Oblíbené příspěvky

úterý 24. července 2018

Jarní rozježdění

Naskytla se mi možnost strávit příjemný víkend v Orlických horách. Parta přátel zamluvila penzion Malý v Petrovičkách. Termín se upřesňoval postupně - letos vychází svátky jara na úterý, stačí si vzít v pondělí volno. Jenže já pracuji v nepřetržitém provozu, tak mi je to tak nějak jedno, jen potřebuji znát konkrétní termín. 

Naložil jsem kola a v sobotu 5. května 2018 autem s Romčou vyrazil do Petroviček, součásti Mladkova. Počasí slibovalo nádherné zážitky. Po ubytování zbývalo celé odpoledne na malé "rozježdění". Považoval jsem ho za zásadní, neboť na svém patnáct let starém horalu jsem, po zkušenostech z předchozího výletu, nakonec musel měnit celé středové složení. Fungovalo ovšem bezvadně.
Jako cíl jsem zvolil nedaleké polské městečko s česky přeložitelným názvem Mezilesí. Nebylo daleko a vzhledem k tomu, že jsem skrze něj v předchozích letech projížděl v podstatě bez zastávky, zasloužilo delší zastávku.

MEZILESÍ

Cestou z Petroviček jsem se poprvé vydal na křižovatce pod Adamem  (neboli turistickou chatou Kašparka) dolů do Kladské kotliny. V táhlém sjezdu jsem si povšiml zaparkovaných aut a nevýrazné cedule "smažalnia pstruhóv" a briskně jsem zastavil. Bylo sice po obědě, do večeře daleko, ale neochutnat něco ze zdejší nabídky by bylo hříchem.

Pstruží farma v Kamienčiku.
Zahradní restaurace v Kamienczyku, toho času ani nevyznačená v Mapy.cz, se stala již obecně známou mezi českými turisty a zastávka zde stojí opravdu za to. Nejen že tu u bazénu líhně lze zakoupit opečené ryby, ale děti si mohou zachytat na zdejším rybníku.  Platil jsem zlatými, ale berou tu i české koruny v nijak zvlášť nenadsazeném kurzu.
Po takto neplánovaném občerstvení jsme sjeli do lokální metropole Mezilesí. Namířeno jsem měl do zdejšího zámku, kde bych teoreticky mohl uplatnit slevu z předchozí návštěvy Polska. O to ale nešlo. Vrtalo mi hlavou, kde ten zdejší zámek stojí. Tolikrát jsem tudy projížděl při cestě na Kralický Sněžník, a nikdy jsem zámek neviděl. I dnes jsem se zeptal paní na náměstí, kde může být vchod. "Tady ho máte", máchla rukou přede mne, no takovou barabiznu bych nečekal. Je úctyhodné, že tu zůstala památka na středověké časy, ale zasloužila by si více pozornosti = peněz. Funguje tu prohlídkový okruh, restaurace, ale ke středověkému půvabu zatím daleko. Doufejme, že jen "zatím".

Vnitřní průčelí zámku v Mezilesí.
Nevýhodou té Kladské kotliny je, že do českých pohraničních kopců je nutné zpátky nastoupat. Zvolili jsme tedy úzkou hlavní silnici Mladkov - Mezilesí a pozvolna stoupali do Čech. Jasné, i když chladné počasí by nám nevadilo, ale ten silný vítr byl protivný. Není divu, že jsem vítal všechny záminky někde se na chvilku zastavit. Jako třeba u pohraniční pevnosti - pěchotního srubu Na růžku.

K pevnosti Na Růžku. 

Pak už nezbylo nežli nastoupat z Mladkova do Petroviček a těšit se na grilování večeře.

NERATOV

Neděle 6. května 2018 nás probudila opět do nádherného slunečného dne. Bohužel opět větrného. Naplánoval jsem nenáročný výlet údolím Divoké Orlice. Hlavně jsem chtěl Romaně ukázat neratovský kostel Nanebevzetí Panny Marie. Hodně se o něm mluví a zaujal mě nedávno při příležitosti tradiční bikerské akce.
Pokud hodnotím trasu jako nenáročnou, musím si lehce odmyslet přesun přes hřeben hor v Českých Petrovicích a v podstatě pokaždé návrat do Petroviček do kopce.
Každopádně sjezd do Zemské brány a zastávka u opraveného mostu přes Divokou Orlici je parádní zážitek.

Divoká Orlice z mostu v Zemské bráně. 
Pak už zbývá vystoupat od řeky Bartošovicemi  a dál putovat příjemnou asfaltečkou širokým údolím řeky proti jejímu proudu. Lesy střídají louky, vyhlídka na Bystřické hory

Za řekou Bystřické hory v Polsku. 
je pastvou pro oči, a najednou se vynoří Neratov.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově. 
Kostel Nanebevzetí Panny Marie se stává mimořádným duchovním místem. Boží přítomnost je tu propojena s lidskými osudy. Sama historie kostela je velmi pohnutá, stejně jako jsou pohnuté osudy obyvatel, které jej odedávna navštěvovaly.
Teprve podruhé (poprvé viz blog) vstupuji do tohoto chrámu lidských a krajinných osudů a znovu se mne zmocňuje zvláštní pocit maličkosti v moři času a odpoutávám se od reálného světa pohledem skrz prosklenou střechu a jako Andrej Bolkonskij sleduji šedobílé mraky plynoucí po blankytném nebi.  Sklouzávám k oltáři, velmi svébytně zhotoveném a zapadajícím do nadčasového až futuristického vzezření vnitřních prostor.  Nemohu se nabažit nezvyklé hry světla a šera. Hledám nějaký vizuální zážitek, ale je jich tu přemíra. Nejraději bych tu byl chvíli úplně sám.


Nový inventář kostela. 
Procházím nástěnky. Jsou aktualizované, jak se zdá. Zajímá mne zejména stavební budoucnost této svébytné památky. Těším se na nové makovice, schodiště, nadčasový inventář. Přidávám do kasičky, aby to šlo rychleji. Zbožné přání..
Někdy v sedmdesátém pátém roce (míněno minulé století, samozřejmě) jsem se zastavil v Senetářově. Stojí tam futuristická kaple, postavená v době zadupaného obrodného procesu po devětašedesátém roce. Poprvé jsem se tehdy setkal s moderní výzdobou sakrální památky. Proti Neratovu hadr, říkám si tu... Nelze srovnávat.

Větrné počasí je chladivé, ale na dobré pivo není nikdy pozdě. Těšil jsem se na ochutnávku zdejšího Proroka. Neratovský obchůdek byl, byť v neděli, bohužel zavřený, ale ve zdejší restauraci mi podali "pivo přes ulici", Mohl jsem si tak vychutnat výtečný nefiltrovaný mok.

Pokračujeme příjemnou asfaltkou a nemohu se nabažit žluté záplavy. Na rozdíl od řepkou zamořeného Polabí, tady je tvořena spoustou pampelišek...

Louky u Orlického Záhoří. 
Další zastávka byla až v [restauraci nad kostelem] v Orlickém Záhoří. Tentokrát s obědem. Zdejší zahrádka je moje oblíbená,  zato jezírko u ní poněkud skomírá.

Malinko mne překvapili polští strávníci, kteří zde zrovna dojídali. Měl jsem s sebou Zloté a uvažoval jsem o obědě v nedaleké polské restauraci Jagodna. Tak jsem se jich zeptal - nevěděli. Zato čeští cyklisté od vedlejšího stolu mi ochotně napověděli, že tam otevřeno je.

Původní plán navštívit Zieleniec mi Romča rezolutně zamítla. Vzdálili bychom se, a přece do Petroviček budeme zase muset hnusně stoupat! Zahájili jsme tedy návrat. Ovšem tentokrát po levém břehu Divoké Orlice. Stále se nemohu nabažit toho slastného pocitu přejíždět (dnes již neexistující) celnici bez zastavení a vyndávání pasu. Poláci nedávno opravili tu komunikaci, předtím málem neschůdnou, na perfektní asfaltku, konkurující té na naší (české) straně (po které jsme přijeli).
Ovšem na rozdíl od českého území, na tom polském, respektive sudetském, je tak málo nemovitostí, že je to až nepochopitelné. Když už, tak nějaká ruina. Sakrální památky jako by sem ani nepatřily. Těšil jsem se tedy na rekreační středisko u rybníka nad Orlicí.

Rekreační středisko Mostowice. 
Stáli tam zrovna čeští motorkáři, tak jsem se optal, zdali by bylo k dispozici občerstvení. "Musíte dovnitř, u pultu si objednat", odpověděli mi. I zašel jsem dovnitř, čekal dobu u pultu, nikde nikdo. Středisko vpravdě rekreační. 

Nakoukli jsme k rybníčku, jakési molo také "mělo dovolenou". Nezbylo než pokračovat.

Další zastávku jsem učinil u jakéhosi kostelíka při cestě, který se nějak záhadně mění na vzpomínkové místo někdejších sudetských spoluobčanů.

Kostel v Poniatówě. 
Státní hranici jsme opět překročili v Bartošovicích a stejnou cestou odsud jsme nastoupali do Petroviček.
Večerní grilování nám nečekaně zpestřili muzikanti...


Nutno poznamenat, že penzion Malý je sice pěkné místo pro dovolenou, ale tu zimní si tu nedovedu příliš představit. Tedy pokud zrovna nespíš v apartmánu. Na pokojíku bez sociálky, kde jsem spal, bylo stěží místo na všechny cyklistické věci, tak si nedovedu představit, kam bych asi odkládal zimní oblečení, zvlášť třeba promočené. Toaleta na patře má nouzový sprchový kout, kde se v pozoru sotva dá pořádně umýt. Navíc tím blokuješ návštěvu záchodu, pokud tedy zamkneš.


STEZKA V OBLACÍCH

Zatímco většina přátel navštívila jednu z největších atrakcí v rekreačním středisku Dolní Morava už v pátek, já s Romčou tam vyrazil až v pondělí 7. května 2018. Už po ránu bylo celkem teplo, ale opět se brzy zvedal silný vítr, větrovku jsme nemohli vynechat. Po hlavní silnici přes Mladkov jsme zamířili na východ, ale v Lipce jsme odbočili na poklidnější silničku kopírující z povzdálí hranice.

Na silničce v Dolní Lipce. 
Ta obec zabírá i při těch málo staveních docela velkou rozlohu, neboť se skládá z částí Dolní, Prostřední a Horní. Tam jsme se vrátili zpět na hlavní silnici do Červeného Potoka, z jehož hřbitova jsem mohl pozorovat sportovní areál Dolní Moravy s naším dnešním hlavním cílem.

Výhled ze hřbitova v Červeném Potoku. 
Nostalgicky jsem zavzpomínal na dávné časy mých gymnazijních studií, kdy jsem tudy snad někdy v létě  osmasedmdesátého roku projížděl coby brigádník na stavbě trafostanice pro budoucí rekreační středisko Dolní Morava. To se ještě silnička vinula ostrou kličkou na uzoučkém mostku  přes železniční trať, dnes nahrazeném standardním mostem obvyklého vzhledu.

Byť v pondělí, hemžilo se centrum množstvím turistů, namnoze polských. Po ostrém závěrečném stoupání k dolní stanici lanovky jsme si dali malé občerstvení a zakoupili sdruženou vstupenku za 350 Kč/os, zahrnující jízdu tam a zpět a vstup na naučnou Stezku v oblacích. Slunce pálilo, dole bylo docela vedro i přes protivný vítr, ale u horní stanice jsme rádi zase vytáhli větrovky.  A vytáhli bychom i zimní bundy! Nejen že fouká vichr, ale přičítá se i teplotní gradient, přece jen smělá konstrukce je ve výšce 1116 m nad mořem. Pobavilo mne, jak někteří turisté tuhle skutečnost podcenili, strkali ruce pod tričko nebo vytahovali nejrůznější pokrývky, aby se trochu zahřáli.

Stoupám velmi pozvolna po chodníku, který dělá tuto extravagantní rozhlednu přístupnou i vozíčkářům a dětem v kočárku, a pročítám si většinu textů zdejší naučné stezky, zachycující jak dějinné, tak místopisné okamžiky okolního prostoru.

Konstrukce pohledem zespod. 
Zamýšlím se nad historickou kličkou, kterou se tu autoři vypořádali s dosud nepříjemnou kapitolou odsunu Němců na konci Druhé světové války. Bezvýchodné hledání viny na jedné či druhé straně je shrnuto konstatováním, že proces vlastně započal v brzkém středověku pozváním německých řemeslníků českými panovníky. Zajímavý názor, něco na tom je...

Tlačím zip bundy pod krk a snažím se vyhledat místo na sluníčku a za větrem, což je téměř nemožné. Vyhlídka je opravdu fascinující. Navíc, proti "obyčejným" rozhlednám, se tu neustále mění perspektiva a s každou zákrutou se vyjevují nové detaily v krajině pod nohami. Viditelnost je vcelku dobrá, ovšem nikoli vynikající. Krkonoše téměř nerozeznám. Vyčítám si,  že jsem nechal na pokoji dalekohled i teleobjektiv, to je závažný nedostatek. Výhled na masív Kralického Sněžníku je impozantní

Kralický Sněžník 1424 m n.m. z horní partie Stezky v oblacích. 
Na samém vrcholu rozhledny je lechtivé místo, zejména pro lidi nesnášející výšky. Pružná konstrukce, podobná trampolíně, umožňuje průhled na samou patu rozhledny, z výšky nějakých padesáti metrů. "Selfíčka" tu jdou na dračku.

Měním poněkud svůj původní názor na tuto stavbu. Vyčítám jí, že překračuje horizont z některých úhlů pohledu v okolní krajině. Není jich tas tolik a zasazení rozhledny pod vrchol, na kterém klidně mohla stát, tlumí rušivost této stavby.

Hledáme nějakou klidnou hospůdku na oběd, ale v centru rušno a narváno, o klientelu tu není nouze. Našli jsme jednu na červenopotocké straně Moravy, ale na terase spousta neposedných děcek a uvnitř zadáno. Zas nic. 

Zlákalo nás muzeum opevnění - KS5 U Potoka, s odbočkou na konci obce. Trochu jsme museli hledat cestičku, na kole až k bunkru se nedá úplně dojet. Ale jak se píše na jejich webu, pracuje se na tom

Muzeum U Potoka v Dolní Moravě. 
Je úžasné sledovat, kolik práce odvádějí ty různé spolky vojenské historie. Pomalu každá větší pevnost má své vlastní muzeum. Tisíce odpracovaných hodin. Klopotná námaha se sháněním autentických zbraní a vybavení. Přitom ten rozsáhlý systém nikdy nebyl použit, ba ani zcela dobudován a vybaven. 

Aby toho nebylo dost, vzpomněl jsem si na jednu pevnůstku, kdysi téměř součást nádraží v Červeném Potoku. KS8 U Nádraží jsme nemohli minout.

Pevnostní srub U nádraží na nádraží Červený Potok. 
Vraceli jsme se prakticky stejnou cestou zpět, jen mezi Dolní Lipkou a bývalou celnicí Lichkov jsme se přiblížili maximálně hranici polňačkou přes usedlosti kolem kaple Panny Marie.
Kdysi jsme tu s bikery při tradiční akci Sněžník po průjezdu celnicí dávali lahváč v hraničním obchůdku, dnes už jen chátrající budově u parkoviště.
Nakonec jsem nepohrdl občerstvením u Vietnamce v bývalé samošce v Lichkově.

Žádné komentáře:

Okomentovat