AD nebo AI aneb Umělá debilita nebo umělá inteligence?

 Vážený čtenáři,

jsem si vědom jistého pokulhávání ve vydávání aktualit na tomto blogu, proto jsem se rozhodl v moderní době nasadit moderní prostředek - umělou inteligenci. Od zveřejnění prvního dostupného modulu ChatGPT sleduji po očku možnosti takového prostředku. Není to paráda, sdělit inteligenci v několika větách o čem chci psát, přidat fotky, videa, spustit proces a vybrat si některý z generovaných článků? Trochu ho podle svého upravit a za hodinku je nový článek na světě? 

V Internetu jsem zahlédl reklamu české společnosti Everbot. Jako přednost uvádí využití více strojů umělé inteligence ve svém stroji. Zaregistroval jsem se a spustil ten nástroj. Po té jsi tu, vážený čtenáři, mohl zahlédnout před pár týdny ten testovací příspěvek. Ukazoval, jak to dopadlo. 

Příspěvek jsem už stáhnul. Dopadlo to bídně. Na přípravu příspěvku jsem musel vynaložit určité množství času, které musím vynaložit tak i tak: vybrat fotky, zformátovat je, nahrát na Rajče, vybrat video (v náročnějším případě ho sestřihat), nahrát na YouTube. Popsat inteligenci, o čem by měla napsat. Povolit inteligenci načíst si tento blog, aby mohla použít mé slovní obraty. Ať mi předloží tři verze článku. 

Předplatné společnosti Everbot jsem ukončil ve zkušební lhůtě. Oceňuji, že jsem po té od ní dostal telefonicky zpětnou vazbu. V rozhovoru zazněly zmínky o společnostech jako O2, ČEZ apod., které využívají jejích služeb. Rozhodující pro mne byla však informace, že AI dosáhne v Internetu pouze pár let dozadu. Ukončil jsem rozhovor s tím, že v tom případě je pro mne takový nástroj bezcenný. 

Učinil jsem již několik zkušeností s AI. Je to jistě významný nástroj v obchodě, e-shopech, nabídce služeb. Na Českém rozhlasu jsem si poslechl literární tvorbu AI. Poslechl jsem pár dílů z života Karla Gotta, kde dokonce zazní i uměle vytvořený zpěvákův hlas. Nezkusil jsem dosud generování fotografií nebo videa, i tohle AI dnes zvládne. Může to výrazně zvýšit množství dezinformací, které zaplavují svět. 

Dnes se objevují obavy, že umělá inteligence postupně převezme vládu nad světem a může zničit lidstvo. Typické téma sci-fi. Jsem přesvědčen, že skutečná umělá inteligence neexistuje. Vždycky to bude jen "nějaký software", pocházející původně z lidské hlavy. Lidská inteligence je něco, co nepochází z tohoto světa. AI může stvořit třeba umělecká díla, ale bude to vždy kompilace něčeho, co už existuje. Umělci jsou totiž "políbení můzou", která také není z tohoto světa a žádná inteligence ji nemůže zastoupit. 

Když se tu objeví nový článek, vždycky to budu naposledy já, kdo ho upraví, než bude zveřejněn. 

Mizerný začátek sezóny

 Po skončení aktivního pracovního života na konci loňského roku jsem si naplánoval návrat k běžecké aktivitě. Vlastně spíš běžecko-cyklistické. Před řadou let se mi dařilo občas vyrazit na závody v orientačním běhu a vzít s sebou kolo. Pokud bylo centrum závodu v rozumném dosahu železnice, vyrazil jsem časně ráno vlakem, dojel do centra, odběhl závod a zbytek dne se vracel volnou krajinou domů. 

Posledních asi šest let jsem však pracoval v nepřetržitém provozu, což mi podobné plány zcela rozhodilo. Polovina víkendů v práci znamenala vynechat řadu závodů. S tréninkem jsem tak byl na štíru. 

Letos jsem se chtěl k této "tradici" vrátit. Začalo to ale patálií. Měl jsem začít posilovat běžecké schopnosti, které s tou pauzou a úměrně věku zakrněly. Po pár desítkách odtrénovaných kilometrů mě však v půlce ledna při dobíhání trolejbusu stihla nějaká výrazná křeč, náhle jsem upadl a trochu se potloukl, domů jsem sotva došel. Běh jsem musel vynechat.

Bez velké přípravy jsem se přihlásil na druhý závod "východočeské ligy" 29. března 2025 u Velin nedaleko Holic. Předpověď počasí sice nevěstila nic dobrého, ale v Polabí se nakonec umoudřilo. Přes zataženou oblohu skoro na déšť a deset nad nulou po ránu stačilo jen trochu se přistrojit a odběhnout závod. Po něm vykouklo slunce a mohl jsem si dovolit projet se po závodě Hradeckými lesy s návštěvou oblíbeného motorestu Koliba. 

Další závod mě čekal v neděli 6. dubna 2025. Podmínky se ukázaly ale podstatně horší. Centrum v bývalém dole Jan Šverma u Žacléře bylo mimo můj akční rádius pro kolo a k tomu vyšla škaredá předpověď počasí. Silně se ochladilo, teplota v těch pěti stech metrech kolem nuly, silný vítr a sněhové přeháňky. Musel jsem vytáhnout auto a ještě jsem byl moc rád, že po doběhu byl černý vůz docela příjemně vyhřátý od občas vykouknuvšího jarního sluníčka. 

S během to ovšem bylo horší. V té "lepší dědkovské kategorii H65" jsem skončil pokaždé na chvostu a po závodě mě ta postižená pravačka docela pobolívala. Na další závod 13. dubna v Trutnově jsem se už nepřihlásil. 

Začal rok srazů

 Roky plynou stále rychleji, jeden se nestačí divit, Sotva uplyne jedno léto, už se těší na další. Zuby vypadávají, jeden neví, kolik nacpat do zubařů. Tak tu nechám tento článek, který průběžně zaktualizuji, jak půjdou události za sebou. V tuhle chvíli se teprve chystá sraz spolužáků z Gymplu na březen. Možnosti tohoto blogu jsou bohužel omezené, abych mohl nechat článek "viset" v přesném pořadí shora. 

Aktivní pracovní roky jsou už za námi vrstevníky a začíná se vzpomínat. 

Ještě na sklonku minulého roku 2024 jsem rád využil pozvánky jedné party bikerů z Pardubic a Řečan a v sobotu 7. prosince jsem prožil příjemný večer v Medlešické pivovarské hospodě. 

Předchozí den - v pátek - se konala další besídka kamarádů - skautů, na které jsem v předchozích letech nemohl chybět. Bohužel práce v nepřetržitém provozu znamená omezený počet víkendů k dispozici, doby, kdy má větší část společnosti volno. Já si musel vzít dovolenou s bikery, a další mi už nezbyla. 

V pátek 10. ledna 2025 jsem svolal novoroční besídku bývalých Tesláků z údržby. Vybral jsem Pivovarku, kde jsme se scházeli v minulosti. Pardubický pivovar zmizel před pár lety v propadlišti dějin a dnes tu zůstává jeho restaurace, mírně zrekonstruovaná a s názvem Pardubický Pub. 

Je to vlastně náhrada besídky za rok 2024, kterou jsem svolal na počátek následujícího roku. Na konci roku se mi totiž špatně plánuje, když hospod ubývá a ty zbylé praskají ve švech, že je nutné stůl zamluvit s předstihem. K tomu se ozývají různé party na poslední chvíli... Po Novém roce jde obvykle všechno hladce.

Dobrou zprávu jsem obdržel na sklonku roku 2024, totiž že se uskuteční sraz absolventů dnes již neexistující ZDŠ Koněvovo náměstí, končících docházku v roce 1975. Předchozí dva srazy (v roce 2005 a 2015) jsem pořádal osobně, tentokrát jsem se nechal na >sraz po padesáti letech< pozvat. 

Sešli jsme se v sobotu 25. ledna 2025 v restauraci Na Cibulce. 

Nejspíš poslední letošní sraz mi nastal v sobotu 8. března 2025 v příjemné moderní restauraci U Kapličky v Chrudimi. Sešla se tu naše třída 4.A z Gymnázia Josefa Ressela, ročníku 1979. Čtyři spolužáci se už srazu nedočkali. Extrémně teplé počasí nám umožnilo vyjít ven "jen tak"

Teď už snad zbývá jen sraz vysoké školy. Těch bylo ale v Liberci nejméně. Má to ovšem prozaický důvod: ze čtyř let, která ta Vysoká škola strojní a textilní vyžadovala, byly po základní dvouleté přípravě (dnes by se asi řeklo magisterské studium) vytvořeny specializace ze studentů, kteří se z předchozího studia neznali a strávili spolu jen dva zbývající roky.

Také by tu mohl být sraz posádky - kamarádů z vojenské služby. Jako vysokoškolák jsem sloužil v armádě jenom jeden rok na letišti v Piešťanech, bylo to výživné období života, a vytvořilo se také přátelství na roky s kamarády z celé tehdejší Československé republiky.

RATMĚŘICE ANEB ZA NEJVĚTŠÍM SEKVOJOVCEM V ČECHÁCH

 Píše se rok 1991. Jednoho  říjnového dne jsem projížděl  kalifornským národním parkem Sequoia a Kings Canyon. Les sekvojí mě natolik ohromil, že se vryl do paměti a v následujících letech po návratu domů se mi zdejší lesy zdály nějak nízké...

Pří brouzdání po Internetu jsem náhodou narazil v zahradnictví na nabídku semínek. Napadlo mě, že bych mohl zkusit vyhledat, kde je možné spatřit v naší zemi vzrostlé stromy. Nemohou být takové, jako ve své domovině, ale co kdyby. Víc než rok jsem připravoval výlet do ratměřického parku, nejlépe na kole...

V nepřetržitém provozu při dvanáctihodinových směnách se těžko trefuje do víkendu, kdy má být park přístupný a zároveň při dobrém počasí. 

Pravý čas přišel v sobotu 22. července 2023. Odjel jsem  RegioJetem R 596  Brněnský drak v 6:18 do Benešova s přestupem v Praze na osobák za 279 korun plus 60 Kč za kolo. Před půl devátou vystupuji na nádraží a poklidné slunečné voňavé ráno láká spíš k lelkování, nežli vyrazit na cestu. Jenže dnešní cíl leží někde v polovině plánované trasy. Po předchozích parných dnech je dnešní ochlazení na nějakých 20 °C příjemnou změnou.

Sedám na kolo a hledám červenou turistickou značku, po které se vydám na cestu. Nemohu si ovšem nechat ujít aspoň pohled na sídlo pivovaru Ferdinand když není ještě čas oběda, abych ochutnal neznámé pivo.

Navigován tou značkou pokračuji z města. V Pecínově značku ztrácím, ale získávám zato informaci o neobyčejné transformaci zdejší sýpky v hotel. Výhled do krajiny je tu velmi půvabný. Nikdy jsem tu nepobýval a fascinuje mě rozloha výběhů pro koně. Je to kouzelná krajina. Musím zastavit u lesa a loučit se výhledem na Benešov

Benešov od Pecínova.

Míjím stavení, připomínající salaš. Asi nějaký ranč? Proto ty koně. Lehce zvlněný terén a působivé vyhlídky do krajiny mi představují Benešovskou pahorkatinu jako velmi přívětivé místo. Cestou lesem potkávám jen starší párek na čtyřkolce, zdravíme se, nezastavujeme...

V Postupicích přikupuji u Vietnamců svačinku, abych ji spořádal v lesíku nad Mladovicemi. Někam do paseky v prudkém svahu mi totiž unikla žlutá značka, po které jsem původně chtěl pokračovat. Přes hřeben Obůrek přejíždím do Popovic. U rybníka míjím zdejší tvrz, vypadá dost sešle, ale je nyní v soukromém vlastnictví, tak ji možná čeká světlá budoucnost, soudě podle nové střechy. 

Pohled od jihu. Foto: J. Jiroušek

Pokračuji po cyklotrase 68 na jih stoupáním do sedla nad obcí, abych za chvíli klesal přes Pazdernou Lhotu do obce s trochu bratry Tesaříky z Yo Yo bandu profláklým názvem Pičín. Míjím zrekonstruovaný kovový křížek

duchovní památku oživující každou krajinu. V hlavě mi běží myšlenky, jak asi bude vypadat sekvoj v české krajině, ale ještě musím projet další malebnou obcí Jankov a připojit se k modré turistické cestě.

Pohled od jihu. Foto: J. Jiroušek

 Na ní brzdím neplánovaně u dalšího historického mezníku,

památníku bitvy třicetileté války u Jankova (6. března 1645), kdy Švédové porazili rakouské císařské vojsko. Je odtud pěkný výhled do jižní krajiny. 

Že asi nebudou sekvoje vyčuhovat z "obyčejného" lesa se při sjezdu do Ratměřic bohužel potvrdilo. Jenom ptáci by mohli rozeznat ty stromy z výšky, jako je tomu z jižního pohledu

V kroužku sekvoje. Foto: J. Jiroušek

Na okraji obce narážím na upoutávku u cesty: jsou na ní popisovány činy místního sedláka Oneše ve stylu Járy Cimrmana. Určitě by stálo za to projít si celou jeho naučnou stezku. Ta může být, kromě parku, přitažlivým cílem malých návštěvníků.

 Krátce po poledni jsem dorazil k hospodě s myšlenkou na ochutnávku benešovského piva Ferdinand,

která se k mé smůle nerealizovala, neboť otvírají až v 16 hodin. 

Plakát na plotu zámeckého areálu mne ujišťuje, že jsem ve správnou dobu na správném místě. Zámecký park totiž není oficiálně přístupný nepřetržitě, ale jen o víkendech. Nesmí se tu jezdit na kole, tak jsem ho zamknul před vstupní bránou (má dálkové ovládání vstupního sloupku) do stojanu. Prošel jsem kolem zámku a hned jsem zahlédl sekvoje.

Sekvojovce v parku.

Majestátní stromy ovšem z pohledu chodce nepřevyšují výrazně okolní les, vždyť jsou staré teprve asi 180 let. Unikátní je ovšem jeden z nich, neboť utrpěl zřejmě nějaké příkoří a má rozdvojený kmen. Obecně sekvojovce nejsou nijak zvlášť vzácné stromy, ale svých maximálních rozměrů dosahují ve své přirozené domovině ve Spojených státech. Zaslouží si ochranu, takže kromě dostatku místa kolem sebe je tady kolem nich chodník rámovaný zábradlím a je zakázáno se jich dotýkat. To je dobře, protože nehořlavá jemná a na dotyk velmi příjemná kůra by k tomu sváděla. 

Zdejší park je svým způsobem arboretum, rostou tu rozličné stromy, ale další vzácnější dřevinu jinan dvojlaločný jsem, bohužel, nenašel. Informace je pouze na centrální ceduli na okraji sadu.

Samotný areál slouží jako hotel s kongresovým centrem a restaurací, k dispozici tenisové kurty, venkovní bazén. 

V časném odpoledni jsem posvačil na lavičce před zavřenou hospodou a před odjezdem nakoukl ještě do poblíž stojícího s pomocí fondů EU zrekonstruovaného kostela svatého Havla,

přičemž opodál jsem objevil starou cedulku s otvírací dobou parku odlišnou od té na plakátu. 

Den se přehoupl do odpoledne a blíží se důležité rozhodnutí. To mě na cyklistice dodává nádechu dobrodružství. Na mapě se krásně plánuje, ale jakmile člověk nasadí batůžek a šlápne do pedálu v nevyzpytatelném povětří, čas běží trochu jinak, po svém, začínají ubývat síly a na dosud neznámé trase se cíl stále ztrácí v nedohlednu. 

Zvolil jsem přesun po silnici cyklotrasou 112. Brzy přijíždím do Zvěstova. Mířím ihned k nádraží

Nádraží ve Zvěstově.

Měl bych si ověřit odjezdy vlaků, kdybych se v okolí zdržel a bylo nutné odjet domů odtud. Užitečná zastávka, ne? Ha ha! Chyba lávky! Žádná železnice tudy nevede ani nikdy nevedla. Fiktivní budova. Co myslíš, je to skutečný snímek, nebo to zpracovala umělá inteligence?

Projíždím kolem zámku. No, zámku. Ruina to je. Ale nebude! 

Začíná mě fascinovat nádhera a samotný obsah zdejší krajiny. Kolikátý že zámek dnes to už vidím? Pomalu každá druhá obec tu má svůj zámek. Tento koupila obec. Zvěstov. Nepředstavitelné. Bydlí tu sotva tři sta lidí. Jako kdyby si pardubický městský obvod 5 koupil zámek. Co obvod - jen jeho čtvrť Jesničánky. Umět sehnat dotace a dobře je investovat, to se počítá!

Východní pohled na Zvěstov. Foto: J. Jiroušek

Mažu dál po silnici s dalším potenciálním cílem na horizontu  - Blaníkem. Projíždím obcí Libouň. Nemíním tu zastavovat, spěchám do Louňovic, ale co se to zase rýsuje po levici?

Zámek Libouň.

Další půvabně zrekonstruovaný zámek. 

A sjíždějí se k němu vozy s mašličkami na anténách. Někdo má ve zdejší restauraci svatbu. Chvilku špízuju na nádvoří, taky bych si už dal nějakou dobrůtku, ale čas kvačí. 

Do Louňovic pod Blaníkem je to jen přes kopec, pokračuji po 112 po silnici, když se zprava připojuje turistická cesta s lákavým názvem Poutní cesta Říp - Blaník. Rozcestník nabízí zajímavý cíl: Strašický vodopád. S tím jsem nepočítal. Ale nechávám se odbočkou zlákat. Prudkým asfaltoým sjezdem klesám ke Strašickému mlýnu. Vodopád není nic jiného, než šikovně zaústěná výpusť Strašického rybníka do skalnatého podloží, spadajícího do rybníčku. Funguje jen při dostatku vody a je možná fotogenický když se valí do čisté vody, ale dnes takový den není. Oteplilo se a tak zpocený s funěním stoupám zpátky k hlavní silnici. To jsem se nechal nachytat!

V půl třetí sjíždím do města. Něco bych snědl, svačina už je ta tam. Dal bych si pivo,

Pivo Špácal v Louňovicích.

v restauraci místního zámku (jak jinak) si objednávám lokální světlou 11° z rodinného pivovaru  Špácal. Na ochutnání OK, ale druhé už nedopíjím. Při jídle dumám nad dalším postupem. S polévkou jsem nabral trochu sil a optimismu: rozhodl jsem se vystoupat na Blaník 638 m. Opustil jsem náměstí

Zámek Louňovice.

a po zelené značce jsem začal stoupat pod horu. Na parkovišti pod horou stálo několik aut, nebylo narváno. 

Auto tu zaparkoval kdysi za dob socialismu tatínek a spolu jsme stoupali na rozhlednu, když jsme si před tím vypůjčili klíče od správce ve městě. 

Po červené po spádnici na vrchol to na kole rozhodně nedám. Rozhodl jsem se popojet po silnici po cyklotrase 321 na křižovatku se zelenou značkou a po ní přejet kolem Lesáků pod kopec z druhé - severní - strany. Pro stoupání na vrchol jsem využil lesáckou cestu, ovšem i ta byla "výživná".

Vrchol Velkého Blaníku.

Jelikož čas pokročil přes 16. hodinu, opřel jsem si kolo o rozhlednu a nakoukl dovnitř, ale nahoru jsem nelezl. 

Pokračuji po červené na sever, abych se přiblížil železnici ve Zruči nad Sázavou. Není to ale dobrý nápad pro kolo. Kličkování mezi balvany a polomy mě stojí krvavý šrám od mixerů. Nakonec stejně slézám a táhnu kolo z kopce, občas přehazuji přes kmeny, nic příjemného. Stezka ještě překonává Holý vrch 555 m. S Blaníkem se loučím u infocentra nad Kondrací,

Informační centrum Blaník v Kondraci.

a před 17. hodinou následuje už jen skoro třicetikilometrová "silniční vložka": 8164 Vracovice - Malovidy - silnice 127 Zdislavice - Chlum - Trhový Štěpánov - Dubějovice - Soutice - Zruč nad Sázavou. 

Těsně nestíhám původně plánovaný spoj, použiji pozdější osobák v 19:20 až do Kolína. Zbyde mi ještě trochu času na občerstvení v restauraci U Kuklů. 

Jelikož mám zakoupený zpáteční lístek z původně plánované zastávky Zbraslavice za 183 korun s kolem, doplácím ve vlaku ještě 30 korun. 

I ve vlaku jsem se dobře bavil. Na zastávce Želivec se připotáceli dva starší nejspíš zedníci v ošoupaných oblecích s velkými taškami, v jedné z nich elektrická sbíječka, která se stále chystala tašku opustit. Rychle zapadli do sedaček hned u vchodu do soupravy. Měli docela "nakoupíno" a střídavě hned usínali. Mezi tím spolu prohodili pár slov v ruštině či ukrajinštině, těžko říct. V jednu chvíli jeden z nich sáhl do kapsy a vytáhl roličku tisícovek a ukázal druhému. Oba se zasmáli a zase usnuli. Přišla mladá průvodčí. Dokoupil jsem si u ní lístek do Zbraslavic a vydala se k nim. Dělali, že spí, ale průvodčí se nenechala odbýt. "Vaše jízdenky, prosím", vyzvala je. Pochopili to, ale oba lomili rukama, že peníze nemají, že nemají čím zaplatit. Průvodčí je tedy vyzvala, že si na příští stanici vystoupí, a pokračovala v kontrole. Vrátila se na další zastávce Hodkov. "Pánové, vystupte si", vyzvala je, ale dělali, že nerozumí. Průvodčí se otočila a odešla. Vrátila se za chvilku se strojvedoucím. Mladý muž vyzval ty zedníky důrazně k opuštění vozu. Byl jsem připraven dosvědčit, že peněz mají dost, ale neměl jsem chuť se míchat do konfliktu. Týpkové se pozvolna vypotáceli z vlaku. Na téhle zastávce, kde dávají lišky dobrou noc...

 Přestupoval jsem v Kolíně na rychlík 877 Třebovka, mazal pěkně rychle a ve 21:08 jsem vystupoval na pardubickém nádraží. Pěkných asi 80 kilometrů.

Z Litomyšle domů přes kamenná obydlí a staronový hrad

Litomyšl bývá oblíbeným výchozím či průjezdním městem mých cyklovýletů. Končí tady železnička z Chocně. Také jsem tu chvilku pracoval. 

Romča prožívá smutné období při péči o nemocnou maminku, což neumožňuje odjet někam na dovolenou. Sváteční dny se vložily do pracovního týdne a v Explosii dostali šikovně volno. Není divu, že prosluněný pátek 7. července 2023 se stal alespoň malou záplatou na ty smutné dny pěkným cyklovýletem. 

Slováckým expresem v 8:07 jsme s naloženými koly vyrazili do Litomyšle s přestupem na osobáček v Chocni, za 205 korun plus 80 Kč za kola. Z nádraží  jsme se vydali nejprve do centra Litomyšle k zámku, kde jsme u kašny pozorovali jeho zahájenou rekonstrukci a zastavili se v již zrekonstruovaném infocentru. Muzeum jsme navštívili nedávno, tak jsme mohli vyrazit na cestu.

Horký den lákal spíš ke koupání, my jsme se na malebném náměstí ochladili alespoň zmrzlinou. Na trase  nás pak čekalo několik zastávek v příjemné krajině

Tentokrát jsme vynechali pověstný Růžový palouček, abychom se zastavili na svačinku v místě zvaném U tří kocourů. Někdejší hostinec sice již dávno nefunguje, zato křižovatka u hlavní silnice na Chrast má upravené okolí s altánkem

Dohlednost byla téměř výtečná, pohled zpět na ujetou trasu sahal až někam k Orlickým horám na horizontu. 

U podzámeckého rybníka v Nových Hradech jsme pozorovali lhostejně se povalující labuťátka a byl jsem také potěšen novou úpravou Italské zahrady s vodní kaskádou. Na zdejší zámek stojí za to se vypravit, stále tu něco zkrášlují, přibývá atraktivních muzejních sbírek. Nás ale čeká jiná památka. 

Přichází čas na oběd, a kde jinde se zastavit, než v proslulé zrekonstruované restauraci Polánka. Příjemné posezení skýtá v létě její zahrádka

Zahrádka restaurace Polánka.

a já si s tu vychutnávám tmavé poličské pivo.

Občerstveni pokračujeme okrajem nádherné oblasti Toulovcových maštalí a památky neberou konce. Zastavujeme ve svažité a neobyčejně půvabné obci Zderaz a vyhledáváme centrum pískovcových obydlí. Nemohu se nabažit té atrakce, o níž jsem prakticky celý život neměl ani potuchy, přestože coby orientační běžec, pobýval jsem často právě v oblasti Maštalí. Místní tu na vlastní náklady čistí a zpřístupňují dávné obytné prostory 

V zemním obydlí.

Člověk tu rád přispěje do pokladničky a obejde si ten prostor, který jinde známe třeba z Drábských světniček nebo okolí České Lípy. 

Do dalšího postupného cíle dnešního výletu je to už co by kamenem dohodil. Prakticky "přes kopec" se z místní silničky objeví tento výjev: 

Rychmburk od východu.

nad údolím Krounky v prostoru Šilinkova dolu se vypíná hrad Rychmburk. Má rozhodně pohnutou historii. Zastavuji se tam příležitostně při cestách do Maštalí již od mládí. Přístup do hradu je především z obce Předhradí, ale dobrodružnější je pěšinou z údolí Krounky. Stávaly tu mohutné modříny. Hrad donedávna sloužil jako domov důchodců a přístup byl obvykle jen na nádvoří  Dnes jej spravuje Pardubický kraj prostřednictvím Chrudimského muzea a byť zažil teprve třetí návštěvnickou sezónu, stále tu něco přibývá a za 160 korun je na co se dívat. Prodává se tu dvanáctka Rychmburský rytíř, který vyrábí pivovar VOLF, jelikož zdejší pivovar je bohužel v dezolátním stavu.

Právo útrpné v suterénu.

Kolem Skutče a mezi Chrudimí a Hrochovým Týncem jsme za letního podvečera pozvolna klesali do Polabské nížiny a užili si bezva výletu po asi 73 kilometrech.