2018: první letošní cyklistika

Bývaly časy, kdy jeden mohl zajít v Pardubicích na železniční nádraží kolem 7. hodiny, a naskytlo se vícero příležitostí, kam odjet dálkovým spojem. Historie Československa i dnešního Česka je podivně protkána přetvářením krajského uspořádání, což v posledních letech vede k velmi protichůdným požadavkům na veřejnou dopravu, čímž jsou nesystematicky likvidovány železniční spoje. Krajské hranice takto rozdělily i koleje na "krajské" a pokud se sousední kraje nedohodnou, nedá se ani mezi jejich centry cestovat bez přestupování. Teoretické zlepšení dopravní obslužnosti metropole (hlavně třeba pro velkofabriky a supernemocnice) je v přímém rozporu s turistickým využitím železnice k výletům do vzdálenějšího okolí.
A tak se stalo, že  jsem málem zešílel u počítače, když mi nabídl první sobotní ranní spoj do Ždírce místo obvyklého kolem půl sedmé ze Závodiště stejný až skoro před osmou hodinou! Nějakých pětačtyřicet let jsem jezdíval na výlety či závody tím ranním spojem. I přes to jsem přivítal kámošovu nabídku celodenního výletu, zvlášť v situaci, kdy kvůli zaměstnání mám volných jen polovinu víkendů v roce.

S obavami jsem se vydal v sobotu 14. dubna 2018 na zastávku Staré Jesenčany a usadil se v 7:43 i s kolem do soupravy Regio Nova směr Žďárec u Skutče. S obavami proto, že předpověď počasí slibovala nádherný den a v tak pozdní dobu jsem očekával nápor cykloturistů. Nastoupit jinde než ve výchozí stanici bylo velmi riskantní.
Naštěstí se obavy nenaplnily a narváno nebylo. Zbytečná patálie byla ale s bicyklem, neboť univerzální místa, kam se věší kola, byla okupována necyklisty na skládacích sedačkách pod nimi. Asi bych musel požádat průvodčího, aby umožnil zavěšení kola, zjednodušilo by se tím nastupování i vystupování. Posadil jsem se tedy na kolo a zavěsil se rukama na madla u stropu.
Nebýt nutného přestupování ve Žďárci (viz úvod; na internetu bylo uvedeno "bez přestupu", ale dosud spojené dvě soupravy se musely rozdělit, probíhala by cesta zcela klidně.

Vypadalo to na nějakou turistickou akci, když se ve Ždírci nad Doubravou vyhrnula hromada vandrovních a vyslechli si pokyny. Ty se ovšem nás dvou bikerů netýkaly a chutě jsme vyrazili na cestu. Instinktivně jsme udržovali směr Staré Ransko v ulicích nové Ždírecké zástavby. Překvapila mne tu příjemná vyhlídka na zřejmě umělém pahorku cestou ke sportovnímu areálu hasičů.

Vyhlídkový kopeček ve Ždírci nad Doubravou.

Miluji rozsáhlé lesy zdejšího sdružení a těšil jsem se na cestu k Velkému Dářku. Použili jsme žlutou turistickou značku a v chladném, ale slunečném dopoledni se blížili Hluboké. Tam na mě čekalo překvapení. Setkání s Josefínou před penzionem U Strašilů bylo impozantní!

Betonová socha ve Hluboké. 

Málem jsem spadl s kola. Kdo je ten umělec, který dokáže z betonu vytvořit dílo vskutku mistrovské? Nemám internet v mobilu, abych to hned zjistil. Vynechal jsem proto nevědomě jeho další dílo po cestě.
Prosmykli jsme se přes Radostín a přestoupili na modrou turistickou značku, abychom minuli vřesoviště zdejší rezervace a přiblížili se prameništi Sázavy - Velkému Dářku.

Velké Dářko z hráze.

Asi bychom nepohrdli zdejším bufetem, ale bylo brzy - jak časem, tak roční dobou. Bundičku jsem sice ještě nesundal, ale sluníčko pěkně hřálo. Setkali jsme tu s dalším dílkem zmíněného umělce.
Přes Škrdlovice jsme po červené zamířili do lesů pod Tisůvkou (+ 800 m n.m.), abychom ji změnili na modrou do Vojnova Městce.
Tam jsme se ocitli také relativně brzo - selátko bude až navečer, teprve se chystá...

Grilování v hostinci, Vojnův Městec.

Co ale čert nechce - v terénu mi přestává řadit přesmykač. "Talíře" už jsou zřejmě za hranou použitelnosti, nemohu se pouštět do "větších akcí" a snažím se šlapat na "velkou pilu".

Nebránilo nám to posvačit ze zásob a ionťák vyměnit za "rezavou vodu" z Černé Hory.
Další postup byl trochu dobrodružný. Měli jsme vyrazit po žluté, ale ta vedla jinudy, než ukazovala mapa. Jistě, do Hlinska bychom dorazili i po silnici, ale máme přece terénní stroje! Tedy kámoš si pořídil neobvyklý - cyklokrosové kolo. V moderní době, kdy už výrobci kol nevědí, čím zaujmout pro další zvýšení produkce a vymýšlejí "gravelbiky", není se čemu divit.
Vyrazili jsme cestou podle staré mapy - a skutečně v jejích stopách nalezli zašlou turistickou značku na okraji lesa.
Lesem to sviští, Zalíbené, Studnice, Hlinsko za kopcem. Kámoš zůstává pozadu. Něco se děje. Aha, prasklý drát v zadním kole. To už nebude moc do terénu.
Sjíždíme do Hlinska, u Pavlousků dáváme poradu, jak dál. Už to bude po silnici.

Odpolednem svištíme po červené opatrně do Srní, po silničkách Petrkov, Rohozná, kolem Stezky mladého lesníka do Nasavrk. Rozloučení Pod lipou, z kámoše pardubáka se stal železný horal a já se vracím do Jesničánek.
Zbývá mi průjezd Peklem a Slavickou oborou, pak už klasicky - Práčov - Svídnice - Slatiňany -

Chrudim - Medlešice (poslední "dotankování" v Pivovarce) a  Dřenice - Třebosice - Staré Jesenčany.

Možná 95 km, ale nádherných!