Nejen proto, že po Druhé světové válce spřátelená socialistická země si po puči v roce 1981 hranici bedlivě střežila tak, že ani na slavnou červenou turistickou Cestu Česko-Polského přátelství v Krkonoších, kterou jsem znal z mládí, nás nepustila.
A také ne proto, že jsem zažil omezení, kdy nebyl v pohraničí možný ani pohyb s platným pasem.
Spíše proto, že za tou "čárou" byla jakási trochu divná země, trochu ošuntělá, jako by o deset let zpátky. Oprýskané baráky v Lázních Kudowa, blátivé chodníky, rozbité silnice. Pod Orlickými horami pusté osady, rozpadající se pusté statky v Bystřických horách. Přitom na české straně vypiplané chaloupky až skoro na samé hranici, jakž takž prosperující opravené statky, aspoň záplatované silnice.
Letos jsem se po letech dostal do oblasti Dolního Slezska v prostoru Rychlebských hor, kde jsem se mohl konečně pohybovat podle vlastní vůle. Mohl jsem křižovat hranici kde se mi zlíbilo a také jsem toho využil. Nemohl jsem se nabažit nádherného kontrastu té krajiny - kde z polských rovin náhle vystupuje hradba Rychlebských hor. Fyzická hranice, dnes už téměř nepostřehnutelná, značená byť nabílenými, přesto už zarůstajícími hraničními kameny, zůstává. Hranice lidská, kulturní, je však ještě stále znát. Proč tomu tak je? Snažím se zformulovat nějakou odpověď...
Krajina byla nejspíš navštěvována od nepaměti; postupovat rovinami lužních lesů podél řeky Kladské Nisy zřejmě nebylo příliš komplikované, ale vhodnější podmínky k životu třeba kvůli hrozbě povodní se nalézaly jinde. V prvních stoletích našeho letopočtu tady zřejmě germány vystřídaly slovanské kmeny, ale o nějaké souvislé osídlení se asi ještě dlouho nejednalo.
Jak si představit to "stěhování národů", o kterém se hovoří před vznikem Velkomoravské říše, když od Římanů se to nedozvíme? Germáni se dokázali zorganizovat k aktivnímu odporu proti komukoli, kdo by se pokusil je pacifikovat, jak ukazuje třeba bitva v Teutoburském lese... Jakou řečí mluvily ty kmeny, o nichž nejsou písemné doklady?
Teprve sjednocení za říše Velkomoravské zřejmě přineslo větší komunikaci pro tuto oblast, zvlášť později po vzniku biskupství Vratislavského. Probíhala tudy hranice Přemyslovského státu, lze tedy předpokládat, že osídlení se stabilizovalo a probíhal čilý obchod po obchodních stezkách, vznikaly usedlosti a lesy v rovině byly přeměňovány na zemědělskou půdu. Obyvatelé se dorozumívali patrně staroslověnštinou.
A odešli všichni ti Germáni? Nemísila se populace, která se v krajině usadila?
13. století přichází s německou kolonizací - církev povolává německé řemeslníky aby hospodářsky posílili oblast Sudet. Zakládají se osady i v horských polohách, objevují se nové řemeslnické dílny.
Je to nějaká starobylá němčina, která s nimi přichází? Je to nějaká předzvěst "páté kolony" budoucí první republiky?
Další pohromou bylo tažení Husitů krajem v roce 1428. Vydrancovaná byla opevnění na místech jako Javorník, Vidnava nebo Pačkov, odolala například Nysa.
Hledání zlata, stříbra, železné rudy sem patrně přivádělo stále nové osadníky, pronikající do horských masívů.
Počátek 17. století nevyjímá ani tuto část Slezska z obecných evropských pohrom: přichází morová epidemie, po ní Třicetiletá válka. Ta neznamenala zřejmě v této části Sudet tak drastickou pohromu pro obyvatelstvo, jako třeba v českém vnitrozemí, přesto poté se nevolnictví spíše upevnilo. Větším formálním zásahem v oblasti byla slezská válka jako epizoda válek o rakouské dědictví. Marie Terezie tehdy prohrála s pruským králem Fridrichem II. a berlínskou mírovou smlouvou z 28. července 1742 ztratila Kladsko, prakticky celé Dolní Slezsko. Poprvé se tu objevuje hranice, která má přibližný tvar dnešní česko-polské hranice a v roce 1871 se stává hranicí mezi Rakousko-Uherskou monarchií a Německem. Javorník a Vidnava se ocitají na této hranici.
Kdy byla ta hranice vyznačena v terénu a znamenala už ona omezení pohybu v kraji? Jak asi reagovali občané po oznámení toho nového rozdělení?
Průmyslová revoluce jistě boří staré feudální vztahy a zbudováním regionálních železnic po roce 1896 nastává významnější rozmach řemesel, obchodu a tím i komunikace mezi českou a slezskou zemí. Zúrodňovány jsou stále vyšší polohy a lesy ustupují polím, staví se nové továrny.
První světová válka a vznik Československa na vztazích v oblasti v podstatě nic nemění. Obyvatelstvo převážně německy mluvící dokáže stěží překonat i hospodářskou krizi, jistě tu ale najde živnou půdu nacionální socialismus, který nabízí řešení v krizi. Velmi těžké rozhodování přináší Protektorát po Mnichovské zradě v roce 1938. Oblast je připojena k Německu - hranice je zbořena, respektive posunuta daleko směrem do Čech.. Češi, kteří se nechtějí stát Říšskými občany, se musí vystěhovat.
To ovšem svědčí předválečnému průmyslu. Výroba pro Wehrmacht patrně přinesla mnoho příležitostí, začlenění železnic pod Říšské dráhy určitě přináší užitek. Jenže přichází válka..
Situace se obrací na konci Druhé světové války - rozhodnutím spojenců dochází k násilnému odsunu občanů německé národnosti. To vede k radikálnímu úbytku obyvatelstva. Manufaktury zejí prázdnotou.
Komunistický systém pod záminkou industrializace nové republiky likviduje v padesátých letech 20. století
české pohraniční osady a snaží se zabydlit opuštěná centra obcí přistěhovalci z vnitrozemí. Násilím sem jsou přesunovány řeholnice. Zřejmě totéž se děje na (opět) polském území.
Lidé bez vztahu ke kraji a půdě, bez jakýchkoli vazeb na zásobování předválečného období asi nemohou být spolehlivým zdrojem prosperity kraje..
Navzdory proklamovanému přátelství zemí nově utvořené Varšavské smlouvy se tu tvoří nová hranice. Majetkové vztahy k půdě jsou výrazně narušeny. Válkou poškozená železnice již není obnovena zejména vlivem nezájmu polské strany. Polní cesty přes hranici postupně zanikají. Vybudovaným honosným pohraničním přechodem v Bílém Potoce projíždí minimum aut a po vyhlášení výjimečného stavu v Polsku v roce 1981 už jen občas nějaký náklaďák.
Komunistická vláda dokáže plánováním a direktivním řízením postupně připravit pracovní příležitosti v kraji. JZD, průmysl kamene, těžba rud, pobočné závody větších z vnitrozemí sotva nahrazují předválečné podniky a zemědělské usedlosti, ale aspoň oživují zdejší hospodářství, je zavedena pravidelná veřejná doprava. Zřejmě poslední doba, která kraj dokázala oživit.
Polské hnutí Solidarita a rozpad Východního bloku vede k tzv. Velvetové revoluci v roce 1989 a k pádu komunistického zřízení na obou stranách hranice. Ta však zůstává podivně neprostupná i dalších dvacet let. Vyhláška o tzv. malém pohraničním styku z roku 1995 se vztahuje pouze na občany vyjmenovaných obcí, kteří mohou použít většího počtu nově zbudovaných přechodů. Rarita.
Teprve Schengenská smlouva umožnila od roku 2008 volné překročení hranice.
Začlenění Polska a vzniklé České republiky do Evropské Unie se kraji dostává dalších příležitostí.
Dokážou peníze, hrnuté do projektů přeshraniční spolupráce sblížit obyvatelstvo z obou stran někdejší hranice? Dokáže turistický ruch přinést nové pracovní příležitosti? Nejsou projekty, jako třeba muzeum řemesel a galerie ve Skorošicích, jen naivním pokusem zvýšit přitažlivost někdejšího "zapadlého kouta" ať už české nebo polské země? Podpoří třeba česko-polská setkání na Borůvkové hoře přátelství zahájené Solidaritou mezi lidmi na obou stranách Javornického horského hřebene?
Rozhodně třeba Rychlebské stezky přitahují bikery ze širokého okolí včetně polského. Tu údolím Černého potoka jsem si projel ve verzi s náhradním přejezdem dvou brodů v sobotu 28. července 2012 mezi dopolední a odpolední etapou orientačních závodů Grand Prix Silesia 2012.
Žádné komentáře:
Okomentovat