Nedávno jsem se tu rozplýval nad výletem po pěkné "železniční" cyklostezce na Vysočině. To téma mě spolu s dalšími zprávami takříkajíc "z dopravy" zaujalo natolik, že jsem se rozhodl podniknout podobný výlet. Tentokrát ovšem v poněkud "drsnějším" podání. Termín mi ovšem posunulo zdraví - nemohu se delší dobu zbavit neutuchající rýmy a kašle...
Čas nastal až v úterý 26. května 2026. Nádherný téměř letní den mi umožnil nastoupit s horským kolem asi v 7:10 do rychlíku Svitava s desetiminutovým zpožděním na pardubickém hlavním nádraží, směr Kolín. S dalším přestupem v Nymbuku jsem vystupoval na nádraží v Rožďalovicích po půl deváté.
Zažil jsem tu neobyčejnou scénku ze železničního provozu s historickým podtextem: už si ani nepamatuji, kdy naposledy jsem viděl obsluhu ručně zvedat vzdálené závory. Projel jsem pak městečkem zrekonstruovanou (zvanou Panskou) zahradou (v roce 2012), která ji vrací do dávné podoby, které se ovšem současná generace nedočká. Inu Středočeský kraj není asi žádným chudým krajem...
Při pátrání po zaniklé železnici jsem se ocitl neplánovaně v Dětenicích. Už několik přátel mi líčilo úžasné zážitky při návštěvě zdejší středověké restaurace. Mým cílem ale nebylo občerstvení, byl jsem jen zvědav na zdejší pivovar. Jen těsně jsem nestihl jeho prohlídku. Ta ovšem také nebyla mým hlavním cílem. Ochutnal bych zdejší pivo, ale venkovní občerstvení nebývá ve všední den dopoledne v provozu. Pivo v láhvi bych mohl zakoupit ve zdejší bohaté prodejně suvenýrů, ale to bych musel mít s sebou aspoň batůžek. Tak jsem se jen rozhlédl po zdejším nádvoří, kde bloumalo několik párů zřejmě německých turistů, a občerstvil se u Vietnamců na nedalekém náměstí.
Směřoval jsem k zaniklé železnici 6c, dřívější součásti dnešní železniční trati 063. Projížděl jsem vesničkou Osenice, dnes částí obce Dětenice, a nemohl jsem si nevšimnout značky v mapě, popisující pamětní síň Foerstrova rodu. To jméno mi je velmi povědomé, ale jako hudebnímu analfabetovi se mi nevybavily souvislosti. A navíc bylo zavřeno. Zajímavější mi připadal banner poblíž železniční zastávky.
Teplé větrné počasí mě už vybízelo schovat se v lese, zvlášť když funkční část železniční trati byla na dosah, jen byla schovaná v půvabné krajině.
Kousek dál v Horních Rokytňanech už jsem byl na dosah dnešního hlavního cíle. Vloudil se mi tam ale jeden postupný cíl navíc. Při pohledu do mapy mi připadlo nějak nepatřičné, jak se na tom kousku země může vyskytovat tolik pivovarů. Sice bylo avizováno, že dnes je pivovar zavřený, ale nepodívej se tam, když je to "za rohem". Neobvyklé místo má neobvyklý název
Zastavil jsem se jen na "čumendu", majitel zrovna kosil trávu kolem a já hned mazal zpátky do Rokytňan na výchozí bod dnešní "drážní archeologie".
Zvláštního údělu se dočkala zdejší železnice. Zatímco jedna její část definitivně zmizela v propadlišti dějin, ta druhá funguje dodnes - ale ve zvláštním režimu. Provozuje ji firma AŽD a zkouší tu pokročilé technologie autonomních vozidel. Vloni tu poprvé vyjel automatický vlak. Proto ty antény poblíž železničního přejezdu na snímku.
Přejezd leží u zastávky Rokytňany, odkud odbočovala kdysi železnice do Dobrovic, označovaná v jízdních řádech číslem 6c.
Odbočení je dodnes zřejmé, jak je vidět na rozšiřujícím se náspu zastávky s pečlivě posekanou trávou. Přivítal jsem pěšinku, která po náspu vede, na počátku přehrazenou zábradlím s již nezřetelnými pokyny. S nadšením jsem se po ní vydal. Je lehce zarostlá křovím a vzrostlými stromy, v polích je ale vidět do krajiny, která skrývá stávající trať
Zrovna když už se mi trať ztratila z dohledu, ozvalo se pověstné zahoukání. Něco po trati jede. Nadávám si, proč jsem se na zastávce ještě chvíli nezdržel. Možná jsem mohl vidět zrekonstruovanou vlakotramvaj, která se tu bude zkoušet.
Náhle narážím na starý polorozpadlý pražec. A další, je jic tu více. A už stojím na mostku přes Hasinský potok. Provizorní lávka je zbudována na železné konstrukci původního železničního mostku. Potok žádný tu ale neteče - je už dlouho sucho.
Na kraji lesa ústí násep do lesní cesty, tady přehrazený dalšími pražci. Pokračuje tu pro horské kolo luxusní cesta, kterou laik považuje za nezvykle rovnou, pokud si nevšimne jejího nezvyklého profilu, prozrazujícího ten železniční. Míjím lesní rybníček, patřící Přírodní památce Dymokursko. Před koncem lesa kříží pěkná lesňačka jinou a dál pokračuje jako dvoustopá obyčejná, traktory vyjetá, lesní cesta. Ta se mění v trochu zarostlou polní a otevřenou krajinoou vchází do obce Ujkovice. Tady se bývalá trať ztrácí. Kdybych ji nevystopoval podle mapy, nerozeznal bych ji v hustém porostu. Náhle se ten porost otvírá a ocitám se na bývalé železniční stanici Ujkovice.
Někdo tu bydlí, možná koupil tu budovu, přetváří ji podle svého, ale nápis potvrzuje její historii.
Zjišťuji z mapy úžasnou nedávnou historii - byl tu minipivovar! Kouzelná krajina v tomto koutě republiky! Minipivovar jeden vedle druhého. Dál už stopy po trati mizí, možná důkladně zakryté vegetací. Musím se vrátit do obce po sousední silnici a hledat pokračování dále v lese.
Ukazuje se, že zřejmě těžba písku je hlavní příčinou přerušení trati u Ujkovic. Komplikovaně a s pomocí GPS nalézám pokračování trati v lese. Tady to ale už vůbec není sjízdné, místy ani průchodné. Na náspu překáží spousta shnilých pražců. Tady by už asi nikdo nechtěl prodlužovat cyklostezku od Ledců, když místo lze objet po silnicích. Na pár místech asi vytvořil násep bazén pro odtékající vodu ze svahu, tak v jednom místě nalézám překop, na dalším dokonce vyčištěný propustek .
Ostatně asi stojí za to si prohlédnout celou zrušenou trať tady.
Vstupuji na konec/začátek cyklostezky poblíž Velkoledeckého rybníka
a jsem trochu zklamaný. Ve srovnání se stezkou z Přibyslavi ke Žďáru, kterou jsem si náramně užil, je tohle slabý odvar. Pokud tedy budu chtít tento typ cyklostezek hodnotit na škále 1 - 5 (nejlepší - nejhorší), dostala by Posázavská stezka 1, ta dnešní 4. Jako cyklista vítám, jako bruslař hluboké zklamání.
V Tiskové zprávě k otevření 21. března 2025 se píše:
"Stezka o délce 6,8 km vyšla asi na 17 milionů korun. 13,5 miliony na ni přispěla EU prostřednictvím IROP. Náklady na výstavbu si poměrově rozdělí zapojené obce, přičemž na Dobrovice připadne částka 2,3 milionu. Projektovou dokumentaci ve výši necelého půl milionu financoval Nadační fond Škody Auto. Přípravy a samotná realizace projektu trvaly asi dva roky.
Původní železniční trať vznikla už v 19. století. Až do začátku sedmdesátých let minulého století tu jezdily osobní vlaky, a ještě do let devadesátých trať využívaly nákladní vagóny Škody Auto. Úsek mezi nádražím Dobrovice a Cukrovarem Tereos funguje dodnes. Terénní úpravy při stavbě cyklostezky odhalily i mostky či propusti, které jsou zajímavými artefakty železniční architektury 19. století a dalšími atraktivními prvky na trase."
Slunce pálí a tak se v chladivém větru přece jen s chutí vydávám vstříc Dobrovicím. Stezka je štěrková, pro bruslaře tedy bezcenná. Je sice vybavena několika přístřešky, ale vede zemědělskou krajinou bez stromů nebo remízků, takže jinde se nedá před sluncem schovat. Jedu tudy v úterý po 14. hodině a kromě několika turistů na kolách nikde nikdo. Žádné skupiny pracujících, natož školáků. Netvořím konspirační teorie, ale působí to dojmem, že se vyhodily peníze, z větší části evropské. Možná se ztratily někde peníze na asfalt. Mohly tu být tréninky pro bruslaře.
Brzy přijíždím ke hřbitovu Úherce, pod ním nová stezka končí/začíná. Navazuje tu silnička a cyklostezka do Dobrovic.
Hodnotím pozitivně, že se drážní těleso účelně využilo a v zemědělské krajině se nerozoralo. Trať tu byla v provozu od roku 1883, poslední výskyt trati 6c Kopidlno - Dětenice - Bakov nad Jizerou/Dobrovice město je v osobním jízdním řádu 1975/76, ovšem na větvi Dětenice - Dobrovice žádný osobní provoz není ani v předchozím řádu. Možná někdy ro roku 2002 parkovaly na trati vagóny boleslavské Škodovky. Není jasné, zda byla od počátku trať napojena na železnici z Nymburka do Mladé Boleslavi, na níž leží současné nádraží Dobrovice.
Další zklamání jsem zažil v Dobrovicích. V tom hicu jsem se těšil na útulnou hospůdku s Dětenickým pivem, ale kromě restaurace na náměstí s Prazdrojem a Gambrinusem jsem žádnou nenašel. Ta ve Vinařicích byla zrovna v úterý zavřená. Zastavil jsem se v areálu muzeí, kde parkuje mašinka
a v Penny si koupil svačinu. Chtěl jsem si ji sníst na nádraží, ale to je jen nákladní a do přístřešku na zastávce pražilo nemilosrdně. Odjel jsem domů osobákem v 16:25, jel načas. S přestupem v Nymburce a Kolíně jsem dorazil do Pardubic Slováckým expresem v 18 hodin. Asi necelých 50 km na horalu a dvě klíšťata.
Žádné komentáře:
Okomentovat