Zpráva z VÁNOČNÍHO VÝLETU 2025

 Když jsem hledal téma letošního Vánočního výletu, tak mě mezi různými úvahami zaujal motiv toho loňského. Zejména kvůli počasí a hlavně absenci sněhové pokrývky, nebo varianty s deštivým počasím. Vyklubalo se z toho, de facto, zakončení toho před rokem. Termín 23.12. zůstává tradiční.

V úterý 23. prosince 2025 jsem na perónu čtvrtého nástupiště hlavního nádraží v Pardubicích vyčkával příjezdu osobního vlaku na Třebovou v 8:48 h. RegioPanter dorazil načas. Přestup na Borohrádeckou trať v Moravanech proběhl svižně. Příjemně vytopená, ostatně jako předchozí vlak, RegioNova už čekala. Zbývající jízda byla ale krátká. Po dvou zastávkách konečná v Holicích. Provoz do Borohrádku, tedy do sousedního kraje, nebyl od roku 2018 objednán. Vystoupil jsem do šedivého, navlhlého přítmí.

Nádraží v Holicích.

Zelený trávník kolem opravené staniční budovy vypovídá o tom, že zima ještě nezačala. Vlaková souprava se asi za hodinu vydá nazpátek, tak já budu teď pokračovat v její dávné cestě. Vydávám se po modré značce, abych se na konci města přesunul přímo na železnici a začal drobnými krůčky cupitat po, většinou zde betonových, pražcích. Přestože je zde provoz několik let zastaven, trať není prakticky nijak zarostlá, na rozdíl od jejího druhého konce u Heřmanova Městce, kde se nejezdí už patnáct let. 

Docela fouká, je trochu nad nulou a zapínám zipy a nasazuji rukavice. Čeká mě dlouhý úsek otevřenou krajinou mezi poli. První táhlá rovinka.

Sporadicky se podle trati povalují plechovky od "energeťáků", občas piva, nebo malá PETka. V remízku lesa u trati nacházím stopy ohniště. Několik posedů stojí poblíž dráhy, také lizy pro zvířátka. Tak se zabývám myšlenkami, kde se tu asi ty odpadky vzaly. Zahodili je z okénka dávní cestující? Nebo že by myslivci byli nepřátelé přírody? Nebo snad omladina přesunující se do remízku k ohništi? 

Aniž bych si to výrazně uvědomoval, baví mě ty úvahy namísto přemýšlení, co napíšu na tenhle blog, nebo koukání do mobilu, jestli nepřišel nějaký příspěvek na Whatsapp. Přesto mám telefon po ruce. Snad poprvé vůbec na výletu nemám s sebou foťák. Rozhodl jsem se minimalizovat fotovýbavu na úkor tábornické výbavy, která mi zabírá větší část malého batůžku. Na druhou stranu táhnu ještě kamerku, která pořídí zdejší video. 

Konečně rovinka skončila, střídá ji táhlý oblouk. A u něj nečekaný objev. Památníček z Druhé světové války.

Osamělý pomníček u trati. 

Co se tu odehrálo ten den? Jak skončil šestnáctiletý Jiřík? Žádné svíčky okolo nejsou. Ani květiny. Ani drony. Stačilo by pustit data na mobilu. To by bylo jednoduché. Něco si nechám doma pro umělou inteligenci. Napíšu to na konec příspěvku. 

Šlapu dál. Trať klesá do mírného úvozu. Něco tu na mě krásně září ze svahu.

Penízovka sametonohá.

Stačilo by vytáhnou mobil a pustit data. A pak vytáhnou kudlu a sáček a tu dobrůtku sesbírat. Stejně nemám místo v batohu. Škoda. Stydím se, že zas tak houby neznám. 

Šlapu dál, rovinka se zdá opět nekonečná. Rozděluje početné stádo srnek, které mne i přes protivítr asi nějak vycítily. Na polích vlevo jich je nejméně dvacet, napravo pak aspoň deset. To se jim to pase na zbytcích kukuřice. 

V dalším táhlém oblouku se pod obcí Koudelka začíná trať zvedat a za silničním přejezdem už je dokonce vidět horizont na ní. 

A na horizontu zastávka. Už asi hodně dlouho neslouží svému účelu. Dávno už České dráhy prodaly většinu drážních domků i s pokladnami. Kdopak asi koupil tuhle? Za budovou sviští motorová pila a vedle domu smeťák. Nechci hádat. Asi bych to uhodl. 

Další oblouk a táhlá rovinka až do lesa. Z návrší je pěkný rozhled. Nečekaně fotogenická zvlněná krajina, která je z této komunikace, proti silnici, daleko lépe vstřebatelná. Klid, ticho, žádné zvuky. Už jen to sluníčko by se hodilo. Spíš to vypadá na déšť. 

U náspu se objevuje komunikace, ale v jiném  významu.

Svědek dávných časů. Tohle technické dědictví našich předků už dávno nefunguje. Už jenom jako tajná schránka. Kdypak asi naposledy tu prošel pochůzkář? Letos už nešel? Nebo nahrával pochůzku do mobilu či podobného blackberry? 

A co moje aktuální pochůzka? Co ukazuje? Zírám na koleje. Jsou pěkně rezavé. Kus dál, už v lese, ne tolik. Že by tu občas něco projelo? To spíš v lese má koroze jiný tvar... 

Už se taky hlásí hládek. A zrovna se blíží nádraží! Fiktivní. Bohužel. U cyklostezky z Velin do Borohrádku. Ale se střechou nad hlavou!

Fiktivní zastávka Veliny.

Rozdělávám miniohýnek. Z doneseného dřeva. Mokré z okolí by nehořelo v tak malém ohýnku. Je nacucané vodou. Na podobném místě, jako loni. Brzy už baštím, ale nesedím na "nádraží", protože musím foukat do ohýnku. Obídek to byl dobrý.

Do Borohrádku už to není daleko. Přicházím po železnici, na hradle na mě divně pokukují nádražáci. Zrovna přijíždí osobák od Chocně, ale po jiné koleji. Přecházím kolejiště a jsem v půvabném městečku. Drobné nákupy, Ježíšek nečeká. A co to vidím? Že by tu volili místního papeže? Z komínka stoupá bílý kouř...

A hospůdka. Překvapila. Většinou se tu zastavuji na kole na venkovní zahrádce, která prošla významnou rekonstrukcí. Je zima na zahrádku. Vcházím do útulné hospody. Nestačím se divit. Prochází plíživou rekonstrukcí! Zvýrazňuje klenby v lokále, nová kamna, WiFina, elektřina ještě místy čeká na finál.. Výtečná polévka, skvělé Qurritos a k tomu slušný Radegast. Pochutnání...

Čas kvačí. Chválím Dráhy. Během večeře si totiž mobilem kupuji jízdenku domů. Jsem tu tak uprostřed tratí na obě strany: přes Choceň, nebo přes Třebechovice a Hradec. Přichází na řadu varianta přes Hradec. Ještě se otáčím po ztemnělém náměstí a mířím k nádraží. Odjezd 17:19 načas. Vyhřátý Shark, paráda. Na přestup v Týništi šest minut. Přesně na minutu, příjezd i odjezd. Sedm minut na přestup v Hradci. Stopro. Přecházím do třetího vlaku. Příjemně vytopený, rozsvícený, zavírají se vrata mažu do Pardubic. "Zastávka na znamení" slyším u tří zastávek, projedeme krokem, nikdo nevystupuje, jen ve stéblové - obci, zbrusu nová zastávka. Nádraží Pardubice - na minutu přesně 18:28. Hodina deset minut, slušné na dva přestupy. To je teda Švýcarsko! Smekám...

V Pardubicích zkouším, jestli to Švýcarsko funguje i nadále. Na černo odjíždím do zbrusu nové konečné na Pardubice - Centrum. Vážná chyba - první vagón je tu poslední, nedal jsem si pozor a nepřeběhl na druhý konec soupravy. Vybíhám do podjezdu, blbě se mi běží v pohorkách. Už vidím jedničku trolej domů ze 17. listopadu. Jede načas - 18:33. Ujíždí mi před nosem. Za chvilku pětka, jen zastávku. Hmm, tak od semaforů Skřivánek domů pěšky. Jo jo, ten přeskiláček navíc k těm asi patnácti nachozeným, už mě nezabije...

Ano, ještě o tom padlém na poli u Holic:

Jiří Balcar padl jako účastník Holického povstání 5. května 1945. Podle historických pramenů zahynul při snaze získat zbraně z odstaveného železničního vozu, když povstalci útočili na vagóny s výzbrojí, aby se mohli bránit proti německým jednotkám.