Orienťák nebo Spartakus Race?

Tak nějak mi zněla otázka po dokončení závodu v sobotu 12. září 2026 v Mladějově. Docela jsem se na něj těšil. Po dlouhé době jsem se totiž vydal na závod v orientačním běhu. Naposledy jsem ho absolvoval  26. dubna loňského roku ve Včelákově. Moc mi to neběhá. Hluboká žilní trombóza v nohách není nic, co by se dalo "roztrénovat". Dýchání po dvou plicních emboliích taky už nefunguje, jak bych potřeboval. Důchodce musí makat na baráku, aby mu nespadl na hlavu. V těch letošních rekordních vedrech jsem raději zůstával v chládku, natož běhat! Jo, šlo by to brzy po  ránu, ale to není "moje parketa", vstávat brzy. Tak se mi alespoň tentokrát podařila oblíbená disciplína "na závod vlakem a domů na kole". 

Tohle povídání slouží hlavně orientačním běžcům, prosím jiné civilisty, aby po prohlídce obrázků věřili, že Český ráj je opravdovým rájem, a nezanevřeli na orientační běh jako náročnou sportovní disciplínu. 

Ráno jsem v pohodě zajel na kole na moji oblíbenou zánovní zastávku Pardubice - centrum, odkud mě Arriva v 7:03 odvezla do Staré Paky a s Českými drahami s přestupem v Lomnici nad Popelkou jsem po půl desáté dorazil do Mladějova. 

Sotva 20 °C a mraky se jen váhavě protrhávaly. Do lesa jsem se těšil, mapa Hluboká rokle má na okraji Dolský rybník

Dolský rybník na Žehrovce

v půvabném údolí Žehrovky, přes nějž jsem projížděl s kamarády na kole ze Sobotky na Trosky během dovolené v roce 2022. Tehdy jsem komentoval na cyklotrase 4011 zarostlé údolí s příkrými svahy, ozdobené  pískovcovými skalkami, jaký by tu asi byl parádní orienťák. No tak jsem se ho dnes dočkal! Zavedl mě sem 12. závod Východočeského poháru. 

Už popis terénu byl úžasný! Zvláště pasáže, jako: "na pasece je tráva po pas a moc se v ní běžet nedá", nebo "řídké šrafování znamená většinou kopřivový porost ne vyšší než 2 m, který je ale se zatnutými zuby víceméně průběžný", či "ostružinová pole i do výšky očí. Jsou taktéž prostupná, ale velmi agresivní. Zkuste se jim ve vlastním zájmu vyhnout", mne velmi pobavily.  

Cestou na poměrně vzdálený start jsem se dostatečně prohřál, i rozcvičku jsem přežil, musím už opatrně, abych si neublížil ještě před startem. Na mé trati H65C s parametry 8 kontrol, 2,2 km s převýšením 135 m není nic vzrušujícího. Ovšem to by nesmělo být tady. Na první kontrole mám druhý nejrychlejší čas. Kdo by to řekl. Na druhou kontrolu jsem vyšplhal svah nad ní až na pole, že se mi tam lépe poběží kolem hradiště Pařízek. Ale asi to nebyl moc dobrý nápad, tento postup mám nejpomalejší ze všech devíti běžců. Rozháním na pohodlné lesní cestě skupinky nebohých turistů, vyhýbám se těsně automobilu, z něhož zdejší chataři právě vynášejí proviant do své chaty. Dohledávka shora asi pomalejší, než zdola. Na třetí kontrolu bylo nutné překonat Žehrovku, jenže se tam plete rybník Doly. Jasným postupem je oběhnout ho po hrázi. 

Lépe se to řekne, nežli provede. Sbíhám příkrý svah po pasece, mezi kořeny a kameny, v místě kde se objevují kamenné schody brkám a padám na bok, natlučený sval u kolene. Jsem ovšem v zorném poli rychlé juniorky, když se ptá, jestli "dobrý"? "Pohoda", odvětím. Profrčí kolem nežli se zvednu. Rozkulhávám to rychle. 

U rybníka míjím skalní kapličku,

Kapličkový výklenek u Dolského rybníka.

z ní se usmívá svatý, jak se snažím znovu trochu rozběhnout. Je zvláštním paradoxem, že na téhle kontrole mám třetí nejrychlejší čas. Jenže pak už to jde se mnou jenom z kopce. Čtvrtá kontrola nedaleko vyžaduje ovšem traverzový běh ve svahu. Asi mám jednu nohu krátkou... Běžím, no, belhám se pod skalní stěnou, kontrolu v průchodu přece uvidím i zdola. Asi jsem neviděl. Další podobná kontrola není moje. Čtu to až přímo u ní, kde že jsou ty časy, kdy kontrolní stojany měly číslo svisle nad lampionkem. Bylo vidět z dálky. Orienťák přitvrdil, dnes je číslo na elektronické jednotce jako na stole. Nevidíš ho, dokud u něj nejsi.  Musím se kus vrátit.. 

A pak to přišlo. Traverzové pobíhání ve svahu, začíná mě tlačit pravá bota. Mám pravé Botasky. Z poslední doby, kdy ta skutečská firma vyrobila skvělé české boty pro orientační běžce. Už to je kapku let. Dnes už neexistuje. Jenže před lety mi pravačku propíchla nějaká větev skrz naskrz. Ještě že ne nohu, ta to odnesla jen modřinou a odřeninou. V Pardubicích možná ještě existuje u podjezdu Obuvnictví Macháček. Záplatoval mi tu tretru, ale ta záplata kapku překáží...

Měl jsem sto chutí to "zabalit", ale když je člověk zrovna na druhém konci mapy, než je shromaždiště, tak to ničemu nepomůže. 

Z páté kontroly na šestou přichází už na řadu zmíněný popis. Tak jako že tou pasekou, co potřebuji přeběhnout, se moc přeběhnout nedá pro samý nálet ostružinami zarostlých mladých stromečků. Proklínám kůrovce, který zjevně připravil tuto lesní zkázu. Poprvé si zavazuji tkaničky, jinak před závodem pečlivě podstrčené pod jejich osnovu.  Přichází nejdelší a nejšílenější postup z šestky na sedmičku. Zde přichází do akce rozšířený popis terénu (k tomu již výše zmíněnému): "Mapa na východě končí lomem na písek. Kdo nebude bloudit, ten se tam nedostane". Úžasné tvrzení. Nedbajíc na něj, přece jsem už (kdysi) něco naběhal, se jen tak nezaleknu. Aniž bych si připadal, že nějak bloudím, ocitám se na hraně lomu. Jinudy to nešlo. Teprve tam se dá kloudně běžet. Podruhé si zavazuji tkaničky. Ovšem jen několikasetmetrový kousek. Vyhýbám se tím skutečnému pojmu - a názvu mapy - Hluboká rokle. Trochu oklika, ale nějaké jiné východisko jsem asi přehlédl. Možná bych mohl využít dřívějších zkušeností - předchozí mapa měla předchozí závody - kdybych je býval běžel. 

Bohužel lom nevede do cíle, tak se s ním, ač nerad, loučím. Musím přeběhnout zarostlou plošinu a znovu přes údolí Žehrovky dosáhnout sedmé - předposlední - kontroly. Vypadá to jednoduše, nastavím si azimut na buzole a zamířím znovu do té "džungle" směrem k další kontrole. Po chvíli ve vysoké mokré trávě s ostružinami potřetí zavazuji tkaničky. Neuvěřitelné, jak ta bylina dokáže ničit obuv. Dostávám se na hranu plošiny, abych lehce seběhl k tomu potoku. Svah je tu příkrý, sem tam skála, méně trávy, víc ostružin. Dostávám se do oblasti, pročesávané většinou běžeckých kategorií závodu, jak je znát z náhodných "pěšinek" v podrostu. Proti mně do kopce pročesává svah nějaký starší žáček. Může být dobře informovaný, tak se ho táži, zda jeho vydupaná pěšina snadno dosáhne cesty pod svahem. Je to kousek. "No ani moc ne", odpovídá žák po pravdě. Mám rád pravdomluvné orienťáky. Počtvrté zavazuji tkaničky. Řítím se ze svahu, dvakrát padám na zadek, nevím, zdali je lepši ostružinový terén nahoře, nebo tyčkovina ve svahu mezi skalami. Ale jsem na cestě. Vedle ní Žehrovka. V tom letošním suchu sice i tak vydatný tok je pouze malým potůčkem, bohužel ve vysokých březích. Nechce se mi po nich škrábat. Slyším našince, jak čvachtají ve vodě, nadšeně brodíce potok. I bez brýlí dokážu vyčíst z  mapy lávku, je však příliš daleko od mé plánované trasy. Ale co to? Lávku vidím přímo před sebou. Spolu s mohutným zetlelým kmenem, který sem zřejmě nedávno přinesla povodeň. Mám těžkou volbu. Lávka je na boku, překrytá tím kmenem, ne úplně vodorovná, boty se "špunty" nejsou to pravé pro chození po kulatých předmětech. V povzdálí slyším stále čvachtající skoky, lávka není moc stabilní, na zteřelý kmen není dvakrát spoleh. Stávám se kaskadérem a metr a půl nad potokem ho překonávám s pohodovým přechodem do protějšího vysokého břehu. Plného kopřiv, přes něž není vidět, jestli následuje souš nebo bažina, jak to v těchto údolích bývá. Popáté zavazuji tkaničky. 

Mapa krásně popisuje to bylinami zarostlé údolí, ale skutečnost tomu moc neodpovídá. Nevidím ten jeho jasně znázorněný oblouk. Předposlední kontrola je "zašitá" v tom protějším svahu, jenže z otevřeného prostoru do něj není vidět, jak se tam sklánějí větve až k zemi. Už tam slyším rachotit orienťáky, jenže si nejsem jistý, kterým směrem. Volím postup naštěstí tím mým správným, ale ve svahu se válejí padlé kmeny, mně už neskutečně pálí ta zašívaná bota a nechce se mi ty kmeny přelézat. Když vidím juniora, jak zcela ledabyle podplazí jeden z nich, skláním se na zem a po čtyřech ho podlézám také. Ještě si to zopakuji, natlouklé koleno nekoleno. Brzy mám tu jeskynní kontrolu, ale to znamená v postupech jako ten poslední. Zbývá už jen přeběhnout zaryté boční údolí a prudce vystoupat na kraj lesa k mé závěrečné osmé, říkáme "sběrné", kontrole. Proběhl bych tím nepříliš zarostlým údolím nahoru, kdyby nebylo tak zaříznuté a černá čárka v mapě neznamenala vodopád, vyhlodaný četnými povodněmi z nedávných dob. Špunty na botách nijak nepomáhají a tak po čtyřech šplhám do svahu a mezi stromy v problikávajícím nebi sleduji šťastnější běžce, pádící do cíle. Brzy jsem mezi nimi též, klopýtám po louce a předbíhají mne nadšené děti, je po všem! Důchodce je konečně volný! Byl jsem rád, že jsem dokončil závod úspěšně a po občerstvení se loudal do shromažiště prosluněným zbytekem dopoledne s báječným výhledem na Trosky.

Tak krátkou (délkou) a tak dlouhou (časově) trať jsem snad doposud neběžel. To svérázné pojetí otevřeného prostoru, znázorněného světle žlutou barvou, je asi na diskusi. Dospělý člověk sice přes ten prostor vidí, co se týká průběžnosti, volil bych, jako dávný mapař, nejspíš tmavou zelenou. To by ta mapa ale vypadala děsivě. 

Můj průběh závodu, zaznamenaný Madvell Talonem 2, není tak efektní, jako by byl přímo na dnešní mapě, ale neznám zatím způsob, jak ho tam dostat. Orientační běh prodělává v posledních letech značnou proměnu, hlavně díky využití GPS, lidarovým datům a dostupným leteckým snímkům při mapování. Nové formy závodů, včetně těch na horských kolech, jsou také zpestřením  této disciplíny, ale já se rád uchyluji k tradičním závodům, jak jsem je prožíval v mládí a na "výstřelky" v podobě například paralelního sprintu si už nepotrpím. Díky podstatnému prodloužení věku dožití se objevují kategorie H65 a dokonce vyšší, ale počet závodníků tu závisí na dožití ve zdraví. Pamatuji v tehdejší  Východočeské oblasti před spoustou let jako raritu kategorii H60, v níž startoval jediný "mohykán" Sokola Borová pan Hamerník, nebo v podobné kategorii v Pražské oblasti paní Lexová. Připravit takový závod, jakým byl ten dnešní, mi připadá jako počin spíše z oblasti závodů "na přežití", jako jsou různé Spartan nebo Ironman Race, ale nakonec mě to bavilo, měl jsem dobrý pocit i bez nějak zvlášť vysoké hodnoty adrenalinu a jsem rád, že jsem se sem podíval ne jako turista, ale jako závodník. 

Jak jsem už v úvodu napsal, těšil jsem se kromě závodu na tu cestu zpátky, i když dnes to nebylo přímo domů, ale na nádraží to Turnova,

Trasa na kole. 

odkud mi jel domů rychlík v 18:40. Cestou jsem se zastavil u kamaráda a doma z cesty udělal sestřih. Sobota mě bavila a těším se na další podobnou. Nic na tom nezmění ani ta dvě klíšťata, která jsem v neděli musel "vytočit"...

Tajuplný cíl na Kokořínsku

 Kam tak v létě vyrazit, když přijdou třicítky? No přece na turistický výlet...

... jsem si tak říkal koncem července, když se přiblížil jeden dlouho plánovaný. Musel jsem si trochu přivstat, abych se vydal z pardubického hlavního nádraží v 5 hodin rychlíkem R876 Svitava s přestupy v Kolíně, Nymburce, Mladé Boleslavi a České Lípě před 9. hodinou do dnešního cíle:

na tajemnou zříceninu

hradu Ronova na Kokořínsku, jak by se parádně vyjímala nad železniční stanicí Stvolínky, kdyby nebyla vytovřena umělou inteligencí. Tak nějak podobně bychom ji mohli vidět ve čtvrtek 30. července 2026 v ranním vedru. Půvabná trať, vinoucí se v pozoruhodné krajině, má zastávku poblíž Dolanského rybníka

Bobří potok jako jedna ze zdrojnic rybníka tu vytváří vlhké meandry, přes něž vede do obce svěží lávka. Nelze vynechat krátkou návštěvu nečekaných pamětihodností obce.  Figury z náhrobních desek zvenku na stěnách kostela Všech svatých žalují kolemjdoucím strastiplné dějiny této stavby, stále čekající na lepší časy. 

Sousední zámek, zdá se, zažívá lepší časy již nyní. Prochází poněkud plíživou rekonstrukcí, ale už slouží, díky spolkové činnosti, svým již opraveným nádvořím, různým kulturním akcím. 

Teplota ovšem stoupá ke třicítce a je čas stoupat též k vrcholu zříceniny. Červená turistická trasa svými zarostlými značkami a nezřetelnými cestami ve svěží zeleni dělá trasu poněkud dobrodružnou, nechce-li poutník stále držet v ruce nějakou navigaci. Odbočka z červené na vrchol kopce se zříceninou tvoří v oblouku stoupání stále užší, strmější a krkolomější cestičku, zato s čím dál zajímavějšími průhledy do okolní krajiny. Je třeba si jich užít, neboť na temeni hory v současnosti neexistuje kruhový výhled.

V chladivém přítmí lesa potkáváme sestupující skupinku čtyř lidí s pejskem, jediné živáčky během pobytu na Ronově, jak zjišťujeme při opuštění hradu. 

Už vstup dovnitř hradu je impozantní. Čedičový suk, tvořící nejvyšší podloží bývalého hradního areálu, je nepřehlédnutelný. Zároveň je nepřehlédnutelná zachovalost hradních zdí. Nepochybně tu byl proveden nějaký záchranný zásah. Odpovídalo by to statusu Památkově chráněného areálu. Co ale kazí dojem, je (momentálně jen trochu) nepořádek, který tu návštěvníci zanechávají jako kontrast k podmanivému místu. Na můj vkus je tu zbytečně mnoho (procházel jsem kolem čtyř) ohnišť, právě u jednoho uvnitř věže se válely odpadky. Na takovémto místě se musí člověk pozastavit nad tím, co jsou to Češi za verbež a kam dali své "zlaté ručičky". Jinak ten hrad, respektive jeho zřícenina, ve mě zanechal milou vzpomínku. 

Po sestupu, stále po červené trase, zvané Zlatá stezka Zemí hradů, nastalo nepříjemné rozhodnutí opustit útulný slunečník lesa a vydat se do výhně zemědělské krajiny. Možná ale právě to teplo svědčí jedné plodině, mně zvlášť milé

Zastavil jsem se u ní, abych si utrhl chundelatou šištičku, ale našel jsem jen na zemi zašlapanou. Na stoncích jsem viděl jen malinké. Tak snad dozrají do "dočesné", které jsem se kdysi jako student při sběru zúčastnil. Připadá mi, že v posledních desetiletích se dostává tato plodina daleko za hranice tradiční žatecké oblasti. 

Cestou do Blíževedel jsme prošli kolem tvrze Stranné a ještě jednou, tentokrát z opačné strany, jsme ocenili majestát Ronovského kopce (552 m n.m.), tentokrát ovšem bez fiktivního hradu nahoře. 

V obci mě žízeň donutila poblíž Sloupu se sousoším Nejsvětější Trojice využít služeb vietnamského obchodníka a zakoupit vychlazený ovocný Birell, abych ušetřil zbytek chlazeného čaje Karkade v mé termosce. Tito obchodníci, jak se ukazuje při výletech v posledních letech, zachraňují valnou měrou nejen potravinovou poptávku i v těch nejzazších obcích dokonce s luxusem nedělního prodeje. 

Místní hostinec totiž otvírá až od 15 hodin a tak zbyl dostatek času navštívit ještě další místní zříceninu hradu Hřídelík. Na rozdíl od čedičového vrchu Ronov, tady je umístěna na pískovcových skalách a pokud jde o nepořádek, je tu v ní a okolí podstatně větší "bordel". V záběrech, natočených v úvodu příspěvku na Mapy.com, to není tolik zřetelné. 

Při čekání na odjezd z Blíževedel domů jsme v již otevřeném hostinci mohli při bezvadně vychlazeném moku Březňák sledovat provoz různých dopravců na přejezdu lokální železnice

Odjížděli jsme spojem v 16:55 a já se vydal stejnou trasou přes Českou Lípu, Mladou Boleslav s přejezdem opět náhradní autobusovou dopravou do Nymburka, dál do Kolína a rychlíkem 877 Svitava domů. 

Cesta se mi stala nečekaně poněkud dramatickou. V Boleslavi totiž momentálně probíhá přestavba nádraží a nejsou zajištěny žádné služby, kromě těch základních. Takže když mi došlo pití v termosce, musel jsem se po poradě s organizátorem autobusové přepravy vydat přes řeku Jizeru do relativně nedaleké benzínové stanice KM Prona pro pití na zbytek cesty. Zároveň jsem si tam "odskočil", přičemž jsem při spěchu vytratil peněženku. Na to jsem přišel ovšem až v posledním spoji. Ani ten nebyl bez problémů. Ke skoro deset minut zpožděnému odjezdu z Kolína se někde u Záboří nad Labem přidalo dalších dvacet minut poté, co selhalo zabezpečovací zařízení (tipl bych si ETS) a do Pardubic jsem dorazil již za tmy po půl desáté. 

Dnes v oblíbeném pivovaru

Hic jak sviňa. Úterý večer jsem zajel do Medlešic na pivko. Záskok za Drahoše u výčepu. V pohodě, několik černých, kvůli tomu tam jezdím. Před zavíračkou přišla náhodná debata se známou osobou, které přijela návštěva. Objednala nesprávné pivo - odkoupil jsem to světlé. Ale muselo se předčasně zavřít. Tak jsem dopíjel v altánku...

Jak ty minipivovary?

 Nedá mi to vrátit se ještě k minulém cyklistickému výletu. Naznačil jsem tam zajímavou shodu - totiž někdejší železniční zastávku Ujkovice s malým pivovarem Slepý krtek. Omlouvám se majiteli, ale "přijel" jsem po bývalé železnici a neměl jsem žádný záměr rušit poklid rodinného krbu. 

Ještě nedávno jsem totiž zahlédl při zobrazení zrušených železnic na Mapy.com právě tento pivovar. Než jsem stihl naplánovat cyklotrasu, zmizel ze seznamu. Nebylo tedy mým prvním plánem jej navštívit, když už neexistuje. 

Má ale pozoruhodnou minulost, a dost možná, i vítanou budoucnost. Jde totiž nejen o pivovar, ale zároveň o úctyhodnou snahu rozvíjet letité řemeslo do budoucna. Mohu tomu jen fandit! Nadšení je znát i v rozhovoru v rádiu. Navíc v předešlém článku jsem se podivoval, kolik pivovarů se dokáže shromáždit na relativně malém prostoru. 

Velmi rád jsem si přečetl  o první veřejné ochutnávce piva v roce 2011 a docela mě ta zpráva pobavila. Mohu jen litovat, že jsem nezareagoval dříve. 

Maje na paměti tento zážitek, dovolil jsem si předložit tuto aktuální vzpomínku. 

Další cyklovýlet po někdejší železnici

Nedávno jsem se tu rozplýval nad výletem po pěkné "železniční" cyklostezce na Vysočině. To téma mě  spolu s dalšími zprávami takříkajíc "z dopravy" zaujalo natolik, že jsem se rozhodl podniknout podobný výlet. Tentokrát ovšem v poněkud "drsnějším" podání. Termín mi ovšem posunulo zdraví - nemohu se delší dobu zbavit neutuchající rýmy a kašle...

Čas nastal až v úterý 26. května 2026. Nádherný téměř letní den mi umožnil nastoupit s horským kolem asi v 7:10 do rychlíku Svitava s desetiminutovým zpožděním na pardubickém hlavním nádraží, směr Kolín. S dalším přestupem v Nymbuku jsem vystupoval na nádraží v Rožďalovicích po půl deváté. 

Zažil jsem tu neobyčejnou scénku ze železničního provozu s historickým podtextem: už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem viděl obsluhu ručně zvedat vzdálené závory. Projel jsem pak městečkem zrekonstruovanou (zvanou Panskou) zahradou (v roce 2012), která ji vrací do dávné podoby, které se ovšem současná generace nedočká. Inu Středočeský kraj není asi žádným chudým krajem...

Při pátrání po zaniklé železnici jsem se ocitl neplánovaně v Dětenicích. Už několik přátel mi líčilo úžasné zážitky při návštěvě zdejší středověké restaurace. Mým cílem ale nebylo občerstvení, byl jsem jen zvědav na zdejší pivovar. Jen těsně jsem nestihl jeho prohlídku. Ta ovšem také nebyla mým hlavním cílem. Ochutnal bych zdejší pivo, ale venkovní občerstvení nebývá ve všední den dopoledne v provozu. Pivo v láhvi bych mohl zakoupit ve zdejší bohaté prodejně suvenýrů, ale to bych musel mít s sebou aspoň batůžek. Tak jsem se jen rozhlédl po zdejším nádvoří, kde bloumalo několik párů zřejmě německých turistů, a občerstvil se u Vietnamců na nedalekém náměstí.

Směřoval jsem k zaniklé železnici 6c, dřívější součásti dnešní železniční trati 063. Projížděl jsem vesničkou Osenice, dnes částí obce Dětenice, a nemohl jsem si nevšimnout značky v mapě, popisující pamětní síň Foerstrova rodu. To jméno mi je velmi povědomé, ale jako hudebnímu analfabetovi se mi nevybavily souvislosti. A navíc bylo zavřeno. Zajímavější mi připadal banner poblíž železniční zastávky. 

Teplé větrné počasí mě už vybízelo schovat se v lese, zvlášť když funkční část železniční trati byla na dosah, jen byla schovaná v půvabné krajině.

Kousek dál v Horních Rokytňanech už jsem byl na dosah dnešního hlavního cíle. Vloudil se mi tam ale jeden postupný cíl navíc. Při pohledu do mapy mi připadlo nějak nepatřičné, jak se na tom kousku země může vyskytovat tolik pivovarů. Sice bylo avizováno, že dnes je pivovar  zavřený, ale nepodívej se tam, když je to "za rohem". Neobvyklé místo má neobvyklý název

Zastavil jsem se jen na "čumendu", majitel zrovna kosil trávu kolem a já hned mazal zpátky do Rokytňan na výchozí bod dnešní "drážní archeologie".

Zvláštního údělu se dočkala zdejší železnice. Zatímco jedna její část definitivně zmizela v propadlišti dějin, ta druhá funguje dodnes - ale ve zvláštním režimu. Provozuje ji firma AŽD a zkouší tu pokročilé technologie autonomních vozidel. Vloni tu poprvé vyjel automatický vlak. Proto ty antény poblíž železničního přejezdu na snímku. 

Přejezd leží u zastávky Rokytňany, odkud odbočovala kdysi železnice do Dobrovic, označovaná v jízdních řádech číslem 6c. 

Odbočení je dodnes zřejmé, jak je vidět na rozšiřujícím se náspu zastávky s pečlivě posekanou trávou. Přivítal jsem pěšinku, která po náspu vede, na počátku přehrazenou zábradlím s již nezřetelnými pokyny. S nadšením jsem se po ní vydal. Je lehce zarostlá křovím a vzrostlými stromy, v polích je ale vidět do krajiny, která skrývá stávající trať

Zrovna když už se mi trať ztratila z dohledu, ozvalo se pověstné zahoukání. Něco po trati jede. Nadávám si, proč jsem se na zastávce ještě chvíli nezdržel. Možná jsem mohl vidět zrekonstruovanou vlakotramvaj, která se tu bude zkoušet. 

Náhle narážím na starý polorozpadlý pražec. A další, je jic tu více. A už stojím na mostku přes Hasinský potok. Provizorní lávka je zbudována na železné konstrukci původního železničního mostku. Potok žádný tu ale neteče - je už dlouho sucho.

Na kraji lesa ústí násep do lesní cesty, tady přehrazený dalšími pražci. Pokračuje tu pro horské kolo luxusní cesta, kterou laik považuje za nezvykle rovnou, pokud si nevšimne jejího nezvyklého profilu, prozrazujícího ten železniční. Míjím lesní rybníček, patřící Přírodní památce Dymokursko. Před koncem lesa kříží pěkná lesňačka jinou a dál pokračuje jako dvoustopá obyčejná, traktory vyjetá, lesní cesta. Ta se mění v trochu zarostlou polní a otevřenou krajinoou vchází do obce Ujkovice. Tady se bývalá trať ztrácí. Kdybych ji nevystopoval podle mapy, nerozeznal bych ji v hustém porostu. Náhle se ten porost otvírá a ocitám se na bývalé železniční stanici Ujkovice. 

Někdo tu bydlí, možná koupil tu budovu, přetváří ji podle svého, ale nápis potvrzuje její historii. 

Zjišťuji z mapy úžasnou nedávnou historii - byl tu minipivovar! Kouzelná krajina v tomto koutě republiky! Minipivovar jeden vedle druhého. Dál už stopy po trati mizí, možná důkladně zakryté vegetací. Musím se vrátit do obce po sousední silnici a hledat pokračování dále v lese. 

Ukazuje se, že zřejmě těžba písku je hlavní příčinou přerušení trati u Ujkovic. Komplikovaně a s pomocí GPS nalézám pokračování trati v lese. Tady to ale už vůbec není sjízdné, místy ani průchodné. Na náspu překáží spousta shnilých pražců. Tady by už asi nikdo nechtěl prodlužovat cyklostezku od Ledců, když místo lze objet po silnicích. Na pár místech asi vytvořil násep bazén pro odtékající vodu ze svahu, tak v jednom místě nalézám překop,   na dalším dokonce vyčištěný propustek .

Ostatně asi stojí za to si prohlédnout celou zrušenou trať tady. 

Vstupuji na konec/začátek cyklostezky poblíž Velkoledeckého rybníka

a jsem trochu zklamaný. Ve srovnání se stezkou z Přibyslavi ke Žďáru, kterou jsem si náramně užil, je tohle slabý odvar. Pokud tedy budu chtít tento typ cyklostezek hodnotit na škále 1 - 5 (nejlepší - nejhorší), dostala by Posázavská stezka 1, ta dnešní 4. Jako cyklista vítám, jako bruslař hluboké zklamání. 

V Tiskové zprávě k otevření 21. března 2025 se píše:

"Stezka o délce 6,8 km vyšla asi na 17 milionů korun. 13,5 miliony na ni přispěla EU prostřednictvím IROP. Náklady na výstavbu si poměrově rozdělí zapojené obce, přičemž na Dobrovice připadne částka 2,3 milionu. Projektovou dokumentaci ve výši necelého půl milionu financoval Nadační fond Škody Auto. Přípravy a samotná realizace projektu trvaly asi dva roky.

Původní železniční trať vznikla už v 19. století. Až do začátku sedmdesátých let minulého století tu jezdily osobní vlaky, a ještě do let devadesátých trať využívaly nákladní vagóny Škody Auto. Úsek mezi nádražím Dobrovice a Cukrovarem Tereos funguje dodnes. Terénní úpravy při stavbě cyklostezky odhalily i mostky či propusti, které jsou zajímavými artefakty železniční architektury 19. století a dalšími atraktivními prvky na trase."

Slunce pálí a tak se v chladivém větru přece jen s chutí vydávám vstříc Dobrovicím. Stezka je štěrková, pro bruslaře tedy bezcenná. Je sice vybavena několika přístřešky, ale vede zemědělskou krajinou bez stromů nebo remízků, takže jinde se nedá před sluncem schovat. Jedu tudy v úterý po 14. hodině a kromě několika turistů na kolách nikde nikdo. Žádné skupiny pracujících, natož školáků. Netvořím konspirační teorie, ale působí to dojmem, že se vyhodily peníze, z větší části evropské. Možná se ztratily někde peníze na asfalt. Mohly tu být tréninky pro bruslaře. 

Brzy přijíždím ke hřbitovu Úherce, pod ním nová stezka končí/začíná. Navazuje tu silnička a cyklostezka do Dobrovic. 

Hodnotím pozitivně, že se drážní těleso účelně využilo a v zemědělské krajině se nerozoralo. Trať tu byla v provozu od roku 1883, poslední výskyt trati 6c Kopidlno - Dětenice - Bakov nad Jizerou/Dobrovice město je v osobním jízdním řádu 1975/76, ovšem na větvi Dětenice - Dobrovice žádný osobní provoz není ani v předchozím řádu. Možná někdy ro roku 2002 parkovaly na trati vagóny boleslavské Škodovky. Není jasné, zda byla od počátku trať napojena na železnici z Nymburka do Mladé Boleslavi, na níž leží současné nádraží Dobrovice. 

Další zklamání jsem zažil v Dobrovicích. V tom hicu jsem se těšil na útulnou hospůdku s Dětenickým pivem, ale kromě restaurace na náměstí s Prazdrojem a Gambrinusem jsem žádnou nenašel. Ta ve Vinařicích byla zrovna v úterý zavřená. Zastavil jsem se v areálu muzeí, kde parkuje mašinka

a v Penny si koupil svačinu. Chtěl jsem si ji sníst na nádraží, ale to je jen nákladní a do přístřešku na zastávce pražilo nemilosrdně. Odjel jsem domů osobákem v 16:25, jel načas. S přestupem v Nymburce a Kolíně jsem dorazil do Pardubic Slováckým expresem v 18 hodin. Asi necelých 50 km na horalu a dvě klíšťata.