Z Litomyšle domů přes kamenná obydlí a staronový hrad

Litomyšl bývá oblíbeným výchozím či průjezdním městem mých cyklovýletů. Končí tady železnička z Chocně. Také jsem tu chvilku pracoval. 

Romča prožívá smutné období při péči o nemocnou maminku, což neumožňuje odjet někam na dovolenou. Sváteční dny se vložily do pracovního týdne a v Explosii dostali šikovně volno. Není divu, že prosluněný pátek 7. července 2023 se stal alespoň malou záplatou na ty smutné dny pěkným cyklovýletem. 

Slováckým expresem v 8:07 jsme s naloženými koly vyrazili do Litomyšle s přestupem na osobáček v Chocni, za 205 korun plus 80 Kč za kola. Z nádraží  jsme se vydali nejprve do centra Litomyšle k zámku, kde jsme u kašny pozorovali jeho zahájenou rekonstrukci a zastavili se v již zrekonstruovaném infocentru. Muzeum jsme navštívili nedávno, tak jsme mohli vyrazit na cestu.

Horký den lákal spíš ke koupání, my jsme se na malebném náměstí ochladili alespoň zmrzlinou. Na trase  nás pak čekalo několik zastávek v příjemné krajině

Tentokrát jsme vynechali pověstný Růžový palouček, abychom se zastavili na svačinku v místě zvaném U tří kocourů. Někdejší hostinec sice již dávno nefunguje, zato křižovatka u hlavní silnice na Chrast má upravené okolí s altánkem

Dohlednost byla téměř výtečná, pohled zpět na ujetou trasu sahal až někam k Orlickým horám na horizontu. 

U podzámeckého rybníka v Nových Hradech jsme pozorovali lhostejně se povalující labuťátka a byl jsem také potěšen novou úpravou Italské zahrady s vodní kaskádou. Na zdejší zámek stojí za to se vypravit, stále tu něco zkrášlují, přibývá atraktivních muzejních sbírek. Nás ale čeká jiná památka. 

Přichází čas na oběd, a kde jinde se zastavit, než v proslulé zrekonstruované restauraci Polánka. Příjemné posezení skýtá v létě její zahrádka

Zahrádka restaurace Polánka.

a já si s tu vychutnávám tmavé poličské pivo.

Občerstveni pokračujeme okrajem nádherné oblasti Toulovcových maštalí a památky neberou konce. Zastavujeme ve svažité a neobyčejně půvabné obci Zderaz a vyhledáváme centrum pískovcových obydlí. Nemohu se nabažit té atrakce, o níž jsem prakticky celý život neměl ani potuchy, přestože coby orientační běžec, pobýval jsem často právě v oblasti Maštalí. Místní tu na vlastní náklady čistí a zpřístupňují dávné obytné prostory 

V zemním obydlí.

Člověk tu rád přispěje do pokladničky a obejde si ten prostor, který jinde známe třeba z Drábských světniček nebo okolí České Lípy. 

Do dalšího postupného cíle dnešního výletu je to už co by kamenem dohodil. Prakticky "přes kopec" se z místní silničky objeví tento výjev: 

Rychmburk od východu.

nad údolím Krounky v prostoru Šilinkova dolu se vypíná hrad Rychmburk. Má rozhodně pohnutou historii. Zastavuji se tam příležitostně při cestách do Maštalí již od mládí. Přístup do hradu je především z obce Předhradí, ale dobrodružnější je pěšinou z údolí Krounky. Stávaly tu mohutné modříny. Hrad donedávna sloužil jako domov důchodců a přístup byl obvykle jen na nádvoří  Dnes jej spravuje Pardubický kraj prostřednictvím Chrudimského muzea a byť zažil teprve třetí návštěvnickou sezónu, stále tu něco přibývá a za 160 korun je na co se dívat. Prodává se tu dvanáctka Rychmburský rytíř, který vyrábí pivovar VOLF, jelikož zdejší pivovar je bohužel v dezolátním stavu.

Právo útrpné v suterénu.

Kolem Skutče a mezi Chrudimí a Hrochovým Týncem jsme za letního podvečera pozvolna klesali do Polabské nížiny a užili si bezva výletu po asi 73 kilometrech. 

Z Letovic přes 'Maló Hanó' a rozhledna vzhůru nohama.

 Letošní jaro na sebe nechalo dlouho čekat. První celodenní cyklovýlet jsem absolvoval až na začátku června. Na hranici sil. Tomu jsem se dnes chtěl vyvarovat. Start dnešního výletu jsem musel pár let odložit. Trať do Brna byla v rekonstrukci a do Letovic se dalo dostat jen komplikovaně. Ovšem po modernizaci trati se znatelně zkrátila doba cesty, obzvláště rychlíku. 

Pondělní předpověď počasí 19. června 2023 byla výtečná, tak jsem mohl vyrazit ráno v 7.07 z Pardubic rychlíkem R863 Svitava za 195 korun plus 40 korun za kolo do Letovic. Vystupoval jsem na tamním nádražíčku před půl devátou. A bylo to neobyčejné vystupování. 

Na zdejším nádraží se setkávají vozidla různých dopravců s vozidly Jihomoravského kraje. Tak můžeš zahlédnout například standardní modrou českého národního dopravce s červenobílou soupravou Sylvánského zeleného - tedy takto pojmenovanou soupravou jihomoravanů. No nechtěl by jeden odjet někam do dáli se Sylvánským v ruce?

Ve vlahém, stále prosluněnějším letním ránu se mi ani moc nechtělo pouštět hned zostra na cestu. Zlákala mě vidina zámku, vznášejícího se nad údolím v lehoučkém oparu..

Dnešní cesta pro mne nebyla úplně neznámá. Při hledání značky cestou do centra jsem se marně snažil si vzpomenout, kdy jsem přes nedalekou Kamennou svatbu jel poprvé. Až doma jsem zjistil, že je to už  šestnáct let...

Plánoval jsem prakticky stejnou trasu jako kdysi. Znechutilo mě rozkopané Masarykovo náměstí, tak jsem si jen dopřál malou svačinku a otočil se zpět k nádraží, abych u "Stone gallery" odbočil po červené údolím k tenisovým kurtům. Chvíli jsem tu pozoroval kouli.

Otáčející se kamenná koule na kamenném stole nebo míse je dnes fenoménem. Provází mne jako zajímavý úkaz fyzikálních sil většinou života. Poprvé jsem ji obdivoval někdy ve dvaceti letech, když byla instalována před budovou C nových Harcovských kolejí Technické univerzity (dříve Vysoké školy strojní a textilní) v Liberci. 

Zahájil jsem cestu po cyklo 5164 (společně s červenou turistickou) podél potoka Kladorubka kolem tenisových kurtů vzhůru ke kopcům, lemujícím sever Boskovické brázdy. Teplota stále stoupala aniž by pořádně vylezlo slunce, stále panovala vysoká oblačnost. První zastávku jsem si udělal na autobusové biblozastávce v Kladorubech, abych se připravil na vjezd do terénu. 

Ve stálém stoupání jsem míjel křížek u cesty a za Kochovem už jsem stoupal v potu tváře po červené k lesu. Už pouhá vyhlídka na hřebínek věstila, že není něco v pořádku. 

Hustě zalesněný hřeben na obzoru se jevil jaksi prořídlý (horní snímek) a klády na louce vypovídaly proč. Kůrovcová kalamita se nevyhýbá ničemu. Proti roku 2009 (spodní snímek) tu lesa ubylo.  

Míjel jsem Kamennou svatbu,

skalisko ve svahu, ke kterému se váže úsměvná pověst.

Celkem pěkná lesní cesta se stávala blátivou v kolejích těžebních strojů.

Projel jsem kolem kapličky v obci Velká Roudka, dnes součásti Velkých Pavlovic, abych se po opětném vjezdu do lesa  zastavil u Františkova pramene a dotankoval bidon výtečnou vodou. 

Je to zvláštní, trochu pochmurné místo. Přitom bývaly doby, kdy se tu rozkládalo lázeňské letovisko.

  Fascinuje mě, kolik v naší zemi existuje takových lázeňských míst (jako například Vápenný Podol v Železných horách, nedaleko mého bydliště, nebo třeba známý Kuks), které fungovaly jen pár let, nebo desetiletí a dnes po nich není ani památky. 

Na panelu zdejší naučné stezky se píše: "Podle záznamů v kronice byly lázně založeny majiteli borotínského panství již v roce 1805 a byly postupně rozšiřovány. V 19. století byl vybudován i největší lázeňský pobytový dům - jednopatrová Svornost. Vyvěrají zde sirnatoželezité kyselky, jejichž léčebný účinek byl dobře znám již v minulosti. Vedle stopových prvků obsahovaly značné množství oxidu uhličitého a měly blahodárný účinek při léčení chorob plicních, kataru průdušek, žaludečních a střevních potížích, revmatických bolestech a působily též proti otylosti. Vanové koupele, které měly až 14 kabinetů a sprch, poskytovaly léčbu pacientům především z bohatších vrstev. Sezona trvala od května do Borotínské pouti (v polovině září) a vystřídalo se zde i více než 500 hostů. 

Pochmurnému místu nepřidává na kráse ani nedávno podemletá lesní cesta po níž pokračuji na Opatovické hradisko na kopci ve výšce 514 m n.m. Bohužel odtud není vyhlídka (třeba ji připraví jednou kůrovec) na půvabnou Malou Hanou. Pod kopcem v malém pískovcovém lomu se nacházejí nečekané reliéfy od Karla Otáhala

Po příjemném sjezdu na okraj lesa se vyloupne vyhlídka na významné městečko této oblasti Velké Opatovice. 

Do poledne zbývala po dvaceti kilometrech cesty ještě hodina, ale na další cestě nebudu mít dlouho příležitost dát si teplý oběd. Restauraci, kde jsme obědvali s kámošem před čtrnácti lety, jsem nějak minul, nebo snad zanikla. Nechal jsem si poradit v Informačním centru a zajel k bývalému učilišti, kde jsem se v jídelně dobře obešel včetně lahvového piva. 

Po poledni jsem pokračoval po červené turistické značce přes hřebínek nad Opatovicemi a stěží našel sjezd ke Smolenské přehradě. 

Bylo vedro a lákala ke koupeli, jako před lety, ale břehy mi připadaly nějak zarostlé a nechtěl jsem ztrácet čas. Udělal jsem chybu s tím svlažením, neboť mě čekal náročný výstup s tlačením kola do prudkého svahu sotva znatelnou čerstvou pěšinou v rozsáhlé mýtině. Lilo ze mě jako z konve, když jsem dorazil k památníku letců

ale nemohl jsem si tu odpočinout, jelikož se ocitl na pasece na prudkém slunci (vlevo), zatímco před lety stál krásně ve stínu vzrostlého lesa (jak ukazuje kolega na pravém snímku). 

Památník připomíná tragickou událost z 26. května 1949, kdy zde havarovalo vojenské letadlo a zahynulo sedm československých letců.

Pozitivní je, že kůrovec tu připravil celkem pěknou vyhlídku do kraje

na severní část Boskovické brázdy, tedy na okraj Malé Hané s vrcholky Zábřežské vrchoviny v pozadí. Projel jsem kolem památníku obětem napoleonských válek, věnovaném padlým z let 1813-14, abych prudkým sjezdem zastavil na 370 m n.m. před nadjezdem nedostavěné "Hitlerovy" dálnice na západním okraji města Jevíčka. 

Nová dálnice je projektovaná v těchto místech paralelně vedle této, která nikdy nebyla v provozu.

Následovalo táhlé stoupání po žluté turistické cestě, lemované pěknými výhledy opět do Boskovické brázdy s Jevíčkem v centru. 

Vysoká oblačnost se částečně protrhala, ale o to větší dusno leželo v krajině. Prostoupal jsem se přes Zadní Arnoštov do Mařína, starobylé obce pod Mařínským hradiskem s vrchem podobného názvu Křenovské hradisko 571 m n.m. Předpokládaná rozloha hradiště je obrovská. 

Znaven tím stoupáním, usedl jsem na lavičku odpočívadla a pustil se do konzumace posledního zbytku svačiny. Dusno a únava mě zmohly. Na chvilku jsem si zdříml. Trvala tři čtvrtě hodiny!

Informační panel v přístřešku mi otevřel oči, co že to je za prastaré místo zde. Do Mařína už jsem se ale nevracel. 30. kilometr v nohách a půl třetí. Sjezd do Křenova byl rychlý. 

Lákavá byla vidina oroseného piva v tom hicu na 32. kilometru, ale v pondělním odpoledni nebyla hospůdka otevřená. Nechtělo se mi stoupat zrekonstruovanou silnicí 366 po cyklotrase 4024, 4029 na hřebečský hřbet. Předjel mě silničář. Před třetí hodinou. Po práci si dal asi trénink, pomyslel jsem si, a vydal se za ním. Hřeben se mi zdál nedostižný. Na červené turistické značce v lese na hřebeni bylo už příjemně, zato pití v bidonu už na dně. Dosáhl jsem tu asi nejvyšší dnešní výšky 654 m n.m. Brzy se otevřel u Kamenné Horky výhled na Svitavskou pahorkatinu, 

město se topí dole v propadlině. Červená tu opět stoupá, překoná hřeben a sjíždí se do Hřebče nad samotný hřebečský silniční tunel, který ohlašuje kaple Sv. Josefa, krásně opravená při stavbě tunelu. 

Zároveň ohlašuje vítané občerstvení v restauraci U tety. Mám ovšem kliku - je pondělí a mají otevřeno jen v pracovní dny. Dávám si pivo a svačinku. 

Je tu silný ruch, jako za starých časů, před rokem 1997, kdy tu ještě tunel nebyl. Dnes je tunel uzavřený, probíhají u něj servisní práce a doprava kličkuje po hřebečském svahu starou cestou. Provozovateli kvalitní vyhlášené restaurace se asi nevyplatí mít otevřeno přes víkend, kdy sem asi zavítají jen náhodní turisté. 

Stavba tunelu přinesla také náramnou vyhlídku do údolí Moravské Třebové se Zábřežskou pahorkatinou na horizontu.

K rozhledu tu slouží refugium kde lze i přespat pod střechou, například při přechodu hřebene od Ústí nad Orlicí do Letovic. To ale není můj případ. 

Po 17. hodině a 45 kilometrech jsem se těšil na pohodovou červenou hřebenovku. Najel jsem na ni přímo od restaurace a stoupal lesem na hřeben. Čekala mne poněkud neobvyklá vyhlídka s poněkud neobvyklou výstrahou kolem cesty.

Rád jsem se na tomto zvláštním místě zdržel. Přejížděl jsem tudy v minulosti několikrát, ale o této atrakci jsem neměl tušení. Teprve před rokem jsem v mapě objevil to zajímavé místo. Není tu asi dlouho. Vyhlídka je umístěna nad skalním masivem, tvořícím část svahu nad dnes už bývalými Mladějovskkými lupkovými doly. Sestupuje se k ní po schodišti dolů.[schod] Je odtud působivý výhled na Moravskou Třebovou

i část trasy, kterou už mám za sebou. Je to taková rozhledna naruby. 

Čas kvačil a zbývalo ještě nějakých dvacet kilometrů vzdušnou čarou do České Třebové. Rozjel jsem se po hřebeni, ale dlouho mi to nevydrželo. Někde za padesátým kilometrem se na lesní cestě objevila kamenná drť. Museli ji sem navézt nedávno. Stihli ji rozhrnout, ale už ne zaválcovat. Asi se počítá s tím, že ji zamačkají náklaďáky, které budou svážet klády. Na kole se na tom jet ale nedalo. Po pár kilometrech se objevily rozsáhlé paseky. Cesta v nich zmizela spolu s turistickým značením. Paseky byly rozježděné natolik, že nebylo znát, která cesta je hlavní, a která pomocná. Musel jsem vytáhnout "chytrý mobil" a pomocí navigace se dostat na správnou cestu. Pěkně mi to tu kůrovec zkomplikoval. Dorazil jsem k Dětřichovské hájence

ale hned za ní jsem opět ztratil červenou značku. Nepřehledné paseky neberou konce. Opět s pomocí navigace jsem se vrátil na trasu v místě U zabitého.

Stále po červené jsem opustil hřeben a dlouhým rychlým sjezdem projel Helvíkovem do Opatova. Plánoval jsem dojet odtud do České Třebové po cyklostezce. Ta se stavět asi nezačala. Zvolil jsem přejezd po silnici, abych stihl rychlík Svitava ve 20.15. V teplém podvečeru jsem pookřál v nádražní restauraci (kolik jich už dráhy zrušily?!) u piva. 

Za 90 Kč + 40 kolo jsem se vrátil domů do Pardubic. 

Perných 76 kiláků v letním dusnu. Můj oblíbený MTB cyklovýlet se tentokrát trochu přitvrdil. Ani ne tak díky až moc teplému počasí, spíše pro komplikovaný dojezd. Kůrovcová kalamita předchozích pár let vykonala své a velkotěžba v lesích zvláště kolem České Třebové ztížila průjezdnost terénem. Vynechal jsem i obvyklé koupání ve Smolenské nádrži, vedro na to bylo, ale břehy nějak zarostlé.

Časově tak náročný výlet by nebyl v pohodě, kdyby nešlo o téměř nejdelší den roku a v letním času. 

KUKS PO LETECH ANEB Z HOŘIC PODLE LABE

 Jaro se pozvolna rozjelo a jen těžko doháním skluz ve výletech na kole. Trefit pěkné počasí, když mám volno mezi směnami, se ne vždycky podaří. A naplánovat výlet na víkend, kdy se může na celý den se mnou vydat i Romana, není už vůbec snadné. 

Jeden takový výlet jsem naplánoval do Kuksu. To místo prošlo významnou obnovou nejen stavební, ale třeba díky blízkým památkám klasickým jako Braunův betlém nebo moderním, jako Křížová cesta 21. století, také duchovní. Špitál prošel v předchozích letech významnou rekonstrukcí, která se neobešla bez obvinění ze zpronevěry finančních prostředků, jak se to ostatně stává téměř pravidlem u podobných projektů u nás.

Termín padl na sobotu 10. června 2023. S počasím je to ale svízelné v posledních letech. Jako by se pohybovalo republikou po malých balících. Těžko se dělá předpověď pro konkrétní místo, mobil zdánlivě ukazuje nějakou informaci, která se během hodiny změní.. Hlásili sice slušné počasí, ale s přeháňkami možnými snad všude. Podle toho to také dnes vypadalo. 

Primární rozhodnutí pro výchozí místo nebylo jednoduché. Kuks jsem navštívil na kole mnohokrát. Ale teprve po roce 2013 byla smysluplně dostavěna cyklostezka podél Labe až do Hradce Králové. Projel jsem ji v obou směrech několikrát. A je snad až trestuhodné, že čtyřiatřicet let po Sametové revoluci stále chybí cyklostezka mezi Hradcem Králové a Kolínem, která by vedla po břehu Labe. "Hradubická" cyklostezka přes různé proklamace a příslib dotací stále neexistuje. Nechtělo se mi tedy znovu absolvovat nezáživnou cestu z Pardubic do Hradce. Hledal jsem jiné výchozí místo. A našel rychle. Hořice.

Čekalo nás na zdejší poměry rychlé spojení s přepravou kol. I přes chladno a zataženou oblohu jsme vyrazili z pardubického nádraží osobákem v 8.06 a s přestupem v Hradci jsme dorazili do Hořic v 9.05, za 173 korun za 2 osoby plus 80 korun za obě kola. Skoro celou cestu vlakem pršelo, ale v Hořicích nádraží bylo už suché. 

Město Hořice pamatuji ještě bez obchvatu, pochmurné a fádní v dobách socialismu. Většinou jsem tudy jen projížděl, nebo závodil v okolních lesích, ale město samotné mne nezaujalo. Porevoluční doba to všechno změnila. Studovali tu i mí kámoši - jak na zemědělské, tak na kamenické škole. To od nich jsem tušil, že město dříme. Zejména jeho kamenická historie je významná. Je to znát hned když opustíš vkusně upravené nádraží kde tě vítá Faun

Zaujala mne i budova nějaké sýpky, či co se to "klube" za železničním přejezdem a možná nás jednou překvapí.

Následovala tedy krátká prohlídka Hořic na kole. Obloha slibovala spíš déšť, to bychom se asi vraceli vlakem zase domů. Fascinovala mne před náměstím socha kameníka

ne stylově nepodobná soše slévačů v Třemošnici. Zastavili jsme se na náměstí Jiřího z Poděbrad. Musím uznat, že spanile prokouklo. Skoro jsem ho nepoznával. 

Další zastávka patřila Smetanovým sadům. Přístup tady byl omezený, protože v parku probíhá  rekonstrukce cestiček. Nicméně sochy jsou viditelné bez omezení, včetně legendárního Krakonoše

Je na co se dívat, a bylo by toho mnohem víc, zastavit se na Gotthardu nebo v lomu U Josefa. Jednou se sem vypravím jen na prohlídku města a okolí. 

Nejen kamenictvím a sochařstvím je známé město; vařilo se tu kdysi pivo a dnes je tradice obnovena. Udělal jsem zastávku v pivovaru JungBerg. 

Bohužel bylo ještě zavřeno, tak jsem jen nakoukl do dvora a byl nejvyšší čas opustit toto neobyčejné město. Po cyklotrase 4086 jsme odjížděli údolím Bystřice po silnici a před Miletínem odbočili doprava do Rohoznice. Oblačnost se nepatrně začala protrhávat. Zrovna jsme míjeli hřiště s klubovnou místní pobočky Klubu českých turistů. Blížila se jedenáctá - ideální čas na svačinu.  

Nejen turisté se tu scházejí v klubovně, ale na hřiště rády zavítají učitelky s dětmi z místní školky.  

Česká krajina je překvapivě plná různých zámků a zámečků, jak jsme se přesvědčili v nedalekých Bílých Poličanech. Nemohl jsem si tu odpustit aspoň malou zastávku u zámku, který slouží dnes jako hotel,

nakoukli jsme do zámeckého parku, na jehož konci se nachází hasičská zbrojnice. Na cestě do Lanžova nás předjel traktor. A ne jeden. Jako nějaká veteránská traktorová rallye. 

Kousek za Lanžovem mne překvapila scenérie s kaplí Nejsvětějšího srdce Ježíšova

sloužící jako hrobka. Miluji takové duchovní stavby v krajině. 

Hůře dopadl kostel sv. Josefa v Dubenci. Ani ne tak kvůli zanedbané vnější podobně, jako spíš kvůli svému okolí. V tradiční staré české vesnici v okolí kostela vyrostla pseudomoderní zástavba, která s tou sakrální památkou vůbec nekomunikuje. Nezachraňuje to ani sousední rekonstruovaná fara na penzion. Bere mě vždy u srdce, když vidím v půvabné české krajině takové architektonické zvrhlosti. Těšil jsem se na následující plánovanou památku. 

Další cesta ubíhala svižně. Tedy hlavně Romaně, elektrika je silná. Následující táhlé stoupání až na táhlý hřeben nad labským údolím u Dvora Králové jsem si patřičně vydýchal.  Anuloval to prudký sjezd na kraj Žirče a za ostrou odbočkou doprava po silničce do Stanovic. Odbočka k Braunovu Betlému je sice lákavá, ale ne cílem dnešního výletu. Vyšlo konečně sluníčko a umožnilo schovat bundičku. Už jsem se viděl u splavu na zahrádce oblíbené výletní restaurace Šporkův mlýn. Bylo to ale jinak.

Restaurace je tak oblíbená, že není výjimkou, když celý objekt o víkendu patří svatbě. Jako tomu bylo právě dnes. Rychle tedy do Kuksu. Zaparkovali jsme kola v údolí ve stojanu poblíž mostu přes Labe a zčerstva jsem vyrazil koupit vstupenky na 13. hodinu. Základní prohlídka včetně lapidária za 200 Kč/osobu. 

Hospitál Kuks jsem navštívil v životě mnohokrát, ale na prohlídce jsem byl kdysi snad jen jednou. Letos, po skončení obnovy této úžasné Šporkovy památky, jsem se na ni obzvlášť těšil. V času do prohlídky jsem se procházel pod průčelím špitálu a nemohl se za krásného počasí nabažit té nádherné vyhlídky do labského údolí s někdejšími lázněmi, jejichž kdysi omšelé budovy prošly také částečnou obnovou. 

Interiéry jsou velmi pěkně a účelově vybavené a průvodkyně poutavě vysvětlovala, jak to ve špitálu chodilo. 

Marně jsem vzpomínal na svou první návštěvu tady. Zaujal mne tehdy obraz, zachycující celé údolí, jak vypadalo, nebo mělo vypadat někdy v 18. století. Hledal jsem ho dnes, ale patrně nenašel. Tenhle obraz to asi není. Tehdy se hovořilo obnově areálu do té podoby, ale kde vzít finance. .

Trasa prohlídky prochází i kostelem Nejsvětější Trojice,

barokní prostorou, která bere dech. Usedli jsme do lavic a kromě úžasné prostorové atmosféry a její opojné vůně se ozvaly zvuky středověkého kancionálu v podání skupiny Solideo. Vskutku duchovní zážitek. 

Prohlídka pokračuje nahlédnutím do barokní lékárny. Průvodkyně nás seznamuje krátce s účelem, lékárna má svůj samostatný  návštěvnický okruh. 

Prohlídka končí lapidáriem, kde se zblízka můžeme podívat do tváří originálů soch, které jsou jinak osazeny venku kolem špitálu. 

Užil jsem si prohlídku a trochu se těšil ven na sluníčko se přiohřát. Počasí přeje a neodpustím si ještě prohlídku bylinkové zahrady

Po čtrnácté hodině byl nejvyšší čas dát si něco teplého k jídlu. V rámci rekonstrukce je k tomu připraveno zdejší zázemí v podobě hostince Na sýpce.

Nechtělo se odjíždět. Bylo by tu v kouzelném údolí k vidění mnohem více - další muzea leží jen kousek nad Labem. Rozloučili jsme se s Kuksem

a byl nejvyšší čas. Za námi z Hořic teprve třicet kilometrů, domů ještě přes padesát. Těšil jsem se už nedočkavě na oblíbenou cyklostezku do Hradce. Jednu zastávku bylo vhodné učinit na říčním koupališti Úpy v Jaroměři - Jakubském předměstí. Teplota vystoupala zřejmě natolik, že se několik děcek pokoušelo přebrodit řeku. 

Ještě jedna zastávka se nabízela před koncem cyklostezky ve Vysoké nad Labem, na nedávno otevřeném úseku z Hradce Králové, totiž v bufetu hned za lávkou přes Jesípek. 

Nakonec vydařených asi 87 kilometrů. 

Z Prahy domů podle Labe (opět)

 Jaro se příšerně vleče. Zemědělci by mohli vyprávět. Chladno, deštivo, když zrovna mám volno mezi směnami, to se nedá. Ještě jsem na horalu pořádně nevyjel. Začíná červen a teprve se chystám na celodenní výlet. Tentokrát mě zlákala oblíbená trasa z Prahy. Potvrzuji si rozhodnutí zopakovat výlet s nešťastným koncem před šesti lety po levém břehu Labe, tedy proti proudu. 

Přichází  čtvrtek 1. června 2023. Vyrážím v 6.45 z rozkopaného pardubického hlavního nádraží Slováckým expresem R896 za 186 Kč + kolo 40 Kč do Libně. Práce na trati za Kolínem už skončily, tak to utíká velmi svižně. Na to tata vystupuji na Libeňském nádraží a vrhám se do "víru velkoměsta". Ranní špička nemá chybu, kolona autobusů městské dopravy se ztrácí v nedohlednu

počasí s blankytnou oblohou počmáranou bílými linkami vzbuzuje euforii a slibuje bohaté zážitky. Uháním Freyovkou přes údolí Rokytky k Vysočanskému podjezdu. Za ním přichází pasáž ke Klíčovskému parku. Tady se v posledních letech krajina progresívně mění - průmyslová čtvrť ustupuje nové výstavbě a průjezdnost na kole se tu mění. 

Po A267 už stoupám Klíčovským parkem k důležité křižovatce na náhorní planině u Kbel. Překonat frekventovanou komunikaci v ranní špičce není snadné ani pro automobilisty. Míjím bouračku, čekající na příjezd Policie. Na rovince k letišti si začínám rozmýšlet cestu, jakou se dnes přiblížím k Labi. Dosud jsem používal cyklotrasy kolem zámku Ctěnice přes Podolanku a Dřevčice přímo k řece do Brandýsa nad Labem. Tentokrát mě zlákala ve Kbelích trasa A44 k singltrailům u Letňan. Teplota zvolna stoupá a před devátou hodinou se zdá být kupa času pro dnešní výlet. 

Zlákala mě vidina zahájení cesty podél řeky Labe v Kostelci nad Labem. Od singltrailů pokračuji po A27 přes Čakovice a Miškovice. Tam mizí značení cyklotrasy žlutou cedulkou se zajímavým odkazem a pohroužím se mezi lány zrajícího obilí a vonící trávy s výhledem na svědeckou horu na horizontu

Ne všechny takové stolové hory jsou na rovinách kolem středního toku Labe svědeckými - občas to může být zrekultivovaná skládka odpadů, jako třeba u Veleně. 

Značně rozbitou okreskou se přibližuji Kostelci nad Labem. Vítá mě přívětivý sklípek po pravé straně cesty, ale co je to za zhůvěřilost naproti za železnicí?

Celkem příjemný dojem z okrajové části Kostelce tu hyzdí novostavby jakéhosi developerského projektu, snad horší než výstavba u Němčic pod Kunětickou horou, kterou uvádím jako otřesný příklad zástavby malebné krajiny v mých rodných Pardubicích. 

U nádraží v Kostelci hovořím s několika místními - všichni svorně na tuhle výstavbu nadávají. Čas kvapí a spěchám k řece. Ani to není snadné. Projet centrem znamená proplést se s bicyklem po lávkách přes náhon, zvaný Mlýnský potok, nahrazujících rekonstruovaný most. Zaujalo mne i centrum města. Jsem tu poprvé. Líbí se mi tu a prohlížím si radnici

Lituji, že jsem Pardubákem, nikoli Kostelčanem, to bych si každoročně užíval na srazu Kostelců. Chvíli se tu zdržím. Centrum má zvláštní kolorit: kolem kostela Sv. Víta v parku na náměstí, kousek od radnice, jsou rozesety stánky Vietnamců, což bych očekával v sobotu, ne ve čtvrtek. Přitom hned naproti radnici to jistí kamenný obchůdek. Z povzdálí kostela to jisti Bratr Žižka

Nějak se s Kostelcem nemohu na 25. kilometru rozloučit. Zastavuji se na městské pláži, která kdysi mohla být také chloubou města. Je odtud pěkná vyhlídka na silniční most i na zdejší zdymadlo v podobném gardu jako v Pardubicích. 

Čas se nějak zrychluje s teplotou, ale teď už zůstávám pod ochranou Labe. Vím totiž z předchozích cest, že i když je niva velmi mělká, udržuje si své klima a i v největším hicu je v okolí řeky příjemně. Najíždím na cyklostezku č. 2 - Labská a sleduji řeku po jejím levém břehu proti proudu (tedy řeku mám po levé straně). Po zánovní asfaltce se jede nádherně. Míjím bývalý přívoz u Záryb a už projíždím pod zámkem v Brandýse nad Labem.

Tady jsem měl start cesty podle řeky v předchozích výletech. K řece sjíždím kouzelnou kličkou a užívám si výhledu na řeku. Ten je ovšem nudnější, než v minulosti. Už tu neplují lodě ČSPLO, které tlačily proti proudu čluny s uhlím a dalšími komoditami třeba až do Chvaletic.

Tepla přibývá, pití v bidonu ubývá. Minul jsem několik bufíků, většinou s dětským hřišťátkem. Potěšila  mne ta vítaná infrastruktura, leč ve čtvrtek a v červnu bez provozu. Musím zbaštit své houstičky, pokud nezajedu do centra přilehlých měst. 

Blíží se Čelákovice, 40. kilometr, město z nábřeží téměř nepostřehnutelné, poznávám je až podle zbrusu nového železničního mostu na "druhém konci"

Před pár lety jsem kličkoval na protějším břehu právě při budování tohoto díla. Napadá mě, v jakém stádiu je asi zrovna železniční most přes tuto řeku doma v Pardubicích, jakožto součást megaprojektu. A dělá mi radost, že tu architekti nechali instalovat drobnou památku na starý most, který mám ještě v živé paměti.

Cestou k Nymburku se těším na tu blaženě uklidňující polabskou krajinu s řekou a chatkami

a těším se na les, plný chat a domků, který se dnes nazývá Přírodní park Kersko, a kde se chystá otevření muzea Bohumila Hrabala v jeho chatě. 

Chvíli odpočívám pod bungalovy, je tu prázdno, bufet ještě nefunguje a za plotem je naprostý klid. Poté na cyklotrase 2A, doprovázené zelenou turistickou značkou zastavuji ještě u menhiru, Očekával jsem něco většího. 

Definitivně dopíjím bidon a mám kliku, že v nedalekém Hradištku mne zachraňuje Vietnamka ve svém krámku, kde dotankovávám. Je už po 13.  hodině - nejvyšší čas na oběd. Stylové by to bylo v hospodě U Kyselů, kdyby bylo otevřeno,

tak nezbývá než se těšit na 70. kilometr, že bude otevřená v Nymburce moje oblíbená hospoda Na Žofíně u nové lávky v Nymburce. 

Dělají mi tu radost černou Barborou, ale jídla tu už dlouho po poledni nemají na výběr. Snad si něco dám ještě cestou. Pokračuji stále po levém břehu Labe tou horší cestou z obou podle řeky a zastavuji na klobásu v Kovanicích v bufíku U štiky, ještě před novým silničním mostem 

kupodivu tu už mají otevřeno. Zastávka příjemná, ale čas kvačí, Poděbrady na dohled. Cesta podle řeky pěkně ubíhá, na 78. kilometru míjím poděbradský zámek, ale z protějšího břehu. 

Pokračuji po 2A po levém břehu. 2A se odpojuje na zdymadle, aby se vrátila ke 2 na pravém břehu. Vítá mne turistická modrá. Cesta se zužuje až na pěšinku. Tento břeh je méně "hospodský", smutně koukám na restauraci Cidlina na protějším (pravém) břehu.

Zahlédnu soutok s Cidlinou a brzy se objevuje dálniční most. 

Kolikrát jsem na něm končil dálniční cestu z Prahy. Léta tady dnešní "hradecká" D11 končila, když jsem tu v 90. letech jezdil služebně. 

Je po čtvrté odpolední, vedro unavuje, v bidonu sice ještě zásobu zteplalého pití mám, ale dal bych si něco vychlazeného. Mezi pobřežními křovinami se zjevuje nečekané místo: přívoz v Osečku.

Proč nečekané? Je zde totiž přívoz, zajišťující spojení mezi Velkým Osekem na pravém, a Osečkem na levém břehu Labe. 

V dávných osmdesátkách jsem na jednom cyklovýletu stanul ve Velkém Oseku v místní části Na Přívoze. Už ten název v turistické mapě 1:100000 skýtal vidinu převozníka s loďkou, a v té době téměř bájnou možnost jeho prostřednictvím se přesunout na protější břeh. Ovšem za "komunizmu" to bylo něco velmi chimérického. Jen výjimečně někde fungovaly, pokud ovšem soudruzi nepovažovali možnost svobodného přesunu občanů na druhý břeh za nežádoucí. Ve vysoké trávě na břehu jsem stěží zahlédl masívní litinová kotvicí pacholata. Těsně po Sametové revoluci tu ještě přívoz nefungoval, ale v roce 2017 už byl v čilém provozu. 

Přívozní bufet už byl uzavřen, nicméně když jsem se dal do řeči s převozníkem, ochotně mi nabídl lahváče z ledničky. Poklábosili jsme o mé cestě a dostal jsem informaci, že snad Kolínská radnice projektuje cyklostezku i na tomto břehu a má mít už schválené peníze. Je tedy na co se těšit. 

Na přívozu opouštím modrou turistickou značku a pokračuji v blízkosti řeky lesem po mizerně značené zelené naučné stezce Pňovský luh. 

Během dnešního výletu biker také shlédne řadu zdymadel na Labské vodní cestě. Kousek za přívozem proti proudu míjím zdymadlo Velký  Osek. Další cesta na kole probíhá po docela těžkém povrchu. Na celoodpruženém kole mi to tolik nevadí, jako před lety na "pevňáku".  Moc bikerů tu asi nejezdí. 

Občas se objeví nádherný polabský výhled. Výjimečně se vyskytne problém, jako třeba tahle lávka 

přes Pekelský potok. No, nedal jsem ji. Nejsem takový kaskadér. Přes dva metry nad potokem, musel jsem se s kolem škrábat tou průrvou málem po čtyřech.

Komický byl můj příjezd do Kolína. U čistírny odpadních vod na kraji města mi nějak zmizela zelená turistická značka, po níž jsem přijel, a pokračoval jsem po břehu řeky doširoka otevřenou bránou do nějakého průmyslového areálu. Žádný nápis, žádná zjevná vrátnice. Proti mně šly skupinky lidí v civilu, nikdo na mne divně necivěl, tak jsem usoudil na nějakou městskou zkratku. No co. Na druhém konci závodu ovšem problém. Malá brána zavřená a domek vrátnice. "Kampak?", ptá se vrátný. "Tak tady projíždím po turistické značce, " povídám. "To jste asi špatně," odvětí vrátný, "tady žádná značka nevede." Po tom vysvětlení mi otevřel branku do Rybářské ulice a hned jsem se ocitl u železniční zastávky Kolín, a vzápětí u nové lávky přes Kmochův ostrov,. 

95. kilometr. Kolín jsem doteď docela podceňoval. Projížděl jsem tudy často autem, je to výchozí bod jiného mého oblíbeného výletu Kolín - Pardubice, ale nikdy jsem se tu dlouho nezdržel. Nějak mne to město nezaujalo.  Ale tenhle systém lávek, pročištěné břehy řeky, nové cyklostezky po nábřeží, to všechno přidává městu na zajímavosti. 

Času nebylo nazbyt. Po lávkách jsem přejel na pravý břeh řeky a na mizerně značené trase 2 Labská jsem se s pomocí domácích rychle prosmykl městem a pokračoval proti toku souběžně s modrou turistickou značkou. 

Asi to s cyklostezkou, o níž jsem se dozvěděl na přívozu, míní vážně. Léta jsem tu jezdil po nábřežní cestě dlážděné rozpadajícími obrovskými "kočičími hlavami" s kořeny prastarých topolů, ale letos tu vede solidní zpevněná cesta. Brzy kolem zbrusu nového písáku

Ještě v roce 2016, kdy jsem tuto trasu projížděl s kámošem archeologem, hovořil tu s kolegy při  probíhajícím výzkumu. Chvilku jsem se tu zastavil, ale už jsem spěchal na večeři v Týnci. 

Těšil jsem se na oblíbenou hospůdku Na Babicárně ve Lžovicích, kde jsem se několikrát zastavil i se silničáři. Vystoupal jsem od hlavní silnice do prudkého kopce a projíždím pak návesní ulici a hospoda nikde. To sem blázen, říkám si, a hledám to místo se zahrádkou pod vysokými lípami. Nacházím jen dětské prolézačky, které tu stály. Hospoda nikde. Smůla, byla to příjemná zastávka v nedávných časech. Musím si zvyknout, že časy hojnosti minuly, hospody zanikají a ty, co zůstanou, si bude moci dovolit málokdo. 

Zdejší hospodu změnili (možná vrátili do časů, jak to bylo kdysi) na běžný dům, vyměnili okna, dveře, nic nenasvědčuje tomu, že tu kdysi vůbec nějaká byla. Přišla na mě krize, síly na 108. kilometru na dně, tak jsem sotva šlapal do následujícího cíle, další oblíbené hospůdky. Stíny se před 19. hodinou dloužily.

S radostí jsem přibrzdil kolem 20. hodiny v Semíně u bývalé hospody U Sůrů. Byla totiž otevřená. A zrekonstruovaná. Nyní se nazývá Taverna u Petřičky. Neměli tu sice výtečné párečky, jako za minulého majitele, ale nepohrdnul jsem utopenci a hlavně dobrým Radegastem.

Hned se mi lépe šlapalo. Těch nějakých pětadvacet kilometrů domů do Pardubic mi připadalo jako kousek a dorazil jsem se setměním. 

Po té vleklé zimě to byl první můj celodenní výlet. Nabral jsem si ale docela velké sousto na začátek sezóny, bez tréninku. Těch asi 153 kiláků mi dalo zabrat. Ovšem cesta podél Labe je rovinatá a pokud se nejede výjimečně proti větru, velmi příjemná.