Rychlý konec, prodlouženou strast, neobyčejný entusiasmus a lokální unikát..

... jsem zažil v jeden předsváteční den. Nedávno jsem tu komentoval své sportovní nadšení, těšil jsem se na podzimní orienťáckou sezonu. Jenže všechno se v následujícím týdnu poté nějak zvrhlo. V závěru týdne mi ztuhla pravá tvář, což se ukázalo být neklamnou známkou ochrnutí lícního nervu. Musel jsem již podruhé navštívit centrální příjem pardubické nemocnice, když poprvé to bylo před rokem s natrženým svalem. Tentokrát to nebylo zranění, tahle nemoc nebolí, ale je protivná: jídlo mi padá z úst, pocvrndám se při pití z hrníčku a nejde ani vyloudit úsměv...

Marodění doma mi připadlo nepatřičné a když už nepotřebuju "kontrolku", tak si aspoň udělám pěkný výlet. Sám. Když nebudu s nikým komunikovat, facialis nevadí. Nicméně rozhodl jsem se vydat  v neděli 27. září 2026 na pro mě letos téměř obvyklý výlet Klubu přátel Pardubicka. Tentokrát mě inspiroval trasou Rabštejnek – Slatiňany. Ovšem při prověřování okolností trasy jsem narazil na jednu neodolatelnou nabídku: v revitalizovaném lomu poblíž obce Stolany je od června 2022 vytvořena jakási začátečnická ferrata, o které jsem se teprve teď dozvěděl z Mapy.com. To rozhodlo o modifikaci mé trasy a tedy nezávislém výletu. 

Jelikož to mám kousek z domu na autobusovou zastávku směr Chrudim, mohl jsem si odpustit cestu na nádraží s ferratovým batůžkem a odjel jsem linkou v 8:13 z "Koněváče" (dnes Zborovské náměstí) na autobusové nádraží v Chrudimi, kde jsem se připojil ke kolegům z Klubu a pokračovali jsme dalším spojem do zastávky Rabštejn. Od vedoucího jsem se ovšem dozvěděl, že dnešní výlet není jen tak obyčejný, neboť byla domluvena komentovaná prohlídka zříceniny hradu Rabštejn. A to přímo od spolumajitele hradu Víta Nováka. To jsem si nemohl nechat ujít. 

Za chladného a lehce zamženého rána jsme po deváté hodině přivítali průvodce. Sešlo se tu na dvacet turistů. Výklad byl velmi poutavý a obsáhlý, nikdo téměř nedutal. To místo znám již léta, v sedmdesátých letech jsem ho navštívil se známým organizátorem pardubického Klubu českých turistů Zdeňkem Cinkanem. Občas jsme tudy později projížděli s bikerskou partou. Hrad chátral, "řítil" se. Až po Sametové revoluci se poměry změnily. Zříceninu koupili noví majitelé a odvrátili vyřazení ze seznamu kulturních památek České republiky. 

Výklad byl zahájen u studny [stud] na plošině nad hradem, která nesla prakticky "podhradí", o kterém jsem v hustém mlází v době Cinkanově neměl ani tušení. A tušením zůstává i do dnešní doby, neboť pravděpodobné dokumenty ohledně příslušenství hradu shořely se zemskými deskami. Oprava hradu se tak stává dobrodružstvím nejen historickým, ale stavebním i lidským. Obešli jsme dnes již stabilizované zdivo hradního paláce a mohli jsme sledovat, S JAKÝM ENTUSIASMEM se majitelé spolu s dobrovolníky pustili do díla a sledovali jsme, kolik asi ubylo kamení z rozvalin jejich zpětným ručním  vytažením ze strmých svahů a vrácením do základů. 

Od loňského roku je k dispozici vybavená zastřešená část paláce s originálními prvky [oriOk] znovu osazenými na své místo. Vstoupili jsme dovnitř [vchod] a usadili se na lavicích, abychom si vyslechli současný příběh hradu 

 

jeho spletité financování a spoustu příběhů lidské (a také třeba řemeslnické) dobročinnosti. Poslouchalo se to výtečně a nestačila ani plánovaná hodina, i tak by bylo dál co poslouchat, třeba o tom, jak zrádná může být historie při vyloučení Trautmannsdorfů z navrácení nemovitostí, když po řadě let se ukázalo, že za války poskytovali informace i Britům... 

V patře [patro]  bylo možné spatřit různé drobné historické artefakty, m.j. například od hledačů - detektorářů, fotografie klíčových prací a další dokumenty, zakoupit suvenýry či drobné občerstvení. Byl jsem překvapen, kolik se toho vešlo do nevelkých prostor nedávno teprve k tomu účelu dobudovaných. 

A dostal jsem zálusk na jeden obraz nazvaný "U Kameniček", ze zdejší prodejní výstavy zesnulé místní malířky. 

Před 11. hodinou jsem klesal ze svahu do údolí Markovického potoka a po turistické cestě pokračoval do nedalekého Stolanského lomu. Nemohl jsem si cestou nevšimnout, že houbařská sezóna už nastala [klouz2]  a jen jsem mohl litovat, že jsem si nevzal vhodný obal do svého ferratového batůžku. 

Přiblížil jsem se od jihu, míjíc vpravo svah, za kterým by jeden netušil vyrubaný objem pískovcového lomu. V posledních letech se z této nevyužívané lokality stala vyhledávaná atrakce a dnes jsem byl rád, že tu kolem nedělního poledne nikdo nebyl, jen několik sportovců prošlo a projelo na kolách i koních okolo. Ten svah mohl být břehem pravěkého moře a jsou tu zachovány otisky tehdejších organismů, čehož využívá tato část Geoparku Železné hory. 

Zdejší Via Ferrata je nenáročnou variantou slezení rovné svislé lomové stěny po kramlích, do ní zatlučených. Mají takový odstup, aby je mohly využít i děti a mohly si zde vyzkoušet tu zajímavou obdovu turistiky. Tento LOKÁLNÍ UNIKÁT jsem vyzkoušel osobně, jak je vidět v úvodu záznamu z dnešního výletu. Vůbec mi nevadilo, že je to jen jednoduchá  cesta, což se milovníkům ferrat moc nezamlouvá tak ji nazývat.

Zrovna když jsem pak poseděl [MiLom] pod přístřeškem, zazvonil mi telefon. Doktor Katsalap z pardubické nemocnice mi sděloval, jak vyšly testy z odebraného míšního moku. 

Znamená to pro mne jakousi PRODLOUŽENOU STRAST, když mi předepsal antibiotika Doxybene na preventivní přeléčení boreliózy. Spolu s lékem Prednison, mezi jehož možnými vedlejšími účinky může být zvýšená svalová slabost, to znamená omezit běžecký trénink a tím patrně RYCHLÝ KONEC orienťácké sezóny. Zvlášť když při odchodu jsem se otočil vyzvednout batoh a přitom mi bezdůvodně vystřelila bolest do třísel. 

Pokračoval jsem lesem přes Rabštejnskou Lhotu, kde mě u hřiště [RLhri] lákalo neobvyklé nedělní občerstvení; zrovna jsem se ale spíš těšil na polévku, nežli něco sladkého... Sucho se podepisuje i na zdejším rybníku

kolem něhož jsem pokračoval ke Kochánovickým rybníkům. Míjel jsem areál bývalé hájovny, kterou pamatuji z dávných časů jako ještě funkční, po revoluci se proměnila ve vyhlášenou restauraci, kterou možná položil Covid (viz střední část záznamu). Já chtěl ale vidět ty kouzelné kravičky, které sem nastěhovali ochranáři na místo bývalé střelnice myslivců a Lidových milic. 

Přes vrch Hůra jsem pak lesem přešel nad Monaco, vyhlášený slatiňanský výletní areál. Cestou jsem musel odolávat houbám, které už jsem neměl kam dávat a také jsem narazil na několik neoficiálních sjezdových tratí, [trail] které tu bikeři vyjezdili. Hůra je totiž bikerský ráj, nachází se tu i single track poblíž rozhledny Bára, asi nejbližší i od nás z Pardubic. Trénují tu i kaskadéři, jak jinak nazvat trialisty na monokolech, které jsem potkal v parku Vrchlického návrší (viz závěr záznamu). Mezi zdejší památníky přibyl nový v dolní části parku

Ještě zmrzlinu ve vyhlášené cukrárně ve Slatiňanech a zpátky spěšňákem 14:38. Půvabný asi desetikilometrový výlet. 

Orienťák nebo Spartakus Race?

Tak nějak mi zněla otázka po dokončení závodu v sobotu 12. září 2026 v Mladějově. Docela jsem se na něj těšil. Po dlouhé době jsem se totiž vydal na závod v orientačním běhu. Naposledy jsem ho absolvoval  26. dubna loňského roku ve Včelákově. Moc mi to neběhá. Hluboká žilní trombóza v nohách není nic, co by se dalo "roztrénovat". Dýchání po dvou plicních emboliích taky už nefunguje, jak bych potřeboval. Důchodce musí makat na baráku, aby mu nespadl na hlavu. V těch letošních rekordních vedrech jsem raději zůstával v chládku, natož běhat! Jo, šlo by to brzy po  ránu, ale to není "moje parketa", vstávat brzy. Tak se mi alespoň tentokrát podařila oblíbená disciplína "na závod vlakem a domů na kole". 

Tohle povídání slouží hlavně orientačním běžcům, prosím jiné civilisty, aby po prohlídce obrázků věřili, že Český ráj je opravdovým rájem, a nezanevřeli na orientační běh jako náročnou sportovní disciplínu. 

Ráno jsem v pohodě zajel na kole na moji oblíbenou zánovní zastávku Pardubice - centrum, odkud mě Arriva v 7:03 odvezla do Staré Paky a s Českými drahami s přestupem v Lomnici nad Popelkou jsem po půl desáté dorazil do Mladějova. 

Sotva 20 °C a mraky se jen váhavě protrhávaly. Do lesa jsem se těšil, mapa Hluboká rokle má na okraji Dolský rybník

Dolský rybník na Žehrovce

v půvabném údolí Žehrovky, přes nějž jsem projížděl s kamarády na kole ze Sobotky na Trosky během dovolené v roce 2022. Tehdy jsem komentoval na cyklotrase 4011 zarostlé údolí s příkrými svahy, ozdobené  pískovcovými skalkami, jaký by tu asi byl parádní orienťák. No tak jsem se ho dnes dočkal! Zavedl mě sem 12. závod Východočeského poháru. 

Už popis terénu byl úžasný! Zvláště pasáže, jako: "na pasece je tráva po pas a moc se v ní běžet nedá", nebo "řídké šrafování znamená většinou kopřivový porost ne vyšší než 2 m, který je ale se zatnutými zuby víceméně průběžný", či "ostružinová pole i do výšky očí. Jsou taktéž prostupná, ale velmi agresivní. Zkuste se jim ve vlastním zájmu vyhnout", mne velmi pobavily.  

Cestou na poměrně vzdálený start jsem se dostatečně prohřál, i rozcvičku jsem přežil, musím už opatrně, abych si neublížil ještě před startem. Na mé trati H65C s parametry 8 kontrol, 2,2 km s převýšením 135 m není nic vzrušujícího. Ovšem to by nesmělo být tady. Na první kontrole mám druhý nejrychlejší čas. Kdo by to řekl. Na druhou kontrolu jsem vyšplhal svah nad ní až na pole, že se mi tam lépe poběží kolem hradiště Pařízek. Ale asi to nebyl moc dobrý nápad, tento postup mám nejpomalejší ze všech devíti běžců. Rozháním na pohodlné lesní cestě skupinky nebohých turistů, vyhýbám se těsně automobilu, z něhož zdejší chataři právě vynášejí proviant do své chaty. Dohledávka shora asi pomalejší, než zdola. Na třetí kontrolu bylo nutné překonat Žehrovku, jenže se tam plete rybník Doly. Jasným postupem je oběhnout ho po hrázi. 

Lépe se to řekne, nežli provede. Sbíhám příkrý svah po pasece, mezi kořeny a kameny, v místě kde se objevují kamenné schody brkám a padám na bok, natlučený sval u kolene. Jsem ovšem v zorném poli rychlé juniorky, když se ptá, jestli "dobrý"? "Pohoda", odvětím. Profrčí kolem nežli se zvednu. Rozkulhávám to rychle. 

U rybníka míjím skalní kapličku,

Kapličkový výklenek u Dolského rybníka.

z ní se usmívá svatý, jak se snažím znovu trochu rozběhnout. Je zvláštním paradoxem, že na téhle kontrole mám třetí nejrychlejší čas. Jenže pak už to jde se mnou jenom z kopce. Čtvrtá kontrola nedaleko vyžaduje ovšem traverzový běh ve svahu. Asi mám jednu nohu krátkou... Běžím, no, belhám se pod skalní stěnou, kontrolu v průchodu přece uvidím i zdola. Asi jsem neviděl. Další podobná kontrola není moje. Čtu to až přímo u ní, kde že jsou ty časy, kdy kontrolní stojany měly číslo svisle nad lampionkem. Bylo vidět z dálky. Orienťák přitvrdil, dnes je číslo na elektronické jednotce jako na stole. Nevidíš ho, dokud u něj nejsi.  Musím se kus vrátit.. 

A pak to přišlo. Traverzové pobíhání ve svahu, začíná mě tlačit pravá bota. Mám pravé Botasky. Z poslední doby, kdy ta skutečská firma vyrobila skvělé české boty pro orientační běžce. Už to je kapku let. Dnes už neexistuje. Jenže před lety mi pravačku propíchla nějaká větev skrz naskrz. Ještě že ne nohu, ta to odnesla jen modřinou a odřeninou. V Pardubicích možná ještě existuje u podjezdu Obuvnictví Macháček. Záplatoval mi tu tretru, ale ta záplata kapku překáží...

Měl jsem sto chutí to "zabalit", ale když je člověk zrovna na druhém konci mapy, než je shromaždiště, tak to ničemu nepomůže. 

Z páté kontroly na šestou přichází už na řadu zmíněný popis. Tak jako že tou pasekou, co potřebuji přeběhnout, se moc přeběhnout nedá pro samý nálet ostružinami zarostlých mladých stromečků. Proklínám kůrovce, který zjevně připravil tuto lesní zkázu. Poprvé si zavazuji tkaničky, jinak před závodem pečlivě podstrčené pod jejich osnovu.  Přichází nejdelší a nejšílenější postup z šestky na sedmičku. Zde přichází do akce rozšířený popis terénu (k tomu již výše zmíněnému): "Mapa na východě končí lomem na písek. Kdo nebude bloudit, ten se tam nedostane". Úžasné tvrzení. Nedbajíc na něj, přece jsem už (kdysi) něco naběhal, se jen tak nezaleknu. Aniž bych si připadal, že nějak bloudím, ocitám se na hraně lomu. Jinudy to nešlo. Teprve tam se dá kloudně běžet. Podruhé si zavazuji tkaničky. Ovšem jen několikasetmetrový kousek. Vyhýbám se tím skutečnému pojmu - a názvu mapy - Hluboká rokle. Trochu oklika, ale nějaké jiné východisko jsem asi přehlédl. Možná bych mohl využít dřívějších zkušeností - předchozí mapa měla předchozí závody - kdybych je býval běžel. 

Bohužel lom nevede do cíle, tak se s ním, ač nerad, loučím. Musím přeběhnout zarostlou plošinu a znovu přes údolí Žehrovky dosáhnout sedmé - předposlední - kontroly. Vypadá to jednoduše, nastavím si azimut na buzole a zamířím znovu do té "džungle" směrem k další kontrole. Po chvíli ve vysoké mokré trávě s ostružinami potřetí zavazuji tkaničky. Neuvěřitelné, jak ta bylina dokáže ničit obuv. Dostávám se na hranu plošiny, abych lehce seběhl k tomu potoku. Svah je tu příkrý, sem tam skála, méně trávy, víc ostružin. Dostávám se do oblasti, pročesávané většinou běžeckých kategorií závodu, jak je znát z náhodných "pěšinek" v podrostu. Proti mně do kopce pročesává svah nějaký starší žáček. Může být dobře informovaný, tak se ho táži, zda jeho vydupaná pěšina snadno dosáhne cesty pod svahem. Je to kousek. "No ani moc ne", odpovídá žák po pravdě. Mám rád pravdomluvné orienťáky. Počtvrté zavazuji tkaničky. Řítím se ze svahu, dvakrát padám na zadek, nevím, zdali je lepši ostružinový terén nahoře, nebo tyčkovina ve svahu mezi skalami. Ale jsem na cestě. Vedle ní Žehrovka. V tom letošním suchu sice i tak vydatný tok je pouze malým potůčkem, bohužel ve vysokých březích. Nechce se mi po nich škrábat. Slyším našince, jak čvachtají ve vodě, nadšeně brodíce potok. I bez brýlí dokážu vyčíst z  mapy lávku, je však příliš daleko od mé plánované trasy. Ale co to? Lávku vidím přímo před sebou. Spolu s mohutným zetlelým kmenem, který sem zřejmě nedávno přinesla povodeň. Mám těžkou volbu. Lávka je na boku, překrytá tím kmenem, ne úplně vodorovná, boty se "špunty" nejsou to pravé pro chození po kulatých předmětech. V povzdálí slyším stále čvachtající skoky, lávka není moc stabilní, na zteřelý kmen není dvakrát spoleh. Stávám se kaskadérem a metr a půl nad potokem ho překonávám s pohodovým přechodem do protějšího vysokého břehu. Plného kopřiv, přes něž není vidět, jestli následuje souš nebo bažina, jak to v těchto údolích bývá. Popáté zavazuji tkaničky. 

Mapa krásně popisuje to bylinami zarostlé údolí, ale skutečnost tomu moc neodpovídá. Nevidím ten jeho jasně znázorněný oblouk. Předposlední kontrola je "zašitá" v tom protějším svahu, jenže z otevřeného prostoru do něj není vidět, jak se tam sklánějí větve až k zemi. Už tam slyším rachotit orienťáky, jenže si nejsem jistý, kterým směrem. Volím postup naštěstí tím mým správným, ale ve svahu se válejí padlé kmeny, mně už neskutečně pálí ta zašívaná bota a nechce se mi ty kmeny přelézat. Když vidím juniora, jak zcela ledabyle podplazí jeden z nich, skláním se na zem a po čtyřech ho podlézám také. Ještě si to zopakuji, natlouklé koleno nekoleno. Brzy mám tu jeskynní kontrolu, ale to znamená v postupech jako ten poslední. Zbývá už jen přeběhnout zaryté boční údolí a prudce vystoupat na kraj lesa k mé závěrečné osmé, říkáme "sběrné", kontrole. Proběhl bych tím nepříliš zarostlým údolím nahoru, kdyby nebylo tak zaříznuté a černá čárka v mapě neznamenala vodopád, vyhlodaný četnými povodněmi z nedávných dob. Špunty na botách nijak nepomáhají a tak po čtyřech šplhám do svahu a mezi stromy v problikávajícím nebi sleduji šťastnější běžce, pádící do cíle. Brzy jsem mezi nimi též, klopýtám po louce a předbíhají mne nadšené děti, je po všem! Důchodce je konečně volný! Byl jsem rád, že jsem dokončil závod úspěšně a po občerstvení se loudal do shromažiště prosluněným zbytekem dopoledne s báječným výhledem na Trosky.

Tak krátkou (délkou) a tak dlouhou (časově) trať jsem snad doposud neběžel. To svérázné pojetí otevřeného prostoru, znázorněného světle žlutou barvou, je asi na diskusi. Dospělý člověk sice přes ten prostor vidí, co se týká průběžnosti, volil bych, jako dávný mapař, nejspíš tmavou zelenou. To by ta mapa ale vypadala děsivě. 

Můj průběh závodu, zaznamenaný Madvell Talonem 2, není tak efektní, jako by byl přímo na dnešní mapě, ale neznám zatím způsob, jak ho tam dostat. Orientační běh prodělává v posledních letech značnou proměnu, hlavně díky využití GPS, lidarovým datům a dostupným leteckým snímkům při mapování. Nové formy závodů, včetně těch na horských kolech, jsou také zpestřením  této disciplíny, ale já se rád uchyluji k tradičním závodům, jak jsem je prožíval v mládí a na "výstřelky" v podobě například paralelního sprintu si už nepotrpím. Díky podstatnému prodloužení věku dožití se objevují kategorie H65 a dokonce vyšší, ale počet závodníků tu závisí na dožití ve zdraví. Pamatuji v tehdejší  Východočeské oblasti před spoustou let jako raritu kategorii H60, v níž startoval jediný "mohykán" Sokola Borová pan Hamerník, nebo v podobné kategorii v Pražské oblasti paní Lexová. Připravit takový závod, jakým byl ten dnešní, mi připadá jako počin spíše z oblasti závodů "na přežití", jako jsou různé Spartan nebo Ironman Race, ale nakonec mě to bavilo, měl jsem dobrý pocit i bez nějak zvlášť vysoké hodnoty adrenalinu a jsem rád, že jsem se sem podíval ne jako turista, ale jako závodník. 

Jak jsem už v úvodu napsal, těšil jsem se kromě závodu na tu cestu zpátky, i když dnes to nebylo přímo domů, ale na nádraží to Turnova,

Trasa na kole. 

odkud mi jel domů rychlík v 18:40. Cestou jsem se zastavil u kamaráda a doma z cesty udělal sestřih. Sobota mě bavila a těším se na další podobnou. Nic na tom nezmění ani ta dvě klíšťata, která jsem v neděli musel "vytočit"...

Tajuplný cíl na Kokořínsku

 Kam tak v létě vyrazit, když přijdou třicítky? No přece na turistický výlet...

... jsem si tak říkal koncem července, když se přiblížil jeden dlouho plánovaný. Musel jsem si trochu přivstat, abych se vydal z pardubického hlavního nádraží v 5 hodin rychlíkem R876 Svitava s přestupy v Kolíně, Nymburce, Mladé Boleslavi a České Lípě před 9. hodinou do dnešního cíle:

na tajemnou zříceninu

hradu Ronova na Kokořínsku, jak by se parádně vyjímala nad železniční stanicí Stvolínky, kdyby nebyla vytovřena umělou inteligencí. Tak nějak podobně bychom ji mohli vidět ve čtvrtek 30. července 2026 v ranním vedru. Půvabná trať, vinoucí se v pozoruhodné krajině, má zastávku poblíž Dolanského rybníka

Bobří potok jako jedna ze zdrojnic rybníka tu vytváří vlhké meandry, přes něž vede do obce svěží lávka. Nelze vynechat krátkou návštěvu nečekaných pamětihodností obce.  Figury z náhrobních desek zvenku na stěnách kostela Všech svatých žalují kolemjdoucím strastiplné dějiny této stavby, stále čekající na lepší časy. 

Sousední zámek, zdá se, zažívá lepší časy již nyní. Prochází poněkud plíživou rekonstrukcí, ale už slouží, díky spolkové činnosti, svým již opraveným nádvořím, různým kulturním akcím. 

Teplota ovšem stoupá ke třicítce a je čas stoupat též k vrcholu zříceniny. Červená turistická trasa svými zarostlými značkami a nezřetelnými cestami ve svěží zeleni dělá trasu poněkud dobrodružnou, nechce-li poutník stále držet v ruce nějakou navigaci. Odbočka z červené na vrchol kopce se zříceninou tvoří v oblouku stoupání stále užší, strmější a krkolomější cestičku, zato s čím dál zajímavějšími průhledy do okolní krajiny. Je třeba si jich užít, neboť na temeni hory v současnosti neexistuje kruhový výhled.

V chladivém přítmí lesa potkáváme sestupující skupinku čtyř lidí s pejskem, jediné živáčky během pobytu na Ronově, jak zjišťujeme při opuštění hradu. 

Už vstup dovnitř hradu je impozantní. Čedičový suk, tvořící nejvyšší podloží bývalého hradního areálu, je nepřehlédnutelný. Zároveň je nepřehlédnutelná zachovalost hradních zdí. Nepochybně tu byl proveden nějaký záchranný zásah. Odpovídalo by to statusu Památkově chráněného areálu. Co ale kazí dojem, je (momentálně jen trochu) nepořádek, který tu návštěvníci zanechávají jako kontrast k podmanivému místu. Na můj vkus je tu zbytečně mnoho (procházel jsem kolem čtyř) ohnišť, právě u jednoho uvnitř věže se válely odpadky. Na takovémto místě se musí člověk pozastavit nad tím, co jsou to Češi za verbež a kam dali své "zlaté ručičky". Jinak ten hrad, respektive jeho zřícenina, ve mě zanechal milou vzpomínku. 

Po sestupu, stále po červené trase, zvané Zlatá stezka Zemí hradů, nastalo nepříjemné rozhodnutí opustit útulný slunečník lesa a vydat se do výhně zemědělské krajiny. Možná ale právě to teplo svědčí jedné plodině, mně zvlášť milé

Zastavil jsem se u ní, abych si utrhl chundelatou šištičku, ale našel jsem jen na zemi zašlapanou. Na stoncích jsem viděl jen malinké. Tak snad dozrají do "dočesné", které jsem se kdysi jako student při sběru zúčastnil. Připadá mi, že v posledních desetiletích se dostává tato plodina daleko za hranice tradiční žatecké oblasti. 

Cestou do Blíževedel jsme prošli kolem tvrze Stranné a ještě jednou, tentokrát z opačné strany, jsme ocenili majestát Ronovského kopce (552 m n.m.), tentokrát ovšem bez fiktivního hradu nahoře. 

V obci mě žízeň donutila poblíž Sloupu se sousoším Nejsvětější Trojice využít služeb vietnamského obchodníka a zakoupit vychlazený ovocný Birell, abych ušetřil zbytek chlazeného čaje Karkade v mé termosce. Tito obchodníci, jak se ukazuje při výletech v posledních letech, zachraňují valnou měrou nejen potravinovou poptávku i v těch nejzazších obcích dokonce s luxusem nedělního prodeje. 

Místní hostinec totiž otvírá až od 15 hodin a tak zbyl dostatek času navštívit ještě další místní zříceninu hradu Hřídelík. Na rozdíl od čedičového vrchu Ronov, tady je umístěna na pískovcových skalách a pokud jde o nepořádek, je tu v ní a okolí podstatně větší "bordel". V záběrech, natočených v úvodu příspěvku na Mapy.com, to není tolik zřetelné. 

Při čekání na odjezd z Blíževedel domů jsme v již otevřeném hostinci mohli při bezvadně vychlazeném moku Březňák sledovat provoz různých dopravců na přejezdu lokální železnice

Odjížděli jsme spojem v 16:55 a já se vydal stejnou trasou přes Českou Lípu, Mladou Boleslav s přejezdem opět náhradní autobusovou dopravou do Nymburka, dál do Kolína a rychlíkem 877 Svitava domů. 

Cesta se mi stala nečekaně poněkud dramatickou. V Boleslavi totiž momentálně probíhá přestavba nádraží a nejsou zajištěny žádné služby, kromě těch základních. Takže když mi došlo pití v termosce, musel jsem se po poradě s organizátorem autobusové přepravy vydat přes řeku Jizeru do relativně nedaleké benzínové stanice KM Prona pro pití na zbytek cesty. Zároveň jsem si tam "odskočil", přičemž jsem při spěchu vytratil peněženku. Na to jsem přišel ovšem až v posledním spoji. Ani ten nebyl bez problémů. Ke skoro deset minut zpožděnému odjezdu z Kolína se někde u Záboří nad Labem přidalo dalších dvacet minut poté, co selhalo zabezpečovací zařízení (tipl bych si ETS) a do Pardubic jsem dorazil již za tmy po půl desáté. 

Dnes v oblíbeném pivovaru

Hic jak sviňa. Úterý večer jsem zajel do Medlešic na pivko. Záskok za Drahoše u výčepu. V pohodě, několik černých, kvůli tomu tam jezdím. Před zavíračkou přišla náhodná debata se známou osobou, které přijela návštěva. Objednala nesprávné pivo - odkoupil jsem to světlé. Ale muselo se předčasně zavřít. Tak jsem dopíjel v altánku...

Jak ty minipivovary?

 Nedá mi to vrátit se ještě k minulém cyklistickému výletu. Naznačil jsem tam zajímavou shodu - totiž někdejší železniční zastávku Ujkovice s malým pivovarem Slepý krtek. Omlouvám se majiteli, ale "přijel" jsem po bývalé železnici a neměl jsem žádný záměr rušit poklid rodinného krbu. 

Ještě nedávno jsem totiž zahlédl při zobrazení zrušených železnic na Mapy.com právě tento pivovar. Než jsem stihl naplánovat cyklotrasu, zmizel ze seznamu. Nebylo tedy mým prvním plánem jej navštívit, když už neexistuje. 

Má ale pozoruhodnou minulost, a dost možná, i vítanou budoucnost. Jde totiž nejen o pivovar, ale zároveň o úctyhodnou snahu rozvíjet letité řemeslo do budoucna. Mohu tomu jen fandit! Nadšení je znát i v rozhovoru v rádiu. Navíc v předešlém článku jsem se podivoval, kolik pivovarů se dokáže shromáždit na relativně malém prostoru. 

Velmi rád jsem si přečetl  o první veřejné ochutnávce piva v roce 2011 a docela mě ta zpráva pobavila. Mohu jen litovat, že jsem nezareagoval dříve. 

Maje na paměti tento zážitek, dovolil jsem si předložit tuto aktuální vzpomínku.