Další cyklovýlet po někdejší železnici

Nedávno jsem se tu rozplýval nad výletem po pěkné "železniční" cyklostezce na Vysočině. To téma mě  spolu s dalšími zprávami takříkajíc "z dopravy" zaujalo natolik, že jsem se rozhodl podniknout podobný výlet. Tentokrát ovšem v poněkud "drsnějším" podání. Termín mi ovšem posunulo zdraví - nemohu se delší dobu zbavit neutuchající rýmy a kašle...

Čas nastal až v úterý 26. května 2026. Nádherný téměř letní den mi umožnil nastoupit s horským kolem asi v 7:10 do rychlíku Svitava s desetiminutovým zpožděním na pardubickém hlavním nádraží, směr Kolín. S dalším přestupem v Nymbuku jsem vystupoval na nádraží v Rožďalovicích po půl deváté. 

Zažil jsem tu neobyčejnou scénku ze železničního provozu s historickým podtextem: už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem viděl obsluhu ručně zvedat vzdálené závory. Projel jsem pak městečkem zrekonstruovanou (zvanou Panskou) zahradou (v roce 2012), která ji vrací do dávné podoby, které se ovšem současná generace nedočká. Inu Středočeský kraj není asi žádným chudým krajem...

Při pátrání po zaniklé železnici jsem se ocitl neplánovaně v Dětenicích. Už několik přátel mi líčilo úžasné zážitky při návštěvě zdejší středověké restaurace. Mým cílem ale nebylo občerstvení, byl jsem jen zvědav na zdejší pivovar. Jen těsně jsem nestihl jeho prohlídku. Ta ovšem také nebyla mým hlavním cílem. Ochutnal bych zdejší pivo, ale venkovní občerstvení nebývá ve všední den dopoledne v provozu. Pivo v láhvi bych mohl zakoupit ve zdejší bohaté prodejně suvenýrů, ale to bych musel mít s sebou aspoň batůžek. Tak jsem se jen rozhlédl po zdejším nádvoří, kde bloumalo několik párů zřejmě německých turistů, a občerstvil se u Vietnamců na nedalekém náměstí.

Směřoval jsem k zaniklé železnici 6c, dřívější součásti dnešní železniční trati 063. Projížděl jsem vesničkou Osenice, dnes částí obce Dětenice, a nemohl jsem si nevšimnout značky v mapě, popisující pamětní síň Foerstrova rodu. To jméno mi je velmi povědomé, ale jako hudebnímu analfabetovi se mi nevybavily souvislosti. A navíc bylo zavřeno. Zajímavější mi připadal banner poblíž železniční zastávky. 

Teplé větrné počasí mě už vybízelo schovat se v lese, zvlášť když funkční část železniční trati byla na dosah, jen byla schovaná v půvabné krajině.

Kousek dál v Horních Rokytňanech už jsem byl na dosah dnešního hlavního cíle. Vloudil se mi tam ale jeden postupný cíl navíc. Při pohledu do mapy mi připadlo nějak nepatřičné, jak se na tom kousku země může vyskytovat tolik pivovarů. Sice bylo avizováno, že dnes je pivovar  zavřený, ale nepodívej se tam, když je to "za rohem". Neobvyklé místo má neobvyklý název

Zastavil jsem se jen na "čumendu", majitel zrovna kosil trávu kolem a já hned mazal zpátky do Rokytňan na výchozí bod dnešní "drážní archeologie".

Zvláštního údělu se dočkala zdejší železnice. Zatímco jedna její část definitivně zmizela v propadlišti dějin, ta druhá funguje dodnes - ale ve zvláštním režimu. Provozuje ji firma AŽD a zkouší tu pokročilé technologie autonomních vozidel. Vloni tu poprvé vyjel automatický vlak. Proto ty antény poblíž železničního přejezdu na snímku. 

Přejezd leží u zastávky Rokytňany, odkud odbočovala kdysi železnice do Dobrovic, označovaná v jízdních řádech číslem 6c. 

Odbočení je dodnes zřejmé, jak je vidět na rozšiřujícím se náspu zastávky s pečlivě posekanou trávou. Přivítal jsem pěšinku, která po náspu vede, na počátku přehrazenou zábradlím s již nezřetelnými pokyny. S nadšením jsem se po ní vydal. Je lehce zarostlá křovím a vzrostlými stromy, v polích je ale vidět do krajiny, která skrývá stávající trať

Zrovna když už se mi trať ztratila z dohledu, ozvalo se pověstné zahoukání. Něco po trati jede. Nadávám si, proč jsem se na zastávce ještě chvíli nezdržel. Možná jsem mohl vidět zrekonstruovanou vlakotramvaj, která se tu bude zkoušet. 

Náhle narážím na starý polorozpadlý pražec. A další, je jic tu více. A už stojím na mostku přes Hasinský potok. Provizorní lávka je zbudována na železné konstrukci původního železničního mostku. Potok žádný tu ale neteče - je už dlouho sucho.

Na kraji lesa ústí násep do lesní cesty, tady přehrazený dalšími pražci. Pokračuje tu pro horské kolo luxusní cesta, kterou laik považuje za nezvykle rovnou, pokud si nevšimne jejího nezvyklého profilu, prozrazujícího ten železniční. Míjím lesní rybníček, patřící Přírodní památce Dymokursko. Před koncem lesa kříží pěkná lesňačka jinou a dál pokračuje jako dvoustopá obyčejná, traktory vyjetá, lesní cesta. Ta se mění v trochu zarostlou polní a otevřenou krajinoou vchází do obce Ujkovice. Tady se bývalá trať ztrácí. Kdybych ji nevystopoval podle mapy, nerozeznal bych ji v hustém porostu. Náhle se ten porost otvírá a ocitám se na bývalé železniční stanici Ujkovice. 

Někdo tu bydlí, možná koupil tu budovu, přetváří ji podle svého, ale nápis potvrzuje její historii. 

Zjišťuji z mapy úžasnou nedávnou historii - byl tu minipivovar! Kouzelná krajina v tomto koutě republiky! Minipivovar jeden vedle druhého. Dál už stopy po trati mizí, možná důkladně zakryté vegetací. Musím se vrátit do obce po sousední silnici a hledat pokračování dále v lese. 

Ukazuje se, že zřejmě těžba písku je hlavní příčinou přerušení trati u Ujkovic. Komplikovaně a s pomocí GPS nalézám pokračování trati v lese. Tady to ale už vůbec není sjízdné, místy ani průchodné. Na náspu překáží spousta shnilých pražců. Tady by už asi nikdo nechtěl prodlužovat cyklostezku od Ledců, když místo lze objet po silnicích. Na pár místech asi vytvořil násep bazén pro odtékající vodu ze svahu, tak v jednom místě nalézám překop,   na dalším dokonce vyčištěný propustek .

Ostatně asi stojí za to si prohlédnout celou zrušenou trať tady. 

Vstupuji na konec/začátek cyklostezky poblíž Velkoledeckého rybníka

a jsem trochu zklamaný. Ve srovnání se stezkou z Přibyslavi ke Žďáru, kterou jsem si náramně užil, je tohle slabý odvar. Pokud tedy budu chtít tento typ cyklostezek hodnotit na škále 1 - 5 (nejlepší - nejhorší), dostala by Posázavská stezka 1, ta dnešní 4. Jako cyklista vítám, jako bruslař hluboké zklamání. 

V Tiskové zprávě k otevření 21. března 2025 se píše:

"Stezka o délce 6,8 km vyšla asi na 17 milionů korun. 13,5 miliony na ni přispěla EU prostřednictvím IROP. Náklady na výstavbu si poměrově rozdělí zapojené obce, přičemž na Dobrovice připadne částka 2,3 milionu. Projektovou dokumentaci ve výši necelého půl milionu financoval Nadační fond Škody Auto. Přípravy a samotná realizace projektu trvaly asi dva roky.

Původní železniční trať vznikla už v 19. století. Až do začátku sedmdesátých let minulého století tu jezdily osobní vlaky, a ještě do let devadesátých trať využívaly nákladní vagóny Škody Auto. Úsek mezi nádražím Dobrovice a Cukrovarem Tereos funguje dodnes. Terénní úpravy při stavbě cyklostezky odhalily i mostky či propusti, které jsou zajímavými artefakty železniční architektury 19. století a dalšími atraktivními prvky na trase."

Slunce pálí a tak se v chladivém větru přece jen s chutí vydávám vstříc Dobrovicím. Stezka je štěrková, pro bruslaře tedy bezcenná. Je sice vybavena několika přístřešky, ale vede zemědělskou krajinou bez stromů nebo remízků, takže jinde se nedá před sluncem schovat. Jedu tudy v úterý po 14. hodině a kromě několika turistů na kolách nikde nikdo. Žádné skupiny pracujících, natož školáků. Netvořím konspirační teorie, ale působí to dojmem, že se vyhodily peníze, z větší části evropské. Možná se ztratily někde peníze na asfalt. Mohly tu být tréninky pro bruslaře. 

Brzy přijíždím ke hřbitovu Úherce, pod ním nová stezka končí/začíná. Navazuje tu silnička a cyklostezka do Dobrovic. 

Hodnotím pozitivně, že se drážní těleso účelně využilo a v zemědělské krajině se nerozoralo. Trať tu byla v provozu od roku 1883, poslední výskyt trati 6c Kopidlno - Dětenice - Bakov nad Jizerou/Dobrovice město je v osobním jízdním řádu 1975/76, ovšem na větvi Dětenice - Dobrovice žádný osobní provoz není ani v předchozím řádu. Možná někdy ro roku 2002 parkovaly na trati vagóny boleslavské Škodovky. Není jasné, zda byla od počátku trať napojena na železnici z Nymburka do Mladé Boleslavi, na níž leží současné nádraží Dobrovice. 

Další zklamání jsem zažil v Dobrovicích. V tom hicu jsem se těšil na útulnou hospůdku s Dětenickým pivem, ale kromě restaurace na náměstí s Prazdrojem a Gambrinusem jsem žádnou nenašel. Ta ve Vinařicích byla zrovna v úterý zavřená. Zastavil jsem se v areálu muzeí, kde parkuje mašinka

a v Penny si koupil svačinu. Chtěl jsem si ji sníst na nádraží, ale to je jen nákladní a do přístřešku na zastávce pražilo nemilosrdně. Odjel jsem domů osobákem v 16:25, jel načas. S přestupem v Nymburce a Kolíně jsem dorazil do Pardubic Slováckým expresem v 18 hodin. Asi necelých 50 km na horalu a dvě klíšťata. 

Zas jednou za párou...

Na sobotu 9. května 2026 naplánovala Romča návštěvu  Parního víkendu v Muzeu Českých drah v Lužné u Rakovníka. Odjeli jsme z pardubického hlavního nádraží Metropolem v 7:25 do Prahy hlavního nádraží, abychom pokračovali z Masarykova nádraží (za komančů Střed) v 9 hodin R1232 Arrivou.

Bylo mi už podezřelé, že v sekci Nostalgických jízd Českých drah se neobjevil žádný historický vlak, který obvykle takovou akci doprovázel. I když předprodej vstupenek probíhal jen v Lužné, fronta byla obvyklá. Už v pokladně se ukázalo, že České dráhy muzeum předávají Nadačnímu fondu. Přitom k datu tohoto příspěvku stále existuje stránka muzea ČD. 

Počasí bylo vcelku příznivé, oblačnost se postupně rozpouštěla a byla příjemná jarní nálada. Vstupné činilo 300 korun (a se svezením historickým vlakem 450). Od počátku byla znát chybějící podpora ČD, nicméně tým pracoval bezchybně a bylo co k vidění. Jen parní obsazení bylo tentokrát poněkud slabší - čtyři zatopené lokomotivy. Z nádraží v Lužné vyjely parní lokomotivy 313.432 „Matylda“, 354.195 „Všudybylka“ a 475.111 „Šlechtična“ na okolní tratě.

Ještě ve frontě se kolem nás prohnala Všudybylka (354.195) a dala jasně najevo, že kouř s párou provoní dnešní den dosytosti. 

Potěšilo mě, že se za plotem objevily některé unikáty, na jejichž budoucí možnou renovaci se můžeme těšit. 

Osobně mě potěšilo zejména MIKÁDO (387.043) vytažené před budovu. Poprvé jsem si ji mohl prohlédnout v dostatku prostoru. Pokaždé přitom vzpomínám na vyprávění o dědovi, který s tímto strojem jezdil jako strojvedoucí na Slovensku za "Republiky". Jde o vzácné předměty, v podstatě existují jen dva stroje v československém prostoru: zde Národního technického muzea a v Bratislavě Slovenských železnic. 

Uskutečnily se dvě přehlídky na točně během normální otvírací doby. Mohli jsme vidět třeba Šlechtičnu (475.111), nebo Matyldu (313.432) či Kremák (534.0323). 

Jako Pardubáka mě překvapil zrestaurovaný cisternový vůz

z pardubické rafinerie FANTO, dnes firmy PARAMO. 

Samozřejmě byly k vidění i stroje z novější historie a na točně exceloval hlavně Čmelák. 

Zajímavé byly funkční exponáty v budově muzea, kde dobrovolníci předváděli ovládání modelového kolejiště skutečnými, do jisté míry historickými stavědly a podobnými přístroji železniční techniky. 

S podivnou plíživou situací předání Muzea Českých drah v Lužné nějakému fondu možná souvisí i další záhadné dění na pražském Masarykově nádraží. Dvakrát jsem ho navštívil v posledních měsících a marně jsem pátral po nějaké pobočce Národního technického muzea, proponované před několika lety jako součást rekonstrukce nádraží. AI Seznamu tvrdí, že tam je a nazývá se Muzeum železnice a elektrotechniky. Že bude dobudováno v roce 2030. Žádná taková aktivita tam ovšem není zjevná. Očekával bych nějaké informační cedule, nebo informaci mezi plakáty se zobrazením probíhající rekonstrukce.

Příjemný den rychle utekl, zbyla jen smutná vzpomínka na honosnější akce v minulosti, kdy podpora Českých drah byla zřetelnější. Odjeli jsme zpět Arrivou R1239 v 15:32, z Prahy 17:08 EC223 Valašským expresem. 

Nesmělá první cykloturistika 2026 aneb její nová dimenze

 Tak jsem se konečně dočkal. Letošní proměnlivá zima, nebo snad jaro, těžko se to rozlišuje, roční období jak je znám z dětství, skončila. Zkrátka na můj vkus docela pozdě jsem vyrazil do "terénu" na celodenní výlet na kole. 

V zimě jsem se trochu zabýval historií pardubické železnice (viz předchozí příspěvky). Díky tomu jsem se dotknul tématu zrušených železničních tratí a jejich využití jako cyklostezky. Toto téma nabývá na významu, zejména po otevření úseku trati z Lokte do Horního Slavkova v loňském roce. Tady se zkouší zajímavý experiment: cyklostezka se upraví tak, aby mohla posloužit jako svršek železniční trati, kdyby vznikla taková potřeba.

Vzpomněl jsem si na dovolenou v roce 2021, kdy jsem se poprvé svezl po bývalé železniční trati z Kamenického Šenova do České Lípy. Byl to úžasný zážitek. Cestování po bývalých tratích se stává oblíbenou disciplínou zejména pro fyzickou nenáročnost - železnice totiž nikdy nemohla příkře stoupat!

Poté, co mi kámoš ze Slovenska dal tip na skvělou trať  Poltár – Rimavská Sobota, rozpomněl jsem se na jednu zaniklou železnici, na kterou jsem kdysi narazil při mém oblíbeném cyklovýletu z Havlíčkova Brodu. 

V sobotu 2. května 2026 jsme vyrazili s Romčou na kolách, abychom si užili předpovídaného skoro letního slunečného počasí. Vlak odjížděl z hlavního nádraží v 7:53 přes Hlinsko  s přestupem v Havlíčkově Brodu z hlavního nádraží do Přibyslavi. Rozhodl jsem se svézt po někdejší železnici, ze které udělali cyklostezku. Navíc tak luxusní, že se v úseku Přibyslav - Sázava nad Sázavou prezentuje jako inline stezka. To mě zajímá. Na dohled od současného nádraží ještě stojí to staré, obě trati se tu přibližovaly. 

V Přibyslavi jsme vystoupali na náměstí. Jen trochu nevlídné přivítání v Infocentru: oba květnové prodloužené víkendy je zavřeno. Blížila se jedenáctá hodina, což může být vhodný čas pro oběd. Kde ale v Přibyslavi? Kupodivu jsem tu poprvé v životě. Nejlepší byla rada od domorodců - pochutnali jsme si ve vietnamském bistru

Cestou zpět k nádraží jsme se zastavili u přitažlivého pomníku - Jana Žižky. Je to údajně studie od sochaře Bohumila Kafky pro finální sochu vojevůdce na pražském Žižkově. Cítil jsem se tu příjemně

U nádraží, které je naštěstí už při rekonstrukci trati hotové, je zároveň začátek cyklostezky číslo 19 Posázavská. Za slunečného dne tu opravdu proudily davy cyklistů, bruslařů, koloběžkáři. Vyrůstá tu i občerstvovací infrastruktura

V pohodě jsme si projeli celou trasu do Sázavy. Tady končí samostatná asfaltová trasa, pro Žďáráky tedy začíná. Zůstal tu dokonce úsek původní trati, využívaný snad pro firemní účely. Posázavská stezka pokračuje dále po zpevněných lesních a polních cestách do Hamrů nad Sázavou, kde se odklání od tělesa trati do centra obce. Vydali jsme se po tom náspu až k prvním domům, kde se stopy po železnici definitivně ztrácejí. Brzy jsme na okraji Žďáru nad Sázavou. Vysočina je kouzelným místem pro výlety všeho druhu, pro pokračování se přímo nabízela trasa přes Velké Dářko do Ždírce nad Doubravou na vlak. Plánovanou zastávku ve žďárské tvrzi v historickém centru jsme museli vynechat, probíhají tu stavební úpravy. 

Celou cestu včetně zastávky s občerstvením na hrázi Velkého Dářka je možné sledovat tady. Odjeli jsme vlakem v 16:43 domů. Půvabných necelých 50 kilometrů. 

Na skok do Hradeckých lesů

Nějak se mi nedaří realizovat plánované akce v důchodu. Nemám čas. Ano, obvyklé rčení, že důchodci nemají na nic čas, se mi potvrzuje. Těšil jsem se na zahájení orienťácké sezóny. Kolik toho natrénuji a jak hned v dubnu půjdu na trať do lesa. Jak brzy vyrazím na kolo do terénu. Nic z toho se mi nedaří. Na rozdíl od loňského roku se mi letos připletl do plánů zánět nosohltanu s následným dlouho trvajícím kašlem, nepříliš ovlivnitelným různými kapkami a spreji. Domníval jsem se, že se vyhnu nemocem, když už nemusím pravidelně jezdit do práce. Není to pravda. Po obvyklé "vánoční angíně" mě se mi totéž zopakovalo v půlce dubna. 

Poprvé jsem vytáhl z půdy trekového RockMachine v sobotu 18. dubna, když jsem se jel projet kolem letiště ze Svítkova po cyklostezce do Starého Mateřova a dál až do pivovarské hospůdky v Medlešicích. Zítra už by to nešlo, hostinský má ještě do konce měsíce neděle a pondělí zavírací. Počasí bylo příjemné, jaro už je v plném proudu. 

Na delší výlet mě ale zlákal kámoš až v úterý 28.dubna 2026. Ve třech jsme měli sraz u Apolenky v 10 hodin. 

Měl jsem ještě ráno zařizování v centru Pardubic, tak jsem chtěl přejet do Spojíla s využitím před Vánocemi otevřeného severovýchodního obchvatu města. Místo toho jsem proklínal radní, že když už nestihli postavit paralelní cyklostezku, jak zpočátku slibovali, tak že aspoň nechají jezdit cyklisty dočasně po obchvatu. Stezka končí u Univerzity, na obchvat je cyklistům vjezd zakázán (to je ten výčnělek na mapce trasy). Musel jsem se přes zdymadlo vrátit. 

Náladu mi spravilo aspoň počasí. Slunečno, i když chladno, odhadem sotva do 20 °C trochu s větrem, bundičku jsem celý den nesundal. Ve třech jsme vyrazili do Hradeckých lesů. 

První svačinku jsme dali v motorestu na Kolibě. To už jsme byli v srdci Hradeckých lesů. Kochal jsem se tou úžasnou sítí komunikací v lese jak pro cyklisty, tak pro bruslaře. Mají tu lesy báječně upravené pro rekreaci přímo z okraje města. To můžeme hradeckým jen závidět. Děti (samozřejmě i dospělí) se tu mohou seznámit zblízka se zvířátky. Zajeli jsme se podívat i do kempu Stříbrný rybník, kde jsem už léta nebyl a proběhla tu rozsáhlá revitalizace. Projeli jsme si centrem kempu a vraceli jsme se stejnou cestou až ke Kolibě. Domů už po lokálních silničkách se zastávkou v hospůdce v Dolních Ředicích. 

Pěkných víc než 70 kilometrů. 

"O posunuté trati" podruhé. Drážní archeologie u Pardubic nebere konce...

 Vracím se tady k předchozímu příspěvku drážní archeologie, když rozmary zimy umožňují pěší pohyb v v terénu. Tentokrát jsem se vydal na pravý břeh Labe, ovšem s menší vyhlídkou na úspěch v pátrání po dávné železnici. Řadu let po její demontáži se obec Rosice podstatně rozrostla a v poslední době přibyla i výstavba nového průmyslového areálu, což definitivně zakrylo veškeré stopy po té liniové stavbě. 

V roce 1871 došlo k přesunu provozu z původní trasy Liberecké dráhy (SNDVB) do té dnešní, před rokem zrekonstruované, včetně nádraží v Rosicích a s novou stanicí Stéblová - obec. Ve směru od ní, tedy od Hradce Králové, se vydáme po stopách původní dráhy od oblouku trati před vjezdem do Rosického nádraží. 

Trať tady překonává Brozanský potok zrekonstruovaným mostkem. Od něj se "nová" trať obloukem stáčí do nádraží, zatímco původní trať vedla ještě určitý úsek rovně. Dnes tu nalezneme plot kovošrotu,

Trasa původní trati. 

který dost možná leží v ose původní trati. Dostal nátěr s motivy murálu. 

Původní trasa. Pohled směr Hradec K.

Kolej se železniční bránou do Kovošrotu, spolu s dalšími dvěma kolejemi vlečky tu protínají původní trasu železnice. Byly postaveny ve dvacátých letech dvacátého století. 

Další trasu směrem do Rosic už nemůžeme vystopovat vůbec - v posledních letech tu byla vystavěna rozsáhlá průmyslová hala ve svém areálu. Někde tady probíhal oblouk trati, aby ji posléze napřímil ke břehu řeky Labe. 

Areál se musí obejít, abychom na jeho západní straně vytušili průběh trati. Znázornit to lze asi tímto pohledem "ke Hradci". 

Trasa prochází dnešní budovou fy. JHV.

Tady už můžeme sledovat v Rosicích zástavbu trati domy, vybudovanými později po rozparcelování pozemků, zahájeném v roce 1880, včetně původní trati. Trasa míří nejprve mezi domky čp. 383 a 391.

Tady se přimyká k ulici Pískové a pokračuje ulicí J.K. Tyla a dále na jih jednou větví ulice Marie Pujmanové. 

Terénní zlom na okraji pozemku u čp. 517 (mezi parcelami 102/5 a 621/8) mohl být počínajícím náspem trati, vedoucím k inundačnímu prostoru řeky Labe.

Jezírko, dodnes zachované v zahradní kolonii na jižním okraji Rosic, 

může být již v inundačním území tehdejšího Labe, spolu s tzv. Jarkovského jezerem.

Tady se dostáváme dost možná k jedinému dochovanému pozůstatku trati na pravém břehu Labe: 

nalézá se tu podivný podélný val, 

jaký by se v inundačním území dal těžko očekávat. Tady mohl být severní konec původního dřevěného mostu přes Labe. Pomineme-li zjevnou výškovou nesrovnalost s nynějším levým břehem Labe (beztak již zregulovaným), dává v technické literatuře trati vypočítaná délka mostu kolem 185 metrů, snadno potřebnou vzdálenost na překlenutí původního toku řeky, jejímž pozůstatkem je právě Jarkovského jezero.  

Je smutné, že "z trati nic nezůstalo", ale předchozí odstavec dává naději, že historické mapy nelžou a poskytují spolu s historickým technickým popisem ještě prostor k dalšímu bádání. To se bude týkat strážního domku číslo 4.