Z Prahy domů podle Labe (opět)

 Jaro se příšerně vleče. Zemědělci by mohli vyprávět. Chladno, deštivo, když zrovna mám volno mezi směnami, to se nedá. Ještě jsem na horalu pořádně nevyjel. Začíná červen a teprve se chystám na celodenní výlet. Tentokrát mě zlákala oblíbená trasa z Prahy. Potvrzuji si rozhodnutí zopakovat výlet s nešťastným koncem před šesti lety po levém břehu Labe, tedy proti proudu. 

Přichází  čtvrtek 1. června 2023. Vyrážím v 6.45 z rozkopaného pardubického hlavního nádraží Slováckým expresem R896 za 186 Kč + kolo 40 Kč do Libně. Práce na trati za Kolínem už skončily, tak to utíká velmi svižně. Na to tata vystupuji na Libeňském nádraží a vrhám se do "víru velkoměsta". Ranní špička nemá chybu, kolona autobusů městské dopravy se ztrácí v nedohlednu

počasí s blankytnou oblohou počmáranou bílými linkami vzbuzuje euforii a slibuje bohaté zážitky. Uháním Freyovkou přes údolí Rokytky k Vysočanskému podjezdu. Za ním přichází pasáž ke Klíčovskému parku. Tady se v posledních letech krajina progresívně mění - průmyslová čtvrť ustupuje nové výstavbě a průjezdnost na kole se tu mění. 

Po A267 už stoupám Klíčovským parkem k důležité křižovatce na náhorní planině u Kbel. Překonat frekventovanou komunikaci v ranní špičce není snadné ani pro automobilisty. Míjím bouračku, čekající na příjezd Policie. Na rovince k letišti si začínám rozmýšlet cestu, jakou se dnes přiblížím k Labi. Dosud jsem používal cyklotrasy kolem zámku Ctěnice přes Podolanku a Dřevčice přímo k řece do Brandýsa nad Labem. Tentokrát mě zlákala ve Kbelích trasa A44 k singltrailům u Letňan. Teplota zvolna stoupá a před devátou hodinou se zdá být kupa času pro dnešní výlet. 

Zlákala mě vidina zahájení cesty podél řeky Labe v Kostelci nad Labem. Od singltrailů pokračuji po A27 přes Čakovice a Miškovice. Tam mizí značení cyklotrasy žlutou cedulkou se zajímavým odkazem a pohroužím se mezi lány zrajícího obilí a vonící trávy s výhledem na svědeckou horu na horizontu

Ne všechny takové stolové hory jsou na rovinách kolem středního toku Labe svědeckými - občas to může být zrekultivovaná skládka odpadů, jako třeba u Veleně. 

Značně rozbitou okreskou se přibližuji Kostelci nad Labem. Vítá mě přívětivý sklípek po pravé straně cesty, ale co je to za zhůvěřilost naproti za železnicí?

Celkem příjemný dojem z okrajové části Kostelce tu hyzdí novostavby jakéhosi developerského projektu, snad horší než výstavba u Němčic pod Kunětickou horou, kterou uvádím jako otřesný příklad zástavby malebné krajiny v mých rodných Pardubicích. 

U nádraží v Kostelci hovořím s několika místními - všichni svorně na tuhle výstavbu nadávají. Čas kvapí a spěchám k řece. Ani to není snadné. Projet centrem znamená proplést se s bicyklem po lávkách přes náhon, zvaný Mlýnský potok, nahrazujících rekonstruovaný most. Zaujalo mne i centrum města. Jsem tu poprvé. Líbí se mi tu a prohlížím si radnici

Lituji, že jsem Pardubákem, nikoli Kostelčanem, to bych si každoročně užíval na srazu Kostelců. Chvíli se tu zdržím. Centrum má zvláštní kolorit: kolem kostela Sv. Víta v parku na náměstí, kousek od radnice, jsou rozesety stánky Vietnamců, což bych očekával v sobotu, ne ve čtvrtek. Přitom hned naproti radnici to jistí kamenný obchůdek. Z povzdálí kostela to jisti Bratr Žižka

Nějak se s Kostelcem nemohu na 25. kilometru rozloučit. Zastavuji se na městské pláži, která kdysi mohla být také chloubou města. Je odtud pěkná vyhlídka na silniční most i na zdejší zdymadlo v podobném gardu jako v Pardubicích. 

Čas se nějak zrychluje s teplotou, ale teď už zůstávám pod ochranou Labe. Vím totiž z předchozích cest, že i když je niva velmi mělká, udržuje si své klima a i v největším hicu je v okolí řeky příjemně. Najíždím na cyklostezku č. 2 - Labská a sleduji řeku po jejím levém břehu proti proudu (tedy řeku mám po levé straně). Po zánovní asfaltce se jede nádherně. Míjím bývalý přívoz u Záryb a už projíždím pod zámkem v Brandýse nad Labem.

Tady jsem měl start cesty podle řeky v předchozích výletech. K řece sjíždím kouzelnou kličkou a užívám si výhledu na řeku. Ten je ovšem nudnější, než v minulosti. Už tu neplují lodě ČSPLO, které tlačily proti proudu čluny s uhlím a dalšími komoditami třeba až do Chvaletic.

Tepla přibývá, pití v bidonu ubývá. Minul jsem několik bufíků, většinou s dětským hřišťátkem. Potěšila  mne ta vítaná infrastruktura, leč ve čtvrtek a v červnu bez provozu. Musím zbaštit své houstičky, pokud nezajedu do centra přilehlých měst. 

Blíží se Čelákovice, 40. kilometr, město z nábřeží téměř nepostřehnutelné, poznávám je až podle zbrusu nového železničního mostu na "druhém konci"

Před pár lety jsem kličkoval na protějším břehu právě při budování tohoto díla. Napadá mě, v jakém stádiu je asi zrovna železniční most přes tuto řeku doma v Pardubicích, jakožto součást megaprojektu. A dělá mi radost, že tu architekti nechali instalovat drobnou památku na starý most, který mám ještě v živé paměti.

Cestou k Nymburku se těším na tu blaženě uklidňující polabskou krajinu s řekou a chatkami

a těším se na les, plný chat a domků, který se dnes nazývá Přírodní park Kersko, a kde se chystá otevření muzea Bohumila Hrabala v jeho chatě. 

Chvíli odpočívám pod bungalovy, je tu prázdno, bufet ještě nefunguje a za plotem je naprostý klid. Poté na cyklotrase 2A, doprovázené zelenou turistickou značkou zastavuji ještě u menhiru, Očekával jsem něco většího. 

Definitivně dopíjím bidon a mám kliku, že v nedalekém Hradištku mne zachraňuje Vietnamka ve svém krámku, kde dotankovávám. Je už po 13.  hodině - nejvyšší čas na oběd. Stylové by to bylo v hospodě U Kyselů, kdyby bylo otevřeno,

tak nezbývá než se těšit na 70. kilometr, že bude otevřená v Nymburce moje oblíbená hospoda Na Žofíně u nové lávky v Nymburce. 

Dělají mi tu radost černou Barborou, ale jídla tu už dlouho po poledni nemají na výběr. Snad si něco dám ještě cestou. Pokračuji stále po levém břehu Labe tou horší cestou z obou podle řeky a zastavuji na klobásu v Kovanicích v bufíku U štiky, ještě před novým silničním mostem 

kupodivu tu už mají otevřeno. Zastávka příjemná, ale čas kvačí, Poděbrady na dohled. Cesta podle řeky pěkně ubíhá, na 78. kilometru míjím poděbradský zámek, ale z protějšího břehu. 

Pokračuji po 2A po levém břehu. 2A se odpojuje na zdymadle, aby se vrátila ke 2 na pravém břehu. Vítá mne turistická modrá. Cesta se zužuje až na pěšinku. Tento břeh je méně "hospodský", smutně koukám na restauraci Cidlina na protějším (pravém) břehu.

Zahlédnu soutok s Cidlinou a brzy se objevuje dálniční most. 

Kolikrát jsem na něm končil dálniční cestu z Prahy. Léta tady dnešní "hradecká" D11 končila, když jsem tu v 90. letech jezdil služebně. 

Je po čtvrté odpolední, vedro unavuje, v bidonu sice ještě zásobu zteplalého pití mám, ale dal bych si něco vychlazeného. Mezi pobřežními křovinami se zjevuje nečekané místo: přívoz v Osečku.

Proč nečekané? Je zde totiž přívoz, zajišťující spojení mezi Velkým Osekem na pravém, a Osečkem na levém břehu Labe. 

V dávných osmdesátkách jsem na jednom cyklovýletu stanul ve Velkém Oseku v místní části Na Přívoze. Už ten název v turistické mapě 1:100000 skýtal vidinu převozníka s loďkou, a v té době téměř bájnou možnost jeho prostřednictvím se přesunout na protější břeh. Ovšem za "komunizmu" to bylo něco velmi chimérického. Jen výjimečně někde fungovaly, pokud ovšem soudruzi nepovažovali možnost svobodného přesunu občanů na druhý břeh za nežádoucí. Ve vysoké trávě na břehu jsem stěží zahlédl masívní litinová kotvicí pacholata. Těsně po Sametové revoluci tu ještě přívoz nefungoval, ale v roce 2017 už byl v čilém provozu. 

Přívozní bufet už byl uzavřen, nicméně když jsem se dal do řeči s převozníkem, ochotně mi nabídl lahváče z ledničky. Poklábosili jsme o mé cestě a dostal jsem informaci, že snad Kolínská radnice projektuje cyklostezku i na tomto břehu a má mít už schválené peníze. Je tedy na co se těšit. 

Na přívozu opouštím modrou turistickou značku a pokračuji v blízkosti řeky lesem po mizerně značené zelené naučné stezce Pňovský luh. 

Během dnešního výletu biker také shlédne řadu zdymadel na Labské vodní cestě. Kousek za přívozem proti proudu míjím zdymadlo Velký  Osek. Další cesta na kole probíhá po docela těžkém povrchu. Na celoodpruženém kole mi to tolik nevadí, jako před lety na "pevňáku".  Moc bikerů tu asi nejezdí. 

Občas se objeví nádherný polabský výhled. Výjimečně se vyskytne problém, jako třeba tahle lávka 

přes Pekelský potok. No, nedal jsem ji. Nejsem takový kaskadér. Přes dva metry nad potokem, musel jsem se s kolem škrábat tou průrvou málem po čtyřech.

Komický byl můj příjezd do Kolína. U čistírny odpadních vod na kraji města mi nějak zmizela zelená turistická značka, po níž jsem přijel, a pokračoval jsem po břehu řeky doširoka otevřenou bránou do nějakého průmyslového areálu. Žádný nápis, žádná zjevná vrátnice. Proti mně šly skupinky lidí v civilu, nikdo na mne divně necivěl, tak jsem usoudil na nějakou městskou zkratku. No co. Na druhém konci závodu ovšem problém. Malá brána zavřená a domek vrátnice. "Kampak?", ptá se vrátný. "Tak tady projíždím po turistické značce, " povídám. "To jste asi špatně," odvětí vrátný, "tady žádná značka nevede." Po tom vysvětlení mi otevřel branku do Rybářské ulice a hned jsem se ocitl u železniční zastávky Kolín, a vzápětí u nové lávky přes Kmochův ostrov,. 

95. kilometr. Kolín jsem doteď docela podceňoval. Projížděl jsem tudy často autem, je to výchozí bod jiného mého oblíbeného výletu Kolín - Pardubice, ale nikdy jsem se tu dlouho nezdržel. Nějak mne to město nezaujalo.  Ale tenhle systém lávek, pročištěné břehy řeky, nové cyklostezky po nábřeží, to všechno přidává městu na zajímavosti. 

Času nebylo nazbyt. Po lávkách jsem přejel na pravý břeh řeky a na mizerně značené trase 2 Labská jsem se s pomocí domácích rychle prosmykl městem a pokračoval proti toku souběžně s modrou turistickou značkou. 

Asi to s cyklostezkou, o níž jsem se dozvěděl na přívozu, míní vážně. Léta jsem tu jezdil po nábřežní cestě dlážděné rozpadajícími obrovskými "kočičími hlavami" s kořeny prastarých topolů, ale letos tu vede solidní zpevněná cesta. Brzy kolem zbrusu nového písáku

Ještě v roce 2016, kdy jsem tuto trasu projížděl s kámošem archeologem, hovořil tu s kolegy při  probíhajícím výzkumu. Chvilku jsem se tu zastavil, ale už jsem spěchal na večeři v Týnci. 

Těšil jsem se na oblíbenou hospůdku Na Babicárně ve Lžovicích, kde jsem se několikrát zastavil i se silničáři. Vystoupal jsem od hlavní silnice do prudkého kopce a projíždím pak návesní ulici a hospoda nikde. To sem blázen, říkám si, a hledám to místo se zahrádkou pod vysokými lípami. Nacházím jen dětské prolézačky, které tu stály. Hospoda nikde. Smůla, byla to příjemná zastávka v nedávných časech. Musím si zvyknout, že časy hojnosti minuly, hospody zanikají a ty, co zůstanou, si bude moci dovolit málokdo. 

Zdejší hospodu změnili (možná vrátili do časů, jak to bylo kdysi) na běžný dům, vyměnili okna, dveře, nic nenasvědčuje tomu, že tu kdysi vůbec nějaká byla. Přišla na mě krize, síly na 108. kilometru na dně, tak jsem sotva šlapal do následujícího cíle, další oblíbené hospůdky. Stíny se před 19. hodinou dloužily.

S radostí jsem přibrzdil kolem 20. hodiny v Semíně u bývalé hospody U Sůrů. Byla totiž otevřená. A zrekonstruovaná. Nyní se nazývá Taverna u Petřičky. Neměli tu sice výtečné párečky, jako za minulého majitele, ale nepohrdnul jsem utopenci a hlavně dobrým Radegastem.

Hned se mi lépe šlapalo. Těch nějakých pětadvacet kilometrů domů do Pardubic mi připadalo jako kousek a dorazil jsem se setměním. 

Po té vleklé zimě to byl první můj celodenní výlet. Nabral jsem si ale docela velké sousto na začátek sezóny, bez tréninku. Těch asi 153 kiláků mi dalo zabrat. Ovšem cesta podél Labe je rovinatá a pokud se nejede výjimečně proti větru, velmi příjemná.