Život v dluhové pasti aneb Pod hranicí chudoby

Už druhý rok načínám životem v dluhové pasti. Připadám si tak nějak jako cizinec ve vlastní zemi.
Jak se stát bezdomovcem? Celkem jednoduché, jsem tak na půl cesty. Obvyklé klišé je opravdu pravdivé. Ztráta zaměstnání, neshody v rodině, ztráta přátel, dluhy, exekuce, život bezdomovce. Jednoduchá posloupnost. Ale vážně...

Zažívám dosud nejhorší období svého života. Když člověk před padesátkou přijde o práci prostým zrušením pracovního místa, není snadné najít práci v tomto věku. Když se k tomu přidá krize, která přináší převis pracovní poptávky, je na problémy zaděláno. Člověka mohou nějakou dobu podržet rodiče nebo rodina, ale když ani ty už nemá, je zle. Maminka zemřela když jsem ještě pracoval, o tátu jsem se postaral do posledních chvil, o sebe se mi starat nedaří. Podpora v nezaměstnanosti za půl roku skončí. Kdo to nezažil, myslí si, a sdělovací prostředky to potvrzují, že snad nezaměstnaný okrádá ostatní neustále. Není to pravda.
Sociální systém je neúprosný: nedostatek ve státní kase tlačí člověka do chudoby velmi rychle. Použít napřed všechny finanční rezervy, pak prodat co se dá. Rychle jsem přišel o stavební spoření, aniž bych jej použil na umoření hypotéky, jak jsem plánoval.
Že jsem se líp neučil, říkám si kolikrát, mohl jsem "dělat řemeslo", tím bych se snad uživil i dnes. Dlouholetou prací v údržbě jsem žádnou praxi nezískal, jak se ukazuje.
Zkouším tedy různé práce: telefonistu, dělníka v potravinářství, brigádníka ve skladu. Narážím na mzdové nastavení - minimální mzda a z ní se odvíjející vyšší mzdy nejsou k uživení jedince, pokud nemá levné zázemí s minimálními životními náklady. Ceny elektřiny rostou nesmyslně ne kvůli její výrobě samé, ale kvůli podpoře pochybných projektů, které nesou na bedrech daňoví plátci, kteří si je přitom neodhlasovali. Ceny plynu kolísají s každou energetickou (či spíše válečnou) krizí a doporučení zateplit dům - někdy se to vrátí - je mi po padesátce k smíchu.
Pracoval jsem v perníkárně, připadalo mi to jako trochu dlouhá brigáda na padesátníka. Kdysi za studií v Elektropraze v Jablonci, to bylo dobré přilepšení kapesného. Půjčovat si ke každé výplatě ještě tři tisíce, to mě tedy ruinovalo dál..
Když tě propouští velká fabrika s tisíci zaměstnanci, funguje personální oddělení jako minimální tlumič, nabízejí se jiné pozice, rekvalifikace. Tak to bylo kdysi v Tesle. Ale kapitalismus, tzv. "tržní hospodářství", přináší jiný účel personálního: zbavit se lidí tak, aby to stálo co nejméně. To jednoho naštve. Proto jsem třeba volil komunisty v posledních volbách. Dodnes se k tomu problému stavějí jinak, i když bohužel řešení od nich není příliš slyšet. Měl ho do určité míry třeba Hitler s jeho nacionálním socialismem, jenže to dopadlo taky špatně.
Za minimální mzdu opravdu snad nemá význam chodit do práce, zvlášť když někteří občané odpovídají požadavkům sociálních dávek natolik, že je uživí v pohodě.
A zajímavá je schizofrenie bank. Kreditní karty. Mohou se přetrhnout. Čím více splácím, tím více zvyšují zapůjčitelnou částku. Nesplácíš - tady máš pokutu. Splatíš ji - tedy máš peníze - půjč si více! Navýšíme ti částku. Jak neetické chování.
Řešení k krizi se nabízejí: přejdi do "terciárního sektoru". Taky jsem chvilku pracoval jako telefonista. Uživit se tím jde krásně - když přesvědčíš zákazníka přejít na vyšší tarif fintou že ho to vlastně nic stát nebude. Jak jednoduché. Obelhávat lidi mi jde tak nějak "proti srsti". Proto jsem se tím nikdy nedokázal živit. Překvapuje mne ale, jaké tu jsou opravdu možnosti. Různé splátkové společnosti, kasina, nesmyslné množství bank nabízejí téměř astronomické výdělky. Není to schizofrenie společnosti? Raději bych přidal učitelům, aby zvládli ty drzé spratky..

Teprve teď vidím, bez čeho všeho se lze obejít. Kde jsou ty časy, kdy jsem si v potravinách koupil na co jsem měl chuť. Taky jsem zajel na koncert - o kolik jsem jich už přišel. ELO, Joe Cocker... Už i relativně nízkonákladový sport, jako třeba oblíbený orientační běh, je pro mě drahý. Dát stovku za dopravu, skoro stovku za startovné, a pobýt v lese hodinu, se mi už nevyplatí. Psal jsem tu v jednom příspěvku o návštěvě Žlebů. Kdysi se prohlídka zámku velmi líbila. Ale škaredě jsem si tentokrát rozmyslel dát za okruh 190 korun.

Když už trčím doma, mohl bych kutit na baráku. Stále je co opravovat. Jenže zase to něco stojí. Sotva jsem ušetřil na vrtačku z akce v Kauflandu, když stará už nevydržela míchání... O výměně zbývajících oken za plastová nemluvě..
Člověk nekupuje ani drobnosti, o kterých dříve vůbec nepřemýšlel. Chybí šroubek? Dříve: stavím se v Kutilovi. Dnes: jdu hledat do dílny, nebo dílů do šrotu, jestli ho náhodou nenajdu.

Mám kliku, že mám trpělivou partnerku. Dá mi aspoň najíst (když už kromě své maminky musí půjčovat i mně..).

A tak čekám, kdy přijdou ty lepší roky. Jenže musím dát za pravdu těm, kteří tvrdí, že dobře už bylo..