Sos nejen z masíčka a pořádek v lázních

Nachýlil se poslední den dovolené a v zásobníku výletů toho zbylo ještě plno. Počasí po ránu nevěstilo nic příjemného a o dostupnosti nádraží pro výlet na kole jsem psal minule. Takže opět autovýlet. Pohodlíčko převládlo..

Již drahně let se chystám do Národní přírodní rezervace Soos. Od doby, kdy nám paní učitelka ve vlastivědě vyprávěla o pamětihodnostech tehdejšího Západočeského kraje, barvitě jsem si přestavoval tu rezervaci s bublajícími "sopkami". Když jsem navštívil v šedesátých letech s rodiči, a později sám znovu Sivou bradu, přibyla i čichová představa. A myslel jsem na ni, když jsem coural po vulkanických kalderách Yellowstonského národního parku v roce 1991.

Tak se mi to přání v pátek 10. května 2019 konečně splnilo.

Miloš v Soosu

Pochopil jsem, že tahle enkláva je skutečně čarokrásná. Přestože tu horko v zimě netvoří úžasné scenérie, jako ve vulkanických parcích, krajinu maluje mráz, v létě zase sucho a deště, lze sem zajít v každém ročním období a krajina bude trochu jiná, vždycky kouzelná. 

 V jarním pracovním pátku tu nebylo narváno návštěvníky, což byla výhoda. Mohl jsem si dovolit pořídit video, například hned v úvodu stezky u Císařského pramene. Procházka po haťových chodnících je působivá. Bublavých mofet je kolem ní dostatek. Krajina je tu plochá

Terén Soosu.

ale nepříliš přehledná. Chodník se vine v zákrutách procházejících nejzajímavějšími místy rezervace. Nechávám se zdržovat nenapodobitelnou atmosférou vývěrů. Nevadí mi, že nemají žádnou souvislost s magmatickou činností Země. Je to unikátní území s tvorbou kysličníku uhličitého v podloží, který se dere na povrch, jako např. u dalšího upraveného vývěru Věra.
V závěrečné části stezky potkáváme úzkorozchodné koleje, pozůstatek těžebního systému nedalekých bývalých kaolínových a jílových dolů. Dnes sporadicky turisticky využívané pro příležitostné jízdy veřejnosti. Bedlivě nás sleduje místní sojka. Momentálně tu probíhá výstavba  nového vstupního areálu, který bude již brzy v provozu.
Návštěva zdejšího muzea stojí za to. Kromě modelu praještěra (kolik jen jich je vidět v různých dinoparcích?!) názorně zobrazuje vývoj evropské pevniny od vzniku Země.

Odpoledne převládlo sluníčko v chladném dni a lákalo k návštěvě nějakého fotogenického místa.

Fenomén lázní, myšleno tedy lázeňských měst či míst v krajině vůbec, mě stále více přitahuje. Bydlím kousek od Lázní Bohdaneč a teprve v posledních letech si uvědomují, že to není jen OBEC Bohdaneč, ale také lázeňské místo. Bude to hlavně tím, že v dobách mého mládí to město, i přes výrazný dotek architekta Gočára,  vůbec lázně nepřipomínalo. Teprve po Sametové revoluci to město prokouklo a dnes může připomínat to zvláštní místo, kam jezdí pacienti a kde probíhají rehabilitace, posilující zdraví.

Nikdy jsem dosud nebyl pacientem lázní a nějak mi uniká jejich význam. Asi proto, že jsem neprodělal nějaký chirurgický, psychologický, či snad sociální zákrok, abych tam byl "odeslán". Nikdy jsem nerozlišoval léčebnou a společenskou funkci lázní, která se projevovala, možná ještě projevuje, pojmy jako "křížkové" nebo "nekřížkové" lázně. Blízcí lidé mi nepřipadali nějak "vyměnění", když se z lázní vrátili a nevzbuzovali ve mně pocit, že bych měl také navštívit lázně.
Nicméně v jisté rekapitulaci dosavadního života zjišťují, že jsem doslova obklopen lázeňskými místy, aniž bych si toho kdy významněji povšiml. Kromě tedy zmíněného Bohdanče, jsou tu nedaleko Velichovky a Poděbrady, mé oblíbené blízké pohraniční hvozdy lemují lázeňská místa v Polsku jako Polenice (Polanica), Dušníky, Chudoba (Kudowa), Švieradóv, Čerňava a na české straně třeba Běloves nebo Libverda.

Po zaparkování v Ruské ulici ve Františkových Lázních, jsme zvolili namísto zamířit rovnou do centra, přiblížit se pozvolným obloukem skrze jeden z  lázeňských parků - Wiedermannův. Lákala představa pohlédnout na město z nevysokého návrší, ale romantický Zámeček

Zámeček

je již obklopen příliš vzrostlými stromy. O pěknou vyhlídku jsme ale nepřišli. Po několika minutách chůze jsme odbočili na kraj lesa k pamětnímu kameni Franze Köppla. Je odtud půvabný jižní výhled na pohraniční hřeben Českého Lesa s Bismarckovou rozhlednou

Výhled na pohraniční pásmo s Bismarckovou rozhlednou.

Pak už nezbylo než pozvolna klesat k centru lázní. Úplně mě to město uchvátilo. Vstoupili jsme komunikací mezi Císařskými lázněmi a Aquaforem do prostoru vnitřních městských parků. Za slunečného počasí to byl velmi příjemný pocit tonout v jejich svěží zeleni. A když se později přidaly všechny ty nejen kolonádní budovy, vzpomněl jsem si mimoděk na vyprávění několika přátel, chválících to město jako nejhezčí z českých lázeňských. Jenom ty veverky, o kterých se zmiňovali, ne a ne se objevit. Zato se místo nich hojně vyskytovali Vietnamci přímo v bočních uličkách hotelového centra. Nečekal jsem jejich přítomnost zrovna zde. 

Františkovy Lázně, Jiráskova třída.

Procházka čistým, otevřeným a prosvětleným městem  za slunečného jarního počasí je léčivá už sama o sobě. Poutavá je i historie lázní, počínající před několika sty lety přetahováním o léčivé prameny mezi místními a Chebskými. Je znát, že město bylo od počátku koncipováno jako lázeňské místo. Závidím hostům, kteří tu mohou během léčebného pobytu strávit více dní a užívat si procházek po okolí. Musím dát za pravdu mnohým z nich, kteří tvrdí, že jsou to nejkrásnější lázně v naší zemi. Já jsem, bohužel, tolik času neměl k dispozici. 

Čekala nás další dnešní návštěva. Stejně jako Soos, lákala mě už léta Komorní hůrka. Tajemná, pod nánosem zvětralin uschovaná pravá sopka, ležíci ještě po Sametové revoluci na osamoceném návrší poblíž Chebu, je dnes z jihu obestavěná novým sídlištěm. Bude-li pokračovat výstavba na místě zbývajících polností, stane se z přírodní památky pouhý městský park. 

V 19. století zde byla vybudována průzkumná štola, dnes v úvahách zvažovaná k otevření návštěvníkům. Z vrcholu [stezka.jpg] v nadmořské výšce 503 metrů není žádný rozhled, ale od "kráteru" pod ním je půvabná vyhlídka k severu

Západní výhled z Komorní hůrky.

Nejedná se o skutečný kráter, ale o pozůstatky po těžbě kamene. 

Čas pokročil a na zpáteční cestě do místa našeho dočasného domova jsme odbočili na další lázeňské místo na úpatí Slavkovkého lesa. Abych si tak nějak udělal pořádek v těch českých, prošli  jsme se parkem Lázní Kynžvart. 

Miniaturní lázeňské centrum na okraji města ve mně mimoděk vyvolalo srovnání například s Vápenným Podolem, který kdysi byl považován za lázně klimatické.  Nicméně lázeňský "střih" tu je zjevný a okolí neméně atraktivní, což dokládá stejnojmenný zámek.