Dostal jsem se do Ráje

Pro československé pozemšťany, narozené před rokem 1989, existují pouze dva ráje, kam se mohou dostat. Český, nebo Slovenský. Já si po roce tentokrát vybral ten Slovenský...

Vzniklo to při plánování mé letošní dovolené. Jsa na mizině, neplánoval jsem kamkoli vyrazit, kromě zahrady svého domu. Ovšem nostalgie po "starých časech" mě nahlodávala už několik let. Přičetl jsem i nepolíbenost Romany tímto slovenským krajem a bylo jasno: volání Ráje nelze odolat! Obzvláště když oblast Spiše znenáhla a nezvykle začala oplývat památkami UNESCO.

Ruiny Kartuziánského kláštera na pozdadí Vysokých Tater.

Plánoval jsem dovču za tím účelem zhruba v termínu od půlky května do půlky června. Ovšem počasí a požadavky zaměstnavatele trochu zamíchaly mými plány. Vzešlo z toho, že si musím udělat volno mezi 17. a 23. červnem 2016. Dost mi to zkomplikovalo přípravu, neboť po noční dvanáctihodinové směně nejsem schopen řídit spolehlivě vůz a pátek odpoledne není zrovna vhodný čas pro zahájení jízdy autem do "horoucích pekel". Romča mi nepomůže, není řidič. A při požadavku vézt s sebou kola, musel jsem zvolit železnici. To samo o sobě by zasloužilo bližší komentář.

Ale k dovolené. Slovenský ráj jsem navštívil poprvé s rodiči v roce 1966. Tátovi bylo v té době jednačtyřicet roků a toužil se podívat i do okolí svého rodiště - Spišské Nové Vsi. Vždyť Slovenský ráj byl jeho "lesíkem za humny". Já sám jsem za těch padesát let tu byl ještě asi třikrát. Kdo vstoupí do té unikátní oblasti, nikdy na ni nezapomene. Putování soutěskami krasového hřebene proti toku potoků po žebřících  a lávkách, dnes dokonce i visutých mostech patří zkrátka mezi nezapomenutelnou adrenalinovou turistiku a oběma skupinám turistů připraví doživotní vzpomínku. Jedněm neutuchající touhu se sem vrátit, druhým neskonalý odpor provázený žaludeční nevolností. Podle toho, jak jsou na tom s fenoménem závrati.

K ubytování jsem využil pohostinní rodinného domu známých v obci Hrabušice, jednom významném východišti do této oblasti.

Po předchozích návštěvách Slovenského ráje a jeho vyhlášení za Národní park jsem zatoužil mít s sebou kolo a svézt se po zatím jediné povolené a označené cyklistické trase křižující území - Glacké cestě. Celodenní cyklovýlet jsem tedy věnoval návštěvě Dobšinské ledové jeskyně.
Po celý pobyt nás provázelo pravé letní počasí, takže program nebylo nutné nijak uzpůsobovat nebo měnit.
Pro cestu do jeskyně jsem zvolil malebnou asfaltku vedenou z Hrabušic do Stratenej. Luxusní nový asfalt přes Hrabušice vystřídala děravá, občas čerstvě spadlými kmeny zablokovaná silnička, stoupající do sedla Kopanec, což ovšem horské ani trekové kolo nemůže rozházet. A koho to už vůbec nemůže rozházet, jsou spanilí jezdci (a jezdkyně, abych vyhověl gender studies), se kterými jsem se tam setkal:

Jezdci v sedle Kopanec.

Těšil jsem se na prohlídku jeskyně. Parkoviště u ní je architektonicky poznamenáno prolínáním socialistického a kapitalistického - "Alpského" stylu, což vyvolává smíšené pocity. Jen jsem si nějak popletl informace o vstupném, a měl jsem kliku, že si Romana nedala zmrzlinu (zatímco já pivo ano). Platba vstupného kartou totiž není možná, a tak všechna Eura pro dnešní den padla na vstupné (8 €/os).
Těch pár set metrů v mrazivém podzemí ovšem opravdu stojí za to!

Původní, tedy spíš vysněný plán, nechat se vytáhnout (pokud možno s kolem) lanovkou na planinu Geravy ztroskotal už při brouzdání Internetem. Nicméně jsem toužil zavítat do "protější" strany Slovenského Ráje - do letoviska Dedinky se známou přehradou, rozdělenou železničním náspem.

Slovenská Kanada - násep železnice v přehradě Palcmanská Maša (Dobšiná). 

Pro cyklisty jsou Dedinky tak trochu pastí. Bylo nutné se vrátit do Hrabušic plánovanou cestou - tou Glackou od Stratenské Píly. Naivně jsem si představoval, že po červené turistické cestě z Dedinek "nějak" projedeme. Neprojeli jsme. Vlekli jsme kola po dřevěných schodech v prudkém svahu nad přehradou. Ovšem cesta od Stratenej stoupá mírněji nežli z Podlesoku, takže ideálním způsobem uzavírá smyčku přejezdu Slovenského ráje.

Pro většinu turistů s krátkodobým pobytem je zdejším "Václavákem" dolina Suchej Belej. Už proto, že je dostupná přímo z východiště Podlesok. Bylo to znát kolem jedenácté hodiny, když jsme zahájili výlet dolinou.

Žebřík Horního mísového vodopádu.

Zvyklý z mládí přeskakovat po kamenech, nečinilo mi problémy postupovat řečištěm potoka. Přestože jsem vzhledem k červnovému pondělnímu všednímu dni neočekával nával turistů, míjel jsem jejich skupinky a má obava ze zablokování postupu u některého z četných žebříků se zdála naplnit hned u prvního z nich. Nervózně telefonující paní učitelka, snažící se stmelit svoji třídu, rozdělenou vodopádem, a čekání na nejistě stoupající černošskou dívku způsobovalo hromadění turistů pod žebříkem. Už jsem se chtěl vrátit, ale když Romču ohleduplně pustili na žebřík, pokračoval jsem též.
Dech beroucích průlezů vodopády je tu několik, nové dřevěné i ocelové lávky usnadňují pochod a dolina přináší opravdu skvělý zážitek, zvláště za slunečného horkého dne, v dolině příjemně vychlazeného. Až je člověku smutno, že už TO končí, když zdolává závěrečné stoupání kolem studánky na Glackou cestu.
Ovšem v Ráji není nutno smutnit. Jsou dvě hodiny po poledni a dlouhý červnový den láká k dalším dobrodružstvím. Kdo si nabral do bot, může na rozpáleném asfaltu usušit a jde se dál.
Zvolil jsem další dolinu - Velký Kysel. Pěší přesun zabral skoro hodinu a půl. Škoda, že kolo musí odpočívat v Podlesoku, hodilo by se.
Najednou jakoby divočina. Nikde ani živáčka v odpoledním slunci, klídek, stezka místy zablokovaná napadanými kmeny, které lesáci nestihli odříznout, sem tam pobořené lávky, staré žebříky však drží spolehlivě. Lesní cestu lemují místy blízké vyhlídky

Vyhlídka z Kyselu na Spiš s Novou Vsí.

do údolí, k nimž turisté vyšlapali pěšinky - asi by bylo lepší, kdyby modrá značka vedla přímo po nich. Na dně údolí nás čeká příjemná odměna. Žlutá turistická značka tvoří smyčku, kterou si lze prodloužit výstup údolím kolem dvou vodopádů. Příjemný chládek na dně, neskutečná vůně bylin, přelézání padlých kmenů ve svahu, vše působí uvolňující pocit na duši.

V dolině Kyselu.

Míjíme křížek, připomínající že tu jde o náročný terén, lákající též horolezce, a turista musí být na pozoru, soustředit se na cestu a držet se značené trasy. Zase ten smutek, že další pěkná stezka končí, když míjím studánku a v časném podvečeru dojídám zbytek svačiny u lovecké chaty Biskupské chyžky...

Lesácká a lovecká chata v srdci Ráje.

Informační cedule uvádí, že tady můžeš potkat i medvěda...

Ještě jednu dolinu se nám podařilo navštívit. Vybral jsem ji proto, že je nejdelší a chtěl bych si ji opravdu vychutnat. Nástup kolem potoka Velkým Sokolem je impozantní. Prosluněné širší údolí, plné vůně a hudby šplachotícího potoka je nádherným prologem. Těch několik turistů, kteří nás míjí, nestojí za řeč. Zkrátka, užíváme si samoty. Údolí se zužuje, po žebřících stoupáme vodopády. Náročnější je také šplhání potokem. Původní lávky často utopené v soutěsce, nad nimi kmeny seřezané motorovou pilou. To už je fakt pro zdatné turisty.

Ve Velkém Sokolu.

Na konci doliny zase ten smutný pocit, že dolina není delší. Turistický charakter výletu dolinou podtrhuje delší pěší návrat po červené turistické značce do výchozího bodu k hájovně u silnice. Zamčená kola tu na nás počkala a v klidu dopravila "domů" do Hrabušic.