Oblíbené příspěvky

úterý 12. února 2019

Nedáš si do držky - dostaneš... autonehoda

Nedáš si do držky - dostaneš... Dalo by se říct, co se mi zase přihodilo v pondělí 11. února 2019.
Jedu takhle jako obvykle na kole do práce na noční po 17. hodině z Jesničánek přes Nemošice, kolem záchranky, Foxconnu, a už jsem skoro v práci. Zbývá projet kruhový objezd na kraji Černé za Bory, odbočit do obce a přejet do kalírny na druhý konec.

Venku se setmělo, kruhák nasvícen jen pouličním osvětlením. Je to magický kruhák. Ke klasickým čtyřem výjezdům je pokusně přidán ještě jeden "jazýček" pro cyklisty. Jeho prostřednictvím je zajištěn nájezd a výjezd z okruhu na cyklostezku pro cyklisty, aby nejezdili po chodníku, který lemuje z jižní strany okruh.



Takže když přijíždím do Černé, musím dávat pozor na souběžnou Průmyslovou ulici, jejíž zaústění je na západní straně okruhu dříve, než moje cyklistické. Kouknu přes rameno dozadu, jede tam dodávka. Přibrzdím, bude na okruhu dřív než já, musím jí dát přednost. Zprava Holandskou přijíždí osobák, jen zvolňuje, aby dal dodávce taky přednost. Vjíždím na okruh chvilku za dodávkou, auto zprava z Holandské zvolna dojíždí k okruhu. Mířím si to na Hostovickou ulici - výjezd do obce. Jenže ten osobák se rozjíždí, stačím akorát něco zakřičet a už jen bleskově vidím světla pod rámem, setrvačností se přesunují na kapotu vozu a podvědomě se připravuji na salto, které mi udělí její sklon. Než auto zastaví, mám ten výkrut za sebou a končím na vozovce. Vedle se válí kolo, blikačky stále blikají.

Řidič vybíhá, já se zvedám. Cítím silnou bolest v levém kotniku, taky trošku na temeni hlavy. Mám jen tlustou zimní čepici, přilbu bych asi nenavlékl. Počítám končetiny, zkouším zakroutit tím chodidlem. Řidič sbírá kolo: "já vás vůbec neviděl". Co na to říct, hlavně že zůstávám celý.

Hlavou mi probleskne jakoby minulý život - ale je to život aktuální. Situace se totiž opakuje. Je to víc než deset let, kdy se mi stala stejná patálie. Tehdy na začátku cesty do práce, ještě v Jesničánkách. Projížděl jsem "Nemošskem" na výpadovce na Nemošice a na křižovatce u hospody Bukanýr mě stejným způsobem sejmula Gabesamová. Vrchovatě naloženým Favoritem mě složila doprostřed křižovatky. 

To bude zase směna, říkám si. Jenže bolest nepolevuje, je třeba nechat se prohlédnout. Řidič je celkem vstřícný, nakládá kolo do kufru a nabízí odvoz do nemocnice. Pod čepicí trochu krve. Je tak 17:45, takže na pohotovostní chirurgii.
Naražený kotník, drobná tržná rána na hlavě, drobné oděrky na hřbetě prstů na ruce, lehký tlak na žebrech zleva.
Rentgeny, ultrazvuk břicha, dva stehy na hlavě. Volám do práce, dneska už to asi "nedám". Ještě devadesát korun za pohotovost, hlásí lékař, můžu vám vystavit fakturu. V peněžence mám jen 40 korun, padesátku má řidič, taky nemá hotovost, pěkně se skládáme..

Veze mne domů, vykládáme pomačkané kolo. "Zítra vám přivezu svoje, nedávno jsem ho kupoval", dí řidič, kvituji jeho snahu.
Kotník "přichází k sobě", nafukuje se, podlitina naštěstí jen bledá, už musím začít ledovat.
Ano, i tak se přijíždí z práce...

Mudruji co s tím. Je bezpečnější jezdit do práce autem? Kdyby vrazil do mě v autě, odnesou to jen plechy. Nějaká karosářská práce a lakovna. Zůstal bych celý, směnu dokončil. Nebo...
Vzpomínám nerad na 24. květen loňského roku 2018. Kolegyně ze směny se navečer vracela z práce a porucha zastavila její vůz na silnici za Hrochovým Týncem. Než stačila zjistit, co se děje, smetl ji ze silnice náklaďák. Ani záchranka s vrtulníkem ji nedokázala vrátit život. Nepozornost je nejrozšířenějším zlořádem hned po rychlosti.  

středa 26. prosince 2018

Zpráva z Vánočního výletu

Vánoční atmosféru mám čím dál raději. V letech mého mládí ji ještě podporovala sněhová nadílka, kterou mohl obstarat třeba "Martin na bílém koni". Toho jsme ale už drahně let neviděli...
Po bikerské a firemní vánoční besídce a jiných setkáních s přáteli přišel čas na tradiční Vánoční výlet. Letos přišel na neděli 23. prosince 2018, když jsem chtěl dodržet tradiční datum. 

Nelehký byl výběr trasy, kterou jsem letos musel narychlo změnit proti plánu. Původně plánovaný výlet ze Smiřic po rozestavěné dálnici do Praskačky se mi rozpadl v okamžiku, kdy jsem na Internetu zjistil, že minipivovar v cíli už nefunguje. 

Náhradní trasu jsem tedy naplánoval nedaleko ve stejné oblasti Hradecka: z Týniště nad Orlicí do Bělče nad Orlicí. Je to oblíbená část silničářského tréninku v horkých letních dnech a cyklistů i bruslařů - "kolečkářů" takřka po celý rok.

Počasí neslibovalo nic dobrého, ale po průtržovitých dešťových přeháňkách předchozích dnů se dalo čekat nanejvýš trochu bláta při teplotách kolem pěti stupňů nad nulou.
Z pardubického hlavního nádraží jsme nakonec vyrazili jen dva. Moderní osobák Regio Shark nás odvezl v 7.41 do Hradce Králové, odkud navazoval spoj do Týniště. Vlaky jely vzorně podle jízdního řádu, takže jsme mohli o půl deváté vyrazit podmračeným ránem.

Ráno na týništském nádaží. 

Jako milovník železniční dopravy jsem si cestou užil setkání dvou generací české železnice. Zatímco moderní elektrická souprava nás provezla nedávno zrekonstruovanou a ze Stéblové na dvoukolejnou rozšířenou tratí jako na létajícím koberci, klasická souprava tažená starší elektrickou lokomotivou s řadou starších vagónů, kde renovaci bylo osobně pocítit toliko plyšovými potahy sedadel namísto někdejších kožených, nám připomněla typickým "drncáním" na nezrekonstruovaném svršku "staré dobré časy". 

Čekala nás trasa po asfaltu, tak, jak ji znám z cyklistických výletů. Nevyrazili jsme totiž ihned po zelené turistické cestě,  ale prošli jsme městečkem

"Zapomenutá" budova v centru Týniště. 
směrem k písáku a vojenským skladům. Rád jsem se totiž zastavil u památného Dubu spravedlnosti,  který tu stojí na okraji obce, a v posledních letech dostal novou parkovou úpravu kolem sebe. Měl jsem obavu, zdali po těch vichřicích a suchu posledních let ještě stojí, ale je to mohykán.
Naše kroky směřovaly za městem do lesa. Slunce se nakonec neobjevilo a trochu ponurou  atmosférou jsme šlapali lesní asfaltkou, dnes podle Mapy.cz nazývanou Špacír. Že je využívaná, přesvědčili nás seniorští sportovci, cyklista a běžec, kteří nás v obou směrech minuli.
Těžil jsem z toho, že dnes jsem pěším turistou a mohu si v klidu prohlížet ty skupiny mohykánů lesa, které v létě a na kole ani nepostřehnu přes hradbu listí.
U rybníku Rozkoš

Vypuštěný rybník Rozkoš. 

nás dostihl déšť, naštěstí neměl dlouhého trvání. Připojila se zelená značka, která nás dovede až do Třebechovic. Přiblížili jsme se rezervaci Houkvice, kde nás čekala další zastávka. Asi tu muselo před týdnem slušně mrznout, když na odlesku hladiny plula matná slupka ledového příkrovu.
K zastávce nás přiměl komentář na jedné z informačních tabulek rezervace U Houkvice ohledně nedalekého letitého dubu,

Prastarý dub v rezervaci Houkvice. 

jehož dny jsou téměř sečteny. Zakrytí jeho rozervaného kmenu snad prodlouží jeho věk.

Překročili jsme železniční trať 26 (Týniště - Opočno) a přiblížili se Bědovické oboře, také dvanácté hodině.  Nastalo důležité rozhodnutí.  Rozdělat oheň k obědu zde, nebo za Třebechovicemi a Krňovicemi, které nám stály v postupu? Smráká se brzy, vzdálenější místo může znamenat příchod tmy. Rozhodli jsme se pro oběd zde. Odbočili jsme podle plotu obory a opodál na světlině připravili oheň.

Oheň k opékání. 


Zásoba suchého dřeva z domu mám pomohla jej rozdělat snadno a chutné špekáčky mohly být upečeny. Přiložené mokré dřevo jen pozvolna usychalo a chytalo.
Zabralo to něco času a před námi ještě "menší polovina" cesty.
Prošli jsme oborou a vcházeli mezi první domky Třebechovické. Bílé daňky jsme bohužel nespatřili.
Prakticky od rybníku Rozkoš až sem jsme postupovali podél umělé strouhy, zvané Alba.

Nebýt označení toho kanálu na mostu v Třebechovicích, nebyl bych si uvědomil cenu tohoto vodního díla. Jako pardubák oceňuji nedalekou památku Opatovický kanál, a jako někdejší obyvatel Veselí nad Lužnicí obdivuji Zlatu stoku, unikátní, na tehdejší dobu rozsáhlá, vodní díla. Dnes už nikdo nezjistí, kdy byla zahájena výstavba Alby, ale je dost pravděpodobné, že může být starší než Opatovický kanál. Smekám před tehdejšími staviteli. 

Na náměstí v Třebechovicích

Vánoční náměstí v Třebechovicích. 

jsme se přepojili na červenou turistickou značku a spěchali k Orlici. Ruch na náměstí s postaveným tee-pee svědčil zřejmě o iniciativě skautů ohledně Betlémského světla.

Soumrak nás dostihl v Krňovicích.  Zvolili jsme pokračování po červené značce ztemnělým lesem, přece jen tu cestu do Bělče znám z bikerských vyjížděk. Už jsem se nemohl dočkat loku lahodné Carevny.

V hostinci U Hušků. 

Kromě ní jsem ochutnal vánoční speciál, ale situace tomu nechtěla, abych tu skočil dnešní putování. Pěkných šestnáct kilometrů.

DRAMA NÁVRATU
Příjemný interiér s nevtíravou vánoční muzikou hostil jen pár hostů. Vrchní zjevně nebyl domácí a hned s prvním pivem oznámil, že kuchyně jest již zavřena. Počítal jsem tu s večeří. Když i poslední hosté se před devatenáctou hodinou zvedli k odchodu, bylo nejisté tu setrvati. Datové připojení wifinou nějak haprovalo, signál operátora O2 slabý, tak kolega šel ulovit nějaké informace mobilem na náves. Plánovaný odjezd nepříliš navazujícím spojením 20.41 městskou hromadnou dopravou číslo 11 nebyl reálný. Reálněji se jevil odjezd z vlakové zastávky Blešno. To poněkud zdramatizovalo situaci. 
Znamenalo to vyrazit neprobádanou cestou s mostem přes Orlici. Vrchní se otázal paní domácí, jakže se tam dostat. Přímo rovně od hostince, sdělil nám. Není kam zabloudit. 
I vyrazili jsme do tmy v devatenáct hodin, abychom dostihli železniční zastávky Blešno na čas 19.40. Vlak do Hradce s návazným do Pardubic by byl rychlým zakončením dnešního výletu. 
Ovšem zřejmě ani paní domácí tu cestu do Blešna nepoužívá, takže po vstupu do místní "hypotéčně zastavěné" čtvrti jsme rychle ztratili zelenou turistickou značku, kterou jsem vyčetl ze své navigace, a vrátili se na silnici ke Hradci, kterou jsem bez zmíněné rady hodlal použít. Žádná z použitých navigačních map neukázala aktuální reálnou rozlohu zdejších písníků, takže bylo nutno bedlivě svítit čelovkou do okolních porostů. Blátivá a kalužovitá cesta do v nevelké dáli svítícího Blešna utíkala rychle. Rychleji však odjel spoj, jedoucí přesně na čas. Přes štěkot místních psů jsme jej téměř nezaregistrovali. 
Dorazili jsme na zastávku, tajemně svítící nepatrným světýlkem v malém drážním domečku. Že by tu prodávali jízdenky? Napadlo mne. Nesmysl, dráhy už všechny ty výdejny zrušily. I tu na pardubickém Závodiště aspoň deset let nepamatuji otevřenou. 
Vstoupili jsme do čekárny, nečekaně odemčené. 

Nestačil jsem se divit. Asi dvacet minut zbývalo do odjezdu dalšího vlaku. Tma uvnitř, nikdo tu nebyl. Zato příjemné teplo. Pojednou se rozsvítilo. Objevil se kolem nás pokojík, jaký ani doma nemáme. 


Čekárna zastávky Blešno.

Uvelebil jsem se v křesílku, kolega na lavici, a spekuloval jsem, zdali se otevře okénko výdejny jízdenek uvnitř. Neotevřelo. Skoro jsem litoval přijezdu vlaku ve 20.21, tady by se krásně odpočívalo!
Kdo by si myslel, že jsme odjeli do Hradce, prudce by se zmýlil! To následující spojení, které jsme právě použili, začínalo cestou do Třebechovic, tedy v opačném směru, než by bylo třeba. Další spoj totiž v Blešně nestaví. A nejde jen o noční spoj. Jaká to rozmařilost Českých drah, vybírat spoje, které v Blešnu zastaví! Ocitli jsme se tedy podruhé během dnešního výletu v Třebechovicích. 


Noční nástupiště. 

Spoj ve 20.39 jel naprosto včas a s návazností v Hradci Králové jsme stanuli v půl desáté v noci na pardubické půdě. Hodinu před mým plánovaným pořádkem. Dodnes si ovšem nejsem jist, zda to za ty nevychutnané Carevny stálo...

úterý 25. prosince 2018

Na besídce bikerů

Hodně jsem se těšil na Vánoční bikerskou besídku naší party v Medlešicích. Nadešel její čas v sobotu 15. prosince 2018. Konečně jednou v roce půjdu na schůzku bez kola a stresu ze zítřejšího dne.

Předvánoční nálada v Medlešické pivovarské hospůdce.
Pivovarskou hospodu považuji za klasickou českou hospůdku, není formovaná nějakým moderním futuristickým designem ani přespříliš načinčaná dřevem či jinými představitelnými obklady. Ovšem má své kouzlo ve formě pověšených plechových, většinou historických cedulí, které jsou tu instalovány na všech volných plochách. Ale to není ten hlavní prvek, který nás sem láká.
Důležité je znovuzrození pivovaru, které připravil exulant Adolf Zeman, úspěšný sládek, mající za sebou zrození pivovarů v nejvzdálenějších končinách světa.
Medlešický nefiltrovaný ležák patří k vyhledávaným pivům a odbyt sudů beze zbytku pokrývá současnou výrobu.

Zábava se mohla rozjet. Hostinský připojil kanál televize na projektor, takže jsme při večeři mohli sledovat na stěně boj našich biatlonistů ve světovém poháru.
Po polévce z vlastních zdrojů nachystal hostinský pochoutky ve stylu zabijačky a spolu s dobrým pivem gurmánské atmosféře nic nechybělo. Sladkosti z vlastních zdrojů ke kafíčku přišly také vhod.
Trochu zklamání jsem zažil u tmavého ležáku, který, ač v zimním období, byl lehce nakyslý. Světlý neměl chybu.
Přišel nás pozdravit i veselý medvěd, takže atmosféra nadcházejících svátků narození Páně byla dokonalá.
Letošní besídku potrefila trochu marodka, takže vyhrazený stůl se tentokrát ani nezaplnil, dobrou náladu a vzpomínání na uplynulou sezónu to nemohlo zkazit.
Zatímco já vyrazil z domu pěšky, někteří drsňáci nezapřeli bikery a stylově přijeli i odjeli.

SMĚNY

práci pokračuji ve směnném provozu, promíchalo se ovšem personální složení, takže po sváteční dovolené pokračuji v jiné směně, než tu vycházela v loňském kalendáři. Směny jsou dvanáctihodinové a střídají se v 6 a 18 hodin.

pátek 19. října 2018

Cesta do kosmu, tedy do Brna... COSMOS DISCOVERY

Na začátku druhého desetiletí jednadvacátého století mnou procházela zvláštní skepse. Padesátka na krku. Jakési vyrovnání se životem. Tvrdil jsem, že už od něj nic neočekávám a mohu v klidu zemřít. Jestli na tom měla zásluhu také nezaměstnanost - byl jsem víc nezaměstnaný, než zaměstnaný - je otázkou. Zkrátka prožíval jsem jakousi melancholii a neměl jsem nějaké potěšení z budoucnosti. 

Až přišla jedna debata s kamarádem. Ne o ženských ani politice, nýbrž o lidstvu. Kde se tu vzalo? Jsme ve vesmíru sami? Již od jinošských let znám Drakeovu rovnici. Proto jako zastánce odpovědi ANO, jsem dostal "šrouby do hlavy". Kámoš mi totiž půjčil knížku od Zecharia Sitchina. Dvanáctá planeta. Přečetl jsem ji jedním dechem. Můj dosavadní zásadní postoj velmi zviklala.



Jsem dodnes poněkud pyšný na to, že jsem mohl sledovat v přímém přenosu sestup prvního člověka na Měsíc 21. srpna roku 1969. To si snad ani komunisté po okupaci roku 1968 nemohli dovolit v televizi nenabídnout. Tyhle záběry sledovalo tehdy celé lidstvo.

A jsem také pyšný i na to, že jsem zažil celou éru amerických raketoplánů. Nejde v jádru o pýchu. Vžívám se do jakési nostalgie, že už není, co bylo ohromující. Startovat do vesmíru se silnou lodí a vracet se jako větroň po průletu atmosférou bylo fascinující. Stálo to také nějaké životy. Bohužel se ukazuje že z lidské liknavosti.

A to už není pýcha, ale jakési sevření hrdla při pomyšlení, že poslední člověk, který opustil měsíční povrch, tak učinil v roce 1972. Náhodou to byl kosmonaut s českými kořeny Eugene Cernan. Připadá mi absurdní, že letos je člověku, který nemůže pamatovat lidstvo na Měsíci, už šestačtyřicet let.

Dalo by se říci, že jsem zajásal, když se z hlubin americké technokracie objevil vizionář, dnes bych řekl snílek, Elon Musk. Zná ho celá planeta. Jeho plány na dobytí Marsu jsou úchvatné. Zdali reálné, je otázka, ale to nevadilo ani Juliu Vernovi. Odeslat posádku, ještě v tomto tisíciletí, na založení kolonie na Marsu, je vskutku odvážná myšlenka.

Tady se mi scházejí myšlenky na původ lidstva do jedné otázky. Odhalí výprava pozemšťanů dávná tajemství Marsovské civilizace? Sitchin tvrdí, že je jen překladatelem starých sumerských textů. Píše se tam, údajně, o stížnostech marťanských dělníků Igigů na zhoršující se klimatické poměry na té planetě.

Zásadním impulsem odjet v úterý 19. června 2018 do Brna na výstavu COSMOS DISCOVERY, však bylo setkání s americkým astronautem, skrze jeho ženu příznivcem České republiky, Andrew Feustelem. 4. srpna 2011 byl se svou ženou Indhírou hostem i v Pardubicích

Indhíra a Andrew Feustelovi.


Tento sympaťák je pro mne ztělesněním smělého průkopníka, jak jen bych mohl pojmenovat jeho odvážnou práci za hranicemi zemské atmosféry. Byl to právě on, kdo se zásadním způsobem podílel na opravě velkého průšvihu NASA při misi k Hubbleovu vesmírnému teleskopu v roce 2009. Tehdy to bylo s pomocí raketoplánu.

Znovu jsem mu držel palce při jeho letošní třetí misi na oběžnou dráhu k ISS. Letěl tam tentokrát na palubě lodi Sojuz MS-10. 4. října 2018 úspěšně přistál Andrew s posádkou v kazašské stepi. Těším se, že se zastaví opět v Pardubicích na besedě a že mu budu třeba moci položit otázku jak vnímá rozdíl mezi letem v raketoplánu a v Sojuzu. 

Tato otázka byla pro mne hlavním impulsem pro návštěvu výstavy v Brně, abych mohl osobně porovnat obě prostředí kosmických lodí. A skutečně to byl neopakovatelný zážitek. Výstava totiž umožnila toto srovnání každému návštěvníkovi.
Mohl jsem nakouknout jaksi "přes hlavu" do kokpitu Sojuzu

Pohled >shora< do kabiny Sojuzu. 

a zděsit se relativně stísněného prostoru, který musí kosmonauté sdílet cestou k ISS. Nedovedu si představit, že bych měl v takovém prostoru cestovat někam pomalu dva dny. Zrovna v současné době se pokouší ruská kosmická agentura připravit zkrácenou cestu k vesmírné stanici na pouhých pár hodin, ale jaksi se zatím nedaří. I tak to bude "husarský kousek".

Naproti tomu si může návštěvník výstavy živě přestavit na modelu ve skutečné velikosti, jak asi vypadal kokpit amerického raketoplánu

V kokpitu amerického raketoplánu. 

Je to naprosto nesrovnatelné. Asi jako cestovat Velorexem nebo Mercedesem. Už z tohoto hlediska mi připadá zánik programu Space Shuttle jako černá můra. Možná právě proto s nedočkavostí očekávám každý pokrok indické kosmické agentury ve vývoji jejího raketoplánu, když ten ruský Buran skončil nezaslouženě na smetišti dějin.


Rád jsem si prošel celou výstavou s multimediálním ovladačem v ruce, v kostce tak bylo možné si vyposlechnout informaci o příslušné sekci. Podrobně si mohl člověk ještě něco přečíst na panelech, občas jen v angličtině. Byla tu i zmínka o Vladimíru Remkovi, představiteli třetí národnosti, která se vydala do kosmu. Tehdy to byl spíše propagandistický komunistický počin, ale můžeme být pyšní, že i v naší zemi se našel odvážlivec (byli dva, nesmíme opomenout Oldřicha Pelčáka), schopný vydat se do vesmíru.
Výstava připravila průřez dějinami dobývání vesmíru, i když v současném měřítku již nestačila pojmout rozlehlou škálu aktivit. Chyběly tu zejména artefakty od Space X, jejíž mnoho startů již proběhlo. Ale do budoucna asi tudy nevede cesta, hromadit "šrot" jen k dokumentaci vesmírného podnikání.

Postrádal jsem také širší zmínku o dalekohledu Hubble, příběhu jeho opravy, a zejména žádostivě očekávanému nástupu jeho nové alternativy Jamese Webba.

Mým největším favoritem v současnosti je britská technologická společnost Reaction Engines, kterou snad potká sláva a projekt jejích "tří rakeťáků" SKYLON spatří světlo oběžné dráhy Země v nejbližším desetiletí. Podobně jako raketoplán bude možné cestovat až na oběžnou dráhu Země a zpět - spíše jako letadlo, než raketa.