěkného počasí je nezapomenutelným zážitkem po ní stoupat úbočím Hřebečského hřebene s vrcholem Hřebcov +635 m n.m. a nikdo netuší, že nad tratí kdesi ve hvozdu stojí téměř tématická rozhledna Strážný vrch a přímo nad doly "obrácená" rozhledna Nad doly. Pomýšlím na parádní celodenní turistický výlet z Mladějova nebo Hřebče, využít vláčku a vrátit se do výchozího místa po Hřebečských důlních stezkách. 

Stoupání k Nové Vsi. 

Výklad průvodce je tu velmi ceněný. Výměna lokomotiv na zastávce u dolu Hugo nabízí první setkání s důlní činností. Zde šlo o těžbu méně kvalitního křídového uhlí, které zpočátku postačovalo k provozu prvních parních strojů. 

Rozsáhlejší seznámení s důlní činností se naskýtá na konečné pod Hřebčí, kde se stala "měsíční krajina", coby někdejší odpad, dnešním potenciálním zdrojem suroviny. 

Výhled z hlušiny. 

Průvodce poskytuje informace o zdejší těžbě lupku. Prohlížíme si areál dolů, ještě do "Sametové revoluce" provozovaných. Nejsou uhelné. Na to, že se vytěžený lupek vozil na zpracování do Mladějova, nachází se tu v porostu podezřelé množství ruin. Lupek se tu totiž předzpracovával do formy peciček, zbytek tvoří tu měsíční krajinu. Koleje tu však nekončí, pokračují do útrob masívu nad námi. 

Konec trati pod Hřebčí. 

Přes mříže jsme mohli nakouknout do vstupní části dolu, nicméně o rozsáhlém systému důlního díla nám průvodce nepodal bližší informaci.  Tvrzení, že některá štola možná vede až do Moravské Třebové, patří spíše do oblasti bájí. Z některých dat na Internetu lze vyčíst, že důl Emil, aneb Jihlavská štola, má svůj systém spíše pod západním úbočím hřebene, tedy někde pod Hřebčí až Koclířovem. Našel jsem také unikátní kopii snímku s důlní lokomotivou (DH70D ?) na prahu štoly.

Dobrovolníci tu vytvářejí unikátní areál, představující industriální památku pod širým nebem a do budoucna snad i pod úzkou štolou. Bylo by pěkné, a hlavně poučné, kdyby se podařilo nějakou štolu zprovoznit a osadit originálními těžebními technologiemi. Dnes jsou údajně doly zatopeny a mnohde zavaleny, snad jen jedna z nejnovějších by mohla posloužit. Je smutné, že podzemí, při těžbě obsazené lidmi - horníky, se musí po ukončení těžby sanovat a uzavřít pro eventuální návštěvníky. 

Počasí nevěstí nic dobrého. Začíná poprchávat. Přichází čas odjezdu vláčku. V otevřených vagónech by slejvák nebyl zrovna dobrou eventualitou, přišel naštěstí až na konci cesty před nádražím. Oběd v restauraci muzea přišel vhod. Přestalo pršet a zlákalo mě ještě svezení v Erendě. 

Praga RND.

Pak už jsem musel řídit sám...