Po letech na lyžích nejriskantnější dráhou

Zima 2025/26 je po těch předchozích opticky nesmírně bohatá, alespoň z pohledu polabského obyvatele. Už podruhé tu totiž napadl sníh! To mne, nyní bez časové limitace, přivedlo záhy k myšlence zkusit po letech lyžování jako oblíbenou aktivitu. Je tomu již řada let, kdy jsem od kamaráda odkoupil jeho nevyužité běžky k mé sadě těch "bruslařských", s vidinou potloukání se krajinou bez nutnosti upravených stop. A jak jinak, od té doby jsem lyže nenazul. 

24. listopadu 2025 napadl v Polabí první sníh, spíš milimetry, než centimetr. Vydržel sotva týden. "Tak máme zimu za sebou", tvrdil jsem každému po zkušenosti z minulých zim. A ejhle! Po týdnu mrazů přišel pátek 9. ledna 2026 a přes noc nachumelilo možná pár centimetrů. Na pěší výlet v neděli už bylo do vánice nutné nasadit veškeré zimní doplňky. Ukázková zima! Bruslení, lyžování... Leč meteorologové nastínili nepříznivé zprávy: blíží se obleva! Zbytek ničivé bouře, která decimovala Atlantické pobřeží Evropy, přinesl výrazné oteplení.

V pondělí 12. ledna '26 oznámilo pardubické rádio, že je upraveno asi 30 km stop na Železných horách. Těžké rozhodování, kam vyrazit na běžky. Rozhodl jsem se raději pro vyšší polohy, snad tam obleva nezasáhne tak rychle. 

Proto jsem v úterý 13. ledna 2026 zamířil do zánovní zastávky Pardubice - centrum na vlak. Souprava Arriva odjela před půl osmou s dvacetiminutovým zpožděním. Jelikož na dráze "úřadují" různí dopravci, použil jsem k nákupu jízdenek systém IDOS. S přestupem v Železném Brodu a Tanvaldu jsem soupravou Stadler Českých drah dorazil před 10.  hodinou do Harrachova. 

Nástupiště v Harrachově.

Běloučký čerstvý sníh docela potěšil. Není ho tu ale moc, řádově tak do dvaceti centimetrů. Poláci stihli připravit perfektně upravenou stopu na hlavním okruhu. Moje zánovní běžky Salomon, namazané ještě původním majitelem, klouzaly docela dobře, nepřemazával jsem. Musel bych použít staré vosky, dnes již v podstatě zakázané. Z české strany od Harrachova v mlze prosvítalo sluníčko, ale jen prosvítalo. 

Biatlonový areál v Jakušicích se významně změnil od té doby, co jsem ho viděl naposledy. Uvítala mne sněžná děla

Sněžná děla poblíž hlavní tribuny.

v rekonstruovaném areálu. Zřejmě se tu brzy dočkáme i světového poháru. 

Ve stoupání do sedla 950 m přísvit slunce mizí a kolem kopce Kragulec (+ 980 m) lehce mrholí, stopa naštěstí ještě drží. Poněkud provlhlý sjíždím k bufetu Orle

Historická budova Orle.

Tady po sluníčku ani památky. Možná stihnu odjezd vlaku ve 13:57. Pokračuji traverzovkou pod Kozím hřbetem. Tady už mi to moc nejede. Sjíždím do zastávky Harrachov pár minut po odjezdu vlaku. Neměl zpoždění. Smůla. Ale pěkných asi 21 km.

Bistro U mašinky.

Kulajda a Svijanský máz za 120 korun "na plech", kartu neberou. Došla mi hotovost. Odjíždím osobákem ČD ve 14.57, přes mobilní data platím kreditem. Rád bych viděl novou ozubnici, ale tu bych mohl tak leda kdysi zahlédnout z posledního vozu. Moderní soupravy ale takový nemají. Stejně je zapadaná sněhem, na podzim loňského roku tu dávali novou. Klika že do zimy to stihli. Tahle trať pamatuje horké okamžiky 

V Desné sleduji vyřazené osobní vozy na odstavné koleji. Mají tady z toho muzeum. Ono tu také je nedaleko to skutečné. 

V Tanvaldu mám hodinu na přestup. Na stěně nádražní budovy vidím tematický plakát k "zubačce". Mířím do hospůdky naproti nádraží. Mám smůlu, karty tady neberou. Nechávám si roztočit pivo a kvačím do nedalekého bankomatu. Odjezd v 16:27 zase Arrivou do Pardubic s přestupem v Železném Brodě stihám v pohodě. Mokré Pardubice se sněhovou břečkou před 19 hodinou už bez zpoždění. Pěkný výlet.

Lehká drážní archeologie na druhé polokouli

Železnice v posledních desetiletích prodělává krizi. Tak, jak v předminulém století předváděla neskutečný rozmach. Díky rychlostní železnici dnes může nastartovat oživení, jak představují Číňané

Železné koleje se rychle šířily z Británie nejen po Evropě, ale i v zámoří. Spojené státy prožívaly snad největší expanzi, když různé surovinové horečky vyžadovaly rychlou přepravu komodit. Mezi takové patřila i Northwestern Pacific Railroad (NWP). Povstala ze sloučení desítek lokálních, mnohdy úzkokolejných, dřevařských železnic, které vznikaly v regionu dnešní severozápadní Kalifornie na konci 19. století. Formálně byla založena v roce 1907 jako společný podnik dvou hlavních železničních gigantů: Southern Pacific Railroad (SP) a Atchison, Topeka and Santa Fe Railway (AT&SF).

Největším počinem této společnosti bylo v roce 1914 dokončení cca 430 kilometrů vnitrozemské páteřní trati ze Sausalito na břehu Richardson Bay v oblasti San Francisca na severozápad skrz hornatou krajinu s redwoodovými lesy do Eureky. 

V úterý 20. května 2025 jsem sledoval po očku tu železnici z magistrály US101 brzy po opuštění oblasti San Francisca. Na rozdíl od Evropy, v Americe obvykle obě komunikace sledují reliéf krajiny a jejich linie se v ní prolíná. To zároveň škodí jejich vývoji, zejména železnici, protože byznys se přesunuje na tu optimální stranu dopravy, která se ukáže jako rychlejší a levnější. A s nástupem asfaltu a motorizace  každého Američana spolu s kamionovou dopravou to jasně vyhrává silnice. 

Na asi 150 kilometrech do Ukiah vidím vlaky jen sporadicky, a to ještě jen na počátku trasy. NWP už dávno nefunguje v celém svém průběhu. 

Někdy v roce 2017 začíná ožívat projekt SMART (Sonoma–Marin Area Rail Transit) obnovou traťového svršku a výstavbou či modernizací zastávek na části trasy. Jezdí tu moderní soupravy, podobné těm evropským

Soupravy systému SMART.

Nádraží Cloverdale je poslední stanicí na obnovené dráze severním směrem k Eurece. 

Do Okiah je to ještě přes 40 kilometrů. Po ubytování a večeři ve městě se za soumraku vydávám prohlédnout zdejší stav Southern Pacific Railroad. Blížím se ulicí Brush Creek k železničnímu přejezdu, označenému nezvyklou značkou proti našim zvyklostem. Jinak přejezd vypadá podobně, jen má demontované závory. Trať je ale přerušená, kolejnice uříznuty. 

Tady už fakt nic nemůže jet. Železnice tu prochází městem, je od okolí částečně oddělena plůtkem. Jdu po souběžné cestě k dalšímu přejezdu. Tady jsou opět závory demontované, ale mechanika a elektrika zůstala zachovaná. Kolej není přerušená, ale je zaasfaltovaná. Pokračuji po zbrusu nové stezce podél trati.

Nebylo by na ní nic zvláštního, kdyby nebyla součástí dalšího rozsáhlého projektu, naznačeného informační cedulí. Ta oznamuje, že místní zastupitelstvo uvedlo v život část Severozápadní železniční stezky - Northwestern Rail Trail - na území města. Je to ambiciózní plán zpřístupnit celou délku železnice turistům: pěším, cyklistům i jezdcům na koních. 

Tady je nutné se zmínit o financování takových projektů. U nás, respektive v Evropské unii, jsme zvyklí vyhradit finanční částky ze společného evropského rozpočtu, rozpočítat je pro každou členskou zemi. Ta doma pak zveřejní výzvu a snaží se shromáždit dostatek subjektů s vlastními rozpočty tak, aby se vyhrazené finance vyčerpaly. Každé "čapí hnízdo" pak musí v určeném čase projekt realizovat a předložit vyúčtování maximálně ve výši přidělené sumy. Zdánlivě jednoduchý proces, kdyby ovšem vše jednoduše klaplo a peníze byly včas utraceny bez překročené sumy. 

Američané mají zcela jiný přístup k veřejným projektům, než evropští uniisté. Stát maximálně prohlásí, které aktivity jsou žádané a z jeho pohledu smysluplné. Pak může na financování přispět. Je na občanské společnosti, jak se dohodne a pokryje většinu rozpočtu. A tak to je i v projektu Severozápadní stezky, taktéž nazývané The Great Redwood Trail. Železniční společnost proklamuje, že nesjízdný úsek železnice podél Úhoří řeky nedokáže opravit, ale za příznivých okolností dokáže přebudovat na cyklostezku. Radnice, jako ta v Ukiah, realizuje ve svém městě stezku na své náklady za podmínky, že projekt s ní bude každopádně počítat. V úseku, který železniční společnost provozuje, je nutné vybudovat paralelní stezku novou. Pozemky lze vyměnit s jejich majiteli za jiné nebo za odečtení z daní. Myslivci jsou ochotní vyměnit pozemky se spolky na ochranu mokřadů. Atd. atp. 

Na "cyklostezce" překonávám potok Orr Creek, překonává ho také železnice - ale dřevěným mostem již dosti chatrným.

Další přejezd přes ulici Clara Avenue opět postrádá koleje, trať je zcela přerušena. Ale přibývá tu druhá kolej, což značí, že by tu měla být výhybka. Popojdu kus dál, a opravdu

troska výhybkového mechanismu nese dokonce patinu výrobce. Blížím se dalšímu přejezdu v ulici East Perkins Street, za ním už je vidět staniční budovu. 

Budova je zrekonstruovaná, ale mimo provoz. Jsou v ní pronajaté prostory. Nese ale pamětní desku  s historickým textem: 

North Western Pacific Railroad Depot

Ukiah se dostal na mapu díky dvěma věcem: že je sídlem okresu a že je dopravním uzlem.

Příjezd železnice v roce 1889 změnil brutální dvou až čtyřdenní cestu s nákladem na cestu trvající několik hodin ze Sanfranciské zátoky. V železniční oblasti byly sklady, kůlny na ovoce, ohrady pro dobytek, hoblovací mlýny a skladovací nádrže na víno. Místní ženy nepraly prádlo ve dnech, kdy se hnal dobytek, protože se hustě prášilo. Jak zemědělské zboží proudilo na jih, turisté, obchodníci a přesídlenci proudili na sever. Vznikly nové obytné čtvrti, hotely a podniky a zdejší populace se zdesetinásobila.

Tato stanice v běhu času je třetí na tomto místě.

Tato elegantní budova z roku 1929, postavená společností NW Pacific RR, byla navržena tak, aby nalákala cestující od automobilů zpět k vlakům. Poslední pravidelná osobní doprava však byla ukončena v roce 1942 a Ukiah zůstal pouze s nákladní dopravou.

K tomu lze jen dodat, že poslední vlak tu projel v únoru 1998. A také to, že je to svým způsobem zvětšený předobraz naší domácí miniaturní železničky Borohrádek - Heřmanův Městec, kterou jsem navštívil v roce 2024 a 2025. 

Provoz byl definitivně zastaven Federální železniční správou (Federal Railroad Administration, FRA) kvůli bezpečnostním rizikům a špatnému stavu trati, který se ještě zhoršil po silných záplavách způsobených jevem El Niño v zimě 1997/98 zejména v úseku trati kolem Úhoří řeky.

Pohledem od stanice na jih se můžeme na závěr podívat do směru, odkud mohou někdy zdejší občané očekávat příjezd linky SMART ze San Francisca, pokud se domluví a bude jim stát za to pohodlně se dostat do metropole bez popojíždění v zácpách a s možností dát si ve vlaku snídani nebo přečíst Facebook...

Budoucím turistům, kteří možná pojedou na kole po The Great Redwood Trail, popřejeme úžasné zážitky na trati, která je známá jako jedna z technicky nejnáročnějších a nejkrásnějších tratí v USA.

Na oběd do Rumburku

Nebylo by na tom nic divného, zajet si na sobotní oběd do restaurace v Rumburku, kdyby to nebylo z Pardubic. Autem to je nejméně 175 km, asi dvě a půl hodiny řízení. Ale to si nemůžeš dát pivo. Tak to bych nedal.

V sobotu 1. února 2025 nazrál čas vyrazit s Romanou na cestu. Přišlo na hromadnou dopravu. Trolejbus č. 7 odjel v 6:28 ze zastávky Demokratické mládeže

na hlavní nádraží Pardubice. Naposledy jsem tu byl před drahnou dobou, jelikož si obvykle kupuji jízdenky na Internetu a v loňském roce byla zprovozněna lávka přes kolejiště ze sídliště Dukla přímo na nástupiště. Člověk nemusí vůbec do nádražní haly. Tato moderní památka prochází od sklonku loňského roku 2024 zásadní rekonstrukcí v rámci super megaprojektu pardubického železničního uzlu (souběh tří nezávislých projektů). Trolejbus 7 ovšem přijíždí na terminál MHD přímo před nádražní budovou. Nevyhnul jsem se tedy průchodu halou

a trochu se v zahřát v mrazivém ránu. Zároveň se však začala rýsovat mrazivá zpráva: plánovaný odjezd rychlíku IC 576 Metropol v 7:13 h, na který jsme měli místenky, měl na tabuli už pět minut zpoždění. Ozval se nádražní rozhlas a oznámil, že vlak bude z důvodů mimořádné události opožděn. V Praze máme na přestup pouze třináct minut a zpoždění Metropolu se zvedlo na deset minut. 

EC 176 Berliner by nemusel na žádný spoj čekat. To je riskantní. Je nutno jednat rychle - nebo se vrátit domů a nějak reklamovat vynaložené náklady. 

Na tabuli svítí další rychlík do Prahy v 7:23 - SC 516. Letím k pokladně ČD se zeptat, zdali ho můžeme použít. Máme místenky na Metropol za 70 Kč pro oba. Jenže na ten SC je nutno koupit další místenky za stovku - je to totiž Pendolino. Za "komoušů" zpravidla dráhy ihned povolily náhradní řešení - cestující mohli použít jakýkoli další spoj jako náhradní a bez doplatku za místenky. To dnes nefunguje. Zanechávám debaty u okénka pokladny a letíme na nástupiště. 

Na třetí nástupiště právě dobrzďuje Pendolino z Bohumína. Máme kliku. Místa je naštěstí dost. Průvodčí je shovívavý, když mu líčím naši situaci - platíme jen jednu místenku. Tak se Romča poprvé veze vlakovou "limuzínou". Souprava, která proti maximální povolené rychlosti na této trati 160 km/h má ještě 60 km/h rezervu, zvládá i ledacos stáhnout. Na pražské hlavní nádraží dojíždíme před pravidelným příjezdem díky tomu, že jsme nikde nemuseli zastavit. V pohodě se přesunujeme přes dvě nástupiště. V mrazivé Praze s prosluněným centrem je Berliner připraven k odjezdu.

Cesta svižně utíká. V kupé sedí kromě nás ještě dva mladí muži. Jeden si ihned připojuje notebook do zásuvky a pouští film, druhého tipuju na jogína s prodlouženýma ušima tím podivným kulatým piercingem, když si ihned zouvá boty a v tureckém sedu se snaží usnout. Já se ale těším na své oblíbené krajinné dominanty za oknem: horu Říp, zříceninu Hazmburk, kopce Radobýl a Lovoš, zříceninu Kamýk, Portu Bohemica, přívoz Žernoseky. U Mělníka definitivně mizi z oblohy sluníčko, přesto sleduji krajinu dál. 

Berliner jede načas, takže máme v Děčíně na přestup do osobáku 6661 skoro tři čtvrtě hodiny. Na okrajové koleji nádraží stojí Trilex, to ale není naše souprava. Trochu se protáhnout po sezení a projít se k Děčínské stěně. Ta mě láká stále více, zvlášť když před nádražím stojí půvabný panel.  Jednou bych sem rád zajel. Jdeme se tam podívat

Na nádraží je zatím připravena naše červená souprava Desiro, na prvním řádku displeje. Těším se na neobyčejnou cestu. Obzvlášť proto, že tato regionální linka projíždí Českosaským Švýcarskem na německém území. Za komunizmu sice existovala peážní trať Československých státních drah z Liberce do Varnsdorfu, ale tady se projíždí relativně daleko v hloubi německého území. 

Vyhlížím netrpělivě Hřensko. Dva roky po zničujícím požáru vypadá zachovale. 

I když pískovcové stěny mi připadají trochu "očouzené", ale možná to je jen patina. Jedeme po hlavní trati do Drážďan, jen "kousek", v Bad Schandau z ní odbočujeme na most přes Labe

do údolí říčky Lachsbach. Je to podle mapy kraťoučký tok, vzniklý soutokem potoků Sebnitz a Polenz. Železnice se vine podél říčky Sebnitz půvabným údolím. Nemohu se odtrhnout od okna. Tunely střídají mostky přes řeku, osady se střídají s chátrajícími někdejšími továrnami.

Trochu mě zaráží ten pohled na ruiny kdysi prosperujících továren. Velmi mi to připomíná návštěvu našeho severovýchodního pohraničí, kde jsem se o té problematice zmiňoval. Tady jsme ovšem na německé straně. Jeden by čekal, že se tady továrny podařilo uchovat, aspoň za socialismu. Že se ten odsun tady nekonal. Jenže ten komunistický režim je asi zároveň užíral. 

Na pěšinách ve svazích kolem trati jsou i v tomto trochu nehostinném období roku hloučky turistů, určitě by stálo za to se sem vydat pěšky. 

Blížíme se k hranici u městečka Sebnice 

kde trať odbočí zpátky na české území. Jízda se tady zrychluje. Jestliže na německém území jsme se pohybovali odhadem nějakou padesátkou, tady odhaduji minimálně sedmdesát. Trať je zjevně zrekonstruovaná. Později na trati do Jedlové se to ukazuje. Přijíždíme do dnešního cíle

Na staničním displeji již svítí následující plánovaný spoj na čtvrtém řádku. Přichází čas oběda. Rumburk tady má výtečnou příležitost hned přes parčík proti nádraží

Mne obzvlášť potěší, že výtečný oběd tu lze zapíjet stejně výtečným pivem.

Čas letí rychle a s plným žaludkem se vydáváme nazpět na nádraží, kde už čeká osobák 6661 souprava Desiro, která nás odveze zpátky do Děčína, jenže po jiné trati.

Ve stanici Chřibská zahlédnu sněžný pluh, který jsem si tu prohlížel o dovolené v roce 2020. Stojí snad na stejném místě, jako by tu za tu dobu nebylo co uklízet. Přitom i dnes tu v příkopech kolem trati pod Jedlovou leží zbytky sněhu. 

V Děčíně přestupujeme do osobáku 6822 do Chomutova, který nás v 15:30 odveze na nádraží Ústí nad Labem západ. 

Na přestup do osobního vlaku 6415 do Lysé nad Labem v 16:03 jsme měli pouhé tři minuty. Vzhledem k tomu, že kromě dnešní počáteční krize jezdily vlaky načas jak ve Švýcarsku, proběhlo to zcela hladce. Vyrazili jsme téměř stejnou cestou zpátky ku Praze, ale po opačném břehu Labe. Užívám si výhledu na řeku, dokud se nesetmí v krajině. Těším se na oblíbený přívoz v Žernosekách, který jsem několikrát využil při cyklovýletech z Opárna v dávných dovolených. 

Mělníkem projíždíme už za tmy a čeká nás nejnudnější zážitek dnešní cesty. V Lysé totiž  čekáme na přestup celých padesát minut. Zrekonstruované nádražíčko tu naštěstí nabízí vytápěné prostory, tak máme při čekání na osobák 5845 do Kolína v mrazivém večeru kde se ohřát.

Přijíždí pro nás CityElephant 

Čeká nás dnešní osmý a poslední spoj. 

Čerstvě s novým jízdním řádem od prosince zavedenou mezinárodní linku do Gdaňsku jsme museli s touto příležitostí vyzkoušet, neboť na jaře s ní pojedeme do Vratislavi. Momentálně jde o krátké čtyřvozové soupravy, které se prodlužují pro cestu po Polsku ve Vratislavi, už dnes docela našlapané.  Na koridoru si v Kolíně pomalu nemá cenu sedat, za dvacet minut vystupujeme v Pardubicích. 

Teplota rychle klesá pod nulu, tak se těšíme na poslední přestup - autobus městské dopravy číslo 10. Jede za chvilku

a domů se po pěkném výletu jdeme pozvolna uložit s Měsíčkem, hlídaným Marsem... 

Celý výlet se mohl odehrát jen díky věrnostnímu programu Českých drah. Za 500 bodů jsem mohl pořídit Víkendovou celostátní skupinovou jízdenku a podobně jako v březnu 2023 vyrazit vlakem. Má to ovšem výrazný háček. S pozvolným rozpadem Českých drah, přesněji s umožněním vstupu dalších dopravců na koleje, je čím dále obtížnější naplánovat nějaký smysluplný okruh vlakem, protože navazující tratě mohou mít odlišného dopravce, u něhož může být jiný věrnostní program nebo také žádný. Navíc prakticky neexistuje volně přístupná mapa dopravců, ani Seznam se na svých mapách příliš nezabývá železnicí. 

Trochu drážní archeologie aneb "O posunuté trati"

Jeden vánoční dárek mě inspiroval k malému svátečnímu výletu do blízkého okolí. Je to obrázková knížka Historická železnice v Pardubickém kraji. V kapitole o Severozápadní dráze ÖNWB, která prováděla výstavbu a provoz trati z Havlíčkova Brodu do Pardubic, je jedna zajímavá zmínka o změně průběhu trasy Jiho-severoněmecké spojovací dráhy SNDVB z Liberce do Pardubic: "na svých prvních třech kilometrech byla přeložena o několik set metrů východně..." Podobná zmínka je na Wikipedii i v článku o SNDVB. 

Ožila ve mě šotoušská dušička. Od mládí jezdím na kole z Rosic do Semtína po cyklostezce přes Rosický les, občas také po lesní cestě ze Semtína do Doubravic a dál spolu se žlutou turistickou trasou kolem Pohránovského rybníka ke strážnímu domku u železnice. Cesta vede v obou případech po náspu, který ve mně vždycky vzbuzoval představu, že tudy vedla kdysi trať. Skutečně, chemička v Semtíně je připojena na železnici, ale zcela jiným způsobem. Marná představa. Od původního nádraží v Pardubicích do oblouku trati u Doubravic je to po železnici asi pět kilometrů. To nevychází.

Do hry vstupují mapy. Dokonce ty nejznámější - digitální - Mapy.com. Před několika lety dal tento server k dispozici zcela unikátní mapu: historickou. Už tehdy jsem si povšiml podivného zákresu komunikací hlavně severozápadně od města. Přesně vyjadřuje to, co je zde shora uvedeno. 

Posun trati do Liberce.

Mapa v tomto zájmovém území zachycuje jistě zcela autenticky situaci kolem roku 1871, kdy došlo k přeložení trati z původní trasy do nové, zahrnující výstavbu nádraží v Rosicích. Jako funkční je znázorněna ještě původní trať, po níž tu pátráme, a nová trať je ve stádiu právě realizovaného projektu. Přeložka byla vyvolána potřebami dceřinné ÖNWB připojit Brodskou trať na tu mateřskou SNDVB. Brodská trať totiž ústila do původního nádraží (u dnešního podjezdu 17. litopadu/Chrudimská). Liberecká odtud pokračovala na Prahu a v oblasti U Trojice teprve odbočovala na Hradec.  Posunutí činilo skutečně kolem 400 m na východ. 

Cíl výletu byl jasný. Trať se odpojovala z "Pražské" obloukem k severu, procházejícím dnešní jižní větví ulice U Trojice. Tady na jejím konci bych měl najít nějaké stopy náspu

Pokračování trati v prodloužení ulice U Trojice.

nejsou tu. Za koncem ulice trať překonávala Jesenčanský potok. Možná tu nebyl, jeho koryto je zřejmě umělé. Chybí tu přes něj nějaký propustek

Jesenčanský potok.

Na břehu stojí indicie - může to být uříznutý sloup telegrafního vedení, které doprovázelo dráhu. Je otázka, zdali by vydržel těch 150 let...

Za potokem oblouk pokračuje trasou přes pole. Ani tady není stopa po náspu. 

Oblouk trati; komín Parama.

Trať se narovnává k severu dnešním lesíkem. Terén je zdeformovaný, dost možná od náletu na Paramo (jehož komín je vidět na horizontu obrázku) na sklonku II. světové války. Možná také od odklízení trosek, které tu jsou místy zasypány. Po náspu ani stopy. Přes pole se znovu dostávám k Jesenčance, tentokrát u zahrádek poblíž laguny Labe. 

Chybějící propustek u zahrádek.

Propustek v náspu přes potok tady nemusí být. Jak je zmíněno, koryto je umělé a mohlo vzniknout dávno po opuštění trati. Ptát se na něco zahrádkářů nemá smysl. 

Dostávám se na břeh Labe do míst někdejšího mostu. 

Místo mostu přes Labe. 

Nejsou po něm žádné stopy. A jaký most tu byl? Že by byl přesunut na novou trať? Poslední snímek dnes (v době megaprojektu pardubického a rosického nádraží v nedávných letech) demontovaného Rosického mostu  mám z roku 2021 těsně před likvidací s náhradou novým mostem.:

Starý Rosický most.

Most vyobrazený ve shora zmíněné publikaci je ovšem příhradový a není jasné, zda jde o fotografii na původním místě nebo v novém umístění u rosického nádraží. Mohl také být "spotřebován" železničním plukem, který v Pardubicích vznikl po I. světové válce. Ve zkoumané době kolem r. 1871 zřejmě bylo Labe částečně regulované a na obou pozicích mostu zůstává na stejném místě. 

Bohužel historie železniční dopravy se kryje s historií fotografie, takže čím hlouběji pod rok 1900, tím méně fotografií lze očekávat. Pokud existují, pak téměř výhradně k různým oficiálním akcím nebo výročím a nějakou dokumentaci průběhu dráhy nemůžeme očekávat kromě technických výkresů. 

Unikátní nález se mi naskytl na poli uvnitř ramene zahrádkářské kolonie:

ani bezdomovci by asi netušili, čeho základy tu dodnes stojí. Vzhledem k průběhu hledané trati bych si tipoval na strážní domek. To místo není vyznačené v žádné mapě, je vidět pouze na leteckém snímku Mapy.com. 

Další hledání může pokračovat na pravém břehu Labe. Tam je ale dnes předpokládaný průběh trati převážně zastavěný, takže šance na nějakou indicii je minimální. 

Zpráva z VÁNOČNÍHO VÝLETU 2025

 Když jsem hledal téma letošního Vánočního výletu, tak mě mezi různými úvahami zaujal motiv toho loňského. Zejména kvůli počasí a hlavně absenci sněhové pokrývky, nebo varianty s deštivým počasím. Vyklubalo se z toho, de facto, zakončení toho před rokem. Termín 23.12. zůstává tradiční.

V úterý 23. prosince 2025 jsem na perónu čtvrtého nástupiště hlavního nádraží v Pardubicích vyčkával příjezdu osobního vlaku na Třebovou v 8:48 h. RegioPanter dorazil načas. Přestup na Borohrádeckou trať v Moravanech proběhl svižně. Příjemně vytopená, ostatně jako předchozí vlak, RegioNova už čekala. Zbývající jízda byla ale krátká. Po dvou zastávkách konečná v Holicích. Provoz do Borohrádku, tedy do sousedního kraje, nebyl od roku 2018 objednán. Vystoupil jsem do šedivého, navlhlého přítmí.

Nádraží v Holicích.

Zelený trávník kolem opravené staniční budovy vypovídá o tom, že zima ještě nezačala. Vlaková souprava se asi za hodinu vydá nazpátek, tak já budu teď pokračovat v její dávné cestě. Vydávám se po modré značce, abych se na konci města přesunul přímo na železnici a začal drobnými krůčky cupitat po, většinou zde betonových, pražcích. Přestože je zde provoz několik let zastaven, trať není prakticky nijak zarostlá, na rozdíl od jejího druhého konce u Heřmanova Městce, kde se nejezdí už patnáct let. 

Docela fouká, je trochu nad nulou a zapínám zipy a nasazuji rukavice. Čeká mě dlouhý úsek otevřenou krajinou mezi poli. První táhlá rovinka.

Sporadicky se podle trati povalují plechovky od "energeťáků", občas piva, nebo malá PETka. V remízku lesa u trati nacházím stopy ohniště. Několik posedů stojí poblíž dráhy, také lizy pro zvířátka. Tak se zabývám myšlenkami, kde se tu asi ty odpadky vzaly. Zahodili je z okénka dávní cestující? Nebo že by myslivci byli nepřátelé přírody? Nebo snad omladina přesunující se do remízku k ohništi? 

Aniž bych si to výrazně uvědomoval, baví mě ty úvahy namísto přemýšlení, co napíšu na tenhle blog, nebo koukání do mobilu, jestli nepřišel nějaký příspěvek na Whatsapp. Přesto mám telefon po ruce. Snad poprvé vůbec na výletu nemám s sebou foťák. Rozhodl jsem se minimalizovat fotovýbavu na úkor tábornické výbavy, která mi zabírá větší část malého batůžku. Na druhou stranu táhnu ještě kamerku, která pořídí zdejší video. 

Konečně rovinka skončila, střídá ji táhlý oblouk. A u něj nečekaný objev. Památníček z Druhé světové války.

Osamělý pomníček u trati. 

Co se tu odehrálo ten den? Jak skončil šestnáctiletý Jiřík? Žádné svíčky okolo nejsou. Ani květiny. Ani drony. Stačilo by pustit data na mobilu. To by bylo jednoduché. Něco si nechám doma pro umělou inteligenci. Napíšu to na konec příspěvku. 

Šlapu dál. Trať klesá do mírného úvozu. Něco tu na mě krásně září ze svahu.

Penízovka sametonohá.

Stačilo by vytáhnou mobil a pustit data. A pak vytáhnou kudlu a sáček a tu dobrůtku sesbírat. Stejně nemám místo v batohu. Škoda. Stydím se, že zas tak houby neznám. 

Šlapu dál, rovinka se zdá opět nekonečná. Rozděluje početné stádo srnek, které mne i přes protivítr asi nějak vycítily. Na polích vlevo jich je nejméně dvacet, napravo pak aspoň deset. To se jim to pase na zbytcích kukuřice. 

V dalším táhlém oblouku se pod obcí Koudelka začíná trať zvedat a za silničním přejezdem už je dokonce vidět horizont na ní. 

A na horizontu zastávka. Už asi hodně dlouho neslouží svému účelu. Dávno už České dráhy prodaly většinu drážních domků i s pokladnami. Kdopak asi koupil tuhle? Za budovou sviští motorová pila a vedle domu smeťák. Nechci hádat. Asi bych to uhodl. 

A jak to tady mohlo vypadat, když se tu ještě jezdilo? Z Holic od 42. minuty.

Další oblouk a táhlá rovinka až do lesa. Z návrší je pěkný rozhled. Nečekaně fotogenická zvlněná krajina, která je z této komunikace, proti silnici, daleko lépe vstřebatelná. Klid, ticho, žádné zvuky. Už jen to sluníčko by se hodilo. Spíš to vypadá na déšť. 

U náspu se objevuje komunikace, ale v jiném  významu.

Svědek dávných časů. Tohle technické dědictví našich předků už dávno nefunguje. Už jenom jako tajná schránka. Kdypak asi naposledy tu prošel pochůzkář? Letos už nešel? Nebo nahrával pochůzku do mobilu či podobného blackberry? 

A co moje aktuální pochůzka? Co ukazuje? Zírám na koleje. Jsou pěkně rezavé. Kus dál, už v lese, ne tolik. Že by tu občas něco projelo? To spíš v lese má koroze jiný tvar... 

Už se taky hlásí hládek. A zrovna se blíží nádraží! Fiktivní. Bohužel. U cyklostezky z Velin do Borohrádku. Ale se střechou nad hlavou!

Fiktivní zastávka Veliny.

Rozdělávám miniohýnek. Z doneseného dřeva. Mokré z okolí by nehořelo v tak malém ohýnku. Je nacucané vodou. Na podobném místě, jako loni. 

Pouštím se do opékání prvního buřtíka, zároveň ho hned baštím. Musím přitom přikládat. V tom tichu slyším z dálky od Borohrádku nějaké temné bručení. Možná to je z železnice na Choceň. Ale zvuk se přibližuje a nepatrně sílí. Jdu se podívat za oblouk trati, cosi se blíží. Spěchám k ohýnku, rychle balím batůžek, popadnu buřty a mažu k přístřešku. V dálce za obloukem trati se cosi namodralého objevuje a  blíží se to. Po pár dlouhých minutách rozeznávám soupravu, kterou dobře znám, naposledy z letošních červnových oslav 200 let koněspřežky: Pendolino. 

Zaparkovaná souprava Pendolino u Borohrádku.

V kabině nikdo není. Prázdnou soupravu sem tlačí dieslová lokomotiva. Souprava zastavuje před přejezdem. Od dieselu vzadu vyskočí dva nádražáci, dojdou asi k půlce Pendolina, něco řeší a vrací se do lokomotivy. Po chvíli tlačná lokomotiva odjíždí zpět do Borohrádku. 

Hmm, asi si tady odkládají nepotřebné vagóny, říkám si pro sebe. Proto jsou tady ty koleje méně rezavé, než kus dál v polích.  ¹)

Holt musím rozdělat nový ohníček opodál... Čert to vem, takové zdržování... Brzy už baštím, ale stále  nesedím na "nádraží", protože musím foukat do ohýnku. Obídek to byl dobrý.

Do Borohrádku už to není daleko. Přicházím po železnici, na hradle na mě divně pokukují nádražáci. Zrovna přijíždí osobák od Chocně, ale po jiné koleji. Přecházím kolejiště a jsem v půvabném městečku. Drobné nákupy, Ježíšek nečeká. A co to vidím? Že by tu volili místního papeže? Z komínka stoupá bílý kouř...

A hospůdka. Překvapila. Většinou se tu zastavuji na kole na venkovní zahrádce, která prošla významnou rekonstrukcí. Je zima na zahrádku. Vcházím do útulné hospody. Nestačím se divit. Prochází plíživou rekonstrukcí! Zvýrazňuje klenby v lokále, nová kamna, WiFina, elektřina ještě místy čeká na finál.. Výtečná polévka, skvělé Qurritos a k tomu slušný Radegast. Pochutnání...

Čas kvačí. Chválím Dráhy. Během večeře si totiž mobilem kupuji jízdenku domů. Jsem tu tak uprostřed tratí na obě strany: přes Choceň, nebo přes Třebechovice a Hradec. Přichází na řadu varianta přes Hradec. Ještě se otáčím po ztemnělém náměstí a mířím k nádraží. Odjezd 17:19 načas. Vyhřátý Shark, paráda. Na přestup v Týništi šest minut. Přesně na minutu, příjezd i odjezd. Sedm minut na přestup v Hradci. Stopro. Přecházím do třetího vlaku. Příjemně vytopený, rozsvícený, zavírají se vrata mažu do Pardubic. "Zastávka na znamení" slyším u tří zastávek, projedeme krokem, nikdo nevystupuje, jen ve stéblové - obci, zbrusu nová zastávka. Nádraží Pardubice - na minutu přesně 18:28. Hodina deset minut, slušné na dva přestupy. To je teda Švýcarsko! Smekám...

V Pardubicích zkouším, jestli to Švýcarsko funguje i nadále. Na černo odjíždím do zbrusu nové konečné na Pardubice - Centrum. Vážná chyba - první vagón je tu poslední, nedal jsem si pozor a nepřeběhl na druhý konec soupravy. Vybíhám do podjezdu, blbě se mi běží v pohorkách. Už vidím jedničku trolej domů ze 17. listopadu. Jede načas - 18:33. Ujíždí mi před nosem. Za chvilku pětka, jen zastávku. Hmm, tak od semaforů Skřivánek domů pěšky. Jo jo, ten přeskiláček navíc k těm asi patnácti nachozeným, už mě nezabije...

Ano, ještě o tom padlém na poli u Holic:

Jiří Balcar padl jako účastník Holického povstání 5. května 1945. Podle historických pramenů zahynul při snaze získat zbraně z odstaveného železničního vozu, když povstalci útočili na vagóny s výzbrojí, aby se mohli bránit proti německým jednotkám.

¹)  Ten hnědě vytištěný odstavec je fikce, vytvořená za pomoci umělé inteligence ChatGP.