RATMĚŘICE ANEB ZA NEJVĚTŠÍM SEKVOJOVCEM V ČECHÁCH

 Píše se rok 1991. Jednoho  říjnového dne jsem projížděl  kalifornským národním parkem Sequoia a Kings Canyon. Les sekvojí mě natolik ohromil, že se vryl do paměti a v následujících letech po návratu domů se mi zdejší lesy zdály nějak nízké...

Pří brouzdání po Internetu jsem náhodou narazil v zahradnictví na nabídku semínek. Napadlo mě, že bych mohl zkusit vyhledat, kde je možné spatřit v naší zemi vzrostlé stromy. Nemohou být takové, jako ve své domovině, ale co kdyby. Víc než rok jsem připravoval výlet do ratměřického parku, nejlépe na kole...

V nepřetržitém provozu při dvanáctihodinových směnách se těžko trefuje do víkendu, kdy má být park přístupný a zároveň při dobrém počasí. 

Pravý čas přišel v sobotu 22. července 2023. Odjel jsem  RegioJetem R 596  Brněnský drak v 6:18 do Benešova s přestupem v Praze na osobák za 279 korun plus 60 Kč za kolo. Před půl devátou vystupuji na nádraží a poklidné slunečné voňavé ráno láká spíš k lelkování, nežli vyrazit na cestu. Jenže dnešní cíl leží někde v polovině plánované trasy. Po předchozích parných dnech je dnešní ochlazení na nějakých 20 °C příjemnou změnou.

Sedám na kolo a hledám červenou turistickou značku, po které se vydám na cestu. Nemohu si ovšem nechat ujít aspoň pohled na sídlo pivovaru Ferdinand když není ještě čas oběda, abych ochutnal neznámé pivo.

Navigován tou značkou pokračuji z města. V Pecínově značku ztrácím, ale získávám zato informaci o neobyčejné transformaci zdejší sýpky v hotel. Výhled do krajiny je tu velmi půvabný. Nikdy jsem tu nepobýval a fascinuje mě rozloha výběhů pro koně. Je to kouzelná krajina. Musím zastavit u lesa a loučit se výhledem na Benešov

Benešov od Pecínova.

Míjím stavení, připomínající salaš. Asi nějaký ranč? Proto ty koně. Lehce zvlněný terén a působivé vyhlídky do krajiny mi představují Benešovskou pahorkatinu jako velmi přívětivé místo. Cestou lesem potkávám jen starší párek na čtyřkolce, zdravíme se, nezastavujeme...

V Postupicích přikupuji u Vietnamců svačinku, abych ji spořádal v lesíku nad Mladovicemi. Někam do paseky v prudkém svahu mi totiž unikla žlutá značka, po které jsem původně chtěl pokračovat. Přes hřeben Obůrek přejíždím do Popovic. U rybníka míjím zdejší tvrz, vypadá dost sešle, ale je nyní v soukromém vlastnictví, tak ji možná čeká světlá budoucnost, soudě podle nové střechy. 

Pohled od jihu. Foto: J. Jiroušek

Pokračuji po cyklotrase 68 na jih stoupáním do sedla nad obcí, abych za chvíli klesal přes Pazdernou Lhotu do obce s trochu bratry Tesaříky z Yo Yo bandu profláklým názvem Pičín. Míjím zrekonstruovaný kovový křížek

duchovní památku oživující každou krajinu. V hlavě mi běží myšlenky, jak asi bude vypadat sekvoj v české krajině, ale ještě musím projet další malebnou obcí Jankov a připojit se k modré turistické cestě.

Pohled od jihu. Foto: J. Jiroušek

 Na ní brzdím neplánovaně u dalšího historického mezníku,

památníku bitvy třicetileté války u Jankova (6. března 1645), kdy Švédové porazili rakouské císařské vojsko. Je odtud pěkný výhled do jižní krajiny. 

Že asi nebudou sekvoje vyčuhovat z "obyčejného" lesa se při sjezdu do Ratměřic bohužel potvrdilo. Jenom ptáci by mohli rozeznat ty stromy z výšky, jako je tomu z jižního pohledu

V kroužku sekvoje. Foto: J. Jiroušek

Na okraji obce narážím na upoutávku u cesty: jsou na ní popisovány činy místního sedláka Oneše ve stylu Járy Cimrmana. Určitě by stálo za to projít si celou jeho naučnou stezku. Ta může být, kromě parku, přitažlivým cílem malých návštěvníků.

 Krátce po poledni jsem dorazil k hospodě s myšlenkou na ochutnávku benešovského piva Ferdinand,

která se k mé smůle nerealizovala, neboť otvírají až v 16 hodin. 

Plakát na plotu zámeckého areálu mne ujišťuje, že jsem ve správnou dobu na správném místě. Zámecký park totiž není oficiálně přístupný nepřetržitě, ale jen o víkendech. Nesmí se tu jezdit na kole, tak jsem ho zamknul před vstupní bránou (má dálkové ovládání vstupního sloupku) do stojanu. Prošel jsem kolem zámku a hned jsem zahlédl sekvoje.

Sekvojovce v parku.

Majestátní stromy ovšem z pohledu chodce nepřevyšují výrazně okolní les, vždyť jsou staré teprve asi 180 let. Unikátní je ovšem jeden z nich, neboť utrpěl zřejmě nějaké příkoří a má rozdvojený kmen. Obecně sekvojovce nejsou nijak zvlášť vzácné stromy, ale svých maximálních rozměrů dosahují ve své přirozené domovině ve Spojených státech. Zaslouží si ochranu, takže kromě dostatku místa kolem sebe je tady kolem nich chodník rámovaný zábradlím a je zakázáno se jich dotýkat. To je dobře, protože nehořlavá jemná a na dotyk velmi příjemná kůra by k tomu sváděla. 

Zdejší park je svým způsobem arboretum, rostou tu rozličné stromy, ale další vzácnější dřevinu jinan dvojlaločný jsem, bohužel, nenašel. Informace je pouze na centrální ceduli na okraji sadu.

Samotný areál slouží jako hotel s kongresovým centrem a restaurací, k dispozici tenisové kurty, venkovní bazén. 

V časném odpoledni jsem posvačil na lavičce před zavřenou hospodou a před odjezdem nakoukl ještě do poblíž stojícího s pomocí fondů EU zrekonstruovaného kostela svatého Havla,

přičemž opodál jsem objevil starou cedulku s otvírací dobou parku odlišnou od té na plakátu. 

Den se přehoupl do odpoledne a blíží se důležité rozhodnutí. To mě na cyklistice dodává nádechu dobrodružství. Na mapě se krásně plánuje, ale jakmile člověk nasadí batůžek a šlápne do pedálu v nevyzpytatelném povětří, čas běží trochu jinak, po svém, začínají ubývat síly a na dosud neznámé trase se cíl stále ztrácí v nedohlednu. 

Zvolil jsem přesun po silnici cyklotrasou 112. Brzy přijíždím do Zvěstova. Mířím ihned k nádraží

Nádraží ve Zvěstově.

Měl bych si ověřit odjezdy vlaků, kdybych se v okolí zdržel a bylo nutné odjet domů odtud. Užitečná zastávka, ne? Ha ha! Chyba lávky! Žádná železnice tudy nevede ani nikdy nevedla. Fiktivní budova. Co myslíš, je to skutečný snímek, nebo to zpracovala umělá inteligence?

Projíždím kolem zámku. No, zámku. Ruina to je. Ale nebude! 

Začíná mě fascinovat nádhera a samotný obsah zdejší krajiny. Kolikátý že zámek dnes to už vidím? Pomalu každá druhá obec tu má svůj zámek. Tento koupila obec. Zvěstov. Nepředstavitelné. Bydlí tu sotva tři sta lidí. Jako kdyby si pardubický městský obvod 5 koupil zámek. Co obvod - jen jeho čtvrť Jesničánky. Umět sehnat dotace a dobře je investovat, to se počítá!

Východní pohled na Zvěstov. Foto: J. Jiroušek

Mažu dál po silnici s dalším potenciálním cílem na horizontu  - Blaníkem. Projíždím obcí Libouň. Nemíním tu zastavovat, spěchám do Louňovic, ale co se to zase rýsuje po levici?

Zámek Libouň.

Další půvabně zrekonstruovaný zámek. 

A sjíždějí se k němu vozy s mašličkami na anténách. Někdo má ve zdejší restauraci svatbu. Chvilku špízuju na nádvoří, taky bych si už dal nějakou dobrůtku, ale čas kvačí. 

Do Louňovic pod Blaníkem je to jen přes kopec, pokračuji po 112 po silnici, když se zprava připojuje turistická cesta s lákavým názvem Poutní cesta Říp - Blaník. Rozcestník nabízí zajímavý cíl: Strašický vodopád. S tím jsem nepočítal. Ale nechávám se odbočkou zlákat. Prudkým asfaltoým sjezdem klesám ke Strašickému mlýnu. Vodopád není nic jiného, než šikovně zaústěná výpusť Strašického rybníka do skalnatého podloží, spadajícího do rybníčku. Funguje jen při dostatku vody a je možná fotogenický když se valí do čisté vody, ale dnes takový den není. Oteplilo se a tak zpocený s funěním stoupám zpátky k hlavní silnici. To jsem se nechal nachytat!

V půl třetí sjíždím do města. Něco bych snědl, svačina už je ta tam. Dal bych si pivo,

Pivo Špácal v Louňovicích.

v restauraci místního zámku (jak jinak) si objednávám lokální světlou 11° z rodinného pivovaru  Špácal. Na ochutnání OK, ale druhé už nedopíjím. Při jídle dumám nad dalším postupem. S polévkou jsem nabral trochu sil a optimismu: rozhodl jsem se vystoupat na Blaník 638 m. Opustil jsem náměstí

Zámek Louňovice.

a po zelené značce jsem začal stoupat pod horu. Na parkovišti pod horou stálo několik aut, nebylo narváno. 

Auto tu zaparkoval kdysi za dob socialismu tatínek a spolu jsme stoupali na rozhlednu, když jsme si před tím vypůjčili klíče od správce ve městě. 

Po červené po spádnici na vrchol to na kole rozhodně nedám. Rozhodl jsem se popojet po silnici po cyklotrase 321 na křižovatku se zelenou značkou a po ní přejet kolem Lesáků pod kopec z druhé - severní - strany. Pro stoupání na vrchol jsem využil lesáckou cestu, ovšem i ta byla "výživná".

Vrchol Velkého Blaníku.

Jelikož čas pokročil přes 16. hodinu, opřel jsem si kolo o rozhlednu a nakoukl dovnitř, ale nahoru jsem nelezl. 

Pokračuji po červené na sever, abych se přiblížil železnici ve Zruči nad Sázavou. Není to ale dobrý nápad pro kolo. Kličkování mezi balvany a polomy mě stojí krvavý šrám od mixerů. Nakonec stejně slézám a táhnu kolo z kopce, občas přehazuji přes kmeny, nic příjemného. Stezka ještě překonává Holý vrch 555 m. S Blaníkem se loučím u infocentra nad Kondrací,

Informační centrum Blaník v Kondraci.

a před 17. hodinou následuje už jen skoro třicetikilometrová "silniční vložka": 8164 Vracovice - Malovidy - silnice 127 Zdislavice - Chlum - Trhový Štěpánov - Dubějovice - Soutice - Zruč nad Sázavou. 

Těsně nestíhám původně plánovaný spoj, použiji pozdější osobák v 19:20 až do Kolína. Zbyde mi ještě trochu času na občerstvení v restauraci U Kuklů. 

Jelikož mám zakoupený zpáteční lístek z původně plánované zastávky Zbraslavice za 183 korun s kolem, doplácím ve vlaku ještě 30 korun. 

I ve vlaku jsem se dobře bavil. Na zastávce Želivec se připotáceli dva starší nejspíš zedníci v ošoupaných oblecích s velkými taškami, v jedné z nich elektrická sbíječka, která se stále chystala tašku opustit. Rychle zapadli do sedaček hned u vchodu do soupravy. Měli docela "nakoupíno" a střídavě hned usínali. Mezi tím spolu prohodili pár slov v ruštině či ukrajinštině, těžko říct. V jednu chvíli jeden z nich sáhl do kapsy a vytáhl roličku tisícovek a ukázal druhému. Oba se zasmáli a zase usnuli. Přišla mladá průvodčí. Dokoupil jsem si u ní lístek do Zbraslavic a vydala se k nim. Dělali, že spí, ale průvodčí se nenechala odbýt. "Vaše jízdenky, prosím", vyzvala je. Pochopili to, ale oba lomili rukama, že peníze nemají, že nemají čím zaplatit. Průvodčí je tedy vyzvala, že si na příští stanici vystoupí, a pokračovala v kontrole. Vrátila se na další zastávce Hodkov. "Pánové, vystupte si", vyzvala je, ale dělali, že nerozumí. Průvodčí se otočila a odešla. Vrátila se za chvilku se strojvedoucím. Mladý muž vyzval ty zedníky důrazně k opuštění vozu. Byl jsem připraven dosvědčit, že peněz mají dost, ale neměl jsem chuť se míchat do konfliktu. Týpkové se pozvolna vypotáceli z vlaku. Na téhle zastávce, kde dávají lišky dobrou noc...

 Přestupoval jsem v Kolíně na rychlík 877 Třebovka, mazal pěkně rychle a ve 21:08 jsem vystupoval na pardubickém nádraží. Pěkných asi 80 kilometrů.