Zpráva z Vánočního výletu

Na tradiční Vánoční výlet vyrážím pravidelně již řadu let 23. prosince. Výjimkám jsem se však neubránil, někdy se to prostě nepodaří. V letošním roce nebyl prakticky žádný problém - Kalírna ukončila zákaznický provoz 20. prosince a zaměstnanci dostali dovolenou. Výhodou je, že pondělí je pracovní den, tak by neměl být problém s veřejnou dopravou. Horší je prognóza počasí...

.. a tak jsem se v pondělí 23. prosince 2019 vydal na zastávku Závodiště. Osobák do Havlíčkova Brodu jel skoro na čas. Po půl sedmé jsem už seděl ve vyhřátém, poloprázdném vozu a směřoval do Vrbatova Kostelce. Další vlak by jel až dopoledne, to by zbývalo málo času na pochod za světla. Ovšem okenní tabulky zvenku pocvrndané deštěm nevěstily nic dobrého. Kdeže jsou ty časy, kdy se vyráželo za mrazu do sněhu.
Nechtělo se vystupovat z teplíčka do mokré ztemnělé krajiny. V závojích deště, prosvícených tlumeným pouličním osvětlením, bíle září jen věžička kostela Svatého Havla. Obecní naučná stezka Chrastecka tady končí vidličkou trasy. Já půjdu v protisměru číslování zastávek.

Ta první je nedaleko - u jednoho z dvanácti základních nivelačních bodů republiky.

Základní nivelační bod ČR. 

V mládí jsem neměl potuchy o tomto monumentu, dokud mne sem nezavedl jeden z legendárních pardubických turistů Zdeněk Antonín Cinkan. Výlet ke středu Evropy jsem nemohl tehdy vynechat. Ta smyšlenka byla příliš lákavá, i když jde spíše o místní kolorit. Spočinul jsem chvilku v tom malém někdejším lomu a zavzpomínal na nedávnou návštěvu podobného monumentu v Sasku. Přestože teprve svítalo, dopálil mě pohled na odpadky, hyzdící okolí toho památníku. Stopy směřují k novostavbám nad lomem...

Stále mokro, to jen déšť se střídal s mrholením. Zašel jsem na druhý konec vidličky, v podstatě se jen přesvědčit, že místní obchůdek asi dávno nefunguje. Svítilo se jen na poště.

Jako by se prakticky ani nerozednilo, když jsem klesal do údolí Žejbra. Obloha zůstala beznadějně zahalená temně šedými mraky a pěšinka podél potoka připomínala místy klouzačku. Mám rád toto údolí, lemované skalkami ve svahu a šumícími vodními víry. Pokud tedy zrovna Žejbro nějakou vodu má - a to zrovna opravdu dnes platilo.

Zdálo se mi, že mě někdo sleduje, když jsem stanul na kraji lesa. Ne, nezdálo se mi to, čuměl na mě černý veveřák. Jak jsem se hnul, začal utíkat. Po lávce na druhém břehu mě zase pozorovala červená veverka. Když jsem se hnul, popoběhla. Jakmile jse zastavil, zastavila se taky a prohlížela si mě. Pěkně si to tady, holky, hlídaly. Ve stráni kousek dál se zase dvě honily. Musím asi vyhlásit Vrbaťák za hlavní město veverek, jelikož jinde jich vídám stále méně. Například v Dukelském lese v Pardubicích, kde jich kdysi bývalo...

Překlouzal jsem hřbítek pod chatovou oblastí a těšil se na nějaký přístřešek v Podskále.

Ale kdepak! Penzion California je v zimě bez provozu a kostel svatého Jana Křtitele neskýtá žádné přístřeší. Teplota jen lehce nad nulou a vlhké rukavice vnucovaly myšlenku na co nejdřívější rozdělání ohně. Jenom najít vhodné místo.
To znamená ještě chvíli setrvat v údolí potoka, vystoupat na silnici Chrast - Kostelec a opět sestoupit k potoku v památném místě s tajemným nápisem, skrytým za balvanem.

Využil jsem informaci místních a vyhledal ohniště na protějším levém břehu potoka. Rozdělat oheň v provlhlém prostředí se mi podařilo až napočtvrté. Zato pak to byla paráda. Postupně přestalo pršet. Trochu se ohřát, malinko osušit a hlavně před polednem zbaštit několik skvělých buřtíků (z řeznictví Franta v Pardubicích na Dukle, nutno pochválit).

Údolím se místy proháněl vítr. Co bude pak na další trase, kdy se údolí otvírá u Chacholic do agrární pouště? Zapnout bundu až ke krku a vyrazit ke kostelu, proslavenému nedávným filmem:

Po stezce z Chacholic kolem Horeckého rybníka k Podlažicím to opravdu pěkně profukovalo. Žasnul jsem při pohledu na parcelu kolem kostela zvící fotbalového hřiště. Dobyli to tu Husité, ale jak se stane, že tu není ani stopy po základech dávných budov?

Po sluníčku ani památky. Vystoupat kolem poněkud zchátralého chrasteckého přírodního divadla do aleje u stadionu a stanout na okraji Chrasti. To už je největší část stezky za mnou. Ve městě se klikatí uličkami a v blízkosti staré vodárenské věže.

Ta byla v nedávné době upravena jako vyhlídková. Ale, po pravdě řečeno, nijak zvlášť úchvatný výhled neposkytuje. Navíc, za stávajícího počasí, nebylo ani kam dohlédnout.

Finální trasa dnešního výletu se tu oddělila od naučné stezky jižním směrem. Putoval jsem podél silnice do Rosic po náspu bývalé železniční trati Chrast - Hrochův Týnec. I ten násep tu natolik zplanýrovali, že nedokážu identifikovat místo, kde stál kilometrovník té trati s číslem osm, který nyní spočinul na mé zahradě.

Cíl dnešního výletu je na dohled.

Hostinec s nejluxusnější tlačenkou, jakou znám, byl příjemně vytopen a stal se okázalým cílem dnešního výletu. Dosušil jsem zbylé vlhké věci, včetně foťáku, a vydržel bych déle, kdyby nebylo nutné odejít na poslední dnešní autobus v 16.57 do Pardubic. Parádní vánoční závěr.

Pěkných kolem dvaceti kilometrů.