Oblíbené příspěvky

úterý 24. července 2018

Jarní rozježdění

Naskytla se mi možnost strávit příjemný víkend v Orlických horách. Parta přátel zamluvila penzion Malý v Petrovičkách. Termín se upřesňoval postupně - letos vychází svátky jara na úterý, stačí si vzít v pondělí volno. Jenže já pracuji v nepřetržitém provozu, tak mi je to tak nějak jedno, jen potřebuji znát konkrétní termín. 

Naložil jsem kola a v sobotu 5. května 2018 autem s Romčou vyrazil do Petroviček, součásti Mladkova. Počasí slibovalo nádherné zážitky. Po ubytování zbývalo celé odpoledne na malé "rozježdění". Považoval jsem ho za zásadní, neboť na svém patnáct let starém horalu jsem, po zkušenostech z předchozího výletu, nakonec musel měnit celé středové složení. Fungovalo ovšem bezvadně.
Jako cíl jsem zvolil nedaleké polské městečko s česky přeložitelným názvem Mezilesí. Nebylo daleko a vzhledem k tomu, že jsem skrze něj v předchozích letech projížděl v podstatě bez zastávky, zasloužilo delší zastávku.

MEZILESÍ

Cestou z Petroviček jsem se poprvé vydal na křižovatce pod Adamem  (neboli turistickou chatou Kašparka) dolů do Kladské kotliny. V táhlém sjezdu jsem si povšiml zaparkovaných aut a nevýrazné cedule "smažalnia pstruhóv" a briskně jsem zastavil. Bylo sice po obědě, do večeře daleko, ale neochutnat něco ze zdejší nabídky by bylo hříchem.

Pstruží farma v Kamienčiku.
Zahradní restaurace v Kamienczyku, toho času ani nevyznačená v Mapy.cz, se stala již obecně známou mezi českými turisty a zastávka zde stojí opravdu za to. Nejen že tu u bazénu líhně lze zakoupit opečené ryby, ale děti si mohou zachytat na zdejším rybníku.  Platil jsem zlatými, ale berou tu i české koruny v nijak zvlášť nenadsazeném kurzu.
Po takto neplánovaném občerstvení jsme sjeli do lokální metropole Mezilesí. Namířeno jsem měl do zdejšího zámku, kde bych teoreticky mohl uplatnit slevu z předchozí návštěvy Polska. O to ale nešlo. Vrtalo mi hlavou, kde ten zdejší zámek stojí. Tolikrát jsem tudy projížděl při cestě na Kralický Sněžník, a nikdy jsem zámek neviděl. I dnes jsem se zeptal paní na náměstí, kde může být vchod. "Tady ho máte", máchla rukou přede mne, no takovou barabiznu bych nečekal. Je úctyhodné, že tu zůstala památka na středověké časy, ale zasloužila by si více pozornosti = peněz. Funguje tu prohlídkový okruh, restaurace, ale ke středověkému půvabu zatím daleko. Doufejme, že jen "zatím".

Vnitřní průčelí zámku v Mezilesí.
Nevýhodou té Kladské kotliny je, že do českých pohraničních kopců je nutné zpátky nastoupat. Zvolili jsme tedy úzkou hlavní silnici Mladkov - Mezilesí a pozvolna stoupali do Čech. Jasné, i když chladné počasí by nám nevadilo, ale ten silný vítr byl protivný. Není divu, že jsem vítal všechny záminky někde se na chvilku zastavit. Jako třeba u pohraniční pevnosti - pěchotního srubu Na růžku.

K pevnosti Na Růžku. 

Pak už nezbylo nežli nastoupat z Mladkova do Petroviček a těšit se na grilování večeře.

NERATOV

Neděle 6. května 2018 nás probudila opět do nádherného slunečného dne. Bohužel opět větrného. Naplánoval jsem nenáročný výlet údolím Divoké Orlice. Hlavně jsem chtěl Romaně ukázat neratovský kostel Nanebevzetí Panny Marie. Hodně se o něm mluví a zaujal mě nedávno při příležitosti tradiční bikerské akce.
Pokud hodnotím trasu jako nenáročnou, musím si lehce odmyslet přesun přes hřeben hor v Českých Petrovicích a v podstatě pokaždé návrat do Petroviček do kopce.
Každopádně sjezd do Zemské brány a zastávka u opraveného mostu přes Divokou Orlici je parádní zážitek.

Divoká Orlice z mostu v Zemské bráně. 
Pak už zbývá vystoupat od řeky Bartošovicemi  a dál putovat příjemnou asfaltečkou širokým údolím řeky proti jejímu proudu. Lesy střídají louky, vyhlídka na Bystřické hory

Za řekou Bystřické hory v Polsku. 
je pastvou pro oči, a najednou se vynoří Neratov.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. 
Kostel Nanebevzetí Panny Marie se stává mimořádným duchovním místem. Boží přítomnost je tu propojena s lidskými osudy. Sama historie kostela je velmi pohnutá, stejně jako jsou pohnuté osudy obyvatel, které jej odedávna navštěvovaly.
Teprve podruhé (poprvé viz blog) vstupuji do tohoto chrámu lidských a krajinných osudů a znovu se mne zmocňuje zvláštní pocit maličkosti v moři času a odpoutávám se od reálného světa pohledem skrz prosklenou střechu a jako Andrej Bolkonskij sleduji šedobílé mraky plynoucí po blankytném nebi.  Sklouzávám k oltáři, velmi svébytně zhotoveném a zapadajícím do nadčasového až futuristického vzezření vnitřních prostor.  Nemohu se nabažit nezvyklé hry světla a šera. Hledám nějaký vizuální zážitek, ale je jich tu přemíra. Nejraději bych tu byl chvíli úplně sám.


Nový inventář kostela. 
Procházím nástěnky. Jsou aktualizované, jak se zdá. Zajímá mne zejména stavební budoucnost této svébytné památky. Těším se na nové makovice, schodiště, nadčasový inventář. Přidávám do kasičky, aby to šlo rychleji. Zbožné přání..
Někdy v sedmdesátém pátém roce (míněno minulé století, samozřejmě) jsem se zastavil v Senetářově. Stojí tam futuristická kaple, postavená v době zadupaného obrodného procesu po devětašedesátém roce. Poprvé jsem se tehdy setkal s moderní výzdobou sakrální památky. Proti Neratovu hadr, říkám si tu... Nelze srovnávat.

Větrné počasí je chladivé, ale na dobré pivo není nikdy pozdě. Těšil jsem se na ochutnávku zdejšího Proroka. Neratovský obchůdek byl, byť v neděli, bohužel zavřený, ale ve zdejší restauraci mi podali "pivo přes ulici", Mohl jsem si tak vychutnat výtečný nefiltrovaný mok.

Pokračujeme příjemnou asfaltkou a nemohu se nabažit žluté záplavy. Na rozdíl od řepkou zamořeného Polabí, tady je tvořena spoustou pampelišek...

Louky u Orlického Záhoří. 
Další zastávka byla až v [restauraci nad kostelem] v Orlickém Záhoří. Tentokrát s obědem. Zdejší zahrádka je moje oblíbená,  zato jezírko u ní poněkud skomírá.

Malinko mne překvapili polští strávníci, kteří zde zrovna dojídali. Měl jsem s sebou Zloté a uvažoval jsem o obědě v nedaleké polské restauraci Jagodna. Tak jsem se jich zeptal - nevěděli. Zato čeští cyklisté od vedlejšího stolu mi ochotně napověděli, že tam otevřeno je.

Původní plán navštívit Zieleniec mi Romča rezolutně zamítla. Vzdálili bychom se, a přece do Petroviček budeme zase muset hnusně stoupat! Zahájili jsme tedy návrat. Ovšem tentokrát po levém břehu Divoké Orlice. Stále se nemohu nabažit toho slastného pocitu přejíždět (dnes již neexistující) celnici bez zastavení a vyndávání pasu. Poláci nedávno opravili tu komunikaci, předtím málem neschůdnou, na perfektní asfaltku, konkurující té na naší (české) straně (po které jsme přijeli).
Ovšem na rozdíl od českého území, na tom polském, respektive sudetském, je tak málo nemovitostí, že je to až nepochopitelné. Když už, tak nějaká ruina. Sakrální památky jako by sem ani nepatřily. Těšil jsem se tedy na rekreační středisko u rybníka nad Orlicí.

Rekreační středisko Mostowice. 
Stáli tam zrovna čeští motorkáři, tak jsem se optal, zdali by bylo k dispozici občerstvení. "Musíte dovnitř, u pultu si objednat", odpověděli mi. I zašel jsem dovnitř, čekal dobu u pultu, nikde nikdo. Středisko vpravdě rekreační. 

Nakoukli jsme k rybníčku, jakési molo také "mělo dovolenou". Nezbylo než pokračovat.

Další zastávku jsem učinil u jakéhosi kostelíka při cestě, který se nějak záhadně mění na vzpomínkové místo někdejších sudetských spoluobčanů.

Kostel v Poniatówě. 
Státní hranici jsme opět překročili v Bartošovicích a stejnou cestou odsud jsme nastoupali do Petroviček.
Večerní grilování nám nečekaně zpestřili muzikanti...


Nutno poznamenat, že penzion Malý je sice pěkné místo pro dovolenou, ale tu zimní si tu nedovedu příliš představit. Tedy pokud zrovna nespíš v apartmánu. Na pokojíku bez sociálky, kde jsem spal, bylo stěží místo na všechny cyklistické věci, tak si nedovedu představit, kam bych asi odkládal zimní oblečení, zvlášť třeba promočené. Toaleta na patře má nouzový sprchový kout, kde se v pozoru sotva dá pořádně umýt. Navíc tím blokuješ návštěvu záchodu, pokud tedy zamkneš.


STEZKA V OBLACÍCH

Zatímco většina přátel navštívila jednu z největších atrakcí v rekreačním středisku Dolní Morava už v pátek, já s Romčou tam vyrazil až v pondělí 7. května 2018. Už po ránu bylo celkem teplo, ale opět se brzy zvedal silný vítr, větrovku jsme nemohli vynechat. Po hlavní silnici přes Mladkov jsme zamířili na východ, ale v Lipce jsme odbočili na poklidnější silničku kopírující z povzdálí hranice.

Na silničce v Dolní Lipce. 
Ta obec zabírá i při těch málo staveních docela velkou rozlohu, neboť se skládá z částí Dolní, Prostřední a Horní. Tam jsme se vrátili zpět na hlavní silnici do Červeného Potoka, z jehož hřbitova jsem mohl pozorovat sportovní areál Dolní Moravy s naším dnešním hlavním cílem.

Výhled ze hřbitova v Červeném Potoku. 
Nostalgicky jsem zavzpomínal na dávné časy mých gymnazijních studií, kdy jsem tudy snad někdy v létě  osmasedmdesátého roku projížděl coby brigádník na stavbě trafostanice pro budoucí rekreační středisko Dolní Morava. To se ještě silnička vinula ostrou kličkou na uzoučkém mostku  přes železniční trať, dnes nahrazeném standardním mostem obvyklého vzhledu.

Byť v pondělí, hemžilo se centrum množstvím turistů, namnoze polských. Po ostrém závěrečném stoupání k dolní stanici lanovky jsme si dali malé občerstvení a zakoupili sdruženou vstupenku za 350 Kč/os, zahrnující jízdu tam a zpět a vstup na naučnou Stezku v oblacích. Slunce pálilo, dole bylo docela vedro i přes protivný vítr, ale u horní stanice jsme rádi zase vytáhli větrovky.  A vytáhli bychom i zimní bundy! Nejen že fouká vichr, ale přičítá se i teplotní gradient, přece jen smělá konstrukce je ve výšce 1116 m nad mořem. Pobavilo mne, jak někteří turisté tuhle skutečnost podcenili, strkali ruce pod tričko nebo vytahovali nejrůznější pokrývky, aby se trochu zahřáli.

Stoupám velmi pozvolna po chodníku, který dělá tuto extravagantní rozhlednu přístupnou i vozíčkářům a dětem v kočárku, a pročítám si většinu textů zdejší naučné stezky, zachycující jak dějinné, tak místopisné okamžiky okolního prostoru.

Konstrukce pohledem zespod. 
Zamýšlím se nad historickou kličkou, kterou se tu autoři vypořádali s dosud nepříjemnou kapitolou odsunu Němců na konci Druhé světové války. Bezvýchodné hledání viny na jedné či druhé straně je shrnuto konstatováním, že proces vlastně započal v brzkém středověku pozváním německých řemeslníků českými panovníky. Zajímavý názor, něco na tom je...

Tlačím zip bundy pod krk a snažím se vyhledat místo na sluníčku a za větrem, což je téměř nemožné. Vyhlídka je opravdu fascinující. Navíc, proti "obyčejným" rozhlednám, se tu neustále mění perspektiva a s každou zákrutou se vyjevují nové detaily v krajině pod nohami. Viditelnost je vcelku dobrá, ovšem nikoli vynikající. Krkonoše téměř nerozeznám. Vyčítám si,  že jsem nechal na pokoji dalekohled i teleobjektiv, to je závažný nedostatek. Výhled na masív Kralického Sněžníku je impozantní

Kralický Sněžník 1424 m n.m. z horní partie Stezky v oblacích. 
Na samém vrcholu rozhledny je lechtivé místo, zejména pro lidi nesnášející výšky. Pružná konstrukce, podobná trampolíně, umožňuje průhled na samou patu rozhledny, z výšky nějakých padesáti metrů. "Selfíčka" tu jdou na dračku.

Měním poněkud svůj původní názor na tuto stavbu. Vyčítám jí, že překračuje horizont z některých úhlů pohledu v okolní krajině. Není jich tas tolik a zasazení rozhledny pod vrchol, na kterém klidně mohla stát, tlumí rušivost této stavby.

Hledáme nějakou klidnou hospůdku na oběd, ale v centru rušno a narváno, o klientelu tu není nouze. Našli jsme jednu na červenopotocké straně Moravy, ale na terase spousta neposedných děcek a uvnitř zadáno. Zas nic. 

Zlákalo nás muzeum opevnění - KS5 U Potoka, s odbočkou na konci obce. Trochu jsme museli hledat cestičku, na kole až k bunkru se nedá úplně dojet. Ale jak se píše na jejich webu, pracuje se na tom

Muzeum U Potoka v Dolní Moravě. 
Je úžasné sledovat, kolik práce odvádějí ty různé spolky vojenské historie. Pomalu každá větší pevnost má své vlastní muzeum. Tisíce odpracovaných hodin. Klopotná námaha se sháněním autentických zbraní a vybavení. Přitom ten rozsáhlý systém nikdy nebyl použit, ba ani zcela dobudován a vybaven. 

Aby toho nebylo dost, vzpomněl jsem si na jednu pevnůstku, kdysi téměř součást nádraží v Červeném Potoku. KS8 U Nádraží jsme nemohli minout.

Pevnostní srub U nádraží na nádraží Červený Potok. 
Vraceli jsme se prakticky stejnou cestou zpět, jen mezi Dolní Lipkou a bývalou celnicí Lichkov jsme se přiblížili maximálně hranici polňačkou přes usedlosti kolem kaple Panny Marie.
Kdysi jsme tu s bikery při tradiční akci Sněžník po průjezdu celnicí dávali lahváč v hraničním obchůdku, dnes už jen chátrající budově u parkoviště.
Nakonec jsem nepohrdl občerstvením u Vietnamce v bývalé samošce v Lichkově.

středa 23. května 2018

Kladská návštěva

Uplynulo již drahně času od mé poslední návštěvy Kladska. Bylo to asi před dvaceti lety a v centru města probíhala rekonstrukce. Mezitím jsem navštívil dolnoslezskou metropoli Vratislav v roce 2015 a ocenil pokroky v rekonstrukci jejího centra, například nádraží. Byl jsem tedy zvědav, co nám pardubákům bližší kladská metropole nabízí dnes. 

Využil jsem tedy volný víkend a v sobotu 28. dubna 2018 s přáteli vyrazil do Kladska. Nutno poznamenat, že cesta z Pardubic přes Olešnici v Orlických horách byla poněkud strastiplná. Podcenil jsem informaci o rekonstrukci českých komunikací a kličkování autem v objížďkách u Bělečka a Třebechovic po lokálních silničkách jsem si opravdu "užil".
Prvotní plán prohlídky zněl: podzemní chodba - pevnost - kostel Nanebevzetí Panny Marie se v podstatě podařilo dodržet, i když ne zcela splnit. Výletu ovšem nahrávalo skvělé letní počasí, na tuto dobu nebývalé.
Zaparkovat u řeky Nisy bylo celkem prozíravé. Není to daleko od centra, stačilo jen rychle trefit ke vstupnímu portálu podzemí chodby.

Ke vstupnímu objektu podzemní stezky v ulici Záviše Černého.
Za 14 € se tu skutečně naskýtá impozantní naučná stezka. Ve srovnání se Slavonicemi nebo Jihlavou nabízí komplexní pohled na život středověkého města. Ve vedru je to zároveň velmi osvěžující procházka - kdo nemá aspoň bundičku, dostane pěknou "husí kůži". V našem případě jsme se těšili už na světlo denní. Rozhodně se tu projevil pokrok. Dříve poloprázdnou chodbu doplnily výjevy ze života tehdejšího města včetně prezentace digitálních krys. Vyřádil jsem se na jejich interaktivním zašlapávání - detektor dokáže vyřadit "zašlápnuté" krysy až do prázdné podlahy, inu to musí být skvělá zábava pro děti!

Stoupání na Kladskou pevnost.

Další naší zastávkou byla kladská pevnost. Konečně jsem si prohlédl i podzemní část. Za 25 € lze zakoupit prohlídku nadzemí i podzemí. S pomocí Evropské Unie se zvětšil okruh zejména horní prohlídky. Průvodci  poskytují vskutku profesionální výklad bez nacionalistických poznámek. Poctivě je zmíněno období středověkého českého státu, kdy Kladsko patřilo České koruně, a rovněž spolupráce s relativně nedalekou podobnou pevností Josefov na českém území.
Pro Čecha není polština zásadním problémem, zejména pro mne, který kdysi "chodil" s Polkou. Průvodci na "horní" pevnosti jsem rozuměl dobře. Horší to bylo s mladým průvodcem  v podzemí. Hovořil břitce a v nadsázkách, takže jsem měl honičku mu rozumět a některé scénky mi unikaly.
Prohlídky v češtině se tu zatím nenabízí. V naší skupině jsme byli asi jediní Češi. 

Pevnost je rovněž výtečným vyhlídkovým místem,

Jižní výhled z Kladské pevnosti.
průvodce upozornil i na dosud znatelné památky  na povodeň z roku 1997, která tehdy zasáhla významně celou oblast česko-polského pohraničí.

Pozdní odpoledne připadlo na návštěvu kostela Nanebevzetí Panny Marie. Šlo o ve spolupráci s Univerzitou Pardubice čerstvě zrekonstruovaný náhrobek Arnošta z Pardubic.  Mohl jsem počítat s eventualitou, že v Polsku jsou kostely primárně rezervovány pro věřící. Šestnáctá hodina, kdy jsme dorazili ke vchodu, byla právě uzavírací hodinou pro návštěvu. Vrátili jsme se sem asi o půlhodinu později, to už běžela mše svatá, takže náhrobek jsme bohužel neviděli.

Ocenil jsem místy nápaditou rekonstrukci městského centra, zejména kamenného mostu Svatého Jana Stvoše, údajně staršího vzoru Karlova mostu v Praze.

Ranně gotický most v Kladsku.
Musím ovšem konstatovat, že celkově mě město poněkud zklamalo. Zase mě napadaly úvahy o osudu Sudet, jako před lety na Javornicku. Navíc mám v čerstvých vzpomínkách návštěvu metropole Vratislavi, kam bych se rád ještě někdy vrátil.

sobota 12. května 2018

2018: první letošní cyklistika

Bývaly časy, kdy jeden mohl zajít v Pardubicích na železniční nádraží kolem 7. hodiny, a naskytlo se vícero příležitostí, kam odjet dálkovým spojem. Historie Československa i dnešního Česka je podivně protkána přetvářením krajského uspořádání, což v posledních letech vede k velmi protichůdným požadavkům na veřejnou dopravu, čímž jsou nesystematicky likvidovány železniční spoje. Krajské hranice takto rozdělily i koleje na "krajské" a pokud se sousední kraje nedohodnou, nedá se ani mezi jejich centry cestovat bez přestupování. Teoretické zlepšení dopravní obslužnosti metropole (hlavně třeba pro velkofabriky a supernemocnice) je v přímém rozporu s turistickým využitím železnice k výletům do vzdálenějšího okolí.
A tak se stalo, že  jsem málem zešílel u počítače, když mi nabídl první sobotní ranní spoj do Ždírce místo obvyklého kolem půl sedmé ze Závodiště stejný až skoro před osmou hodinou! Nějakých pětačtyřicet let jsem jezdíval na výlety či závody tím ranním spojem. I přes to jsem přivítal kámošovu nabídku celodenního výletu, zvlášť v situaci, kdy kvůli zaměstnání mám volných jen polovinu víkendů v roce.

S obavami jsem se vydal v sobotu 14. dubna 2018 na zastávku Staré Jesenčany a usadil se v 7:43 i s kolem do soupravy Regio Nova směr Žďárec u Skutče. S obavami proto, že předpověď počasí slibovala nádherný den a v tak pozdní dobu jsem očekával nápor cykloturistů. Nastoupit jinde než ve výchozí stanici bylo velmi riskantní.
Naštěstí se obavy nenaplnily a narváno nebylo. Zbytečná patálie byla ale s bicyklem, neboť univerzální místa, kam se věší kola, byla okupována necyklisty na skládacích sedačkách pod nimi. Asi bych musel požádat průvodčího, aby umožnil zavěšení kola, zjednodušilo by se tím nastupování i vystupování. Posadil jsem se tedy na kolo a zavěsil se rukama na madla u stropu.
Nebýt nutného přestupování ve Žďárci (viz úvod; na internetu bylo uvedeno "bez přestupu", ale dosud spojené dvě soupravy se musely rozdělit, probíhala by cesta zcela klidně.

Vypadalo to na nějakou turistickou akci, když se ve Ždírci nad Doubravou vyhrnula hromada vandrovních a vyslechli si pokyny. Ty se ovšem nás dvou bikerů netýkaly a chutě jsme vyrazili na cestu. Instinktivně jsme udržovali směr Staré Ransko v ulicích nové Ždírecké zástavby. Překvapila mne tu příjemná vyhlídka na zřejmě umělém pahorku cestou ke sportovnímu areálu hasičů.

Vyhlídkový kopeček ve Ždírci nad Doubravou.
Miluji rozsáhlé lesy zdejšího sdružení a těšil jsem se na cestu k Velkému Dářku. Použili jsme žlutou turistickou značku a v chladném, ale slunečném dopoledni se blížili Hluboké. Tam na mě čekalo překvapení. Setkání s Josefínou před penzionem U Strašilů bylo impozantní!

Betonová socha ve Hluboké. 
Málem jsem spadl s kola. Kdo je ten umělec, který dokáže z betonu vytvořit dílo vskutku mistrovské? Nemám internet v mobilu, abych to hned zjistil. Vynechal jsem proto nevědomě jeho další dílo po cestě.
Prosmykli jsme se přes Radostín a přestoupili na modrou turistickou značku, abychom minuli vřesoviště zdejší rezervace a přiblížili se prameništi Sázavy - Velkému Dářku.

Velké Dářko z hráze.
Asi bychom nepohrdli zdejším bufetem, ale bylo brzy - jak časem, tak roční dobou. Bundičku jsem sice ještě nesundal, ale sluníčko pěkně hřálo. Setkali jsme tu s dalším dílkem zmíněného umělce.
Přes Škrdlovice jsme po červené zamířili do lesů pod Tisůvkou (+ 800 m n.m.), abychom ji změnili na modrou do Vojnova Městce.
Tam jsme se ocitli také relativně brzo - selátko bude až navečer, teprve se chystá...

Grilování v hostinci, Vojnův Městec.
Co ale čert nechce - v terénu mi přestává řadit přesmykač. "Talíře" už jsou zřejmě za hranou použitelnosti, nemohu se pouštět do "větších akcí" a snažím se šlapat na "velkou pilu".

Nebránilo nám to posvačit ze zásob a ionťák vyměnit za "rezavou vodu" z Černé Hory.
Další postup byl trochu dobrodružný. Měli jsme vyrazit po žluté, ale ta vedla jinudy, než ukazovala mapa. Jistě, do Hlinska bychom dorazili i po silnici, ale máme přece terénní stroje! Tedy kámoš si pořídil neobvyklý - cyklokrosové kolo. V moderní době, kdy už výrobci kol nevědí, čím zaujmout pro další zvýšení produkce a vymýšlejí "gravelbiky", není se čemu divit.
Vyrazili jsme cestou podle staré mapy - a skutečně v jejích stopách nalezli zašlou turistickou značku na okraji lesa.
Lesem to sviští, Zalíbené, Studnice, Hlinsko za kopcem. Kámoš zůstává pozadu. Něco se děje. Aha, prasklý drát v zadním kole. To už nebude moc do terénu.
Sjíždíme do Hlinska, u Pavlousků dáváme poradu, jak dál. Už to bude po silnici.

Odpolednem svištíme po červené opatrně do Srní, po silničkách Petrkov, Rohozná, kolem Stezky mladého lesníka do Nasavrk. Rozloučení Pod lipou, z kámoše pardubáka se stal železný horal a já se vracím do Jesničánek.
Zbývá mi průjezd Peklem a Slavickou oborou, pak už klasicky - Práčov - Svídnice - Slatiňany -

Chrudim - Medlešice (poslední "dotankování" v Pivovarce) a  Dřenice - Třebosice - Staré Jesenčany.

Možná 95 km, ale nádherných!

pondělí 2. dubna 2018

Na startu Krkonošské sedmdesátky

Těšil jsem se na jednu tradiční akci, kterou ovšem organizuje jeden můj dobrý známý a loni jsem ji musel vynechat. Letos přišla na sobotu 3. března 2018.
Časně ráno před 6. hodinou vyrazila pětice postarších sportsmanů autem z Pardubic do Špindlerova Mlýna. Zamrzlé Polabí bez sněhu je škaredé a špinavé, to v pohraničí bude jiná nálada! Taky byla! Na parkovišti před střediskem sedmnáct pod nulou! Řekneš voda a u huby máš rampouch.

Parking ve Špindlu. 

Nechce se vylézat z vyhřátého vozu. Ale je nutné se přesunout do centra lanovek ve Svatém Petru. Do startu zbývá 40 minut. Čas startu týmu v 8:24 jsme dostali e-mailem dva dny předem. Už vidíme stany Stopy pro život. Kupodivu dostatek prostoru, není tu obvyklý "šrumec" jako v předchozích ročnících. Nevidím FatBiky, asi letos nepojedou. Čas kvačí, ještě že jsem převlečený do "závodního".
Cítím se lehce, nikoli spolehlivě, připraven. Trochu jsem doma běhal a před týdnem jsem se byl projet v Jakušicích. Na "klasice" mi to tam nějak nešlo namazat, tak jsem doma preventivně namazal obojí - klasiku i brusle. Že se ráno rozhodnu. Padlo to na brusle.
Start. Do stoupání po sjezdovce se rozdýchávám s poněkud řežavým pocitem v krku - podle teploměru je patnáct pod nulou. Trať znám důvěrně. Zabírám hůlkami, co to dá, ale chybí síla. Přebruslují mne startující jednotlivci, mající startovní časy hned po nás.

Na Pláních.
Míjím horní stanici lanovky na Pláně a netěším se na krátký prudký sjezd tratě za nimi. Brusle mi nepomáhají, ve stoupání se boří a drhnou, ve sjezdu se příliš rozkmitají. Jako tady - do prudkého oblouku je nezvládám, jelikož je v něm vyhrnutý límec sněhu na vnější straně, o který vnější lyží zachytávám a vymrští mne na střed cesty. Co horší - zvedám se za pomoci ukrutně dlouhých hůlek a trefím se rukojetí zrovna do zubů. Musím bleskově vstát, aby to do mě další nenabořil. Cítím horko v puse - teče mi z ní teplá krev. V dalších tempech ji odplivávám. Ovšem nic drastického, na blížící se občerstvovačce (zároveň kontrole) to není znát.

Tým SÚADC (S úsměvem až do koce) 2018.
Následuje klesající šrumec, kdy mi brusle celkem jedou, ale v tom ledovém vzduchu i přes tři zpocené vrstvy oblečení prochládám. Už aby bylo zase stoupání. Pětadvacítka je pro mne dnes tak akorát. Sjíždím po sjezdovce zprvu pluhem, do cíle to už pouštím, pěkně se to rozjede. Brzdím před cílovou čárou, abychom projeli všichni naráz, ale ukazuje se, že velitel Jirka už projel. To je pozdější "kámen úrazu".

V teple stanu Stopy pro život se v klidu převlékáme, žádná tlačenice. Oběd na lístky teprve dokončují, ale celkem si pochutnám. Pivem zásobuje Stopu pivovar Kamenice nad Lipou, rád ochutnávám za třicet korun.

Ukazuje se, že na trať 25 km družstev mužů jsme jediný tým. No to máme vítězství jasné! Těším se na nějakou tu cenu. Nejlépe sadu piva Krakonoš.
To si ale musíme počkat do 14 hodin. Je slunečno, mráz polevil, jedeme se projet na trať. Debatím s postaršími organizátory. Mají určité výhrady k současnému stavu soutěže. FatBiky ochranáři naštěstí zrušili. Sami pamatují první ročníky Krkonošské sedmdesátky. To byly desetičlenné týmy a tehdy neexistovaly strojově upravené tratě, jako dnes. Jezdilo se v klasických turistických stopách. Také to bývalo opravdu sedmdesát kilometrů, ne šedesát, jako dnes. Na každé kontrole se čekalo na toho posledního z družstva.

Vracíme se do stanu. Oblékáme startovní čísla přes "civil", ale ouha, vyhlášení hlídek mužů na 25 km vynechávají. Velitel Jirka jde protestovat. Vrací se s námitkou, že jsme diskvalifikovaní kvůli průjezdu velitele cílem před ostatními členy. Nesouhlasím. Prostudoval jsem si před odjezdem popsaná pravidla Stopy. Je to jakýsi mix lyžařských pravidel s pravidly Kola pro život. Píše se sice, že nikdo nesmí předjet velitele - tedy kontroluje se jeho přítomnost na kontrole a kompletnost družstva, ale také se píše, že čip má velitel. Přitom na startovních číslech má každý z účastníků čip. Není přece nic jednoduššího pro počítač, nežli zaznamenat stav družstva podle posledního člena. Po diskusi s ředitelem závodu přináší Jirka aspoň medaile. Kolo pro život nemá takový problém - družstvo má prostě součet časů členů.

Odjíždíme domů v dobré náladě, ale se smíšenými pocity. Co vlastně znamená jediná registrovaná hlídka na 25 km? Buď už je problém postavit pět staříků, nebo naopak je to natolik jednoduchá disciplína, že se o ni nikdo neuchází. Nejasné.
Má to ještě příjemnou dohru. První místo je totiž spojené s výhrou, tzv. Price money. Po pár dnech volá velitel: stavte se pro peníze. Ten závod pro mne znamená poprvé a naposledy v životě nějaký finanční příjem.

úterý 27. března 2018

Opět po dlouhé době ve stopě

Přiblížil se termín tradiční akce jednoho z mých přátel - běžců, dnes zasloužilého důchodce a stále sportovce. Po více než dvou letech jsem se měl postavit na lyže. Je to můj oblíbený sport, ale příliš ho už neprovozuji. Sjezdové lyžování je pro mne čím dál nedostupnější, a na běžky je potřeba dostatek sněhu v krajině, což v posledních letech bývá jen v pohraničních horách. 

Ale je tu ještě jedna komplikace, která může plány zhatit. Na konci loňského srpna jsem měl bouračku na kole a po všech rehabilitacích je levá ruka ještě slabá, není jisté, že se bude možno spolehlivě opřít o lyžařskou hůlku. 
Navíc po zdravotních potížích na sklonku předloňského roku přetrvává nejistota, zdali embolie je zpacifikovaná a můžu se plnohodnotně pustit do sportování, jak jsem byl dříve zvyklý. 

Vzhledem k nepřetržitém provozu u zaměstnavatele, kde nyní pracuji, mohu se připojit k důchodcům, kteří mají volno stále. A tak jsem ve čtvrtek 22. února 2018 vyrazil s kámošem do hor. V Pardubicích nebylo po sněhu ani památky, tak alespoň hřebeny Jizerských hor slibovaly dostatečnou pokrývku. V 7.02 nás tam odvážel rychlík.

Na nádraží v Harrachově.
Spojení z Pardubic do Harrachova vyžaduje obvykle dva přestupy. Zakoupil jsem si elektronickou jízdenku. To znamená v podání Českých drah dnes, že po Internetu dorazí jízdní doklad, návod k jeho použití a daňový doklad. Takže "v ruce" nemáš vůbec nic (pokud si to nevytiskneš, jak se doporučuje). A s tím vstoupím do vlaku. Jde průvodčí. 
"Vaše jízdenky, prosím", zní obvyklá fráze. Vytahuji tedy mobil, i když teoreticky stačí znát kód jízdenky. 
"6F3S33", vychrlil jsem na průvodčího. 
"Váš doklad, prosím", vece průvodčí. Lovím tedy peněženku s občanským průkazem. Někteří průvodčí tuto proceduru vynechávají, neboť sám si myslím, že založit si živnost na překupování jízdenek Českých drah nevede k bohatému byznysu. V rychlíku do Železného Brodu v pohodě. 
Po přestupu do osobáčku do Tanvaldu mi průvodčí už nerozumí: "co prosím?" 
Opakuji kód mistra ČD. 
"Tak máte říct, že máte elektronickou jízdenku, ne?" oboří se na mne průvodčí. 
Situace se opakuje ve vláčku z Tanvaldu do Harrachova. Inu, na "hlavní" trati panují jiné zvyky, než na těch lokálních, musím s tím počítat.

Připadám si jako debil, když vystupujeme v Harrachově, jelikož většina (mladých, asi studentů)  pokračuje dále (do Jakušic nebo Sklářské Poruby). Vzpomínám na dávné časy, kdy jsme tu nastupovali jako školní třída při dvoudenním výletu do Krkonoš. Někdy v roce 1974. Zvědavě jsme tehdy s kamarády pokukovali po kolejích, zarostlých na konci nádraží do bujné vegetace. Socialismus asi nesměl být pospojován kolejemi...

Výstup z vlaku v 9.55 na nádraží Harrachov je pro mne jako vstup do jiného světa. Šeď polabské roviny se změnila v bělobu horských planin. Nádhera! To za těch 378 korun stojí! Od dob, kdy dráhy zrušily Úschovnu zavazadel, není snadné si někde odložit. Do stopy nepotřebujeme batohy s oblečením na převlečení. Věšíme tedy ruksaky na stromy v lese.

Lyže jsem předmazal doma. Špatně. Je minimálně pět pod nulou. Kloužou dobře, ale neodrážejí. Je to už dávno, kdy jsem bez problémů odhadl sníh a vybral vhodné mazání. Také jsem hodně těch vosků poztrácel a někde zapomněl. Ještě že mi "historicky" zbyly dlouhé hůlky.
Sotva Jirkovi stačím ve stopě do Jakušic. Handicap ale snadno stahuji ve stopě zasypané jehličím. Můžeš namazat co chceš, ale na jehličí to prostě nejede. Je tu ale horší element, který připravuje drsné podmínky. Víchr. Na otevřených partiích lesa se nedá běžet proti větru, a na planině u biatlonového areálu v Jakušicích člověka ta vichřice vrací zpátky do lesa. A kuklu jako nepotřebnou jsem ponechal v batohu u nádraží, teď by se mi škaredě hodila!

Stanoviště rozhodčích v areálu Jakušice.
Na prosluněných fotkách to není znát, ale najít místo za větrem v té vichřici není snadné. Jedno takové se nachází u tribuny biatlonového areálu. Potřebuji zkontrolovat akumulátory kapesního foťáčku, nějak se mu nechce fungovat. Jirka už míří do lesa na druhém konci areálu, těším se tam taky. V lese přece jen ta vichřice tolik nevadí.

Chata Orle v zimě.
Těším se na svačinu. Mám na mysli chatu Orle. Projížděl jsem několikrát poblíž na kole, mezi lázněmi Švieradov a Jizerkou, ale z křižovatky u řeky není chata vidět. Stanul jsem tu poprvé. Někdejší sklárna má patro a obsahuje bufet jak v přízemí, tak tam. S chutí jsem si dal boršč, zde preventivně uváděný jako ukrajinský, za deset Zlotých (asi 66 Kč, t.č.). Pořádná porce čaje s citrónem i cukrem stojí 5 Zlotých.
Jirka už nervózně kmital na rovince před chatou. Uvažoval jsem chvíli, zdali nedojet k chatě Gořistóv, ale závan vichřice mě rychle odradil od choutek lítat někde po planině Velké jizerské louky.

Dokončujeme stále perfektně upravený hlavní okruh  průjezdem nad harrachovským nádražím a ještě jednou protneme rovinku biatlonového areálu, kde otáčíme zpět. Pěkných 32 kiláčků. Teď už jen sejmout batůžky v lesní úschovně a stiháme ještě jedno Klášterské v bufetu Mašinka na nádraží. 17.57 odjíždí vláček domů.

Cítím stehýnka, trošku pobolívají ramena, ale levá ruka postižení nijak neprojevuje. Její test dopadl dobře. Nemusím se bát vyrazit znovu.
S novými běžkami jsem moc spokojen nebyl. Budu muset na Krkonošskou sedmdesátku připravit oboje běžky.