Tajuplný cíl na Kokořínsku

 Kam tak v létě vyrazit, když přijdou třicítky? No přece na turistický výlet...

... jsem si tak říkal koncem července, když se přiblížil jeden dlouho plánovaný. Musel jsem si trochu přivstat, abych se vydal z pardubického hlavního nádraží v 5 hodin rychlíkem R876 Svitava s přestupy v Kolíně, Nymburce, Mladé Boleslavi a České Lípě před 9. hodinou do dnešního cíle:

na tajemnou zříceninu

hradu Ronova na Kokořínsku, jak by se parádně vyjímala nad železniční stanicí Stvolínky, kdyby nebyla vytovřena umělou inteligencí. Tak nějak podobně bychom ji mohli vidět ve čtvrtek 30. července 2026 v ranním vedru. Půvabná trať, vinoucí se v pozoruhodné krajině, má zastávku poblíž Dolanského rybníka

Bobří potok jako jedna ze zdrojnic rybníka tu vytváří vlhké meandry, přes něž vede do obce svěží lávka. Nelze vynechat krátkou návštěvu nečekaných pamětihodností obce.  Figury z náhrobních desek zvenku na stěnách kostela Všech svatých žalují kolemjdoucím strastiplné dějiny této stavby, stále čekající na lepší časy. 

Sousední zámek, zdá se, zažívá lepší časy již nyní. Prochází poněkud plíživou rekonstrukcí, ale už slouží, díky spolkové činnosti, svým již opraveným nádvořím, různým kulturním akcím. 

Teplota ovšem stoupá ke třicítce a je čas stoupat též k vrcholu zříceniny. Červená turistická trasa svými zarostlými značkami a nezřetelnými cestami ve svěží zeleni dělá trasu poněkud dobrodružnou, nechce-li poutník stále držet v ruce nějakou navigaci. Odbočka z červené na vrchol kopce se zříceninou tvoří v oblouku stoupání stále užší, strmější a krkolomější cestičku, zato s čím dál zajímavějšími průhledy do okolní krajiny. Je třeba si jich užít, neboť na temeni hory v současnosti neexistuje kruhový výhled.

V chladivém přítmí lesa potkáváme sestupující skupinku čtyř lidí s pejskem, jediné živáčky během pobytu na Ronově, jak zjišťujeme při opuštění hradu. 

Už vstup dovnitř hradu je impozantní. Čedičový suk, tvořící nejvyšší podloží bývalého hradního areálu, je nepřehlédnutelný. Zároveň je nepřehlédnutelná zachovalost hradních zdí. Nepochybně tu byl proveden nějaký záchranný zásah. Odpovídalo by to statusu Památkově chráněného areálu. Co ale kazí dojem, je (momentálně jen trochu) nepořádek, který tu návštěvníci zanechávají jako kontrast k podmanivému místu. Na můj vkus je tu zbytečně mnoho (procházel jsem kolem čtyř) ohnišť, právě u jednoho uvnitř věže se válely odpadky. Na takovémto místě se musí člověk pozastavit nad tím, co jsou to Češi za verbež a kam dali své "zlaté ručičky". Jinak ten hrad, respektive jeho zřícenina, ve mě zanechal milou vzpomínku. 

Po sestupu, stále po červené trase, zvané Zlatá stezka Zemí hradů, nastalo nepříjemné rozhodnutí opustit útulný slunečník lesa a vydat se do výhně zemědělské krajiny. Možná ale právě to teplo svědčí jedné plodině, mně zvlášť milé

Zastavil jsem se u ní, abych si utrhl chundelatou šištičku, ale našel jsem jen na zemi zašlapanou. Na stoncích jsem viděl jen malinké. Tak snad dozrají do "dočesné", které jsem se kdysi jako student při sběru zúčastnil. Připadá mi, že v posledních desetiletích se dostává tato plodina daleko za hranice tradiční žatecké oblasti. 

Cestou do Blíževedel jsme prošli kolem tvrze Stranné a ještě jednou, tentokrát z opačné strany, jsme ocenili majestát Ronovského kopce (552 m n.m.), tentokrát ovšem bez fiktivního hradu nahoře. 

V obci mě žízeň donutila poblíž Sloupu se sousoším Nejsvětější Trojice využít služeb vietnamského obchodníka a zakoupit vychlazený ovocný Birell, abych ušetřil zbytek chlazeného čaje Karkade v mé termosce. Tito obchodníci, jak se ukazuje při výletech v posledních letech, zachraňují valnou měrou nejen potravinovou poptávku i v těch nejzazších obcích dokonce s luxusem nedělního prodeje. 

Místní hostinec totiž otvírá až od 15 hodin a tak zbyl dostatek času navštívit ještě další místní zříceninu hradu Hřídelík. Na rozdíl od čedičového vrchu Ronov, tady je umístěna na pískovcových skalách a pokud jde o nepořádek, je tu v ní a okolí podstatně větší "bordel". V záběrech, natočených v úvodu příspěvku na Mapy.com, to není tolik zřetelné. 

Při čekání na odjezd z Blíževedel domů jsme v již otevřeném hostinci mohli při bezvadně vychlazeném moku Březňák sledovat provoz různých dopravců na přejezdu lokální železnice

Odjížděli jsme spojem v 16:55 a já se vydal stejnou trasou přes Českou Lípu, Mladou Boleslav s přejezdem opět náhradní autobusovou dopravou do Nymburka, dál do Kolína a rychlíkem 877 Svitava domů. 

Cesta se mi stala nečekaně poněkud dramatickou. V Boleslavi totiž momentálně probíhá přestavba nádraží a nejsou zajištěny žádné služby, kromě těch základních. Takže když mi došlo pití v termosce, musel jsem se po poradě s organizátorem autobusové přepravy vydat přes řeku Jizeru do relativně nedaleké benzínové stanice KM Prona pro pití na zbytek cesty. Zároveň jsem si tam "odskočil", přičemž jsem při spěchu vytratil peněženku. Na to jsem přišel ovšem až v posledním spoji. Ani ten nebyl bez problémů. Ke skoro deset minut zpožděnému odjezdu z Kolína se někde u Záboří nad Labem přidalo dalších dvacet minut poté, co selhalo zabezpečovací zařízení (tipl bych si ETS) a do Pardubic jsem dorazil již za tmy po půl desáté.