Jaro se pozvolna rozjelo a jen těžko doháním skluz ve výletech na kole. Trefit pěkné počasí, když mám volno mezi směnami, se ne vždycky podaří. A naplánovat výlet na víkend, kdy se může na celý den se mnou vydat i Romana, není už vůbec snadné.
Jeden takový výlet jsem naplánoval do Kuksu. To místo prošlo významnou obnovou nejen stavební, ale třeba díky blízkým památkám klasickým jako Braunův betlém nebo moderním, jako Křížová cesta 21. století, také duchovní. Špitál prošel v předchozích letech významnou rekonstrukcí, která se neobešla bez obvinění ze zpronevěry finančních prostředků, jak se to ostatně stává téměř pravidlem u podobných projektů u nás.
Termín padl na sobotu 10. června 2023. S počasím je to ale svízelné v posledních letech. Jako by se pohybovalo republikou po malých balících. Těžko se dělá předpověď pro konkrétní místo, mobil zdánlivě ukazuje nějakou informaci, která se během hodiny změní.. Hlásili sice slušné počasí, ale s přeháňkami možnými snad všude. Podle toho to také dnes vypadalo.
Primární rozhodnutí pro výchozí místo nebylo jednoduché. Kuks jsem navštívil na kole mnohokrát. Ale teprve po roce 2013 byla smysluplně dostavěna cyklostezka podél Labe až do Hradce Králové. Projel jsem ji v obou směrech několikrát. A je snad až trestuhodné, že čtyřiatřicet let po Sametové revoluci stále chybí cyklostezka mezi Hradcem Králové a Kolínem, která by vedla po břehu Labe. "Hradubická" cyklostezka přes různé proklamace a příslib dotací stále neexistuje. Nechtělo se mi tedy znovu absolvovat nezáživnou cestu z Pardubic do Hradce. Hledal jsem jiné výchozí místo. A našel rychle. Hořice.
Čekalo nás na zdejší poměry rychlé spojení s přepravou kol. I přes chladno a zataženou oblohu jsme vyrazili z pardubického nádraží osobákem v 8.06 a s přestupem v Hradci jsme dorazili do Hořic v 9.05, za 173 korun za 2 osoby plus 80 korun za obě kola. Skoro celou cestu vlakem pršelo, ale v Hořicích nádraží bylo už suché.
Město Hořice pamatuji ještě bez obchvatu, pochmurné a fádní v dobách socialismu. Většinou jsem tudy jen projížděl, nebo závodil v okolních lesích, ale město samotné mne nezaujalo. Porevoluční doba to všechno změnila. Studovali tu i mí kámoši - jak na zemědělské, tak na kamenické škole. To od nich jsem tušil, že město dříme. Zejména jeho kamenická historie je významná. Je to znát hned když opustíš vkusně upravené nádraží kde tě vítá Faun
Zaujala mne i budova nějaké sýpky, či co se to "klube" za železničním přejezdem a možná nás jednou překvapí.
Následovala tedy krátká prohlídka Hořic na kole. Obloha slibovala spíš déšť, to bychom se asi vraceli vlakem zase domů. Fascinovala mne před náměstím socha kameníka
ne stylově nepodobná soše slévačů v Třemošnici. Zastavili jsme se na náměstí Jiřího z Poděbrad. Musím uznat, že spanile prokouklo. Skoro jsem ho nepoznával.
Další zastávka patřila Smetanovým sadům. Přístup tady byl omezený, protože v parku probíhá rekonstrukce cestiček. Nicméně sochy jsou viditelné bez omezení, včetně legendárního Krakonoše
Je na co se dívat, a bylo by toho mnohem víc, zastavit se na Gotthardu nebo v lomu U Josefa. Jednou se sem vypravím jen na prohlídku města a okolí.
Nejen kamenictvím a sochařstvím je známé město; vařilo se tu kdysi pivo a dnes je tradice obnovena. Udělal jsem zastávku v pivovaru JungBerg.
Bohužel bylo ještě zavřeno, tak jsem jen nakoukl do dvora a byl nejvyšší čas opustit toto neobyčejné město. Po cyklotrase 4086 jsme odjížděli údolím Bystřice po silnici a před Miletínem odbočili doprava do Rohoznice. Oblačnost se nepatrně začala protrhávat. Zrovna jsme míjeli hřiště s klubovnou místní pobočky Klubu českých turistů. Blížila se jedenáctá - ideální čas na svačinu.
Nejen turisté se tu scházejí v klubovně, ale na hřiště rády zavítají učitelky s dětmi z místní školky.
Česká krajina je překvapivě plná různých zámků a zámečků, jak jsme se přesvědčili v nedalekých Bílých Poličanech. Nemohl jsem si tu odpustit aspoň malou zastávku u zámku, který slouží dnes jako hotel,
nakoukli jsme do zámeckého parku, na jehož konci se nachází hasičská zbrojnice. Na cestě do Lanžova nás předjel traktor. A ne jeden. Jako nějaká veteránská traktorová rallye.
Kousek za Lanžovem mne překvapila scenérie s kaplí Nejsvětějšího srdce Ježíšova
sloužící jako hrobka. Miluji takové duchovní stavby v krajině.
Hůře dopadl kostel sv. Josefa v Dubenci. Ani ne tak kvůli zanedbané vnější podobně, jako spíš kvůli svému okolí. V tradiční staré české vesnici v okolí kostela vyrostla pseudomoderní zástavba, která s tou sakrální památkou vůbec nekomunikuje. Nezachraňuje to ani sousední rekonstruovaná fara na penzion. Bere mě vždy u srdce, když vidím v půvabné české krajině takové architektonické zvrhlosti. Těšil jsem se na následující plánovanou památku.
Další cesta ubíhala svižně. Tedy hlavně Romaně, elektrika je silná. Následující táhlé stoupání až na táhlý hřeben nad labským údolím u Dvora Králové jsem si patřičně vydýchal. Anuloval to prudký sjezd na kraj Žirče a za ostrou odbočkou doprava po silničce do Stanovic. Odbočka k Braunovu Betlému je sice lákavá, ale ne cílem dnešního výletu. Vyšlo konečně sluníčko a umožnilo schovat bundičku. Už jsem se viděl u splavu na zahrádce oblíbené výletní restaurace Šporkův mlýn. Bylo to ale jinak.
Restaurace je tak oblíbená, že není výjimkou, když celý objekt o víkendu patří svatbě. Jako tomu bylo právě dnes. Rychle tedy do Kuksu. Zaparkovali jsme kola v údolí ve stojanu poblíž mostu přes Labe a zčerstva jsem vyrazil koupit vstupenky na 13. hodinu. Základní prohlídka včetně lapidária za 200 Kč/osobu.
Hospitál Kuks jsem navštívil v životě mnohokrát, ale na prohlídce jsem byl kdysi snad jen jednou. Letos, po skončení obnovy této úžasné Šporkovy památky, jsem se na ni obzvlášť těšil. V času do prohlídky jsem se procházel pod průčelím špitálu a nemohl se za krásného počasí nabažit té nádherné vyhlídky do labského údolí s někdejšími lázněmi, jejichž kdysi omšelé budovy prošly také částečnou obnovou.
Interiéry jsou velmi pěkně a účelově vybavené a průvodkyně poutavě vysvětlovala, jak to ve špitálu chodilo.
Marně jsem vzpomínal na svou první návštěvu tady. Zaujal mne tehdy obraz, zachycující celé údolí, jak vypadalo, nebo mělo vypadat někdy v 18. století. Hledal jsem ho dnes, ale patrně nenašel. Tenhle obraz to asi není. Tehdy se hovořilo obnově areálu do té podoby, ale kde vzít finance. .
Trasa prohlídky prochází i kostelem Nejsvětější Trojice,
barokní prostorou, která bere dech. Usedli jsme do lavic a kromě úžasné prostorové atmosféry a její opojné vůně se ozvaly zvuky středověkého kancionálu v podání skupiny Solideo. Vskutku duchovní zážitek.
Prohlídka pokračuje nahlédnutím do barokní lékárny. Průvodkyně nás seznamuje krátce s účelem, lékárna má svůj samostatný návštěvnický okruh.
Prohlídka končí lapidáriem, kde se zblízka můžeme podívat do tváří originálů soch, které jsou jinak osazeny venku kolem špitálu.
Užil jsem si prohlídku a trochu se těšil ven na sluníčko se přiohřát. Počasí přeje a neodpustím si ještě prohlídku bylinkové zahrady
Po čtrnácté hodině byl nejvyšší čas dát si něco teplého k jídlu. V rámci rekonstrukce je k tomu připraveno zdejší zázemí v podobě hostince Na sýpce.
Nechtělo se odjíždět. Bylo by tu v kouzelném údolí k vidění mnohem více - další muzea leží jen kousek nad Labem. Rozloučili jsme se s Kuksem
a byl nejvyšší čas. Za námi z Hořic teprve třicet kilometrů, domů ještě přes padesát. Těšil jsem se už nedočkavě na oblíbenou cyklostezku do Hradce. Jednu zastávku bylo vhodné učinit na říčním koupališti Úpy v Jaroměři - Jakubském předměstí. Teplota vystoupala zřejmě natolik, že se několik děcek pokoušelo přebrodit řeku.
Ještě jedna zastávka se nabízela před koncem cyklostezky ve Vysoké nad Labem, na nedávno otevřeném úseku z Hradce Králové, totiž v bufetu hned za lávkou přes Jesípek.
Nakonec vydařených asi 87 kilometrů.
Žádné komentáře:
Okomentovat