Až přišla jedna debata s kamarádem. Ne o ženských ani politice, nýbrž o lidstvu. Kde se tu vzalo? Jsme ve vesmíru sami? Již od jinošských let znám Drakeovu rovnici. Proto jako zastánce odpovědi ANO, jsem dostal "šrouby do hlavy". Kámoš mi totiž půjčil knížku od Zecharia Sitchina. Dvanáctá planeta. Přečetl jsem ji jedním dechem. Můj dosavadní zásadní postoj velmi zviklala.
Jsem dodnes poněkud pyšný na to, že jsem mohl sledovat v přímém přenosu sestup prvního člověka na Měsíc 21. srpna roku 1969. To si snad ani komunisté po okupaci roku 1968 nemohli dovolit v televizi nenabídnout. Tyhle záběry sledovalo tehdy celé lidstvo.
A jsem také pyšný i na to, že jsem zažil celou éru amerických raketoplánů. Nejde v jádru o pýchu. Vžívám se do jakési nostalgie, že už není, co bylo ohromující. Startovat do vesmíru se silnou lodí a vracet se jako větroň po průletu atmosférou bylo fascinující. Stálo to také nějaké životy. Bohužel se ukazuje že z lidské liknavosti.
A to už není pýcha, ale jakési sevření hrdla při pomyšlení, že poslední člověk, který opustil měsíční povrch, tak učinil v roce 1972. Náhodou to byl kosmonaut s českými kořeny Eugene Cernan. Připadá mi absurdní, že letos je člověku, který nemůže pamatovat lidstvo na Měsíci, už šestačtyřicet let.
Dalo by se říci, že jsem zajásal, když se z hlubin americké technokracie objevil vizionář, dnes bych řekl snílek, Elon Musk. Zná ho celá planeta. Jeho plány na dobytí Marsu jsou úchvatné. Zdali reálné, je otázka, ale to nevadilo ani Juliu Vernovi. Odeslat posádku, ještě v tomto tisíciletí, na založení kolonie na Marsu, je vskutku odvážná myšlenka.
Tady se mi scházejí myšlenky na původ lidstva do jedné otázky. Odhalí výprava pozemšťanů dávná tajemství Marsovské civilizace? Sitchin tvrdí, že je jen překladatelem starých sumerských textů. Píše se tam, údajně, o stížnostech marťanských dělníků Igigů na zhoršující se klimatické poměry na té planetě.
Zásadním impulsem odjet v úterý 19. června 2018 do Brna na výstavu COSMOS DISCOVERY, však bylo setkání s americkým astronautem, skrze jeho ženu příznivcem České republiky, Andrew Feustelem. 4. srpna 2011 byl se svou ženou Indhírou hostem i v Pardubicích
 |
| Indhíra a Andrew Feustelovi. |
Tento sympaťák je pro mne ztělesněním smělého průkopníka, jak jen bych mohl pojmenovat jeho odvážnou práci za hranicemi zemské atmosféry. Byl to právě on, kdo se zásadním způsobem podílel na opravě velkého průšvihu NASA při misi k Hubbleovu vesmírnému teleskopu v roce 2009. Tehdy to bylo s pomocí raketoplánu.
Znovu jsem mu držel palce při jeho letošní třetí misi na oběžnou dráhu k ISS. Letěl tam tentokrát na palubě lodi Sojuz MS-10. 4. října 2018 úspěšně přistál Andrew s posádkou v kazašské stepi. Těším se, že se zastaví opět v Pardubicích na besedě a že mu budu třeba moci položit otázku jak vnímá rozdíl mezi letem v raketoplánu a v Sojuzu.
Tato otázka byla pro mne hlavním impulsem pro návštěvu výstavy v Brně, abych mohl osobně porovnat obě prostředí kosmických lodí. A skutečně to byl neopakovatelný zážitek. Výstava totiž umožnila toto srovnání každému návštěvníkovi.
Mohl jsem nakouknout jaksi "přes hlavu" do kokpitu Sojuzu
 |
| Pohled >shora< do kabiny Sojuzu. |
a zděsit se relativně stísněného prostoru, který musí kosmonauté sdílet cestou k ISS. Nedovedu si představit, že bych měl v takovém prostoru cestovat někam pomalu dva dny. Zrovna v současné době se pokouší ruská kosmická agentura připravit zkrácenou cestu k vesmírné stanici na pouhých pár hodin, ale jaksi se zatím nedaří. I tak to bude "husarský kousek".
Naproti tomu si může návštěvník výstavy živě přestavit na modelu ve skutečné velikosti, jak asi vypadal kokpit amerického raketoplánu
 |
| V kokpitu amerického raketoplánu. |
Je to naprosto nesrovnatelné. Asi jako cestovat Velorexem nebo Mercedesem. Už z tohoto hlediska mi připadá zánik programu Space Shuttle jako černá můra. Možná právě proto s nedočkavostí očekávám každý pokrok indické kosmické agentury ve vývoji jejího raketoplánu, když ten ruský Buran skončil nezaslouženě na smetišti dějin.
Rád jsem si prošel celou výstavou s multimediálním ovladačem v ruce, v kostce tak bylo možné si vyposlechnout informaci o příslušné sekci. Podrobně si mohl člověk ještě něco přečíst na panelech, občas jen v angličtině. Byla tu i zmínka o Vladimíru Remkovi, představiteli třetí národnosti, která se vydala do kosmu. Tehdy to byl spíše propagandistický komunistický počin, ale můžeme být pyšní, že i v naší zemi se našel odvážlivec (byli dva, nesmíme opomenout Oldřicha Pelčáka), schopný vydat se do vesmíru.
Výstava připravila průřez dějinami dobývání vesmíru, i když v současném měřítku již nestačila pojmout rozlehlou škálu aktivit. Chyběly tu zejména artefakty od Space X, jejíž mnoho startů již proběhlo. Ale do budoucna asi tudy nevede cesta, hromadit "šrot" jen k dokumentaci vesmírného podnikání.
Postrádal jsem také širší zmínku o dalekohledu Hubble, příběhu jeho opravy, a zejména žádostivě očekávanému nástupu jeho nové alternativy Jamese Webba.
Mým největším favoritem v současnosti je britská technologická společnost Reaction Engines, kterou snad potká sláva a projekt jejích "tří rakeťáků" SKYLON spatří světlo oběžné dráhy Země v nejbližším desetiletí. Podobně jako raketoplán bude možné cestovat až na oběžnou dráhu Země a zpět - spíše jako letadlo, než raketa.
Žádné komentáře:
Okomentovat