Marodění doma mi připadlo nepatřičné a když už nepotřebuju "kontrolku", tak si aspoň udělám pěkný výlet. Sám. Když nebudu s nikým komunikovat, facialis nevadí. Nicméně rozhodl jsem se vydat v neděli 27. září 2026 na pro mě letos téměř obvyklý výlet Klubu přátel Pardubicka. Tentokrát mě inspiroval trasou Rabštejnek – Slatiňany. Ovšem při prověřování okolností trasy jsem narazil na jednu neodolatelnou nabídku: v revitalizovaném lomu poblíž obce Stolany je od června 2022 vytvořena jakási začátečnická ferrata, o které jsem se teprve teď dozvěděl z Mapy.com. To rozhodlo o modifikaci mé trasy a tedy nezávislém výletu.
Jelikož to mám kousek z domu na autobusovou zastávku směr Chrudim, mohl jsem si odpustit cestu na nádraží s ferratovým batůžkem a odjel jsem linkou v 8:13 z "Koněváče" (dnes Zborovské náměstí) na autobusové nádraží v Chrudimi, kde jsem se připojil ke kolegům z Klubu a pokračovali jsme dalším spojem do zastávky Rabštejn. Od vedoucího jsem se ovšem dozvěděl, že dnešní výlet není jen tak obyčejný, neboť byla domluvena komentovaná prohlídka zříceniny hradu Rabštejn. A to přímo od spolumajitele hradu Víta Nováka. To jsem si nemohl nechat ujít.
Za chladného a lehce zamženého rána jsme po deváté hodině přivítali průvodce. Sešlo se tu na dvacet turistů. Výklad byl velmi poutavý a obsáhlý, nikdo téměř nedutal. To místo znám již léta, v sedmdesátých letech jsem ho navštívil se známým organizátorem pardubického Klubu českých turistů Zdeňkem Cinkanem. Občas jsme tudy později projížděli s bikerskou partou. Hrad chátral, "řítil" se. Až po Sametové revoluci se poměry změnily. Zříceninu koupili noví majitelé a odvrátili vyřazení ze seznamu kulturních památek České republiky.
Výklad byl zahájen u studny na plošině nad hradem, která nesla prakticky "podhradí", o kterém jsem v hustém mlází v době Cinkanově neměl ani tušení. A tušením zůstává i do dnešní doby, neboť pravděpodobné dokumenty ohledně příslušenství hradu shořely se zemskými deskami. Oprava hradu se tak stává dobrodružstvím nejen historickým, ale stavebním i lidským. Obešli jsme dnes již stabilizované zdivo hradního paláce a mohli jsme sledovat, S JAKÝM ENTUSIASMEM se majitelé spolu s dobrovolníky pustili do díla a sledovali jsme, kolik asi ubylo kamení z rozvalin jejich zpětným ručním vytažením ze strmých svahů a vrácením do základů.
Od loňského roku je k dispozici vybavená zastřešená část paláce s originálními prvky znovu osazenými na své místo. Vstoupili jsme dovnitř a usadili se na lavicích, abychom si vyslechli současný příběh hradu
jeho spletité financování a spoustu příběhů lidské (a také třeba řemeslnické) dobročinnosti. Poslouchalo se to výtečně a nestačila ani plánovaná hodina, i tak by bylo dál co poslouchat, třeba o tom, jak zrádná může být historie při vyloučení Trautmannsdorfů z navrácení nemovitostí, když po řadě let se ukázalo, že za války poskytovali informace i Britům...
V patře bylo možné spatřit různé drobné historické artefakty, m.j. například od hledačů - detektorářů, fotografie klíčových prací a další dokumenty, zakoupit suvenýry či drobné občerstvení. Byl jsem překvapen, kolik se toho vešlo do nevelkých prostor nedávno teprve k tomu účelu dobudovaných.
A dostal jsem zálusk na jeden obraz nazvaný "U Kameniček", ze zdejší prodejní výstavy zesnulé místní malířky.
Před 11. hodinou jsem klesal ze svahu do údolí Markovického potoka a po turistické cestě pokračoval do nedalekého Stolanského lomu. Nemohl jsem si cestou nevšimnout, že houbařská sezóna už nastala a jen jsem mohl litovat, že jsem si nevzal vhodný obal do svého ferratového batůžku.
Přiblížil jsem se od jihu, míjíc vpravo svah, za kterým by jeden netušil vyrubaný objem pískovcového lomu. V posledních letech se z této nevyužívané lokality stala vyhledávaná atrakce a dnes jsem byl rád, že tu kolem nedělního poledne nikdo nebyl, jen několik sportovců prošlo a projelo na kolech i koních okolo. Ten svah mohl být břehem pravěkého moře a jsou tu zachovány otisky tehdejších organismů, čehož využívá tato část Geoparku Železné hory.
Zdejší Via Ferrata je nenáročnou variantou slezení rovné svislé lomové stěny po kramlích, do ní zatlučených. Mají takový odstup, aby je mohly využít i děti a mohly si zde vyzkoušet tu zajímavou obdovu turistiky. Tento LOKÁLNÍ UNIKÁT jsem vyzkoušel osobně, jak je vidět v úvodu záznamu z dnešního výletu. Vůbec mi nevadilo, že je to jen jednoduchá cesta, což se milovníkům ferrat moc nezamlouvá tak ji nazývat.
Zrovna když jsem pak poseděl pod přístřeškem, zazvonil mi telefon. Doktor Katsalap z pardubické nemocnice mi sděloval, jak vyšly testy z odebraného míšního moku.
Znamená to pro mne jakousi PRODLOUŽENOU STRAST, když mi předepsal antibiotika Doxybene na preventivní přeléčení boreliózy. Spolu s lékem Prednison, mezi jehož možnými vedlejšími účinky může být zvýšená svalová slabost, to znamená omezit běžecký trénink a tím patrně RYCHLÝ KONEC orienťácké sezóny. Zvlášť když při odchodu jsem se otočil vyzvednout batoh a přitom mi bezdůvodně vystřelila bolest do třísel.
Pokračoval jsem lesem přes Rabštejnskou Lhotu, kde mě u hřiště lákalo neobvyklé nedělní občerstvení; zrovna jsem se ale spíš těšil na polévku, nežli něco sladkého... Sucho se podepisuje i na zdejším rybníku
kolem něhož jsem pokračoval ke Kochánovickým rybníkům. Míjel jsem areál bývalé hájovny, kterou pamatuji z dávných časů jako ještě funkční, po revoluci se proměnila ve vyhlášenou restauraci, kterou možná položil Covid (viz střední část záznamu). Já chtěl ale vidět ty kouzelné skotské kravičky, které sem nastěhovali ochranáři na místo bývalé střelnice myslivců a Lidových milic.
Přes vrch Hůra jsem pak lesem přešel nad Monaco, vyhlášený slatiňanský výletní areál. Cestou jsem musel odolávat houbám, které už jsem neměl kam dávat a také jsem narazil na několik neoficiálních sjezdových tratí, které tu bikeři vyjezdili. Hůra je totiž bikerský ráj, nachází se tu i single track poblíž rozhledny Bára, asi nejbližší i od nás z Pardubic. Trénují tu i kaskadéři, jak jinak nazvat trialisty na monokolech, které jsem potkal v parku Vrchlického návrší (viz závěr záznamu). Mezi zdejší památníky přibyl nový v dolní části parku
Ještě zmrzlinu ve vyhlášené cukrárně ve Slatiňanech a zpátky spěšňákem 14:38. Půvabný asi desetikilometrový výlet.



Žádné komentáře:
Okomentovat