Na oběd do Rumburku

Nebylo by na tom nic divného, zajet si na sobotní oběd do restaurace v Rumburku, kdyby to nebylo z Pardubic. Autem to je nejméně 175 km, asi dvě a půl hodiny řízení. Ale to si nemůžeš dát pivo. Tak to bych nedal.

V sobotu 1. února 2025 nazrál čas vyrazit s Romanou na cestu. Přišlo na hromadnou dopravu. Trolejbus č. 7 odjel v 6:28 ze zastávky Demokratické mládeže

na hlavní nádraží Pardubice. Naposledy jsem tu byl před drahnou dobou, jelikož si obvykle kupuji jízdenky na Internetu a v loňském roce byla zprovozněna lávka přes kolejiště ze sídliště Dukla přímo na nástupiště. Člověk nemusí vůbec do nádražní haly. Tato moderní památka prochází od sklonku loňského roku 2024 zásadní rekonstrukcí v rámci super megaprojektu pardubického železničního uzlu (souběh tří nezávislých projektů). Trolejbus 7 ovšem přijíždí na terminál MHD přímo před nádražní budovou. Nevyhnul jsem se tedy průchodu halou

a trochu se v zahřát v mrazivém ránu. Zároveň se však začala rýsovat mrazivá zpráva: plánovaný odjezd rychlíku IC 576 Metropol v 7:13 h, na který jsme měli místenky, měl na tabuli už pět minut zpoždění. Ozval se nádražní rozhlas a oznámil, že vlak bude z důvodů mimořádné události opožděn. V Praze máme na přestup pouze třináct minut a zpoždění Metropolu se zvedlo na deset minut. 

EC 176 Berliner by nemusel na žádný spoj čekat. To je riskantní. Je nutno jednat rychle - nebo se vrátit domů a nějak reklamovat vynaložené náklady. 

Na tabuli svítí další rychlík do Prahy v 7:23 - SC 516. Letím k pokladně ČD se zeptat, zdali ho můžeme použít. Máme místenky na Metropol za 70 Kč pro oba. Jenže na ten SC je nutno koupit další místenky za stovku - je to totiž Pendolino. Za "komoušů" zpravidla dráhy ihned povolily náhradní řešení - cestující mohli použít jakýkoli další spoj jako náhradní a bez doplatku za místenky. To dnes nefunguje. Zanechávám debaty u okénka pokladny a letíme na nástupiště. 

Na třetí nástupiště právě dobrzďuje Pendolino z Bohumína. Máme kliku. Místa je naštěstí dost. Průvodčí je shovívavý, když mu líčím naši situaci - platíme jen jednu místenku. Tak se Romča poprvé veze vlakovou "limuzínou". Souprava, která proti maximální povolené rychlosti na této trati 160 km/h má ještě 60 km/h rezervu, zvládá i ledacos stáhnout. Na pražské hlavní nádraží dojíždíme před pravidelným příjezdem díky tomu, že jsme nikde nemuseli zastavit. V pohodě se přesunujeme přes dvě nástupiště. V mrazivé Praze s prosluněným centrem je Berliner připraven k odjezdu.

Cesta svižně utíká. V kupé sedí kromě nás ještě dva mladí muži. Jeden si ihned připojuje notebook do zásuvky a pouští film, druhého tipuju na jogína s prodlouženýma ušima tím podivným kulatým piercingem, když si ihned zouvá boty a v tureckém sedu se snaží usnout. Já se ale těším na své oblíbené krajinné dominanty za oknem: horu Říp, zříceninu Hazmburk, kopce Radobýl a Lovoš, zříceninu Kamýk, Portu Bohemica, přívoz Žernoseky. U Mělníka definitivně mizi z oblohy sluníčko, přesto sleduji krajinu dál. 

Berliner jede načas, takže máme v Děčíně na přestup do osobáku 6661 skoro tři čtvrtě hodiny. Na okrajové koleji nádraží stojí Trilex, to ale není naše souprava. Trochu se protáhnout po sezení a projít se k Děčínské stěně. Ta mě láká stále více, zvlášť když před nádražím stojí půvabný panel.  Jednou bych sem rád zajel. Jdeme se tam podívat

Na nádraží je zatím připravena naše červená souprava Desiro, na prvním řádku displeje. Těším se na neobyčejnou cestu. Obzvlášť proto, že tato regionální linka projíždí Českosaským Švýcarskem na německém území. Za komunizmu sice existovala peážní trať Československých státních drah z Liberce do Varnsdorfu, ale tady se projíždí relativně daleko v hloubi německého území. 

Vyhlížím netrpělivě Hřensko. Dva roky po zničujícím požáru vypadá zachovale. 

I když pískovcové stěny mi připadají trochu "očouzené", ale možná to je jen patina. Jedeme po hlavní trati do Drážďan, jen "kousek", v Bad Schandau z ní odbočujeme na most přes Labe

do údolí říčky Lachsbach. Je to podle mapy kraťoučký tok, vzniklý soutokem potoků Sebnitz a Polenz. Železnice se vine podél říčky Sebnitz půvabným údolím. Nemohu se odtrhnout od okna. Tunely střídají mostky přes řeku, osady se střídají s chátrajícími někdejšími továrnami.

Trochu mě zaráží ten pohled na ruiny kdysi prosperujících továren. Velmi mi to připomíná návštěvu našeho severovýchodního pohraničí, kde jsem se o té problematice zmiňoval. Tady jsme ovšem na německé straně. Jeden by čekal, že se tady továrny podařilo uchovat, aspoň za socialismu. Že se ten odsun tady nekonal. Jenže ten komunistický režim je asi zároveň užíral. 

Na pěšinách ve svazích kolem trati jsou i v tomto trochu nehostinném období roku hloučky turistů, určitě by stálo za to se sem vydat pěšky. 

Blížíme se k hranici u městečka Sebnice 

kde trať odbočí zpátky na české území. Jízda se tady zrychluje. Jestliže na německém území jsme se pohybovali odhadem nějakou padesátkou, tady odhaduji minimálně sedmdesát. Trať je zjevně zrekonstruovaná. Později na trati do Jedlové se to ukazuje. Přijíždíme do dnešního cíle

Na staničním displeji již svítí následující plánovaný spoj na čtvrtém řádku. Přichází čas oběda. Rumburk tady má výtečnou příležitost hned přes parčík proti nádraží

Mne obzvlášť potěší, že výtečný oběd tu lze zapíjet stejně výtečným pivem.

Čas letí rychle a s plným žaludkem se vydáváme nazpět na nádraží, kde už čeká osobák 6661 souprava Desiro, která nás odveze zpátky do Děčína, jenže po jiné trati.

Ve stanici Chřibská zahlédnu sněžný pluh, který jsem si tu prohlížel o dovolené v roce 2020. Stojí snad na stejném místě, jako by tu za tu dobu nebylo co uklízet. Přitom i dnes tu v příkopech kolem trati pod Jedlovou leží zbytky sněhu. 

V Děčíně přestupujeme do osobáku 6822 do Chomutova, který nás v 15:30 odveze na nádraží Ústí nad Labem západ. 

Na přestup do osobního vlaku 6415 do Lysé nad Labem v 16:03 jsme měli pouhé tři minuty. Vzhledem k tomu, že kromě dnešní počáteční krize jezdily vlaky načas jak ve Švýcarsku, proběhlo to zcela hladce. Vyrazili jsme téměř stejnou cestou zpátky ku Praze, ale po opačném břehu Labe. Užívám si výhledu na řeku, dokud se nesetmí v krajině. Těším se na oblíbený přívoz v Žernosekách, který jsem několikrát využil při cyklovýletech z Opárna v dávných dovolených. 

Mělníkem projíždíme už za tmy a čeká nás nejnudnější zážitek dnešní cesty. V Lysé totiž  čekáme na přestup celých padesát minut. Zrekonstruované nádražíčko tu naštěstí nabízí vytápěné prostory, tak máme při čekání na osobák 5845 do Kolína v mrazivém večeru kde se ohřát.

Přijíždí pro nás CityElephant 

Čeká nás dnešní osmý a poslední spoj. 

Čerstvě s novým jízdním řádem od prosince zavedenou mezinárodní linku do Gdaňsku jsme museli s touto příležitostí vyzkoušet, neboť na jaře s ní pojedeme do Vratislavi. Momentálně jde o krátké čtyřvozové soupravy, které se prodlužují pro cestu po Polsku ve Vratislavi, už dnes docela našlapané.  Na koridoru si v Kolíně pomalu nemá cenu sedat, za dvacet minut vystupujeme v Pardubicích. 

Teplota rychle klesá pod nulu, tak se těšíme na poslední přestup - autobus městské dopravy číslo 10. Jede za chvilku

a domů se po pěkném výletu jdeme pozvolna uložit s Měsíčkem, hlídaným Marsem... 

Celý výlet se mohl odehrát jen díky věrnostnímu programu Českých drah. Za 500 bodů jsem mohl pořídit Víkendovou celostátní skupinovou jízdenku a podobně jako v březnu 2023 vyrazit vlakem. Má to ovšem výrazný háček. S pozvolným rozpadem Českých drah, přesněji s umožněním vstupu dalších dopravců na koleje, je čím dále obtížnější naplánovat nějaký smysluplný okruh vlakem, protože navazující tratě mohou mít odlišného dopravce, u něhož může být jiný věrnostní program nebo také žádný. Navíc prakticky neexistuje volně přístupná mapa dopravců, ani Seznam se na svých mapách příliš nezabývá železnicí.