Oblíbené příspěvky

pátek 21. září 2018

Ve Švýcarsku. Českosaském...

České dráhy, hrdě jmenované Národním dopravcem, poskytují při registraci a nákupu na Internetu slevové body, které je možné vyměnit za různé výhody. Mezi těmi směšnými a pro mne nepotřebnými jsem v zimě vybral jeden zajímavější. Totiž zapůjčení kola na den. To je ono! Zajásal jsem, i když ihned zapochyboval, co že tu bude zase za kličky a při mých dosavadních letitých zkušenostech s Č(S)D zádrhely. Nebylo tomu jinak. 
Také že byly!
Kolo z půjčovny Českých drah.
Plánoval jsem se podívat do Západních Čech. Ovšem takové spojení, aby se dal uskutečnit celodenní výlet na opačný konec republiky, bohužel neexistuje.
Zlákal mne další cíl: Brdy. Nastudoval jsem spojení. To by šlo. Čerstvě otevřený areál, dříve výhradně vojenský, prakticky nebylo možné dosud navštívit. Ovšem v jeho okolí není žádná půjčovna ČD. Zas nic.

Dalším lákadlem pro mne byly Severní Čechy. Labské pískovce, Českosaské Švýcarsko, to by byla paráda. Přeplánoval jsem trasu na přejezd z Děčína do České Lípy. Ale jedním z háčků při hledání na nepřehledném a málo intuitivním webu Českých drah je vypůjčení a vrácení kola. Ne všechny stanice s půjčovnou kol umožňují vrátit kolo v jiné stanici. V podstatě je nutné se pohybovat v jednom železničním obvodu, které ovšem laik nezná. Není možné si půjčit kolo v Děčíně a vrátit ho v České Lípě.

A tak jsem se vydal v pondělí 4. června 2018 v 5 hodin Metropolem (EN 476) do Děčína s přestupem v Praze. Samozřejmě že České dráhy prošustrovaly více než čtvrthodinovou rezervu na přestup na hlavním nádraží a mohl jsem být rád, že další spoj Alois Negrelli (EC 178) čekal.
Jen mi bylo líto spolucestující slečny Mongolského vzezření s obrovským kufrem, která odmítla gentlemanskou nabídku spolucestujícího na jeho uložení v zavazadlovém držáku nad sedadly. "It is too heavy", odvětila mu na jeho pokus, a to "heavy" se prokázalo, když číšníček z obsluhy vlaku slečnu upozornil, že to objemné zavazadlo musí "zaparkovat" v k kupé. Asi to byla vzpěračka, tipl bych si...

Děčín mě stiskl kleštěmi mlhy, vypadalo to spíš na bouřku po ránu, nežli  na slunečný den.
Nábřeží v Děčíně. 
Na bouřku to však vypadalo i v půjčovně kol. Přestože jsem telefonicky měl přislíbené horské kolo, žádné tam nebylo. Jeho vypůjčítel nejspíš využil možnosti prodloužit výpůjčku. 
Zbyla na mne dvojice trekových kol. Inu, co se dá dělat. Trasu  jsem naštěstí zvolil po značených cestách, takže s nějakým náročným terénem bych se nutně nemusel utkat. 
Pozitivní bylo vybavení kola. Instalované osvětlení, nosič a podsedlová taštička s náhradní duší a nutným nářadím. K zapůjčení přílba a pumpička, což jsem nevyužil. Vezl jsem totiž s sebou vlastní podrámovou taštičku ze svého horského Kellyse, přesně tam pasovala. Měl jsem v ní vlastní nářadí i pumpičku. 

Mohl jsem se tedy vydat na cestu před devátou hodinou. Čekalo mne značné stoupání z nějakých stodvaceti metrů nad mořem u Labe na čtyřistadvacet metrů náhorní plošiny Labských pískovců. Co nejrychleji vypadnout z centra od nádraží znamená pustit se do frekventovaného provozu kolem Labe bez podpory cyklostezky.
Sotva stíhám sledovat to nádherné hluboké údolí, tolik odlišné od rovinatého toku doma v Pardubicích. Sleduji značky, abych včas nastoupil do stoupání čtvrtí Jalůvčí. Ranní chládek v oparu nestačí chladit tělo ve výživném stoupání, hned rozepínám dres a brzy vytahuji bidon.
Vydýchání přichází až na odbočce do Maxiček. Mokré triko zase brzy navlékám. Drsné stoupání už mám za sebou, těším se do lesa.
Moje představa o Maxičkách jako rozkošné víkendové vesničce bere za své. Nesourodá zástavba přepiplaných i ošuntělých domků nepůsobí nějak uhrančivě. Nemám ani chuť zkoumat, co že tu stojí za obelisk, když mapa digitální ani papírová mi nenapovídá. Co asi oznamovala ta vylomená deska?

V Maxičkách.
Těším se na další průběh cesty - už mimo automobilový provoz. Taky vůbec provoz, na cestě ke hranici v místě zvaném Česká brána. Vede mě přeshraniční cyklotrasa. Zprvu po lesní silničce souběžně se žlutou turistickou značkou. Potkávám jediného cyklistu a dodávku Celní stráže. Na rozcestí U buku odbočuji na zelenou turistickou značku lesní cestou. Místy se kolo boří - páteční bouře tu zanechala splazy písku.
Poprvé sakruji a laju Českým drahám, tady bych raději projížděl na svém horalu, tenhle půjčený trek  nezvládá zdejší terén tak spolehlivě.
V deset hodin na mě nečekaně vybafne hranice. Úplně jiná, než jsem očekával.

Na Německo-české hranici. 
Na počátku devadesátých let minulého století, nedlouho po Sametové revoluci, se rozhodli vojenští kartografové zrestaurovat hraniční mezníky. Později, za častých návštěv našich severovýchodních pohoří, jsem si zvykl na jejich aktuální vzezření. Tady na Česko-Saské hranici to asi neplatí.
Sasští lesníci návštěvníka vítají přehršlí pokynů, které moje chabá němčina sotva přechroustá. Že by to napsali česky, aspoň v příchozím směru, zřejmě není pro ně důstojné. Zkrátka mám si na ně dávat pozor.

Nalézám se přímo pod Velkým Zschirsteinem, jehož vrcholu se nemohu dočkat, ale nevidím ho. Okolní les je hustý a chladivý ve stoupajícím horku. Konfrontuji mapu s německým značením, poněkud nešikovnějším oproti značení Klubu českých turistů. Šlapu lesem a odbočuji do stoupání na masív hory. Brzy toho nechávám a podruhé nadávám na dráhy. Na stoupající cestě překážejí štěrková pole, nanesená a vykotlaná prudkými dešti. Na svém horalu bych to s jistou námahou zvládl, ale treka tady zamykám ke stromu a dál pokračuji pěšky. Potkávám několik "živáčků", na pozdrav odpovídají česky. Po čtvrthodince chůze stanu na temeni té stolové hory.
Děčínský Sněžník ze Zschirnsteinu. 
Vrcholová partie se mírně sklání na německou stranu, zde je její nejvyšší bod 516 m nad mořem. Mám radost, že jsem se sem dostal za pěkného počasí, kazí mi ji jen špatná dohlednost. Silný opar leží nad krajinou a v záběru je sotva vidět ještě vyšší Děčínský Sněžník (+722 m) v Krušných horách.

Přesto si užívám výhledu. Mám radost, že jsem se sem konečně podíval. Jako na dlani je vidět Růžovský vrch (+619 m), bohužel jen matně v tom oparu. Právě z něj jsem kdysi, na začátku vojenské služby, pozoroval Zschirnstein a další kopce Saského Švýcarska a těšil se, že se tam někdy vypravím. To však nebylo snadné. Hranice sice nebyla zadrátovaná, jako ta se "Západním Německem", ale nevedly přes ni žádné turistické trasy. Hranici směl turista překračovat, vybaven Celním a devizovým prohlášením, jen na hraničních přechodech, které byly obvykle na hlavních silnicích, vedoucích do Saska. Navíc s nalepeným pětadvacetikorunovým kolkem - tahle částka znamenala například celodenní stravování v restauraci. Vystoupit na Zschirnstein tak znamenalo zaplatit tuto částku, přejet kousek za hranice do Schmilky, nebo Bad Schandau, a vydat se po turistické cestě na kopec. Zpátky stejnou cestou, neboť další hraniční přechod byl daleko až nad Teplicemi. 

Částečný výhled je odtud i dále do německého Polabí, kde jsou vidět další stolové hory Saského Švýcarska

Pohled ze Zschirnsteinu k Drážďanům. 
Ten výhled mě přenáší až do dětství, kdy jsem v sedmdesátých letech minulého století s orientačními běžci jezdíval na závody do Drážďan. Ve volném čase jsme podnikali výlety s nádechem dobrodružství právě do zdejších skal. 

Zschirnstein je významným bodem i pro saské geodety.

Památník saské triangulace. 
Stal se v roce 1865 jedním ze základních bodů pro saskou triangulaci. Připomíná to nástěnka u přístřešku.

Blíží se jedenáctá hodina. Horka přibývá. Nechci se tu dlouho zdržovat, čeká mě větší část cesty, ale dávám si svačinu. Vtom zvoní mobil: volají kolegové z mé směny Kalírny, také z výletu na Pardubicku. Nemám roaming, signál šíří česká BTS zřejmě odněkud z Děčína. Přesto je rozumět poměrně dobře, rozhodně lépe, než když jsem hovořil dole v lese s Romčou na hranici.

Při sestupu potkávám další dvojici - tentokrát Němce. Odmykám kolo a pádím z kopce. Čeká mě dlouhý sjezd až do labského údolí, doufám, že si ho užiju.
Na parkovišti v obci Kleingießzhübel nasazuji kamerku, kterou jsem před časem koupil v supermarketu, abych zkusil nějakou dokumentaci za jízdy na kole. Loučím se s Zschirnsteinem výhledem na jeho nižší vrcholek

Malý Zschirnstein z Kleingießzhübelu. 
a pouštím se do klesání k řece směr  Krippen. Není času nazbyt a čeká mě přívoz s poněkud nejasnou pracovní dobou: obsluhuje zřejmě více míst, tak se musím trefit do času, kdy je zrovna tady.
A mám kliku: na cestičce k přívozu zrovna dojíždím německé důchodce, naloďující se na prám.

Přívoz v Bad Schandau - Postelwitz. 
Za dvě Eura jsem před polednem na druhém břehu v Postelwitz. Po příjemném sjezdu mě čeká v tom vedru zase vystoupat na zalesněnou rozhlodanou plošinu Labských pískovců na pravém břehu Labe. Přímo přede mnou, nad zákrutem řeky, se tyčí masív Velkého Winterbergu.
Jízda údolím řeky je opojná, strmé břehy toho úvalu spadají až skoro k hladině a domečky se krčí na jejich úpatí,

Postelwitz.
nechce se mi stoupat v tom hicu. Ze zimy hned léto. Co bude v létě? Plácnul bych sebou na břehu a šel si zaplavat, řeka není ani tak špinavá. Ale na to není čas.

Po cyklostezce míjím domečky, které mě překvapují svou malebností, tolik odlišnou od omšelosti předrevoluční doby, jak mi uvízla v paměti z návštěv v dávných dobách. Lákalo by mne svezení starým venkovním výtahem, spojujícím příbřežní část obce s tou na plošině, zvanou Ostrau. Není čas. 

Prudkým stoupáním se vydávám do lůna národního parku. Stoupám kolem hotelu Schrammsteinbaude,  dal bych si pivo, ale ještě to není konec stoupání. Musím vydržet. Za pár minut odbočují z té asfaltky na zpevněnou lesní cestu. Lemují ji pískové skalky, schovávající se v hlubokém lese.

Častěji teď musím nahlížet do mapy, abych se udržel v systému cyklotras národního parku. Značení je tu na pováženou jaksi nesystematické, trasy jsou značeny barvami a tvary a popisovány sáhodlouhými německými názvy. Rokličky připravují převýšení tak, že není radno se někde zbytečně vracet. Pomáhám si občas offline mapou v mobilu, nemám datové připojení. Díky GPS tedy mohu potvrdit svoji polohu. 

Les sice příjemně chladí, ale překáží ve výhledu na skály. Cyklista musí bedlivě sledovat cestu a zaregistruje jen skutečně výrazná skaliska.
Na cyklotrase národním parkem.
Svezení to je ale neopakovatelné. Kdepak jinde by cyklista najel tolik kilometrů členitým terénem, ani Adršpach nebo Prachov to neumožňuje. Spousta lákavých odboček, překvapení za každou zatáčkou nebo horizontem.
Potkávám roztroušené skupinky pěších turistů, vesměs důchodců. Cyklistů naprosté minimum. Asi to odpovídá době - je pracovní den a do prázdnin ještě daleko.

Míjím bezpočet křižovatek s lesními pěšinami, mizejícími mezi skalkami. Mapa prozrazuje, že tu je spousta altánků a odpočívadel, rozesetých na těch skalnatých hřebíncích. Stálo by za pořádnou pěší turistiku. Ovšem žádnou ležérní - spousta míst se ukrývá v hlubokém hvozdu, kde nejsou žádné penziony ani ubytovací kapacity, jen lesácké sruby. To by byl snad celodenní výlet na každý den. 

Spletí cest se po Cyklotrase národním parkem přibližuji k osadě Zeughaus se stejnojmennou budovou u rybníčku, nad nímž se tyčí masív Velkého Teichsteinu (+410).

Okrajové skalky Velkého Teichsteinu. 
Hledám zdroj vrčení kolem toho skaliska, a ejhle! Dron. Někdo si tu pouští drona v hloubi národního parku.
Po jedné odpoledne bych si konečně mohl dát pivko. Těším se na sklenici oroseného.

U Zeughausu. 
Ale ouha! Beznadějně zavřeno. Asi se čeká na prázdninovou sezónu. Taky jeden neví, co by za to chtěli. Dávám si svačinku ze svého a cucám z bidonu. Nejsem sám, kdo by si tu dal něco k pití.
Couvám k sousednímu domku ve stráni, označovanému jako infocentrum. Pusto a prázdno.
Nezbývá než pokračovat.
Náhle  kolem mne projíždějí docela nablýskaná terénní auta pomalované reklamou AVIS Potkávám další, stojí u něj borci a přistává dron. Ve stoupání potkávám další dodávky- nesou nápisy Silent running. Hmm, že by nějaký extra závod pro neslyšící, tady v Německu, v hlubokých lesích? Že by natáčeli šoty ze závodu v nádherných skalách dronem? Moje mínění podtrhuje cílový oblouk na jedné z lesních odboček. U něj velké dodávky. Ale žádní běžci? Co to má znamenat?

Až doma jsem použil nápovědy Internetu, a vyklubalo se z toho něco, co mne vůbec nenapadlo. Byli to nejspíš filmaři, kteří tu natáčeli nějakou novou epizodu stejnojmenného filmu. O dopravu se stará světoznámá (mně ne) firma. Dron asi patří k natáčení, ale kamery jsem nikde nezaznamenal. 
Ten film vůbec neznám. Budu si muset udělat čas, a na to sci-fi se podívat...

Přiblížil jsem se údolí Křinice. Byl jsem zvědav, zdali se na té pochmurné řece něco změnilo. Před lety jsem tu projížděl během propršené dovolené, možná proto působila tím dojmem.
Prudkým sjezdem jsem sestoupil do sevřeného údolí na most Thorwadbrücke. Ta pochmurnost je tu dána spíše hloubkou údolí, do něhož v rozlehlém lese proniká jen málo slunečního svitu. Tak ale celý tok Křinice, pramenící v Čechách u Varnsdorfu, nepůsobí. Přesvědčil jsem se o tom zanedlouho. Údolí se rozevřelo a prosvětlilo. Najednou jsem projížděl kolem historické šlajsny.
Niedere Schleuse.
Křišťálově čistá voda tu protéká někdejším objektem, kdysi dávno regulujícím plavbu dřeva po tehdy významném toku. Od patnáctého století rostl význam transportu dřeva po řece a postupně přibývala technická zařízení k jeho snadnější plavbě. Zdejší Niedere Schleuse pochází z roku 1612. Rodící se průmysl spotřeboval množství dřeva a v nepřístupných lesích Sasko-Českého pohraničí byla tato řeka učiněným pokladem. Je záslužné, že tu v nedávných letech očistili nadšenci tuto ještě v šedesátých letech minulého století občas používanou zdrž.

Údolí proti toku Křinice se rozšiřovalo a prozařovalo plochami luk, lesknoucími se mezi zákruty řeky  v pražícím slunci. Přiblížil jsem se místu návratu do Čech.

Z Německa přes mostek do Čech.
Někdy před dvaceti lety jsem tu překročil načerno Křinici po ztrouchnivělém dřevěném mostku. Dnes tu je zánovní lávka s altánkem poblíž. Po čtrnácté hodině jsem ho rád využil ke svačině a opláchnutí tou křišťálovou chladivou vodou.
Zaujala mne cedulka Zákaz dronů, zvlášť když jsem před pár hodinami viděl jeden u Zeughausu. Proč asi tu je?
Také jsem si povšiml omezení na další ceduli, za níž pokračuje zelená turistická trasa. Další důvod k tomu, navštívit zdejší krajinu coby pěší turista.

Je tu báječný klid, ani signál mobilního telefonu nehrozí, takže se zdá skoro zbytečné označení Integrovaného záchranného systému na turistickém rozcestníku. Dobrovolníci odhalují pochmurnou historii tohoto místa, kdysi zvaného Zadní Jetřichovice

Ruiny Zadních Jetřichovic na pozadí saských skalek.
Trochu mi běhá mráz po zádech, když pomyslím, jak tu mohli řádit Ordneři v předvečer Mnichovské zrádcovské smlouvy.

Ani se mi nechtělo odtud odjíždět. Čekalo mne mírné stoupání po čerstvě opravené České silnici do Vysoké Lípy. Před lety tu nebylo podle cesty skoro nic vidět, jak byl les hustý a zarostlý. Obnova silnice tu zřejmě přispěla k odtěžení části dřevní hmoty a prosvětlení jejího okolí. Nemohl jsem se nabažit těch bochánků skalek
Skalky podél České silnice.
Před 16. hodinou jsem se vynořil ve Vysoké Lípě. Měl jsem ještě časovou rezervu, taky konečně bych si už dal to zasloužené pivíčko. Klídek, žádné davy návštěvníků, zvolil jsem hospodu U nás, hned na severním okraji obce.

Svačina U nás (Vysoká Lípa). 
A neprohloupil jsem - výtečný boršč za 40 korun, k tomu německé pšeničné pivíčko Maisels Weisse Bayreuth za 45 korun, mi udělaly dobře. Sice trochu drahé pohoštění, ale bůhví jaké ceny se objeví o prázdninách...
Do Děčína vzdušnou čarou nějakých patnáct kilometrů, přes kopec oklikou možná dvacet, to bych měl zvládnout do odjezdu vlaku za hodinu a půl.
Na jižním okraji té roztahané obce míjím hotel Lípa s půvabnou vyhlídkou na Jetřichovické stěny

Jetřichovické stěny od Vysoké Lípy. 
a těsně před Jetřichovicemi měním o stoosmdesát stupňů směr přechodem z cyklotrasy 21 na trasu 3076 u Starého Günterova mlýna.

Lákalo by mne pokračovat přes Jetřichovice do Všemil, které se mi nesmazatelně zapsaly do paměti v souvislosti s počátkem mé aktivní vojenské služby. Ta oblast byla součástí alternativní cesty z Děčína do České Lípy, o níž jsem se zmínil v úvodu. Souvisí to s Dolským mlýnem. 

Údolí Jetřichovické Bělé se stalo okázalým rekreačním místem s vypiplanými penziony a chaloupkami. 

Chalupy u Jetřichovic.
Filmový poklad této oblasti je už na dosah. Věci tu nabývají pohádkových rozměrů. Například Hubertova studánka. A kousek dál na soutoku Bělé s Kamenicí kouzelný most. Je z něho nádherný výhled na řeku. 

Kamenice u soutoku s Bělou.
A prosmyká se tudy cyklotrasa, kterou sleduji. Po chvíli mě zavádí k místu zvanému Dolský mlýn. 

Dolský mlýn na Kamenici.
Rozvaliny dávného mlýna si zahrály ve filmu a sám jsem se nestačil divit, jak to místo dnes, asi díky dobrovolníkům, prokouklo. Dotváří se tu naznačená souvislost s mou vojnou. Právě tudy vedl jeden z "vojenských pochodů" v době mého nedobrovolného pobytu ve Všemilech. 

Kamenem úrazu se mi tu stalo značení cyklotrasy 3076. Dosavadní průběh cyklotras, zejména na saské straně, plně odpovídal běžným možnostem trekového kola a průměrného cyklisty. Tady jsem v podstatě zabloudil ke mlýnu, neboť trasa jej obchází. Ovšem mizerně značená a navíc takovým terénem, že je náročný i pro pěšáka. Natož cyklistu na trekovém kole. I na svém horalu bych měl problém vystoupat od mlýna do osady Kamenická stráň. 

Vynechával jsem už zajímavé odbočky k vyhlídkám na Kamenici a pádil k Děčínu. Ve stoupání do Růžové mi na asfaltce vypadl foťák z ledvinky. Omylem jsem ji připnul vzhůru dnem. Baterie se rozkutálely po krajnici, že jsem je musel hledat. Když jsem je našel, ukázalo se, že na Nikonu Coolpix L31 došlo k poškození uzávěru pouzdra baterií. Nešlo zavřít a tudíž pořizování fotografií se zkomplikovalo. 

Vidina plánovaného odjezdu z Děčína v 17.26 se rozplývá.  Rezervu jsem prošustroval. Profil trasy jsem prohlédl při plánování jen zběžně. Z Růžové ještě silnice stoupá do Bynovce a Kámenu. Teprve z Ludvíkovic přichází prudké klesání do Děčína. Trefit se v hustém provozu centrem a přes Labe k nádraží mi taky něco času zabralo. Zbývá vrátit kolo, vyfasovat zpět tisícovku zálohy  a sotva stíhám další spoj v 18.09. Ale je červen, den dlouhý, vedro k padnutí. Času dost. Odpočinu si ve vlaku. 

Ovšem ouha! Dobrodružství pokračuje. Rychlík uvízl v Ústí nad Labem. Ještě že souprava je klimatizovaná. Výpadek napájení - někde spadla trolej, zpoždění nabírá asi hodinu. V Praze tak zmeškám další přípoj na Pardubice. Nakonec odjíždím z hlavního nádraží Metropolitanem ve 21.09.  Doma po desáté večer. 

Usíná se mi krásně. Sice jen nějakých 75 kiláků na kole, ale těch zážitků!



úterý 24. července 2018

Jarní rozježdění

Naskytla se mi možnost strávit příjemný víkend v Orlických horách. Parta přátel zamluvila penzion Malý v Petrovičkách. Termín se upřesňoval postupně - letos vychází svátky jara na úterý, stačí si vzít v pondělí volno. Jenže já pracuji v nepřetržitém provozu, tak mi je to tak nějak jedno, jen potřebuji znát konkrétní termín. 

Naložil jsem kola a v sobotu 5. května 2018 autem s Romčou vyrazil do Petroviček, součásti Mladkova. Počasí slibovalo nádherné zážitky. Po ubytování zbývalo celé odpoledne na malé "rozježdění". Považoval jsem ho za zásadní, neboť na svém patnáct let starém horalu jsem, po zkušenostech z předchozího výletu, nakonec musel měnit celé středové složení. Fungovalo ovšem bezvadně.
Jako cíl jsem zvolil nedaleké polské městečko s česky přeložitelným názvem Mezilesí. Nebylo daleko a vzhledem k tomu, že jsem skrze něj v předchozích letech projížděl v podstatě bez zastávky, zasloužilo delší zastávku.

MEZILESÍ

Cestou z Petroviček jsem se poprvé vydal na křižovatce pod Adamem  (neboli turistickou chatou Kašparka) dolů do Kladské kotliny. V táhlém sjezdu jsem si povšiml zaparkovaných aut a nevýrazné cedule "smažalnia pstruhóv" a briskně jsem zastavil. Bylo sice po obědě, do večeře daleko, ale neochutnat něco ze zdejší nabídky by bylo hříchem.

Pstruží farma v Kamienčiku.
Zahradní restaurace v Kamienczyku, toho času ani nevyznačená v Mapy.cz, se stala již obecně známou mezi českými turisty a zastávka zde stojí opravdu za to. Nejen že tu u bazénu líhně lze zakoupit opečené ryby, ale děti si mohou zachytat na zdejším rybníku.  Platil jsem zlatými, ale berou tu i české koruny v nijak zvlášť nenadsazeném kurzu.
Po takto neplánovaném občerstvení jsme sjeli do lokální metropole Mezilesí. Namířeno jsem měl do zdejšího zámku, kde bych teoreticky mohl uplatnit slevu z předchozí návštěvy Polska. O to ale nešlo. Vrtalo mi hlavou, kde ten zdejší zámek stojí. Tolikrát jsem tudy projížděl při cestě na Kralický Sněžník, a nikdy jsem zámek neviděl. I dnes jsem se zeptal paní na náměstí, kde může být vchod. "Tady ho máte", máchla rukou přede mne, no takovou barabiznu bych nečekal. Je úctyhodné, že tu zůstala památka na středověké časy, ale zasloužila by si více pozornosti = peněz. Funguje tu prohlídkový okruh, restaurace, ale ke středověkému půvabu zatím daleko. Doufejme, že jen "zatím".

Vnitřní průčelí zámku v Mezilesí.
Nevýhodou té Kladské kotliny je, že do českých pohraničních kopců je nutné zpátky nastoupat. Zvolili jsme tedy úzkou hlavní silnici Mladkov - Mezilesí a pozvolna stoupali do Čech. Jasné, i když chladné počasí by nám nevadilo, ale ten silný vítr byl protivný. Není divu, že jsem vítal všechny záminky někde se na chvilku zastavit. Jako třeba u pohraniční pevnosti - pěchotního srubu Na růžku.

K pevnosti Na Růžku. 

Pak už nezbylo nežli nastoupat z Mladkova do Petroviček a těšit se na grilování večeře.

NERATOV

Neděle 6. května 2018 nás probudila opět do nádherného slunečného dne. Bohužel opět větrného. Naplánoval jsem nenáročný výlet údolím Divoké Orlice. Hlavně jsem chtěl Romaně ukázat neratovský kostel Nanebevzetí Panny Marie. Hodně se o něm mluví a zaujal mě nedávno při příležitosti tradiční bikerské akce.
Pokud hodnotím trasu jako nenáročnou, musím si lehce odmyslet přesun přes hřeben hor v Českých Petrovicích a v podstatě pokaždé návrat do Petroviček do kopce.
Každopádně sjezd do Zemské brány a zastávka u opraveného mostu přes Divokou Orlici je parádní zážitek.

Divoká Orlice z mostu v Zemské bráně. 
Pak už zbývá vystoupat od řeky Bartošovicemi  a dál putovat příjemnou asfaltečkou širokým údolím řeky proti jejímu proudu. Lesy střídají louky, vyhlídka na Bystřické hory

Za řekou Bystřické hory v Polsku. 
je pastvou pro oči, a najednou se vynoří Neratov.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. 
Kostel Nanebevzetí Panny Marie se stává mimořádným duchovním místem. Boží přítomnost je tu propojena s lidskými osudy. Sama historie kostela je velmi pohnutá, stejně jako jsou pohnuté osudy obyvatel, které jej odedávna navštěvovaly.
Teprve podruhé (poprvé viz blog) vstupuji do tohoto chrámu lidských a krajinných osudů a znovu se mne zmocňuje zvláštní pocit maličkosti v moři času a odpoutávám se od reálného světa pohledem skrz prosklenou střechu a jako Andrej Bolkonskij sleduji šedobílé mraky plynoucí po blankytném nebi.  Sklouzávám k oltáři, velmi svébytně zhotoveném a zapadajícím do nadčasového až futuristického vzezření vnitřních prostor.  Nemohu se nabažit nezvyklé hry světla a šera. Hledám nějaký vizuální zážitek, ale je jich tu přemíra. Nejraději bych tu byl chvíli úplně sám.


Nový inventář kostela. 
Procházím nástěnky. Jsou aktualizované, jak se zdá. Zajímá mne zejména stavební budoucnost této svébytné památky. Těším se na nové makovice, schodiště, nadčasový inventář. Přidávám do kasičky, aby to šlo rychleji. Zbožné přání..
Někdy v sedmdesátém pátém roce (míněno minulé století, samozřejmě) jsem se zastavil v Senetářově. Stojí tam futuristická kaple, postavená v době zadupaného obrodného procesu po devětašedesátém roce. Poprvé jsem se tehdy setkal s moderní výzdobou sakrální památky. Proti Neratovu hadr, říkám si tu... Nelze srovnávat.

Větrné počasí je chladivé, ale na dobré pivo není nikdy pozdě. Těšil jsem se na ochutnávku zdejšího Proroka. Neratovský obchůdek byl, byť v neděli, bohužel zavřený, ale ve zdejší restauraci mi podali "pivo přes ulici", Mohl jsem si tak vychutnat výtečný nefiltrovaný mok.

Pokračujeme příjemnou asfaltkou a nemohu se nabažit žluté záplavy. Na rozdíl od řepkou zamořeného Polabí, tady je tvořena spoustou pampelišek...

Louky u Orlického Záhoří. 
Další zastávka byla až v [restauraci nad kostelem] v Orlickém Záhoří. Tentokrát s obědem. Zdejší zahrádka je moje oblíbená,  zato jezírko u ní poněkud skomírá.

Malinko mne překvapili polští strávníci, kteří zde zrovna dojídali. Měl jsem s sebou Zloté a uvažoval jsem o obědě v nedaleké polské restauraci Jagodna. Tak jsem se jich zeptal - nevěděli. Zato čeští cyklisté od vedlejšího stolu mi ochotně napověděli, že tam otevřeno je.

Původní plán navštívit Zieleniec mi Romča rezolutně zamítla. Vzdálili bychom se, a přece do Petroviček budeme zase muset hnusně stoupat! Zahájili jsme tedy návrat. Ovšem tentokrát po levém břehu Divoké Orlice. Stále se nemohu nabažit toho slastného pocitu přejíždět (dnes již neexistující) celnici bez zastavení a vyndávání pasu. Poláci nedávno opravili tu komunikaci, předtím málem neschůdnou, na perfektní asfaltku, konkurující té na naší (české) straně (po které jsme přijeli).
Ovšem na rozdíl od českého území, na tom polském, respektive sudetském, je tak málo nemovitostí, že je to až nepochopitelné. Když už, tak nějaká ruina. Sakrální památky jako by sem ani nepatřily. Těšil jsem se tedy na rekreační středisko u rybníka nad Orlicí.

Rekreační středisko Mostowice. 
Stáli tam zrovna čeští motorkáři, tak jsem se optal, zdali by bylo k dispozici občerstvení. "Musíte dovnitř, u pultu si objednat", odpověděli mi. I zašel jsem dovnitř, čekal dobu u pultu, nikde nikdo. Středisko vpravdě rekreační. 

Nakoukli jsme k rybníčku, jakési molo také "mělo dovolenou". Nezbylo než pokračovat.

Další zastávku jsem učinil u jakéhosi kostelíka při cestě, který se nějak záhadně mění na vzpomínkové místo někdejších sudetských spoluobčanů.

Kostel v Poniatówě. 
Státní hranici jsme opět překročili v Bartošovicích a stejnou cestou odsud jsme nastoupali do Petroviček.
Večerní grilování nám nečekaně zpestřili muzikanti...


Nutno poznamenat, že penzion Malý je sice pěkné místo pro dovolenou, ale tu zimní si tu nedovedu příliš představit. Tedy pokud zrovna nespíš v apartmánu. Na pokojíku bez sociálky, kde jsem spal, bylo stěží místo na všechny cyklistické věci, tak si nedovedu představit, kam bych asi odkládal zimní oblečení, zvlášť třeba promočené. Toaleta na patře má nouzový sprchový kout, kde se v pozoru sotva dá pořádně umýt. Navíc tím blokuješ návštěvu záchodu, pokud tedy zamkneš.


STEZKA V OBLACÍCH

Zatímco většina přátel navštívila jednu z největších atrakcí v rekreačním středisku Dolní Morava už v pátek, já s Romčou tam vyrazil až v pondělí 7. května 2018. Už po ránu bylo celkem teplo, ale opět se brzy zvedal silný vítr, větrovku jsme nemohli vynechat. Po hlavní silnici přes Mladkov jsme zamířili na východ, ale v Lipce jsme odbočili na poklidnější silničku kopírující z povzdálí hranice.

Na silničce v Dolní Lipce. 
Ta obec zabírá i při těch málo staveních docela velkou rozlohu, neboť se skládá z částí Dolní, Prostřední a Horní. Tam jsme se vrátili zpět na hlavní silnici do Červeného Potoka, z jehož hřbitova jsem mohl pozorovat sportovní areál Dolní Moravy s naším dnešním hlavním cílem.

Výhled ze hřbitova v Červeném Potoku. 
Nostalgicky jsem zavzpomínal na dávné časy mých gymnazijních studií, kdy jsem tudy snad někdy v létě  osmasedmdesátého roku projížděl coby brigádník na stavbě trafostanice pro budoucí rekreační středisko Dolní Morava. To se ještě silnička vinula ostrou kličkou na uzoučkém mostku  přes železniční trať, dnes nahrazeném standardním mostem obvyklého vzhledu.

Byť v pondělí, hemžilo se centrum množstvím turistů, namnoze polských. Po ostrém závěrečném stoupání k dolní stanici lanovky jsme si dali malé občerstvení a zakoupili sdruženou vstupenku za 350 Kč/os, zahrnující jízdu tam a zpět a vstup na naučnou Stezku v oblacích. Slunce pálilo, dole bylo docela vedro i přes protivný vítr, ale u horní stanice jsme rádi zase vytáhli větrovky.  A vytáhli bychom i zimní bundy! Nejen že fouká vichr, ale přičítá se i teplotní gradient, přece jen smělá konstrukce je ve výšce 1116 m nad mořem. Pobavilo mne, jak někteří turisté tuhle skutečnost podcenili, strkali ruce pod tričko nebo vytahovali nejrůznější pokrývky, aby se trochu zahřáli.

Stoupám velmi pozvolna po chodníku, který dělá tuto extravagantní rozhlednu přístupnou i vozíčkářům a dětem v kočárku, a pročítám si většinu textů zdejší naučné stezky, zachycující jak dějinné, tak místopisné okamžiky okolního prostoru.

Konstrukce pohledem zespod. 
Zamýšlím se nad historickou kličkou, kterou se tu autoři vypořádali s dosud nepříjemnou kapitolou odsunu Němců na konci Druhé světové války. Bezvýchodné hledání viny na jedné či druhé straně je shrnuto konstatováním, že proces vlastně započal v brzkém středověku pozváním německých řemeslníků českými panovníky. Zajímavý názor, něco na tom je...

Tlačím zip bundy pod krk a snažím se vyhledat místo na sluníčku a za větrem, což je téměř nemožné. Vyhlídka je opravdu fascinující. Navíc, proti "obyčejným" rozhlednám, se tu neustále mění perspektiva a s každou zákrutou se vyjevují nové detaily v krajině pod nohami. Viditelnost je vcelku dobrá, ovšem nikoli vynikající. Krkonoše téměř nerozeznám. Vyčítám si,  že jsem nechal na pokoji dalekohled i teleobjektiv, to je závažný nedostatek. Výhled na masív Kralického Sněžníku je impozantní

Kralický Sněžník 1424 m n.m. z horní partie Stezky v oblacích. 
Na samém vrcholu rozhledny je lechtivé místo, zejména pro lidi nesnášející výšky. Pružná konstrukce, podobná trampolíně, umožňuje průhled na samou patu rozhledny, z výšky nějakých padesáti metrů. "Selfíčka" tu jdou na dračku.

Měním poněkud svůj původní názor na tuto stavbu. Vyčítám jí, že překračuje horizont z některých úhlů pohledu v okolní krajině. Není jich tas tolik a zasazení rozhledny pod vrchol, na kterém klidně mohla stát, tlumí rušivost této stavby.

Hledáme nějakou klidnou hospůdku na oběd, ale v centru rušno a narváno, o klientelu tu není nouze. Našli jsme jednu na červenopotocké straně Moravy, ale na terase spousta neposedných děcek a uvnitř zadáno. Zas nic. 

Zlákalo nás muzeum opevnění - KS5 U Potoka, s odbočkou na konci obce. Trochu jsme museli hledat cestičku, na kole až k bunkru se nedá úplně dojet. Ale jak se píše na jejich webu, pracuje se na tom

Muzeum U Potoka v Dolní Moravě. 
Je úžasné sledovat, kolik práce odvádějí ty různé spolky vojenské historie. Pomalu každá větší pevnost má své vlastní muzeum. Tisíce odpracovaných hodin. Klopotná námaha se sháněním autentických zbraní a vybavení. Přitom ten rozsáhlý systém nikdy nebyl použit, ba ani zcela dobudován a vybaven. 

Aby toho nebylo dost, vzpomněl jsem si na jednu pevnůstku, kdysi téměř součást nádraží v Červeném Potoku. KS8 U Nádraží jsme nemohli minout.

Pevnostní srub U nádraží na nádraží Červený Potok. 
Vraceli jsme se prakticky stejnou cestou zpět, jen mezi Dolní Lipkou a bývalou celnicí Lichkov jsme se přiblížili maximálně hranici polňačkou přes usedlosti kolem kaple Panny Marie.
Kdysi jsme tu s bikery při tradiční akci Sněžník po průjezdu celnicí dávali lahváč v hraničním obchůdku, dnes už jen chátrající budově u parkoviště.
Nakonec jsem nepohrdl občerstvením u Vietnamce v bývalé samošce v Lichkově.

středa 23. května 2018

Kladská návštěva

Uplynulo již drahně času od mé poslední návštěvy Kladska. Bylo to asi před dvaceti lety a v centru města probíhala rekonstrukce. Mezitím jsem navštívil dolnoslezskou metropoli Vratislav v roce 2015 a ocenil pokroky v rekonstrukci jejího centra, například nádraží. Byl jsem tedy zvědav, co nám pardubákům bližší kladská metropole nabízí dnes. 

Využil jsem tedy volný víkend a v sobotu 28. dubna 2018 s přáteli vyrazil do Kladska. Nutno poznamenat, že cesta z Pardubic přes Olešnici v Orlických horách byla poněkud strastiplná. Podcenil jsem informaci o rekonstrukci českých komunikací a kličkování autem v objížďkách u Bělečka a Třebechovic po lokálních silničkách jsem si opravdu "užil".
Prvotní plán prohlídky zněl: podzemní chodba - pevnost - kostel Nanebevzetí Panny Marie se v podstatě podařilo dodržet, i když ne zcela splnit. Výletu ovšem nahrávalo skvělé letní počasí, na tuto dobu nebývalé.
Zaparkovat u řeky Nisy bylo celkem prozíravé. Není to daleko od centra, stačilo jen rychle trefit ke vstupnímu portálu podzemí chodby.

Ke vstupnímu objektu podzemní stezky v ulici Záviše Černého.
Za 14 € se tu skutečně naskýtá impozantní naučná stezka. Ve srovnání se Slavonicemi nebo Jihlavou nabízí komplexní pohled na život středověkého města. Ve vedru je to zároveň velmi osvěžující procházka - kdo nemá aspoň bundičku, dostane pěknou "husí kůži". V našem případě jsme se těšili už na světlo denní. Rozhodně se tu projevil pokrok. Dříve poloprázdnou chodbu doplnily výjevy ze života tehdejšího města včetně prezentace digitálních krys. Vyřádil jsem se na jejich interaktivním zašlapávání - detektor dokáže vyřadit "zašlápnuté" krysy až do prázdné podlahy, inu to musí být skvělá zábava pro děti!

Stoupání na Kladskou pevnost.

Další naší zastávkou byla kladská pevnost. Konečně jsem si prohlédl i podzemní část. Za 25 € lze zakoupit prohlídku nadzemí i podzemí. S pomocí Evropské Unie se zvětšil okruh zejména horní prohlídky. Průvodci  poskytují vskutku profesionální výklad bez nacionalistických poznámek. Poctivě je zmíněno období středověkého českého státu, kdy Kladsko patřilo České koruně, a rovněž spolupráce s relativně nedalekou podobnou pevností Josefov na českém území.
Pro Čecha není polština zásadním problémem, zejména pro mne, který kdysi "chodil" s Polkou. Průvodci na "horní" pevnosti jsem rozuměl dobře. Horší to bylo s mladým průvodcem  v podzemí. Hovořil břitce a v nadsázkách, takže jsem měl honičku mu rozumět a některé scénky mi unikaly.
Prohlídky v češtině se tu zatím nenabízí. V naší skupině jsme byli asi jediní Češi. 

Pevnost je rovněž výtečným vyhlídkovým místem,

Jižní výhled z Kladské pevnosti.
průvodce upozornil i na dosud znatelné památky  na povodeň z roku 1997, která tehdy zasáhla významně celou oblast česko-polského pohraničí.

Pozdní odpoledne připadlo na návštěvu kostela Nanebevzetí Panny Marie. Šlo o ve spolupráci s Univerzitou Pardubice čerstvě zrekonstruovaný náhrobek Arnošta z Pardubic.  Mohl jsem počítat s eventualitou, že v Polsku jsou kostely primárně rezervovány pro věřící. Šestnáctá hodina, kdy jsme dorazili ke vchodu, byla právě uzavírací hodinou pro návštěvu. Vrátili jsme se sem asi o půlhodinu později, to už běžela mše svatá, takže náhrobek jsme bohužel neviděli.

Ocenil jsem místy nápaditou rekonstrukci městského centra, zejména kamenného mostu Svatého Jana Stvoše, údajně staršího vzoru Karlova mostu v Praze.

Ranně gotický most v Kladsku.
Musím ovšem konstatovat, že celkově mě město poněkud zklamalo. Zase mě napadaly úvahy o osudu Sudet, jako před lety na Javornicku. Navíc mám v čerstvých vzpomínkách návštěvu metropole Vratislavi, kam bych se rád ještě někdy vrátil.

sobota 12. května 2018

2018: první letošní cyklistika

Bývaly časy, kdy jeden mohl zajít v Pardubicích na železniční nádraží kolem 7. hodiny, a naskytlo se vícero příležitostí, kam odjet dálkovým spojem. Historie Československa i dnešního Česka je podivně protkána přetvářením krajského uspořádání, což v posledních letech vede k velmi protichůdným požadavkům na veřejnou dopravu, čímž jsou nesystematicky likvidovány železniční spoje. Krajské hranice takto rozdělily i koleje na "krajské" a pokud se sousední kraje nedohodnou, nedá se ani mezi jejich centry cestovat bez přestupování. Teoretické zlepšení dopravní obslužnosti metropole (hlavně třeba pro velkofabriky a supernemocnice) je v přímém rozporu s turistickým využitím železnice k výletům do vzdálenějšího okolí.
A tak se stalo, že  jsem málem zešílel u počítače, když mi nabídl první sobotní ranní spoj do Ždírce místo obvyklého kolem půl sedmé ze Závodiště stejný až skoro před osmou hodinou! Nějakých pětačtyřicet let jsem jezdíval na výlety či závody tím ranním spojem. I přes to jsem přivítal kámošovu nabídku celodenního výletu, zvlášť v situaci, kdy kvůli zaměstnání mám volných jen polovinu víkendů v roce.

S obavami jsem se vydal v sobotu 14. dubna 2018 na zastávku Staré Jesenčany a usadil se v 7:43 i s kolem do soupravy Regio Nova směr Žďárec u Skutče. S obavami proto, že předpověď počasí slibovala nádherný den a v tak pozdní dobu jsem očekával nápor cykloturistů. Nastoupit jinde než ve výchozí stanici bylo velmi riskantní.
Naštěstí se obavy nenaplnily a narváno nebylo. Zbytečná patálie byla ale s bicyklem, neboť univerzální místa, kam se věší kola, byla okupována necyklisty na skládacích sedačkách pod nimi. Asi bych musel požádat průvodčího, aby umožnil zavěšení kola, zjednodušilo by se tím nastupování i vystupování. Posadil jsem se tedy na kolo a zavěsil se rukama na madla u stropu.
Nebýt nutného přestupování ve Žďárci (viz úvod; na internetu bylo uvedeno "bez přestupu", ale dosud spojené dvě soupravy se musely rozdělit, probíhala by cesta zcela klidně.

Vypadalo to na nějakou turistickou akci, když se ve Ždírci nad Doubravou vyhrnula hromada vandrovních a vyslechli si pokyny. Ty se ovšem nás dvou bikerů netýkaly a chutě jsme vyrazili na cestu. Instinktivně jsme udržovali směr Staré Ransko v ulicích nové Ždírecké zástavby. Překvapila mne tu příjemná vyhlídka na zřejmě umělém pahorku cestou ke sportovnímu areálu hasičů.

Vyhlídkový kopeček ve Ždírci nad Doubravou.
Miluji rozsáhlé lesy zdejšího sdružení a těšil jsem se na cestu k Velkému Dářku. Použili jsme žlutou turistickou značku a v chladném, ale slunečném dopoledni se blížili Hluboké. Tam na mě čekalo překvapení. Setkání s Josefínou před penzionem U Strašilů bylo impozantní!

Betonová socha ve Hluboké. 
Málem jsem spadl s kola. Kdo je ten umělec, který dokáže z betonu vytvořit dílo vskutku mistrovské? Nemám internet v mobilu, abych to hned zjistil. Vynechal jsem proto nevědomě jeho další dílo po cestě.
Prosmykli jsme se přes Radostín a přestoupili na modrou turistickou značku, abychom minuli vřesoviště zdejší rezervace a přiblížili se prameništi Sázavy - Velkému Dářku.

Velké Dářko z hráze.
Asi bychom nepohrdli zdejším bufetem, ale bylo brzy - jak časem, tak roční dobou. Bundičku jsem sice ještě nesundal, ale sluníčko pěkně hřálo. Setkali jsme tu s dalším dílkem zmíněného umělce.
Přes Škrdlovice jsme po červené zamířili do lesů pod Tisůvkou (+ 800 m n.m.), abychom ji změnili na modrou do Vojnova Městce.
Tam jsme se ocitli také relativně brzo - selátko bude až navečer, teprve se chystá...

Grilování v hostinci, Vojnův Městec.
Co ale čert nechce - v terénu mi přestává řadit přesmykač. "Talíře" už jsou zřejmě za hranou použitelnosti, nemohu se pouštět do "větších akcí" a snažím se šlapat na "velkou pilu".

Nebránilo nám to posvačit ze zásob a ionťák vyměnit za "rezavou vodu" z Černé Hory.
Další postup byl trochu dobrodružný. Měli jsme vyrazit po žluté, ale ta vedla jinudy, než ukazovala mapa. Jistě, do Hlinska bychom dorazili i po silnici, ale máme přece terénní stroje! Tedy kámoš si pořídil neobvyklý - cyklokrosové kolo. V moderní době, kdy už výrobci kol nevědí, čím zaujmout pro další zvýšení produkce a vymýšlejí "gravelbiky", není se čemu divit.
Vyrazili jsme cestou podle staré mapy - a skutečně v jejích stopách nalezli zašlou turistickou značku na okraji lesa.
Lesem to sviští, Zalíbené, Studnice, Hlinsko za kopcem. Kámoš zůstává pozadu. Něco se děje. Aha, prasklý drát v zadním kole. To už nebude moc do terénu.
Sjíždíme do Hlinska, u Pavlousků dáváme poradu, jak dál. Už to bude po silnici.

Odpolednem svištíme po červené opatrně do Srní, po silničkách Petrkov, Rohozná, kolem Stezky mladého lesníka do Nasavrk. Rozloučení Pod lipou, z kámoše pardubáka se stal železný horal a já se vracím do Jesničánek.
Zbývá mi průjezd Peklem a Slavickou oborou, pak už klasicky - Práčov - Svídnice - Slatiňany -

Chrudim - Medlešice (poslední "dotankování" v Pivovarce) a  Dřenice - Třebosice - Staré Jesenčany.

Možná 95 km, ale nádherných!

pondělí 2. dubna 2018

Na startu Krkonošské sedmdesátky

Těšil jsem se na jednu tradiční akci, kterou ovšem organizuje jeden můj dobrý známý a loni jsem ji musel vynechat. Letos přišla na sobotu 3. března 2018.
Časně ráno před 6. hodinou vyrazila pětice postarších sportsmanů autem z Pardubic do Špindlerova Mlýna. Zamrzlé Polabí bez sněhu je škaredé a špinavé, to v pohraničí bude jiná nálada! Taky byla! Na parkovišti před střediskem sedmnáct pod nulou! Řekneš voda a u huby máš rampouch.

Parking ve Špindlu. 

Nechce se vylézat z vyhřátého vozu. Ale je nutné se přesunout do centra lanovek ve Svatém Petru. Do startu zbývá 40 minut. Čas startu týmu v 8:24 jsme dostali e-mailem dva dny předem. Už vidíme stany Stopy pro život. Kupodivu dostatek prostoru, není tu obvyklý "šrumec" jako v předchozích ročnících. Nevidím FatBiky, asi letos nepojedou. Čas kvačí, ještě že jsem převlečený do "závodního".
Cítím se lehce, nikoli spolehlivě, připraven. Trochu jsem doma běhal a před týdnem jsem se byl projet v Jakušicích. Na "klasice" mi to tam nějak nešlo namazat, tak jsem doma preventivně namazal obojí - klasiku i brusle. Že se ráno rozhodnu. Padlo to na brusle.
Start. Do stoupání po sjezdovce se rozdýchávám s poněkud řežavým pocitem v krku - podle teploměru je patnáct pod nulou. Trať znám důvěrně. Zabírám hůlkami, co to dá, ale chybí síla. Přebruslují mne startující jednotlivci, mající startovní časy hned po nás.

Na Pláních.
Míjím horní stanici lanovky na Pláně a netěším se na krátký prudký sjezd tratě za nimi. Brusle mi nepomáhají, ve stoupání se boří a drhnou, ve sjezdu se příliš rozkmitají. Jako tady - do prudkého oblouku je nezvládám, jelikož je v něm vyhrnutý límec sněhu na vnější straně, o který vnější lyží zachytávám a vymrští mne na střed cesty. Co horší - zvedám se za pomoci ukrutně dlouhých hůlek a trefím se rukojetí zrovna do zubů. Musím bleskově vstát, aby to do mě další nenabořil. Cítím horko v puse - teče mi z ní teplá krev. V dalších tempech ji odplivávám. Ovšem nic drastického, na blížící se občerstvovačce (zároveň kontrole) to není znát.

Tým SÚADC (S úsměvem až do koce) 2018.
Následuje klesající šrumec, kdy mi brusle celkem jedou, ale v tom ledovém vzduchu i přes tři zpocené vrstvy oblečení prochládám. Už aby bylo zase stoupání. Pětadvacítka je pro mne dnes tak akorát. Sjíždím po sjezdovce zprvu pluhem, do cíle to už pouštím, pěkně se to rozjede. Brzdím před cílovou čárou, abychom projeli všichni naráz, ale ukazuje se, že velitel Jirka už projel. To je pozdější "kámen úrazu".

V teple stanu Stopy pro život se v klidu převlékáme, žádná tlačenice. Oběd na lístky teprve dokončují, ale celkem si pochutnám. Pivem zásobuje Stopu pivovar Kamenice nad Lipou, rád ochutnávám za třicet korun.

Ukazuje se, že na trať 25 km družstev mužů jsme jediný tým. No to máme vítězství jasné! Těším se na nějakou tu cenu. Nejlépe sadu piva Krakonoš.
To si ale musíme počkat do 14 hodin. Je slunečno, mráz polevil, jedeme se projet na trať. Debatím s postaršími organizátory. Mají určité výhrady k současnému stavu soutěže. FatBiky ochranáři naštěstí zrušili. Sami pamatují první ročníky Krkonošské sedmdesátky. To byly desetičlenné týmy a tehdy neexistovaly strojově upravené tratě, jako dnes. Jezdilo se v klasických turistických stopách. Také to bývalo opravdu sedmdesát kilometrů, ne šedesát, jako dnes. Na každé kontrole se čekalo na toho posledního z družstva.

Vracíme se do stanu. Oblékáme startovní čísla přes "civil", ale ouha, vyhlášení hlídek mužů na 25 km vynechávají. Velitel Jirka jde protestovat. Vrací se s námitkou, že jsme diskvalifikovaní kvůli průjezdu velitele cílem před ostatními členy. Nesouhlasím. Prostudoval jsem si před odjezdem popsaná pravidla Stopy. Je to jakýsi mix lyžařských pravidel s pravidly Kola pro život. Píše se sice, že nikdo nesmí předjet velitele - tedy kontroluje se jeho přítomnost na kontrole a kompletnost družstva, ale také se píše, že čip má velitel. Přitom na startovních číslech má každý z účastníků čip. Není přece nic jednoduššího pro počítač, nežli zaznamenat stav družstva podle posledního člena. Po diskusi s ředitelem závodu přináší Jirka aspoň medaile. Kolo pro život nemá takový problém - družstvo má prostě součet časů členů.

Odjíždíme domů v dobré náladě, ale se smíšenými pocity. Co vlastně znamená jediná registrovaná hlídka na 25 km? Buď už je problém postavit pět staříků, nebo naopak je to natolik jednoduchá disciplína, že se o ni nikdo neuchází. Nejasné.
Má to ještě příjemnou dohru. První místo je totiž spojené s výhrou, tzv. Price money. Po pár dnech volá velitel: stavte se pro peníze. Ten závod pro mne znamená poprvé a naposledy v životě nějaký finanční příjem.