RATMĚŘICE ANEB ZA NEJVĚTŠÍM SEKVOJOVCEM V ČECHÁCH

 Píše se rok 1991. Jednoho  říjnového dne jsem projížděl  kalifornským národním parkem Sequoia a Kings Canyon. Les sekvojí mě natolik ohromil, že se vryl do paměti a v následujících letech po návratu domů se mi zdejší lesy zdály nějak nízké...

Pří brouzdání po Internetu jsem náhodou narazil v zahradnictví na nabídku semínek. Napadlo mě, že bych mohl zkusit vyhledat, kde je možné spatřit v naší zemi vzrostlé stromy. Nemohou být takové, jako ve své domovině, ale co kdyby. Víc než rok jsem připravoval výlet do ratměřického parku, nejlépe na kole...

V nepřetržitém provozu při dvanáctihodinových směnách se těžko trefuje do víkendu, kdy má být park přístupný a zároveň při dobrém počasí. 

Pravý čas přišel v sobotu 22. července 2023. Odjel jsem  RegioJetem R 596  Brněnský drak v 6:18 do Benešova s přestupem v Praze na osobák za 279 korun plus 60 Kč za kolo. Před půl devátou vystupuji na nádraží a poklidné slunečné voňavé ráno láká spíš k lelkování, nežli vyrazit na cestu. Jenže dnešní cíl leží někde v polovině plánované trasy. Po předchozích parných dnech je dnešní ochlazení na nějakých 20 °C příjemnou změnou.

Sedám na kolo a hledám červenou turistickou značku, po které se vydám na cestu. Nemohu si ovšem nechat ujít aspoň pohled na sídlo pivovaru Ferdinand když není ještě čas oběda, abych ochutnal neznámé pivo.

Navigován tou značkou pokračuji z města. V Pecínově značku ztrácím, ale získávám zato informaci o neobyčejné transformaci zdejší sýpky v hotel. Výhled do krajiny je tu velmi půvabný. Nikdy jsem tu nepobýval a fascinuje mě rozloha výběhů pro koně. Je to kouzelná krajina. Musím zastavit u lesa a loučit se výhledem na Benešov

Benešov od Pecínova.

Míjím stavení, připomínající salaš. Asi nějaký ranč? Proto ty koně. Lehce zvlněný terén a působivé vyhlídky do krajiny mi představují Benešovskou pahorkatinu jako velmi přívětivé místo. Cestou lesem potkávám jen starší párek na čtyřkolce, zdravíme se, nezastavujeme...

V Postupicích přikupuji u Vietnamců svačinku, abych ji spořádal v lesíku nad Mladovicemi. Někam do paseky v prudkém svahu mi totiž unikla žlutá značka, po které jsem původně chtěl pokračovat. Přes hřeben Obůrek přejíždím do Popovic. U rybníka míjím zdejší tvrz, vypadá dost sešle, ale je nyní v soukromém vlastnictví, tak ji možná čeká světlá budoucnost, soudě podle nové střechy. 

Pohled od jihu. Foto: J. Jiroušek

Pokračuji po cyklotrase 68 na jih stoupáním do sedla nad obcí, abych za chvíli klesal přes Pazdernou Lhotu do obce s trochu bratry Tesaříky z Yo Yo bandu profláklým názvem Pičín. Míjím zrekonstruovaný kovový křížek

duchovní památku oživující každou krajinu. V hlavě mi běží myšlenky, jak asi bude vypadat sekvoj v české krajině, ale ještě musím projet další malebnou obcí Jankov a připojit se k modré turistické cestě.

Pohled od jihu. Foto: J. Jiroušek

 Na ní brzdím neplánovaně u dalšího historického mezníku,

památníku bitvy třicetileté války u Jankova (6. března 1645), kdy Švédové porazili rakouské císařské vojsko. Je odtud pěkný výhled do jižní krajiny. 

Že asi nebudou sekvoje vyčuhovat z "obyčejného" lesa se při sjezdu do Ratměřic bohužel potvrdilo. Jenom ptáci by mohli rozeznat ty stromy z výšky, jako je tomu z jižního pohledu

V kroužku sekvoje. Foto: J. Jiroušek

Na okraji obce narážím na upoutávku u cesty: jsou na ní popisovány činy místního sedláka Oneše ve stylu Járy Cimrmana. Určitě by stálo za to projít si celou jeho naučnou stezku. Ta může být, kromě parku, přitažlivým cílem malých návštěvníků.

 Krátce po poledni jsem dorazil k hospodě s myšlenkou na ochutnávku benešovského piva Ferdinand,

která se k mé smůle nerealizovala, neboť otvírají až v 16 hodin. 

Plakát na plotu zámeckého areálu mne ujišťuje, že jsem ve správnou dobu na správném místě. Zámecký park totiž není oficiálně přístupný nepřetržitě, ale jen o víkendech. Nesmí se tu jezdit na kole, tak jsem ho zamknul před vstupní bránou (má dálkové ovládání vstupního sloupku) do stojanu. Prošel jsem kolem zámku a hned jsem zahlédl sekvoje.

Sekvojovce v parku.

Majestátní stromy ovšem z pohledu chodce nepřevyšují výrazně okolní les, vždyť jsou staré teprve asi 180 let. Unikátní je ovšem jeden z nich, neboť utrpěl zřejmě nějaké příkoří a má rozdvojený kmen. Obecně sekvojovce nejsou nijak zvlášť vzácné stromy, ale svých maximálních rozměrů dosahují ve své přirozené domovině ve Spojených státech. Zaslouží si ochranu, takže kromě dostatku místa kolem sebe je tady kolem nich chodník rámovaný zábradlím a je zakázáno se jich dotýkat. To je dobře, protože nehořlavá jemná a na dotyk velmi příjemná kůra by k tomu sváděla. 

Zdejší park je svým způsobem arboretum, rostou tu rozličné stromy, ale další vzácnější dřevinu jinan dvojlaločný jsem, bohužel, nenašel. Informace je pouze na centrální ceduli na okraji sadu.

Samotný areál slouží jako hotel s kongresovým centrem a restaurací, k dispozici tenisové kurty, venkovní bazén. 

V časném odpoledni jsem posvačil na lavičce před zavřenou hospodou a před odjezdem nakoukl ještě do poblíž stojícího s pomocí fondů EU zrekonstruovaného kostela svatého Havla,

přičemž opodál jsem objevil starou cedulku s otvírací dobou parku odlišnou od té na plakátu. 

Den se přehoupl do odpoledne a blíží se důležité rozhodnutí. To mě na cyklistice dodává nádechu dobrodružství. Na mapě se krásně plánuje, ale jakmile člověk nasadí batůžek a šlápne do pedálu v nevyzpytatelném povětří, čas běží trochu jinak, po svém, začínají ubývat síly a na dosud neznámé trase se cíl stále ztrácí v nedohlednu. 

Zvolil jsem přesun po silnici cyklotrasou 112. Brzy přijíždím do Zvěstova. Mířím ihned k nádraží

Nádraží ve Zvěstově.

Měl bych si ověřit odjezdy vlaků, kdybych se v okolí zdržel a bylo nutné odjet domů odtud. Užitečná zastávka, ne? Ha ha! Chyba lávky! Žádná železnice tudy nevede ani nikdy nevedla. Fiktivní budova. Co myslíš, je to skutečný snímek, nebo to zpracovala umělá inteligence?

Projíždím kolem zámku. No, zámku. Ruina to je. Ale nebude! 

Začíná mě fascinovat nádhera a samotný obsah zdejší krajiny. Kolikátý že zámek dnes to už vidím? Pomalu každá druhá obec tu má svůj zámek. Tento koupila obec. Zvěstov. Nepředstavitelné. Bydlí tu sotva tři sta lidí. Jako kdyby si pardubický městský obvod 5 koupil zámek. Co obvod - jen jeho čtvrť Jesničánky. Umět sehnat dotace a dobře je investovat, to se počítá!

Východní pohled na Zvěstov. Foto: J. Jiroušek

Mažu dál po silnici s dalším potenciálním cílem na horizontu  - Blaníkem. Projíždím obcí Libouň. Nemíním tu zastavovat, spěchám do Louňovic, ale co se to zase rýsuje po levici?

Zámek Libouň.

Další půvabně zrekonstruovaný zámek. 

A sjíždějí se k němu vozy s mašličkami na anténách. Někdo má ve zdejší restauraci svatbu. Chvilku špízuju na nádvoří, taky bych si už dal nějakou dobrůtku, ale čas kvačí. 

Do Louňovic pod Blaníkem je to jen přes kopec, pokračuji po 112 po silnici, když se zprava připojuje turistická cesta s lákavým názvem Poutní cesta Říp - Blaník. Rozcestník nabízí zajímavý cíl: Strašický vodopád. S tím jsem nepočítal. Ale nechávám se odbočkou zlákat. Prudkým asfaltoým sjezdem klesám ke Strašickému mlýnu. Vodopád není nic jiného, než šikovně zaústěná výpusť Strašického rybníka do skalnatého podloží, spadajícího do rybníčku. Funguje jen při dostatku vody a je možná fotogenický když se valí do čisté vody, ale dnes takový den není. Oteplilo se a tak zpocený s funěním stoupám zpátky k hlavní silnici. To jsem se nechal nachytat!

V půl třetí sjíždím do města. Něco bych snědl, svačina už je ta tam. Dal bych si pivo,

Pivo Špácal v Louňovicích.

v restauraci místního zámku (jak jinak) si objednávám lokální světlou 11° z rodinného pivovaru  Špácal. Na ochutnání OK, ale druhé už nedopíjím. Při jídle dumám nad dalším postupem. S polévkou jsem nabral trochu sil a optimismu: rozhodl jsem se vystoupat na Blaník 638 m. Opustil jsem náměstí

Zámek Louňovice.

a po zelené značce jsem začal stoupat pod horu. Na parkovišti pod horou stálo několik aut, nebylo narváno. 

Auto tu zaparkoval kdysi za dob socialismu tatínek a spolu jsme stoupali na rozhlednu, když jsme si před tím vypůjčili klíče od správce ve městě. 

Po červené po spádnici na vrchol to na kole rozhodně nedám. Rozhodl jsem se popojet po silnici po cyklotrase 321 na křižovatku se zelenou značkou a po ní přejet kolem Lesáků pod kopec z druhé - severní - strany. Pro stoupání na vrchol jsem využil lesáckou cestu, ovšem i ta byla "výživná".

Vrchol Velkého Blaníku.

Jelikož čas pokročil přes 16. hodinu, opřel jsem si kolo o rozhlednu a nakoukl dovnitř, ale nahoru jsem nelezl. 

Pokračuji po červené na sever, abych se přiblížil železnici ve Zruči nad Sázavou. Není to ale dobrý nápad pro kolo. Kličkování mezi balvany a polomy mě stojí krvavý šrám od mixerů. Nakonec stejně slézám a táhnu kolo z kopce, občas přehazuji přes kmeny, nic příjemného. Stezka ještě překonává Holý vrch 555 m. S Blaníkem se loučím u infocentra nad Kondrací,

Informační centrum Blaník v Kondraci.

a před 17. hodinou následuje už jen skoro třicetikilometrová "silniční vložka": 8164 Vracovice - Malovidy - silnice 127 Zdislavice - Chlum - Trhový Štěpánov - Dubějovice - Soutice - Zruč nad Sázavou. 

Těsně nestíhám původně plánovaný spoj, použiji pozdější osobák v 19:20 až do Kolína. Zbyde mi ještě trochu času na občerstvení v restauraci U Kuklů. 

Jelikož mám zakoupený zpáteční lístek z původně plánované zastávky Zbraslavice za 183 korun s kolem, doplácím ve vlaku ještě 30 korun. 

I ve vlaku jsem se dobře bavil. Na zastávce Želivec se připotáceli dva starší nejspíš zedníci v ošoupaných oblecích s velkými taškami, v jedné z nich elektrická sbíječka, která se stále chystala tašku opustit. Rychle zapadli do sedaček hned u vchodu do soupravy. Měli docela "nakoupíno" a střídavě hned usínali. Mezi tím spolu prohodili pár slov v ruštině či ukrajinštině, těžko říct. V jednu chvíli jeden z nich sáhl do kapsy a vytáhl roličku tisícovek a ukázal druhému. Oba se zasmáli a zase usnuli. Přišla mladá průvodčí. Dokoupil jsem si u ní lístek do Zbraslavic a vydala se k nim. Dělali, že spí, ale průvodčí se nenechala odbýt. "Vaše jízdenky, prosím", vyzvala je. Pochopili to, ale oba lomili rukama, že peníze nemají, že nemají čím zaplatit. Průvodčí je tedy vyzvala, že si na příští stanici vystoupí, a pokračovala v kontrole. Vrátila se na další zastávce Hodkov. "Pánové, vystupte si", vyzvala je, ale dělali, že nerozumí. Průvodčí se otočila a odešla. Vrátila se za chvilku se strojvedoucím. Mladý muž vyzval ty zedníky důrazně k opuštění vozu. Byl jsem připraven dosvědčit, že peněz mají dost, ale neměl jsem chuť se míchat do konfliktu. Týpkové se pozvolna vypotáceli z vlaku. Na téhle zastávce, kde dávají lišky dobrou noc...

 Přestupoval jsem v Kolíně na rychlík 877 Třebovka, mazal pěkně rychle a ve 21:08 jsem vystupoval na pardubickém nádraží. Pěkných asi 80 kilometrů.

Z Litomyšle domů přes kamenná obydlí a staronový hrad

Litomyšl bývá oblíbeným výchozím či průjezdním městem mých cyklovýletů. Končí tady železnička z Chocně. Také jsem tu chvilku pracoval. 

Romča prožívá smutné období při péči o nemocnou maminku, což neumožňuje odjet někam na dovolenou. Sváteční dny se vložily do pracovního týdne a v Explosii dostali šikovně volno. Není divu, že prosluněný pátek 7. července 2023 se stal alespoň malou záplatou na ty smutné dny pěkným cyklovýletem. 

Slováckým expresem v 8:07 jsme s naloženými koly vyrazili do Litomyšle s přestupem na osobáček v Chocni, za 205 korun plus 80 Kč za kola. Z nádraží  jsme se vydali nejprve do centra Litomyšle k zámku, kde jsme u kašny pozorovali jeho zahájenou rekonstrukci a zastavili se v již zrekonstruovaném infocentru. Muzeum jsme navštívili nedávno, tak jsme mohli vyrazit na cestu.

Horký den lákal spíš ke koupání, my jsme se na malebném náměstí ochladili alespoň zmrzlinou. Na trase  nás pak čekalo několik zastávek v příjemné krajině

Tentokrát jsme vynechali pověstný Růžový palouček, abychom se zastavili na svačinku v místě zvaném U tří kocourů. Někdejší hostinec sice již dávno nefunguje, zato křižovatka u hlavní silnice na Chrast má upravené okolí s altánkem

Dohlednost byla téměř výtečná, pohled zpět na ujetou trasu sahal až někam k Orlickým horám na horizontu. 

U podzámeckého rybníka v Nových Hradech jsme pozorovali lhostejně se povalující labuťátka a byl jsem také potěšen novou úpravou Italské zahrady s vodní kaskádou. Na zdejší zámek stojí za to se vypravit, stále tu něco zkrášlují, přibývá atraktivních muzejních sbírek. Nás ale čeká jiná památka. 

Přichází čas na oběd, a kde jinde se zastavit, než v proslulé zrekonstruované restauraci Polánka. Příjemné posezení skýtá v létě její zahrádka

Zahrádka restaurace Polánka.

a já si s tu vychutnávám tmavé poličské pivo.

Občerstveni pokračujeme okrajem nádherné oblasti Toulovcových maštalí a památky neberou konce. Zastavujeme ve svažité a neobyčejně půvabné obci Zderaz a vyhledáváme centrum pískovcových obydlí. Nemohu se nabažit té atrakce, o níž jsem prakticky celý život neměl ani potuchy, přestože coby orientační běžec, pobýval jsem často právě v oblasti Maštalí. Místní tu na vlastní náklady čistí a zpřístupňují dávné obytné prostory 

V zemním obydlí.

Člověk tu rád přispěje do pokladničky a obejde si ten prostor, který jinde známe třeba z Drábských světniček nebo okolí České Lípy. 

Do dalšího postupného cíle dnešního výletu je to už co by kamenem dohodil. Prakticky "přes kopec" se z místní silničky objeví tento výjev: 

Rychmburk od východu.

nad údolím Krounky v prostoru Šilinkova dolu se vypíná hrad Rychmburk. Má rozhodně pohnutou historii. Zastavuji se tam příležitostně při cestách do Maštalí již od mládí. Přístup do hradu je především z obce Předhradí, ale dobrodružnější je pěšinou z údolí Krounky. Stávaly tu mohutné modříny. Hrad donedávna sloužil jako domov důchodců a přístup byl obvykle jen na nádvoří  Dnes jej spravuje Pardubický kraj prostřednictvím Chrudimského muzea a byť zažil teprve třetí návštěvnickou sezónu, stále tu něco přibývá a za 160 korun je na co se dívat. Prodává se tu dvanáctka Rychmburský rytíř, který vyrábí pivovar VOLF, jelikož zdejší pivovar je bohužel v dezolátním stavu.

Právo útrpné v suterénu.

Kolem Skutče a mezi Chrudimí a Hrochovým Týncem jsme za letního podvečera pozvolna klesali do Polabské nížiny a užili si bezva výletu po asi 73 kilometrech. 

Z Letovic přes 'Maló Hanó' a rozhledna vzhůru nohama.

 Letošní jaro na sebe nechalo dlouho čekat. První celodenní cyklovýlet jsem absolvoval až na začátku června. Na hranici sil. Tomu jsem se dnes chtěl vyvarovat. Start dnešního výletu jsem musel pár let odložit. Trať do Brna byla v rekonstrukci a do Letovic se dalo dostat jen komplikovaně. Ovšem po modernizaci trati se znatelně zkrátila doba cesty, obzvláště rychlíku. 

Pondělní předpověď počasí 19. června 2023 byla výtečná, tak jsem mohl vyrazit ráno v 7.07 z Pardubic rychlíkem R863 Svitava za 195 korun plus 40 korun za kolo do Letovic. Vystupoval jsem na tamním nádražíčku před půl devátou. A bylo to neobyčejné vystupování. 

Na zdejším nádraží se setkávají vozidla různých dopravců s vozidly Jihomoravského kraje. Tak můžeš zahlédnout například standardní modrou českého národního dopravce s červenobílou soupravou Sylvánského zeleného - tedy takto pojmenovanou soupravou jihomoravanů. No nechtěl by jeden odjet někam do dáli se Sylvánským v ruce?

Ve vlahém, stále prosluněnějším letním ránu se mi ani moc nechtělo pouštět hned zostra na cestu. Zlákala mě vidina zámku, vznášejícího se nad údolím v lehoučkém oparu..

Dnešní cesta pro mne nebyla úplně neznámá. Při hledání značky cestou do centra jsem se marně snažil si vzpomenout, kdy jsem přes nedalekou Kamennou svatbu jel poprvé. Až doma jsem zjistil, že je to už  šestnáct let...

Plánoval jsem prakticky stejnou trasu jako kdysi. Znechutilo mě rozkopané Masarykovo náměstí, tak jsem si jen dopřál malou svačinku a otočil se zpět k nádraží, abych u "Stone gallery" odbočil po červené údolím k tenisovým kurtům. Chvíli jsem tu pozoroval kouli.

Otáčející se kamenná koule na kamenném stole nebo míse je dnes fenoménem. Provází mne jako zajímavý úkaz fyzikálních sil většinou života. Poprvé jsem ji obdivoval někdy ve dvaceti letech, když byla instalována před budovou C nových Harcovských kolejí Technické univerzity (dříve Vysoké školy strojní a textilní) v Liberci. 

Zahájil jsem cestu po cyklo 5164 (společně s červenou turistickou) podél potoka Kladorubka kolem tenisových kurtů vzhůru ke kopcům, lemujícím sever Boskovické brázdy. Teplota stále stoupala aniž by pořádně vylezlo slunce, stále panovala vysoká oblačnost. První zastávku jsem si udělal na autobusové biblozastávce v Kladorubech, abych se připravil na vjezd do terénu. 

Ve stálém stoupání jsem míjel křížek u cesty a za Kochovem už jsem stoupal v potu tváře po červené k lesu. Už pouhá vyhlídka na hřebínek věstila, že není něco v pořádku. 

Hustě zalesněný hřeben na obzoru se jevil jaksi prořídlý (horní snímek) a klády na louce vypovídaly proč. Kůrovcová kalamita se nevyhýbá ničemu. Proti roku 2009 (spodní snímek) tu lesa ubylo.  

Míjel jsem Kamennou svatbu,

skalisko ve svahu, ke kterému se váže úsměvná pověst.

Celkem pěkná lesní cesta se stávala blátivou v kolejích těžebních strojů.

Projel jsem kolem kapličky v obci Velká Roudka, dnes součásti Velkých Pavlovic, abych se po opětném vjezdu do lesa  zastavil u Františkova pramene a dotankoval bidon výtečnou vodou. 

Je to zvláštní, trochu pochmurné místo. Přitom bývaly doby, kdy se tu rozkládalo lázeňské letovisko.

  Fascinuje mě, kolik v naší zemi existuje takových lázeňských míst (jako například Vápenný Podol v Železných horách, nedaleko mého bydliště, nebo třeba známý Kuks), které fungovaly jen pár let, nebo desetiletí a dnes po nich není ani památky. 

Na panelu zdejší naučné stezky se píše: "Podle záznamů v kronice byly lázně založeny majiteli borotínského panství již v roce 1805 a byly postupně rozšiřovány. V 19. století byl vybudován i největší lázeňský pobytový dům - jednopatrová Svornost. Vyvěrají zde sirnatoželezité kyselky, jejichž léčebný účinek byl dobře znám již v minulosti. Vedle stopových prvků obsahovaly značné množství oxidu uhličitého a měly blahodárný účinek při léčení chorob plicních, kataru průdušek, žaludečních a střevních potížích, revmatických bolestech a působily též proti otylosti. Vanové koupele, které měly až 14 kabinetů a sprch, poskytovaly léčbu pacientům především z bohatších vrstev. Sezona trvala od května do Borotínské pouti (v polovině září) a vystřídalo se zde i více než 500 hostů. 

Pochmurnému místu nepřidává na kráse ani nedávno podemletá lesní cesta po níž pokračuji na Opatovické hradisko na kopci ve výšce 514 m n.m. Bohužel odtud není vyhlídka (třeba ji připraví jednou kůrovec) na půvabnou Malou Hanou. Pod kopcem v malém pískovcovém lomu se nacházejí nečekané reliéfy od Karla Otáhala

Po příjemném sjezdu na okraj lesa se vyloupne vyhlídka na významné městečko této oblasti Velké Opatovice. 

Do poledne zbývala po dvaceti kilometrech cesty ještě hodina, ale na další cestě nebudu mít dlouho příležitost dát si teplý oběd. Restauraci, kde jsme obědvali s kámošem před čtrnácti lety, jsem nějak minul, nebo snad zanikla. Nechal jsem si poradit v Informačním centru a zajel k bývalému učilišti, kde jsem se v jídelně dobře obešel včetně lahvového piva. 

Po poledni jsem pokračoval po červené turistické značce přes hřebínek nad Opatovicemi a stěží našel sjezd ke Smolenské přehradě. 

Bylo vedro a lákala ke koupeli, jako před lety, ale břehy mi připadaly nějak zarostlé a nechtěl jsem ztrácet čas. Udělal jsem chybu s tím svlažením, neboť mě čekal náročný výstup s tlačením kola do prudkého svahu sotva znatelnou čerstvou pěšinou v rozsáhlé mýtině. Lilo ze mě jako z konve, když jsem dorazil k památníku letců

ale nemohl jsem si tu odpočinout, jelikož se ocitl na pasece na prudkém slunci (vlevo), zatímco před lety stál krásně ve stínu vzrostlého lesa (jak ukazuje kolega na pravém snímku). 

Památník připomíná tragickou událost z 26. května 1949, kdy zde havarovalo vojenské letadlo a zahynulo sedm československých letců.

Pozitivní je, že kůrovec tu připravil celkem pěknou vyhlídku do kraje

na severní část Boskovické brázdy, tedy na okraj Malé Hané s vrcholky Zábřežské vrchoviny v pozadí. Projel jsem kolem památníku obětem napoleonských válek, věnovaném padlým z let 1813-14, abych prudkým sjezdem zastavil na 370 m n.m. před nadjezdem nedostavěné "Hitlerovy" dálnice na západním okraji města Jevíčka. 

Nová dálnice je projektovaná v těchto místech paralelně vedle této, která nikdy nebyla v provozu.

Následovalo táhlé stoupání po žluté turistické cestě, lemované pěknými výhledy opět do Boskovické brázdy s Jevíčkem v centru. 

Vysoká oblačnost se částečně protrhala, ale o to větší dusno leželo v krajině. Prostoupal jsem se přes Zadní Arnoštov do Mařína, starobylé obce pod Mařínským hradiskem s vrchem podobného názvu Křenovské hradisko 571 m n.m. Předpokládaná rozloha hradiště je obrovská. 

Znaven tím stoupáním, usedl jsem na lavičku odpočívadla a pustil se do konzumace posledního zbytku svačiny. Dusno a únava mě zmohly. Na chvilku jsem si zdříml. Trvala tři čtvrtě hodiny!

Informační panel v přístřešku mi otevřel oči, co že to je za prastaré místo zde. Do Mařína už jsem se ale nevracel. 30. kilometr v nohách a půl třetí. Sjezd do Křenova byl rychlý. 

Lákavá byla vidina oroseného piva v tom hicu na 32. kilometru, ale v pondělním odpoledni nebyla hospůdka otevřená. Nechtělo se mi stoupat zrekonstruovanou silnicí 366 po cyklotrase 4024, 4029 na hřebečský hřbet. Předjel mě silničář. Před třetí hodinou. Po práci si dal asi trénink, pomyslel jsem si, a vydal se za ním. Hřeben se mi zdál nedostižný. Na červené turistické značce v lese na hřebeni bylo už příjemně, zato pití v bidonu už na dně. Dosáhl jsem tu asi nejvyšší dnešní výšky 654 m n.m. Brzy se otevřel u Kamenné Horky výhled na Svitavskou pahorkatinu, 

město se topí dole v propadlině. Červená tu opět stoupá, překoná hřeben a sjíždí se do Hřebče nad samotný hřebečský silniční tunel, který ohlašuje kaple Sv. Josefa, krásně opravená při stavbě tunelu. 

Zároveň ohlašuje vítané občerstvení v restauraci U tety. Mám ovšem kliku - je pondělí a mají otevřeno jen v pracovní dny. Dávám si pivo a svačinku. 

Je tu silný ruch, jako za starých časů, před rokem 1997, kdy tu ještě tunel nebyl. Dnes je tunel uzavřený, probíhají u něj servisní práce a doprava kličkuje po hřebečském svahu starou cestou. Provozovateli kvalitní vyhlášené restaurace se asi nevyplatí mít otevřeno přes víkend, kdy sem asi zavítají jen náhodní turisté. 

Stavba tunelu přinesla také náramnou vyhlídku do údolí Moravské Třebové se Zábřežskou pahorkatinou na horizontu.

K rozhledu tu slouží refugium kde lze i přespat pod střechou, například při přechodu hřebene od Ústí nad Orlicí do Letovic. To ale není můj případ. 

Po 17. hodině a 45 kilometrech jsem se těšil na pohodovou červenou hřebenovku. Najel jsem na ni přímo od restaurace a stoupal lesem na hřeben. Čekala mne poněkud neobvyklá vyhlídka s poněkud neobvyklou výstrahou kolem cesty.

Rád jsem se na tomto zvláštním místě zdržel. Přejížděl jsem tudy v minulosti několikrát, ale o této atrakci jsem neměl tušení. Teprve před rokem jsem v mapě objevil to zajímavé místo. Není tu asi dlouho. Vyhlídka je umístěna nad skalním masivem, tvořícím část svahu nad dnes už bývalými Mladějovskkými lupkovými doly. Sestupuje se k ní po schodišti dolů.[schod] Je odtud působivý výhled na Moravskou Třebovou

i část trasy, kterou už mám za sebou. Je to taková rozhledna naruby. 

Čas kvačil a zbývalo ještě nějakých dvacet kilometrů vzdušnou čarou do České Třebové. Rozjel jsem se po hřebeni, ale dlouho mi to nevydrželo. Někde za padesátým kilometrem se na lesní cestě objevila kamenná drť. Museli ji sem navézt nedávno. Stihli ji rozhrnout, ale už ne zaválcovat. Asi se počítá s tím, že ji zamačkají náklaďáky, které budou svážet klády. Na kole se na tom jet ale nedalo. Po pár kilometrech se objevily rozsáhlé paseky. Cesta v nich zmizela spolu s turistickým značením. Paseky byly rozježděné natolik, že nebylo znát, která cesta je hlavní, a která pomocná. Musel jsem vytáhnout "chytrý mobil" a pomocí navigace se dostat na správnou cestu. Pěkně mi to tu kůrovec zkomplikoval. Dorazil jsem k Dětřichovské hájence

ale hned za ní jsem opět ztratil červenou značku. Nepřehledné paseky neberou konce. Opět s pomocí navigace jsem se vrátil na trasu v místě U zabitého.

Stále po červené jsem opustil hřeben a dlouhým rychlým sjezdem projel Helvíkovem do Opatova. Plánoval jsem dojet odtud do České Třebové po cyklostezce. Ta se stavět asi nezačala. Zvolil jsem přejezd po silnici, abych stihl rychlík Svitava ve 20.15. V teplém podvečeru jsem pookřál v nádražní restauraci (kolik jich už dráhy zrušily?!) u piva. 

Za 90 Kč + 40 kolo jsem se vrátil domů do Pardubic. 

Perných 76 kiláků v letním dusnu. Můj oblíbený MTB cyklovýlet se tentokrát trochu přitvrdil. Ani ne tak díky až moc teplému počasí, spíše pro komplikovaný dojezd. Kůrovcová kalamita předchozích pár let vykonala své a velkotěžba v lesích zvláště kolem České Třebové ztížila průjezdnost terénem. Vynechal jsem i obvyklé koupání ve Smolenské nádrži, vedro na to bylo, ale břehy nějak zarostlé.

Časově tak náročný výlet by nebyl v pohodě, kdyby nešlo o téměř nejdelší den roku a v letním času. 

KUKS PO LETECH ANEB Z HOŘIC PODLE LABE

 Jaro se pozvolna rozjelo a jen těžko doháním skluz ve výletech na kole. Trefit pěkné počasí, když mám volno mezi směnami, se ne vždycky podaří. A naplánovat výlet na víkend, kdy se může na celý den se mnou vydat i Romana, není už vůbec snadné. 

Jeden takový výlet jsem naplánoval do Kuksu. To místo prošlo významnou obnovou nejen stavební, ale třeba díky blízkým památkám klasickým jako Braunův betlém nebo moderním, jako Křížová cesta 21. století, také duchovní. Špitál prošel v předchozích letech významnou rekonstrukcí, která se neobešla bez obvinění ze zpronevěry finančních prostředků, jak se to ostatně stává téměř pravidlem u podobných projektů u nás.

Termín padl na sobotu 10. června 2023. S počasím je to ale svízelné v posledních letech. Jako by se pohybovalo republikou po malých balících. Těžko se dělá předpověď pro konkrétní místo, mobil zdánlivě ukazuje nějakou informaci, která se během hodiny změní.. Hlásili sice slušné počasí, ale s přeháňkami možnými snad všude. Podle toho to také dnes vypadalo. 

Primární rozhodnutí pro výchozí místo nebylo jednoduché. Kuks jsem navštívil na kole mnohokrát. Ale teprve po roce 2013 byla smysluplně dostavěna cyklostezka podél Labe až do Hradce Králové. Projel jsem ji v obou směrech několikrát. A je snad až trestuhodné, že čtyřiatřicet let po Sametové revoluci stále chybí cyklostezka mezi Hradcem Králové a Kolínem, která by vedla po břehu Labe. "Hradubická" cyklostezka přes různé proklamace a příslib dotací stále neexistuje. Nechtělo se mi tedy znovu absolvovat nezáživnou cestu z Pardubic do Hradce. Hledal jsem jiné výchozí místo. A našel rychle. Hořice.

Čekalo nás na zdejší poměry rychlé spojení s přepravou kol. I přes chladno a zataženou oblohu jsme vyrazili z pardubického nádraží osobákem v 8.06 a s přestupem v Hradci jsme dorazili do Hořic v 9.05, za 173 korun za 2 osoby plus 80 korun za obě kola. Skoro celou cestu vlakem pršelo, ale v Hořicích nádraží bylo už suché. 

Město Hořice pamatuji ještě bez obchvatu, pochmurné a fádní v dobách socialismu. Většinou jsem tudy jen projížděl, nebo závodil v okolních lesích, ale město samotné mne nezaujalo. Porevoluční doba to všechno změnila. Studovali tu i mí kámoši - jak na zemědělské, tak na kamenické škole. To od nich jsem tušil, že město dříme. Zejména jeho kamenická historie je významná. Je to znát hned když opustíš vkusně upravené nádraží kde tě vítá Faun

Zaujala mne i budova nějaké sýpky, či co se to "klube" za železničním přejezdem a možná nás jednou překvapí.

Následovala tedy krátká prohlídka Hořic na kole. Obloha slibovala spíš déšť, to bychom se asi vraceli vlakem zase domů. Fascinovala mne před náměstím socha kameníka

ne stylově nepodobná soše slévačů v Třemošnici. Zastavili jsme se na náměstí Jiřího z Poděbrad. Musím uznat, že spanile prokouklo. Skoro jsem ho nepoznával. 

Další zastávka patřila Smetanovým sadům. Přístup tady byl omezený, protože v parku probíhá  rekonstrukce cestiček. Nicméně sochy jsou viditelné bez omezení, včetně legendárního Krakonoše

Je na co se dívat, a bylo by toho mnohem víc, zastavit se na Gotthardu nebo v lomu U Josefa. Jednou se sem vypravím jen na prohlídku města a okolí. 

Nejen kamenictvím a sochařstvím je známé město; vařilo se tu kdysi pivo a dnes je tradice obnovena. Udělal jsem zastávku v pivovaru JungBerg. 

Bohužel bylo ještě zavřeno, tak jsem jen nakoukl do dvora a byl nejvyšší čas opustit toto neobyčejné město. Po cyklotrase 4086 jsme odjížděli údolím Bystřice po silnici a před Miletínem odbočili doprava do Rohoznice. Oblačnost se nepatrně začala protrhávat. Zrovna jsme míjeli hřiště s klubovnou místní pobočky Klubu českých turistů. Blížila se jedenáctá - ideální čas na svačinu.  

Nejen turisté se tu scházejí v klubovně, ale na hřiště rády zavítají učitelky s dětmi z místní školky.  

Česká krajina je překvapivě plná různých zámků a zámečků, jak jsme se přesvědčili v nedalekých Bílých Poličanech. Nemohl jsem si tu odpustit aspoň malou zastávku u zámku, který slouží dnes jako hotel,

nakoukli jsme do zámeckého parku, na jehož konci se nachází hasičská zbrojnice. Na cestě do Lanžova nás předjel traktor. A ne jeden. Jako nějaká veteránská traktorová rallye. 

Kousek za Lanžovem mne překvapila scenérie s kaplí Nejsvětějšího srdce Ježíšova

sloužící jako hrobka. Miluji takové duchovní stavby v krajině. 

Hůře dopadl kostel sv. Josefa v Dubenci. Ani ne tak kvůli zanedbané vnější podobně, jako spíš kvůli svému okolí. V tradiční staré české vesnici v okolí kostela vyrostla pseudomoderní zástavba, která s tou sakrální památkou vůbec nekomunikuje. Nezachraňuje to ani sousední rekonstruovaná fara na penzion. Bere mě vždy u srdce, když vidím v půvabné české krajině takové architektonické zvrhlosti. Těšil jsem se na následující plánovanou památku. 

Další cesta ubíhala svižně. Tedy hlavně Romaně, elektrika je silná. Následující táhlé stoupání až na táhlý hřeben nad labským údolím u Dvora Králové jsem si patřičně vydýchal.  Anuloval to prudký sjezd na kraj Žirče a za ostrou odbočkou doprava po silničce do Stanovic. Odbočka k Braunovu Betlému je sice lákavá, ale ne cílem dnešního výletu. Vyšlo konečně sluníčko a umožnilo schovat bundičku. Už jsem se viděl u splavu na zahrádce oblíbené výletní restaurace Šporkův mlýn. Bylo to ale jinak.

Restaurace je tak oblíbená, že není výjimkou, když celý objekt o víkendu patří svatbě. Jako tomu bylo právě dnes. Rychle tedy do Kuksu. Zaparkovali jsme kola v údolí ve stojanu poblíž mostu přes Labe a zčerstva jsem vyrazil koupit vstupenky na 13. hodinu. Základní prohlídka včetně lapidária za 200 Kč/osobu. 

Hospitál Kuks jsem navštívil v životě mnohokrát, ale na prohlídce jsem byl kdysi snad jen jednou. Letos, po skončení obnovy této úžasné Šporkovy památky, jsem se na ni obzvlášť těšil. V času do prohlídky jsem se procházel pod průčelím špitálu a nemohl se za krásného počasí nabažit té nádherné vyhlídky do labského údolí s někdejšími lázněmi, jejichž kdysi omšelé budovy prošly také částečnou obnovou. 

Interiéry jsou velmi pěkně a účelově vybavené a průvodkyně poutavě vysvětlovala, jak to ve špitálu chodilo. 

Marně jsem vzpomínal na svou první návštěvu tady. Zaujal mne tehdy obraz, zachycující celé údolí, jak vypadalo, nebo mělo vypadat někdy v 18. století. Hledal jsem ho dnes, ale patrně nenašel. Tenhle obraz to asi není. Tehdy se hovořilo obnově areálu do té podoby, ale kde vzít finance. .

Trasa prohlídky prochází i kostelem Nejsvětější Trojice,

barokní prostorou, která bere dech. Usedli jsme do lavic a kromě úžasné prostorové atmosféry a její opojné vůně se ozvaly zvuky středověkého kancionálu v podání skupiny Solideo. Vskutku duchovní zážitek. 

Prohlídka pokračuje nahlédnutím do barokní lékárny. Průvodkyně nás seznamuje krátce s účelem, lékárna má svůj samostatný  návštěvnický okruh. 

Prohlídka končí lapidáriem, kde se zblízka můžeme podívat do tváří originálů soch, které jsou jinak osazeny venku kolem špitálu. 

Užil jsem si prohlídku a trochu se těšil ven na sluníčko se přiohřát. Počasí přeje a neodpustím si ještě prohlídku bylinkové zahrady

Po čtrnácté hodině byl nejvyšší čas dát si něco teplého k jídlu. V rámci rekonstrukce je k tomu připraveno zdejší zázemí v podobě hostince Na sýpce.

Nechtělo se odjíždět. Bylo by tu v kouzelném údolí k vidění mnohem více - další muzea leží jen kousek nad Labem. Rozloučili jsme se s Kuksem

a byl nejvyšší čas. Za námi z Hořic teprve třicet kilometrů, domů ještě přes padesát. Těšil jsem se už nedočkavě na oblíbenou cyklostezku do Hradce. Jednu zastávku bylo vhodné učinit na říčním koupališti Úpy v Jaroměři - Jakubském předměstí. Teplota vystoupala zřejmě natolik, že se několik děcek pokoušelo přebrodit řeku. 

Ještě jedna zastávka se nabízela před koncem cyklostezky ve Vysoké nad Labem, na nedávno otevřeném úseku z Hradce Králové, totiž v bufetu hned za lávkou přes Jesípek. 

Nakonec vydařených asi 87 kilometrů.