UNESCO hrad na Spiši, Sivá brada a trochu doslov...

Jak jsem tu už napsal v předchozím příspěvku, podařila se mi krátká dovolená na konci června na Spiši, Slovensko. Podíval jsem se po letech do Slovenského ráje. Ale to nebylo všechno..

Neměl jsem původně v plánu navštívit Spišský hrad. Jeho pohlednice, uložená v pouzdru mé turistické mapy, však uhranula Romču natolik, že přes svůj momentální zdravotní handicap trvala na jeho návštěvě. Z Hrabušic, místa dočasného pobytu, to je nejvhodnější cestou přes čtyřicet kilometrů. Ty ovšem stojí za to...

Spišský hrad od západu.

Sotva že jsem se "dostal" z jakéhosi zánětu horních cest dýchacích těsně před odjezdem, dostala mizernou rýmu Romča. Auto jsme s sebou neměli, proto jsem se divil, že její odhodlání přetrvalo.
Nějaká přímá cesta bohužel neexistuje, tak jsem zvolil jízdu přes Spišský Štvrtok na silnici první třídy a po ní přes Levoču. Na počátku nás provázela fantastická vyhlídka:

Panorama Vysokých Tater je úžasné.

Při tomto pohledu vzpomínám na tátovo vyprávění o turistice za jeho mládí. To se psala třicátá léta minulého století. Děda vlastnil jeden z prvních automobilů ve Spišské Nové Vsi, a jelikož pracoval u dráhy jako strojvedoucí na turnusy, měl čas na odpočinek nepravidelně. Když se vrátil ze směny a vyhlédl z okna domku, spatřil podobný výhled, naučil postupně malého synka připravit vozidlo a vyjet s ním před dům, aby si mohl aspoň chvilku zdřímnout. Babička zatím připravila svačinu a mohlo se vyrazit do hor. 

Jet po hlavní silnici se ukázalo být dobrým tahem. Místní nás totiž ubezpečili, že dálnice na Spiši byla nedávno uvedena do provozu. A bylo to znát! Bývalou "státovku" jsme měli málem jen pro sebe. Hlavní provoz se okamžitě přesunul na dálnici. Jak by ne, když dnes už "stará" hlavní po Spiši nesmyslně kličkuje, to asi "soudruzi" z Levoči nepřenesli přes srdce, že by do jejich města vedla jen odbočka..
Otázkou zůstává, jak si stát poradí s údržbou přibývajícího množství komunikací.

Levoča, perla Spiše, pozvolna mění svoji tvář. Či spíše se vrací ta její středověká. Snad tomu i napomáhá zařazení historického centra mezi památky UNESCO. Nese to spolu i drobná příkoří chudému pocestnému. Před třinácti lety jsem si tu mohl prohlédnout oltář Mistra Pavla vcelku bez překážek, zatímco dnes je nutné vytvořit skupinu a za poplatek jej navštívit s průvodcem. Ovšem za probíhajících restaurátorských prací je to pochopitelné.

Stará radnice, nyní muzeum. 

Je opravdu na co se podívat. Cyklista však nemá času nazbyt, pokud chce stihnout dominantu Spiše. Z hlavní, ne už tolik využívané silnice, jsou malebné rozhledy.

Krajina nad Levočou.

Náhle se přede mnou vynořuje místo, kdysi vyhlášené, jehož přesná poloha mi už dávno vyprchala z paměti. Zato v ní pevně zakotvily zážitky, s oním místem spojené.

Travertin na Sivé bradě.

Ano, je to Sivá brada. V šestašedesátém roce jsem v té nesnesitelné sírou páchnoucí atmosféře čerpal s rodiči údajně léčivou vodu. A v nedaleké salaši odmítal jíst poprvé nechutné halušky. Co bych za to dal, kdybych to mohl zažít znovu. Dnes tu na dálnici ani silnici žádné poutače nelákají, parkoviště je dávno uzavřeno, vývěr zaslepen, odér pryč. Voda zřejmě už byla svedena jinam, zbylo pár drobných vývěrů. Přesto jsem nejen fotil, ale i ochutnal.

Přehoupnout se přes kopeček a už se tu tyčí majestát Spiše:

Spišský hrad od východu. 

Vystoupat v asfaltem rozpáleném vzduchu kolem parkoviště na nádvoří hradu dá trochu do těla. Proto asi stojany na kola tu zatím nezavedli. Nicméně cyklisté jsou vítání. Nádvoří rozlehlého hradu je opravdu prostorné. A pokud nemáš dostatečný časový prostor, je opravdu lepší projít si za 6 € základní trasu s průvodkyní. Byl jsem velmi spokojen s jejím výkladem, šitým "na míru" spěchajících turistů. Mix základních dat s pikantními detaily života tehdejší společnosti mi maximálně vyhovoval.
Parádní počasí s dobrou dohledností nabízelo perfektní výhledy do krajiny. Takové, že byla zřetelně vidět další památka UNESCO: Spišská kapitula.

Výhled ze Spišského hradu na východ: Podhradie.

Zavítali jsme tam na dalším postupu. V horkém letním dni by byla návštěva katedrály svatého Martina vítaným osvěžením, a kdyby u pokladny tohoto o poznání méně navštěvovaného místa nebyla cedulka "přijdu hned", možná bychom se tam i podívali. Měli jsme ovšem v plánu ještě návštěvu Spišské Nové Vsi a čas postoupil tak, že bylo vhodné začít s návratem.

Ještě jednou jsme se ohlédli za tou impozantní krajinou  a v rozpáleném odpoledni jsme zamířili směr SNV. Ovšem ne všechno však vycházelo tak růžově, jak jsem to naplánoval. Vybraná modrá cykloturistická trasa č. 2855, zvolená podle mapy Cykloregión Spiš - jih, uvádí v textovém úvodu, že "všechny trasy vyžadují horská kola". Není to reklamní tah zdejších cykloprodejen, nýbrž reálná nutnost. Přesvědčili jsme se o tom právě nyní. Po místy drsném stoupání na místních rozbitých asfaltových komunikacích jsme dorazili do obce Domaňovce, kde bychom měli nastoupit do terénu a obloukem dorazit do SNV. Čas kvačil a představa možných terénních překážek rozhodla o pokračování po hlavní silnici. Dojezd po sice výtečné asfaltce, leč bez krajnice, byl v silném provozu také drsný. Bohužel morfologie zdejší krajiny a historický vývoj spojovacích cest jsou naprosto odlišné od toho v nám známém Polabí. Není co závidět slovenským trasérům, když mají pospojovat jednotlivé pamětihodnosti nějakou krátkou a zajímavou stezkou.

Podvečerní Spišskou jsme si užili občerstvením na hlavním bulváru kolem Radničného námestia. Romča výtečnou zmrzlinou a já neméně výtečným černým Šarišem.
Zůstávalo nějakých dvanáct kilometrů "domů" do Hrabušic.

Pro Čechy poněkud nevšedním zážitkem je setkání s Cikánským obyvatelstvem. Na Spiši, a nejen tam, je obvyklé, že obec bývá rozdělena dvě etnické čtvrti - "bílou" a Cikánskou. Možná je to zajímavé řešení palčivé národnostní otázky, ale každopádně je vymezeno, jak se kde chovat.
Pro opuštění Spišské Nové Vsi jsme zvolili červenou turistickou trasu č. 14, která sleduje po pravém břehu tok Hornádu, jak je uvedeno v cykloturistické mapě Cykloregión Spiš - južná časť z roku 2014.
Po opuštění asfaltu je to spíše pěšina, sloužící převážně venčení pejsků. Protíná místní komunikaci u mostu ve Smižanech. Stezka zde nemá upravený výjezd na ulici, musel jsem zastavit, jelikož hrající si děti nebraly žádný ohled na to, že přijíždí cyklista. Přes ten hlouček jsem nerozpoznal, že stezka dál pokračuje po stejném břehu a automaticky jsem zabočil na most a pokračoval na druhý břeh. Když jsem tam značení nenalezl, zastavil jsem pak uprostřed té cikánské čtvrti. Dojela mne Romča a okamžitě jsme se stali centrem pozornosti.
Pro našince je to poněkud nezvyklé, zvláště Romča se necítila komfortně. Děti s gustem zdravily, dospělí nabízeli pomoc za cigáro, když jsem vybalil mapu. Projeli jsme čtvrtí k železniční zastávce a pokračovali po silnici v požadovaném směru.
Dlužno dodat, že v době psaní tohoto příspěvku je podle Mapy.cz zmíněná červená trasa značena již po Mlynské ulici. 

P.S.

Lesáci v Ráji nemají na růžích ustláno. Zašlé informační tabule z komunistických dob, takto oslavující genialitu plánovaného hospodářství, hlásají porazitelnost kůrovce unikátním společenstvím smíšených lesů. Leč kůrovec o tom má opačné mínění a izolované remízky smrkových porostů postupně razavějí a berou za své a v úzkých soutěskách potoků připravují nejen turistům horké chvilky při prolézání vodopádů. Na mnoha místech jsou pobořené lávky nahrazeny provizorně ořezanými spadlými kmeny smrků a návštěvník si může připadat jako baletka na kladině.

Nemilým suvenýrem, dovezeným osobně z příjemného pobytu, se stala vyrážka. Povšiml jsem si jí až o den později, když jsem se sprchoval po závěrečném turistickém výletu. Po těle mi naskákaly pupínky vzezření asi tak rozškrábaného komářího kousnutí. Nešlo určit, zda šlo o nějakou "kopřivku" nebo pokousání třeba bodavým hmyzem. To druhé však bych zcela vyloučil, neboť pupínky se vyskytovaly pouze na ploše kůže, pokryté cyklodresem. Spekulace, zda mohlo nežádoucí reakci vyvolat požití minerálky na strarém prameni Sivé Bradě nebo v super novém prameni mezi obcemi Baldovce a Buglovce, nevede k výsledku. Vyrážka zmizela až zhruba po měsíci. Vzhledem k tomu, že postupně bledla, a moje zkušenost s kožními lékaři není valná, jsem nepodnikl návštěvu jejich ordinace.

V hlavě mi hlodá stále myšlenka na návštěvu doliny Kyselu, kterou jsem kdysi uskutečnil, ovšem z paměti se mi dávno vytratila. Tehdy bylo možné vyrazit z Kláštoriska do údolí potoka Kysel a dojít k soutoku potoků Malého a Velkého Kyselu. Po různých kalamitách není dnes tato cesta možná, ale zbyla z ní smyčka žluté turistické cesty právě nad tímto soutokem. Zánovní stupačky, osazené pod touto smyčkou, označené STOP cedulí, vzbuzují naději, že původní cesta bude někdy obnovena...
A STALO SE! Nakouknutím na stránky Slovenského ráje zjišťuji aktuální úplnou novinku: 18. srpna 2016 tu bude uvedena do provozu první ferrata. No není to pech