Návrat do Litomyšle

Návštěva Kutné Hory (viz předchozí příspěvek) mě příjemně naladila, a tak jsem se těšil, že parádní letní počasí potrvá a když nebudu muset o víkendu do práce, podívám se do dalšího historického města. Litomyšl mě totiž lákala již řadu měsíců, neboť mě k ní pojí zvláštní vztah. Na pár týdnů jsem se totiž před čtyřmi lety tady stal archeologem. Pracoval jsem na přípravě rekonstrukce někdejší Piaristické koleje, dnes Regionálního muzea. Zážitky jsem tady také vylíčil v předchozích článcích (záložka ARCHEO).

Za horkého letního počasí jsem vyrazil opět na tandemu s Romčou v sobotu 30. července 2016 směr Vysoké Mýto. Zatímco Kutná Hora je vzdušnou čarou 37 kilometrů, do Litomyšle je to 42 kilometrů. Ani sem není snadné naplánovat trasu po vedlejších silnicích. Nejlepší je použít úvalu řeky Loučné, respektive se přimknout k železničnímu koridoru na Choceň. Plánovaná výstavba rychlostní silnice D35 je už na spadnutí, ale zatím se tu, bikerskému tulákovi, neplete. Nesmí se ale zapomenout v Opočně (tom nad Loučnou, pochopitelně) odbočit směr Vysoké Mýto. S trochou fyzické námahy se tu nabízí zastávka ve Vraclavi,

Poutní kostel Svatého Mikuláše ve Vraclavi.

dávném poutním místě s historickou vazbou na ponuré začátky historie Českého státu. Původně jsem chtěl nahlédnout do kostela svatého Mikuláše, je to ovšem placená prohlídka a je vhodné tedy věnovat jí více času. Kostel totiž prochází rekonstrukcí z kombinovaných zdrojů a určitě se sem ještě vypravím, zejména pokud by se podařilo zkultivovat zanedbané okolí kostela v bočním údolíčku. Dotankoval jsem zdejší pověstnou pramenitou vodu do bidonu a mohli jsme frčet směrem na Vysoké Mýto. Tady jsme si poprvé po rekonstrukci prohlédli zdejší náměstí. Posvačil jsem ve stínu

Svačina na náměstí ve Vysokém Mýtě. 

a bylo nutné vymotat se z centra na další cestu k Litomyšli. Vzdálili jsme se řece, ale zůstali v její široké nivě a přes České Heřmanice se přiblížili Litomyšli. Napínavý byl nedošínský příjezd do města. Na hlavní silnici totiž pokračuje ve městě výstavba kruhového objezdu pod nádražím, takže veškerá doprava je vedena jednosměrně i po místní ulici.

Prohlídka Litomyšle ve smyslu jednodenní nebo kratší návštěvy je velmi iluzorní představou. Ovšem s velkým optimismem lze sledovat její proměnu v nádherné historické město. Oceňuji to i ve srovnání s předchozí návštěvou Kutné Hory. Vždyť jenom unikátní náměstí tady stojí za samostatnou procházku s mnoha zastávkami.
Ale vrhl jsem se hned na samotné Hradní návrší. Přestože jsem v zámku dosud nebyl, hlavním cílem, jak jsem už v úvodu napsal, byla prohlídka zrekonstruované Piaristické koleje. Dnes regionálního muzea.

Průčelí muzea - Piaristické koleje. 

Nezúčastnil jsem se, bohužel, kompletního archeologického průzkumu, ale dočkal jsem se jednoho významného rozhodování. Totiž co se stane, když se najde něco zajímavého, s čím projekt rekonstrukce nepočítal. Pracoval jsem na polovině sond, které postupně odkrývaly historickou tvář komunikací staré, dnes již zapomenuté a zanesené části města.

Dvě tváře jedné rekonstrukce.

Došlo tady k situaci, která mne docela zaujala svým vývojem. Pod výsypkou, ležící na obrázku  mezi cestou a sondami, se totiž skrývají piloty, které sem byly zabetonovány pro udržení svahu před výstavbou nové komunikace. Při odkrývání jedné sondy jsme nepředpokládaně narazili na podzemní klenuté sklepy, kde jeden strop byl proražen právě tou stabilizační pilotou. Postupně došlo i k odhalení originálního povrchu někdejší cesty k zámku. Archeologický průzkum zde byl proveden hlavně ke zdokumentování místa před výstavbou nového vstupního objektu muzea.
Celý projekt rekonstrukce vznikl v ateliéru předního současného českého architekta Josefa Pleskota. Jeho práce například v areálu Pražského hradu, nebo rekonstrukce postindustriálního prostoru v Ostravě patří ke špičkovým dílům současnosti.
Svoji naprostou profesionálnost osvědčil i zde. Zpočátku šlo jen o to, aby se "pohádali" úředníci, jak s takto vzniklou situací naložit. Peněz není nazbyt, něco platí město, něco stát, a kudy z toho ven?
Nemám příliš historické cítění a velmi těžko bych rozhodoval, čemu dát přednost. Vykašlat se na jakousi nostalgickou vzpomínku, jak asi někdy město mohlo fungovat a nahradit bezcenné kupy kamení za moderní palác co nejlépe komerčně využitelný? Nebo "ořezat" rekonstrukci objektu a ponechat jakési nedotažené řešení na očích návštěvníků? Poprvé jsem tedy sledoval, jak to řeší profesionálové. Pár dní po objevu v sondě se tu objevil projektant Pleskot spolu s lidmi ze svého týmu a věc se začala řešit. To řešení finanční neznám, ale asi se povedlo.
Namísto nového vstupního objektu vzniklo celkem elegantní rozšíření Jiráskovy ulice před kostelem Nalezení svatého kříže v jakési další náměstí. Zajímavým prvkem je tu okénko do podzemí, kterým může noční chodec nahlédnout přes několik staletí, po čem by tu býval kráčel...
Obnažená historická část byla tedy překryta multifunkční střechou, takže dnes je možné si ji prohlédnout z interiéru muzea.

Srovnání nálezu v sondě a po zakrytí v suterénu muzea.

Nový vstupní areál byl vybudován v prostoru zahrádky, kde býval původní technický vstup. S radostí jsem si prošel interiéry muzea s expozicemi po rekonstrukci. Je opravdu na co se dívat, přitažlivost dodávají navíc i interaktivní zákoutí například s dobovým oblečením.
S chutí bych strávil daleko víc času v expozicích, ale nastal čas vyrazit zpět k domovu.

Neodpustil jsem si ještě krátkou zastávku v kostele Nalezení svatého kříže, který patří rovněž mezi zrekonstruované objekty. "Procházka v oblacích", jak bych nazval možnost zakoupit si vstupenku do zvýšeného parteru kostela, stojí určitě za návštěvu.

Ve výšinách kostela Nalezení svatého kříže.

Žízeň už dostoupila v horkém dni vrcholu, tak jsem si ji schovával na nádražní hospodu. Bohužel měla zrovna prázdniny. Nezbývalo než hledat cestou. Litomyšl jsme opouštěli zase "Nedošínskou" cestou, tentokrát po cyklostezce. Šlo to hladce, dokud nás nezastavila labutí rodina.
Nakonec jsem tu žízeň vydržel až na chatu Polánku, když jsme pokračovali přes Nové Hrady.
Návrat přes Luži, Hrochův Týnec probíhal v klidu, do večera jsme těch dnešních 96 km urazili.

Z Litomyšle domů přes kamenná obydlí a staronový hrad

Litomyšl bývá oblíbeným výchozím či průjezdním městem mých cyklovýletů. Končí tady železnička z Chocně. Také jsem tu chvilku pracoval. 

Romča prožívá smutné období při péči o nemocnou maminku, což neumožňuje odjet někam na dovolenou. Sváteční dny se vložily do pracovního týdne a v Explosii dostali šikovně volno. Není divu, že prosluněný pátek 7. července 2023 se stal alespoň malou záplatou na ty smutné dny pěkným cyklovýletem. 

Slováckým expresem v 8:07 jsme s naloženými koly vyrazili do Litomyšle s přestupem na osobáček v Chocni, za 205 korun plus 80 Kč za kola. Z nádraží  jsme se vydali nejprve do centra Litomyšle k zámku, kde jsme u kašny pozorovali jeho zahájenou rekonstrukci a zastavili se v již zrekonstruovaném infocentru. Muzeum jsme navštívili nedávno, tak jsme mohli vyrazit na cestu.

Horký den lákal spíš ke koupání, my jsme se na malebném náměstí ochladili alespoň zmrzlinou. Na trase  nás pak čekalo několik zastávek v příjemné krajině

Tentokrát jsme vynechali pověstný Růžový palouček, abychom se zastavili na svačinku v místě zvaném U tří kocourů. Někdejší hostinec sice již dávno nefunguje, zato křižovatka u hlavní silnice na Chrast má upravené okolí s altánkem

Dohlednost byla téměř výtečná, pohled zpět na ujetou trasu sahal až někam k Orlickým horám na horizontu. 

U podzámeckého rybníka v Nových Hradech jsme pozorovali lhostejně se povalující labuťátka a byl jsem také potěšen novou úpravou Italské zahrady s vodní kaskádou. Na zdejší zámek stojí za to se vypravit, stále tu něco zkrášlují, přibývá atraktivních muzejních sbírek. Nás ale čeká jiná památka. 

Přichází čas na oběd, a kde jinde se zastavit, než v proslulé zrekonstruované restauraci Polánka. Příjemné posezení skýtá v létě její zahrádka

Zahrádka restaurace Polánka.

a já si s tu vychutnávám tmavé poličské pivo.

Občerstveni pokračujeme okrajem nádherné oblasti Toulovcových maštalí a památky neberou konce. Zastavujeme ve svažité a neobyčejně půvabné obci Zderaz a vyhledáváme centrum pískovcových obydlí. Nemohu se nabažit té atrakce, o níž jsem prakticky celý život neměl ani potuchy, přestože coby orientační běžec, pobýval jsem často právě v oblasti Maštalí. Místní tu na vlastní náklady čistí a zpřístupňují dávné obytné prostory 

V zemním obydlí.

Člověk tu rád přispěje do pokladničky a obejde si ten prostor, který jinde známe třeba z Drábských světniček nebo okolí České Lípy. 

Do dalšího postupného cíle dnešního výletu je to už co by kamenem dohodil. Prakticky "přes kopec" se z místní silničky objeví tento výjev: 

Rychmburk od východu.

nad údolím Krounky v prostoru Šilinkova dolu se vypíná hrad Rychmburk. Má rozhodně pohnutou historii. Zastavuji se tam příležitostně při cestách do Maštalí již od mládí. Přístup do hradu je především z obce Předhradí, ale dobrodružnější je pěšinou z údolí Krounky. Stávaly tu mohutné modříny. Hrad donedávna sloužil jako domov důchodců a přístup byl obvykle jen na nádvoří  Dnes jej spravuje Pardubický kraj prostřednictvím Chrudimského muzea a byť zažil teprve třetí návštěvnickou sezónu, stále tu něco přibývá a za 160 korun je na co se dívat. Prodává se tu dvanáctka Rychmburský rytíř, který vyrábí pivovar VOLF, jelikož zdejší pivovar je bohužel v dezolátním stavu.

Právo útrpné v suterénu.

Kolem Skutče a mezi Chrudimí a Hrochovým Týncem jsme za letního podvečera pozvolna klesali do Polabské nížiny a užili si bezva výletu po asi 73 kilometrech. 

Archeologie do třetice aneb jak se žije na vykopávkách a jak vykopávky žijou

Naposledy se zmíním o svém pobytu v Litomyšli na sklonku roku 2012. Tentokrát něco ze zákulisí.
Není snadné získat lukrativní zakázku na archeologické práce, proto také, jak je v prvobytně pospolném kapitalismu současnosti zvykem, hrají významnou roli zákulisní praktiky. Jak realizovat zakázku ve vysoké kvalitě a přitom být nejlevnější? To je ovšem oříšek..
Jenom nechápu podle aktuálních informací ve sdělovacích prostředcích, jak může být "najednou" problém z odkrytí základů středověkého města, o kterém přece všichni věděli? Ano, jsme v Česku..

Vykopávky před zimním zastřešením.

Kopáčská práce není bůhvíjak honorovaná, ale jak jsem už psal, v archeologii je to malinko něco jiného. Práce na vzdálených místech, kam není denně možné dojíždět, vyžaduje trochu "skautské" podmínky. Kopáči se rekrutují z nejrůznějších vrstev společnosti. Studenti, kteří si přivydělávají ke studiu. Dlouhodobě nezaměstnaní organizovaní (většinou z oblastí s vysokou nezaměstnaností) i neorganizovaní (mezi které patřím i já). Lidé s osobními problémy ve společnosti, ochlastové nebo feťáci, kteří při relativně zabezpečené rodině spíš utíkají od svých partnerů. Také nespoutané osoby, které nesnášejí přísná pravidla pásové výroby. Atd.
Firma, obvykle "obecně prospěšná společnost", například pronajme byty v nejbližších lokalitách, odkud se dá dojíždět. Litomyšl naštěstí poskytla dostatek místních příležitostí pro několik takových firem.
Jeden takový třípokojový holobyt ve 2. patře starobylého domu na jihovýchodním konci náměstí pronajal ZIP. Znamenalo to spaní na zemi, zpočátku jen teplou vodu v koupleně. Pronajímatel sice sliboval vybudování kuchyňky, toho jsem se ale málem nedočkal do svého prosincového odjezdu. Pár klíčů od domu a bytu pro tolik lidí vyžaduje lítání po schodišti otvírat vracejícím se opilcům po závěrečné v hospodě, ještě že mnozí si nechali nakopírovat klíče (to aby majitel pak nejspíš vyměnil zámky?).
Jednu místnost obsadilo vedení vykopávek ZIPu, do ostatních se postupně nastěhovávali další kolegové. Nejprve čtveřice plzeňáků. Hyperaktivní hlučný asi čtyřicátník Čížan ve dvou stavech: buď působil chaos v kuchyňce, nebo spal s dobrou opicí po přeháňkách rumu se zelenou. Ty zjevně nesvědčily jeho žaludku a tak se po protestech vředů nedočkal konce prací náhlým odjezdem do nemocnice. Krátce střižená gorila třicátník Albi, poctivý chlastoun s rychlým usínáním. Huhňavý Gilly působící trochu jako z Ústavu, co mu není rozumět ani za střízliva, a nalitý štěká na manželku mobilem a usíná u večeře jakmile si pustí svou přenosnou televizi. Čtveřici doplňuje čahoun Zombie, noční tulák ochlasta co pak dokáže rejpat do každého a do práce chodí spíš vystřízlivět. Neskousl to když jsem ho jednou poslal ve dvě v noci spát: "nikdo mně nebude říkat kdy já mám jít spát," a na mou námitku, že za pár hodin už vstáváme do práce, namítal: "já ráno do žádný práce nemusím!". Onehdá, vrátivší se v jednu hodinu v noci, vyprovokoval rvačku s Gillym. Skoro padesátníci se rvali v předsíňce. Vedení přes dva pokoje, nejspíš stejně jako já, dělalo mrtvé brouky, neboť s jednat s opilci je snaha marná.
Hlavní náplní těchto bývalých rockerů po probuzení, často místo snídaně, bylo balení cigár. Obdivoval jsem ty dnešní plastové strojky, rychlejší než kdysi kovové "nabíječky" mého mládí.
Na pracovišti se přidružili další kolegové z druhého bytu. Druhý čahoun Boxi, pracovitý, komunikativní lysohlávkový sebevrah, musel zmizet, když chtěl v hospodě prodat minci z vykopávek. Ale práce mu šla od ruky! Taky skoro bezzubý sympaťák Klíšťák, co si hned chtěl ode mne půjčit, když jsem dorazil. Stálý švorc poctivák - naštěstí peníze dokáže vracet. Kouří kdeco a cestou domů (Plzeň) se dokázal sežrat v autě do němoty že ho málem z auta vysadili předčasně. Z rockového koncertu, na který se těšil, si prakticky nic nepamatuje.
Hlavní náplní přestávek pro tyto borce je marjánka a chlast, potajmu si šlehnout a zamíchat rumík do čaje.
Řízením prací za ZIP a koordinací s šéfovou muzea Mirkou je pověřena urostlá archeoložka Katka. Někdy trochu vztekloun ale přehled si udržující.
Další pracovnice ZIPu nastoupily později. Byly to vesměs kámošky Kateřiny. Dvě z Havlíčkova Brodu. Gábina, trochu namyšlená půvabná mastičkářka s dlouhatánskými dredy a se dvěma psy jako příteli.  Gaia (mix Anglický setr s retrievrem) Srnec (trpasličí pinč) nekuřačka, jenom trávu... Pejskové se rádi uvelebili na mém spacáku, paráda, ale vyklepávat ty chlupy..

Práce se najde i pro soukromíky, OSVČ. Kromě mne totiž ZIP najímá i urostlého farmáře a archeologa Jirku. Je výborný  organizátor, přitom pohodář a skvělý vypravěč, fanda plzeňské Viktorky. Chlap jako hora tvoří se svou droboučkou pracovitou přítelkyní Petrou skvělou dvojici. Většinu kolegů sám najímá a praktikuje týdenní výplatu. Má s tím potíž, ani ZIP neplatí vždy včas, a tak čekání na prachy je někdy zdlouhavé. To raději vyplácí ze svého, aby se neremcalo.
Shánění archeologických zakázek ale není nic jednoduchého, rivalita  s jinou "OPSkou" Labrys je cítit.

I Romové si tu nadávají do Cikánů. Dokážou ale obdivuhodně zajistit chybějící síly a pro ně typickým způsobem zorganizovat na jedno místo několik lidí a to včetně "gádžů". Přitom dojíždění sem třeba až z Dvora Králové je celodenní záležitost. Naoko pracující sympatický bachratý šéf Pavel, který přes břicho má problémem si zavázat tkaničky, se tu čile pohybuje s motyčkou , hbitě organizující příkazy šéfové muzea. Jeho mladší zástupce jindy zase neustále něco řeší mobilem nebo sedí coby šéf u notebooku ve svačinárně. Mezi oblíbené mladší pracovníky patří David, hyperaktivní trochu psychopat, kterému by se líbilo v armádě, bez přestání zásobující okolí historkami z bouřlivého života, že jeden skoro závidí jeho vitalitu. Půvabná droboučká Mária, bezpochyby zvyklá snášet vulgární narážky sexuálního typu od kolegů. Světský Míra, co si rád schovává oblíbené nářadí na zítra tak, že jsem se přes něj jednou málem přerazil při odkrývání plachet po sněhové nadílce. Jako jediný místní "necikán" v této partě Honza, glosující požadavky vedení komickými poznámkami, se schopností se "zdekovat" během pracovní doby.

Bez všech těch lidiček by ale archeologie nebyla tím dobrodružstvím objevování, které láká bez ohledu na finanční přínos. Že zároveň komplikuje rozvoj stávajících a budoucích sídel, je dialektickým rozoporem, který má různá řešení. Tady v Litomyšli to ještě bude na velkou debatu, navíc rozpočet z EU je již konečný. Jako obvykle se budou muset střetnout lobbysté a vše bude záležet na přísunu dalších peněz, jak naznačují novináři. Já osobně bych byl pro úpravu projektu tak, aby byly základy starého města, zachované z požáru roku 1635, zakomponovány do upraveného projektu. Určitě budu sledovat další vývoj a rád se po dokončení výstavby vrátím podívat na místa, kde jsem kdysi "hrabal".