Ve Švýcarsku. Českosaském...

České dráhy, hrdě jmenované Národním dopravcem, poskytují při registraci a nákupu na Internetu slevové body, které je možné vyměnit za různé výhody. Mezi těmi směšnými a pro mne nepotřebnými jsem v zimě vybral jeden zajímavější. Totiž zapůjčení kola na den. To je ono! Zajásal jsem, i když ihned zapochyboval, co že tu bude zase za kličky a při mých dosavadních letitých zkušenostech s Č(S)D zádrhely. Nebylo tomu jinak. 
Také že byly!

Kolo z půjčovny Českých drah.

Plánoval jsem se podívat do Západních Čech. Ovšem takové spojení, aby se dal uskutečnit celodenní výlet na opačný konec republiky, bohužel neexistuje.
Zlákal mne další cíl: Brdy. Nastudoval jsem spojení. To by šlo. Čerstvě otevřený areál, dříve výhradně vojenský, prakticky nebylo možné dosud navštívit. Ovšem v jeho okolí není žádná půjčovna ČD. Zas nic.

Dalším lákadlem pro mne byly Severní Čechy. Labské pískovce, Českosaské Švýcarsko, to by byla paráda. Přeplánoval jsem trasu na přejezd z Děčína do České Lípy. Ale jedním z háčků při hledání na nepřehledném a málo intuitivním webu Českých drah je vypůjčení a vrácení kola. Ne všechny stanice s půjčovnou kol umožňují vrátit kolo v jiné stanici. V podstatě je nutné se pohybovat v jednom železničním obvodu, které ovšem laik nezná. Není možné si půjčit kolo v Děčíně a vrátit ho v České Lípě.

A tak jsem se vydal v pondělí 4. června 2018 v 5 hodin Metropolem (EN 476) do Děčína s přestupem v Praze. Samozřejmě že České dráhy prošustrovaly více než čtvrthodinovou rezervu na přestup na hlavním nádraží a mohl jsem být rád, že další spoj Alois Negrelli (EC 178) čekal.
Jen mi bylo líto spolucestující slečny Mongolského vzezření s obrovským kufrem, která odmítla gentlemanskou nabídku spolucestujícího na jeho uložení v zavazadlovém držáku nad sedadly. "It is too heavy", odvětila mu na jeho pokus, a to "heavy" se prokázalo, když číšníček z obsluhy vlaku slečnu upozornil, že to objemné zavazadlo musí "zaparkovat" v kupé. Asi to byla vzpěračka, tipl bych si...

Děčín mě stiskl kleštěmi mlhy, vypadalo to spíš na bouřku po ránu, nežli  na slunečný den.

Nábřeží v Děčíně. 

Na bouřku to však vypadalo i v půjčovně kol. Přestože jsem telefonicky měl přislíbené horské kolo, žádné tam nebylo. Jeho vypůjčítel nejspíš využil možnosti prodloužit výpůjčku. 
Zbyla na mne dvojice trekových kol. Inu, co se dá dělat. Trasu  jsem naštěstí zvolil po značených cestách, takže s nějakým náročným terénem bych se nutně nemusel utkat. 
Pozitivní bylo vybavení kola. Instalované osvětlení, nosič a podsedlová taštička s náhradní duší a nutným nářadím. K zapůjčení přílba a pumpička, což jsem nevyužil. Vezl jsem totiž s sebou vlastní podrámovou taštičku ze svého horského Kellyse, přesně tam pasovala. Měl jsem v ní vlastní nářadí i pumpičku. 
Potíž mi dělalo řazení, proti Shimano Dual Shift na mém horalu tady to řazení fungovalo na zadní přehazovačku obráceně, na což jsem si za celý den nezvykl. Je to znát i na videu...

Mohl jsem se tedy vydat na cestu před devátou hodinou. Čekalo mne značné stoupání z nějakých stodvaceti metrů nad mořem u Labe na čtyřistadvacet metrů náhorní plošiny Labských pískovců. Co nejrychleji vypadnout z centra od nádraží znamená pustit se do frekventovaného provozu kolem Labe bez podpory cyklostezky.
Sotva stíhám sledovat to nádherné hluboké údolí, tolik odlišné od rovinatého toku doma v Pardubicích. Sleduji značky, abych včas nastoupil do stoupání čtvrtí Jalůvčí. Ranní chládek v oparu nestačí chladit tělo ve výživném stoupání, hned rozepínám dres a brzy vytahuji bidon.
Vydýchání přichází až na odbočce do Maxiček. Mokré triko zase brzy navlékám. Drsné stoupání už mám za sebou, těším se do lesa.
Moje představa o Maxičkách jako rozkošné víkendové vesničce bere za své. Nesourodá zástavba přepiplaných i ošuntělých domků nepůsobí nějak uhrančivě. Nemám ani chuť zkoumat, co že tu stojí za obelisk, když mapa digitální ani papírová mi nenapovídá. Co asi oznamovala ta vylomená deska?

V Maxičkách.

Těším se na další průběh cesty - už mimo automobilový provoz. Taky vůbec provoz, na cestě ke hranici v místě zvaném Česká brána. Vede mě přeshraniční cyklotrasa. Zprvu po lesní silničce souběžně se žlutou turistickou značkou. Potkávám jediného cyklistu a dodávku Celní stráže. Na rozcestí U buku odbočuji na zelenou turistickou značku lesní cestou. Místy se kolo boří - páteční bouře tu zanechala splazy písku.
Poprvé sakruji a laju Českým drahám, tady bych raději projížděl na svém horalu, tenhle půjčený trek  nezvládá zdejší terén tak spolehlivě.
V deset hodin na mě nečekaně vybafne hranice. Úplně jiná, než jsem očekával.

Na Německo-české hranici. 

Na počátku devadesátých let minulého století, nedlouho po Sametové revoluci, se rozhodli vojenští kartografové zrestaurovat hraniční mezníky. Později, za častých návštěv našich severovýchodních pohoří, jsem si zvykl na jejich aktuální vzezření. Tady na Česko-Saské hranici to asi neplatí.
Sasští lesníci návštěvníka vítají přehršlí pokynů, které moje chabá němčina sotva přechroustá. Že by to napsali česky, aspoň v příchozím směru, zřejmě není pro ně důstojné. Zkrátka mám si na ně dávat pozor.

Nalézám se přímo pod Velkým Zschirsteinem, jehož vrcholu se nemohu dočkat, ale nevidím ho. Okolní les je hustý a chladivý ve stoupajícím horku. Konfrontuji mapu s německým značením, poněkud nešikovnějším oproti značení Klubu českých turistů. Šlapu lesem a odbočuji do stoupání na masív hory. Brzy toho nechávám a podruhé nadávám na dráhy. Na stoupající cestě překážejí štěrková pole, nanesená a vykotlaná prudkými dešti. Na svém horalu bych to s jistou námahou zvládl, ale treka tady zamykám ke stromu a dál pokračuji pěšky. Potkávám několik "živáčků", na pozdrav odpovídají česky. Po čtvrthodince chůze stanu na temeni té stolové hory.

Děčínský Sněžník ze Zschirnsteinu. 

Vrcholová partie se mírně sklání na německou stranu, zde je její nejvyšší bod 516 m nad mořem. Těší mě, že jsem se sem dostal za pěkného počasí, kazí mi ji jen špatná dohlednost. Silný opar leží nad krajinou a v záběru je sotva vidět ještě vyšší Děčínský Sněžník (+722 m) v Krušných horách.

Přesto si užívám výhledu. Mám radost, že jsem se sem konečně podíval. Jako na dlani je vidět Růžovský vrch (+619 m), bohužel jen matně v tom oparu. Právě z něj jsem kdysi, na začátku vojenské služby, pozoroval Zschirnstein a další kopce Saského Švýcarska a těšil se, že se tam někdy vypravím. To však nebylo snadné. Hranice sice nebyla zadrátovaná, jako ta se "Západním Německem", ale nevedly přes ni žádné turistické trasy. Hranici směl turista překračovat, vybaven Celním a devizovým prohlášením, jen na hraničních přechodech, které byly obvykle na hlavních silnicích, vedoucích do Saska. Navíc s nalepeným pětadvacetikorunovým kolkem - tahle částka znamenala například celodenní stravování v restauraci. Vystoupit na Zschirnstein tak znamenalo zaplatit tuto částku, přejet kousek za hranice do Schmilky, nebo Bad Schandau, a vydat se po turistické cestě na kopec. Zpátky stejnou cestou, neboť další hraniční přechod byl daleko až nad Teplicemi. 

Částečný výhled je odtud i dále do německého Polabí, kde jsou vidět další stolové hory Saského Švýcarska

Pohled ze Zschirnsteinu k Drážďanům. 

Ten výhled mě přenáší až do dětství, kdy jsem v sedmdesátých letech minulého století s orientačními běžci jezdíval na závody do Drážďan. Ve volném čase jsme podnikali výlety s nádechem dobrodružství právě do zdejších skal. 

Zschirnstein je významným bodem i pro saské geodety.

Památník saské triangulace. 

Stal se v roce 1865 jedním ze základních bodů pro saskou triangulaci. Připomíná to nástěnka u přístřešku.

Blíží se jedenáctá hodina. Horka přibývá. Nechci se tu dlouho zdržovat, čeká mě větší část cesty, ale dávám si svačinu. Vtom zvoní mobil: volají kolegové z mé směny Kalírny, také z výletu na Pardubicku. Nemám roaming, signál šíří česká BTS zřejmě odněkud z Děčína. Přesto je rozumět poměrně dobře, rozhodně lépe, než když jsem hovořil dole v lese s Romčou na hranici.

Při sestupu potkávám další dvojici - tentokrát Němce. Odmykám kolo a pádím z kopce. Čeká mě dlouhý sjezd až do labského údolí, doufám, že si ho užiju.
Na parkovišti v obci Kleingießzhübel nasazuji kamerku, kterou jsem před časem koupil v supermarketu, abych zkusil nějakou dokumentaci za jízdy na kole. Loučím se s Zschirnsteinem výhledem na jeho nižší vrcholek

Malý Zschirnstein z Kleingießzhübelu. 

a pouštím se do klesání k řece směr  Krippen. Není času nazbyt a čeká mě přívoz s poněkud nejasnou pracovní dobou: obsluhuje zřejmě více míst, tak se musím trefit do času, kdy je zrovna tady.
A mám kliku: na cestičce k přívozu zrovna dojíždím německé důchodce, naloďující se na prám.

Přívoz v Bad Schandau - Postelwitz. 

Za dvě Eura jsem před polednem na druhém břehu v Postelwitz. Po příjemném sjezdu mě čeká v tom vedru zase vystoupat na zalesněnou rozhlodanou plošinu Labských pískovců na pravém břehu Labe. Přímo přede mnou, nad zákrutem řeky, se tyčí masív Velkého Winterbergu.
Jízda údolím řeky je opojná, strmé břehy toho úvalu spadají až skoro k hladině a domečky se krčí na jejich úpatí,

Postelwitz.

nechce se mi stoupat v tom hicu. Ze zimy hned léto. Co bude v létě? Plácnul bych sebou na břehu a šel si zaplavat, řeka není ani tak špinavá. Ale na to není čas.

Po cyklostezce míjím domečky, které mě překvapují svou malebností, tolik odlišnou od omšelosti předrevoluční doby, jak mi uvízla v paměti z návštěv v dávných dobách. Lákalo by mne svezení starým venkovním výtahem, spojujícím příbřežní část obce s tou na plošině, zvanou Ostrau. Není čas. 

Prudkým stoupáním se vydávám do lůna národního parku. Stoupám kolem hotelu Schrammsteinbaude,  dal bych si pivo, ale ještě to není konec stoupání. Musím vydržet. Za pár minut odbočují z té asfaltky na zpevněnou lesní cestu. Lemují ji pískové skalky, schovávající se v hlubokém lese.

Častěji teď musím nahlížet do mapy, abych se udržel v systému cyklotras národního parku. Značení je tu na pováženou jaksi nesystematické, trasy jsou značeny barvami a tvary a popisovány sáhodlouhými německými názvy. Rokličky připravují převýšení tak, že není radno se někde zbytečně vracet. Pomáhám si občas offline mapou v mobilu, nemám datové připojení. Díky GPS tedy mohu potvrdit svoji polohu. 

Les sice příjemně chladí, ale překáží ve výhledu na skály. Cyklista musí bedlivě sledovat cestu a zaregistruje jen skutečně výrazná skaliska.

Na cyklotrase národním parkem.

Svezení to je ale neopakovatelné. Kdepak jinde by cyklista najel tolik kilometrů členitým terénem, ani Adršpach nebo Prachov to neumožňuje. Spousta lákavých odboček, překvapení za každou zatáčkou nebo horizontem.
Potkávám roztroušené skupinky pěších turistů, vesměs důchodců. Cyklistů naprosté minimum. Asi to odpovídá době - je pracovní den a do prázdnin ještě daleko.

Míjím bezpočet křižovatek s lesními pěšinami, mizejícími mezi skalkami. Mapa prozrazuje, že tu je spousta altánků a odpočívadel, rozesetých na těch skalnatých hřebíncích. Stálo by za pořádnou pěší turistiku. Ovšem žádnou ležérní - spousta míst se ukrývá v hlubokém hvozdu, kde nejsou žádné penziony ani ubytovací kapacity, jen lesácké sruby. To by byl snad celodenní výlet na každý den. 

Spletí cest se po Cyklotrase národním parkem přibližuji k osadě Zeughaus se stejnojmennou budovou u rybníčku, nad nímž se tyčí masív Velkého Teichsteinu (+410).

Okrajové skalky Velkého Teichsteinu. 

Hledám zdroj vrčení kolem toho skaliska, a ejhle! Dron. Někdo si tu pouští drona v hloubi národního parku.
Po jedné odpoledne bych si konečně mohl dát pivko. Těším se na sklenici oroseného.

U Zeughausu. 

Ale ouha! Beznadějně zavřeno. Asi se čeká na prázdninovou sezónu. Taky jeden neví, co by za to chtěli. Dávám si svačinku ze svého a cucám z bidonu. Nejsem sám, kdo by si tu dal něco k pití.
Couvám k sousednímu domku ve stráni, označovanému jako infocentrum. Pusto a prázdno.
Nezbývá než pokračovat.
Náhle  kolem mne projíždějí docela nablýskaná terénní auta pomalované reklamou AVIS Potkávám další, stojí u něj borci a přistává dron. Ve stoupání potkávám další dodávky- nesou nápisy Silent running. Hmm, že by nějaký extra závod pro neslyšící, tady v Německu, v hlubokých lesích? Že by natáčeli šoty ze závodu v nádherných skalách dronem? Moje mínění podtrhuje cílový oblouk na jedné z lesních odboček. U něj velké dodávky. Ale žádní běžci? Co to má znamenat?

Až doma jsem použil nápovědy Internetu, a vyklubalo se z toho něco, co mne vůbec nenapadlo. Byli to nejspíš filmaři, kteří tu natáčeli nějakou novou epizodu stejnojmenného filmu. O dopravu se stará světoznámá (mně ne) firma. Dron asi patří k natáčení, ale kamery jsem nikde nezaznamenal. 
Ten film vůbec neznám. Budu si muset udělat čas, a na to sci-fi se podívat...

Přiblížil jsem se údolí Křinice. Byl jsem zvědav, zdali se na té pochmurné řece něco změnilo. Před lety jsem tu projížděl během propršené dovolené, možná proto působila tím dojmem.
Prudkým sjezdem jsem sestoupil do sevřeného údolí na most Thorwadbrücke. Ta pochmurnost je tu dána spíše hloubkou údolí, do něhož v rozlehlém lese proniká jen málo slunečního svitu. Tak ale celý tok Křinice, pramenící v Čechách u Varnsdorfu, nepůsobí. Přesvědčil jsem se o tom zanedlouho. Údolí se rozevřelo a prosvětlilo. Najednou jsem projížděl kolem historické šlajsny.

Niedere Schleuse.

Křišťálově čistá voda tu protéká někdejším objektem, kdysi dávno regulujícím plavbu dřeva po tehdy významném toku. Od patnáctého století rostl význam transportu dřeva po řece a postupně přibývala technická zařízení k jeho snadnější plavbě. Zdejší Niedere Schleuse pochází z roku 1612. Rodící se průmysl spotřeboval množství dřeva a v nepřístupných lesích Sasko-Českého pohraničí byla tato řeka učiněným pokladem. Je záslužné, že tu v nedávných letech očistili nadšenci tuto ještě v šedesátých letech minulého století občas používanou zdrž.

Údolí proti toku Křinice se rozšiřovalo a prozařovalo plochami luk, lesknoucími se mezi zákruty řeky  v pražícím slunci. Přiblížil jsem se místu návratu do Čech.

Z Německa přes mostek do Čech.

Někdy před dvaceti lety jsem tu překročil načerno Křinici po ztrouchnivělém dřevěném mostku. Dnes tu je zánovní lávka s altánkem poblíž. Po čtrnácté hodině jsem ho rád využil ke svačině a opláchnutí tou křišťálovou chladivou vodou.
Zaujala mne cedulka Zákaz dronů, zvlášť když jsem před pár hodinami viděl jeden u Zeughausu. Proč asi tu je?
Také jsem si povšiml omezení na další ceduli, za níž pokračuje zelená turistická trasa. Další důvod k tomu, navštívit zdejší krajinu coby pěší turista.

Je tu báječný klid, ani signál mobilního telefonu nehrozí, takže se zdá skoro zbytečné označení Integrovaného záchranného systému na turistickém rozcestníku. Dobrovolníci odhalují pochmurnou historii tohoto místa, kdysi zvaného Zadní Jetřichovice. 

Ruiny Zadních Jetřichovic na pozadí saských skalek.

Trochu mi běhá mráz po zádech, když pomyslím, jak tu mohli řádit Ordneři v předvečer Mnichovské zrádcovské smlouvy.

Ani se mi nechtělo odtud odjíždět. Čekalo mne mírné stoupání po čerstvě opravené České silnici do Vysoké Lípy. Před lety tu nebylo podle cesty skoro nic vidět, jak byl les hustý a zarostlý. Obnova silnice tu zřejmě přispěla k odtěžení části dřevní hmoty a prosvětlení jejího okolí. Nemohl jsem se nabažit těch bochánků skalek

Skalky podél České silnice.

Před 16. hodinou jsem se vynořil ve Vysoké Lípě. Měl jsem ještě časovou rezervu, taky konečně bych si už dal to zasloužené pivíčko. Klídek, žádné davy návštěvníků, zvolil jsem hospodu U nás, hned na severním okraji obce.

Svačina U nás (Vysoká Lípa). 

A neprohloupil jsem - výtečný boršč za 40 korun, k tomu německé pšeničné pivíčko Maisels Weisse Bayreuth za 45 korun, mi udělaly dobře. Sice trochu drahé pohoštění, ale bůhví jaké ceny se objeví o prázdninách...
Do Děčína vzdušnou čarou nějakých patnáct kilometrů, přes kopec oklikou možná dvacet, to bych měl zvládnout do odjezdu vlaku za hodinu a půl.
Na jižním okraji té roztahané obce míjím hotel Lípa s půvabnou vyhlídkou na Jetřichovické stěny

Jetřichovické stěny od Vysoké Lípy. 

a těsně před Jetřichovicemi měním o stoosmdesát stupňů směr přechodem z cyklotrasy 21 na trasu 3076 u Starého Günterova mlýna.

Lákalo by mne pokračovat přes Jetřichovice do Všemil, které se mi nesmazatelně zapsaly do paměti v souvislosti s počátkem mé aktivní vojenské služby. Ta oblast byla součástí alternativní cesty z Děčína do České Lípy, o níž jsem se zmínil v úvodu. Souvisí to s Dolským mlýnem. 

Údolí Jetřichovické Bělé se stalo okázalým rekreačním místem s vypiplanými penziony a chaloupkami. 

Chalupy u Jetřichovic.

Filmový poklad této oblasti je už na dosah. Věci tu nabývají pohádkových rozměrů. Například Hubertova studánka. A kousek dál na soutoku Bělé s Kamenicí kouzelný most. Je z něho nádherný výhled na řeku. 

Kamenice u soutoku s Bělou.

A prosmyká se tudy cyklotrasa, kterou sleduji. Po chvíli mě zavádí k místu zvanému Dolský mlýn. 

Dolský mlýn na Kamenici.

Rozvaliny dávného mlýna si zahrály ve filmu a sám jsem se nestačil divit, jak to místo dnes, asi díky dobrovolníkům, prokouklo. Dotváří se tu naznačená souvislost s mou vojnou. Právě tudy vedl jeden z "vojenských pochodů" v době mého nedobrovolného pobytu ve Všemilech. 

Kamenem úrazu se mi tu stalo značení cyklotrasy 3076. Dosavadní průběh cyklotras, zejména na saské straně, plně odpovídal běžným možnostem trekového kola a průměrného cyklisty. Tady jsem v podstatě zabloudil ke mlýnu, neboť trasa jej obchází. Ovšem mizerně značená a navíc takovým terénem, že je náročný i pro pěšáka. Natož cyklistu na trekovém kole. I na svém horalu bych měl problém vystoupat od mlýna do osady Kamenická stráň. 

Vynechával jsem už zajímavé odbočky k vyhlídkám na Kamenici a pádil k Děčínu. Ve stoupání do Růžové mi na asfaltce vypadl foťák z ledvinky. Omylem jsem ji připnul vzhůru dnem. Baterie se rozkutálely po krajnici, že jsem je musel hledat. Když jsem je našel, ukázalo se, že na Nikonu Coolpix L31 došlo k poškození uzávěru pouzdra baterií. Nešlo zavřít a tudíž pořizování fotografií se zkomplikovalo. 

Vidina plánovaného odjezdu z Děčína v 17.26 se rozplývá.  Rezervu jsem prošustroval. Profil trasy jsem prohlédl při plánování jen zběžně. Z Růžové ještě silnice stoupá do Bynovce a Kámenu. Teprve z Ludvíkovic přichází prudké klesání do Děčína. Trefit se v hustém provozu centrem a přes Labe k nádraží mi taky něco času zabralo. Zbývá vrátit kolo, vyfasovat zpět tisícovku zálohy  a sotva stíhám další spoj v 18.09. Ale je červen, den dlouhý, vedro k padnutí. Času dost. Odpočinu si ve vlaku. 

Ovšem ouha! Dobrodružství pokračuje. Rychlík uvízl v Ústí nad Labem. Ještě že souprava je klimatizovaná. Výpadek napájení - někde spadla trolej, zpoždění nabírá asi hodinu. V Praze tak zmeškám další přípoj na Pardubice. Nakonec odjíždím z hlavního nádraží Metropolitanem ve 21.09.  Doma po desáté večer. 

Usíná se mi krásně. Sice jen nějakých 75 kiláků na kole, ale těch zážitků!