Z Letovic přes 'Maló Hanó' a rozhledna vzhůru nohama.

 Letošní jaro na sebe nechalo dlouho čekat. První celodenní cyklovýlet jsem absolvoval až na začátku června. Na hranici sil. Tomu jsem se dnes chtěl vyvarovat. Start dnešního výletu jsem musel pár let odložit. Trať do Brna byla v rekonstrukci a do Letovic se dalo dostat jen komplikovaně. Ovšem po modernizaci trati se znatelně zkrátila doba cesty, obzvláště rychlíku. 

Pondělní předpověď počasí 19. června 2023 byla výtečná, tak jsem mohl vyrazit ráno v 7.07 z Pardubic rychlíkem R863 Svitava za 195 korun plus 40 korun za kolo do Letovic. Vystupoval jsem na tamním nádražíčku před půl devátou. A bylo to neobyčejné vystupování. 

Na zdejším nádraží se setkávají vozidla různých dopravců s vozidly Jihomoravského kraje. Tak můžeš zahlédnout například standardní modrou českého národního dopravce s červenobílou soupravou Sylvánského zeleného - tedy takto pojmenovanou soupravou jihomoravanů. No nechtěl by jeden odjet někam do dáli se Sylvánským v ruce?

Ve vlahém, stále prosluněnějším letním ránu se mi ani moc nechtělo pouštět hned zostra na cestu. Zlákala mě vidina zámku, vznášejícího se nad údolím v lehoučkém oparu..

Dnešní cesta pro mne nebyla úplně neznámá. Při hledání značky cestou do centra jsem se marně snažil si vzpomenout, kdy jsem přes nedalekou Kamennou svatbu jel poprvé. Až doma jsem zjistil, že je to už  šestnáct let...

Plánoval jsem prakticky stejnou trasu jako kdysi. Znechutilo mě rozkopané Masarykovo náměstí, tak jsem si jen dopřál malou svačinku a otočil se zpět k nádraží, abych u "Stone gallery" odbočil po červené údolím k tenisovým kurtům. Chvíli jsem tu pozoroval kouli.

Otáčející se kamenná koule na kamenném stole nebo míse je dnes fenoménem. Provází mne jako zajímavý úkaz fyzikálních sil většinou života. Poprvé jsem ji obdivoval někdy ve dvaceti letech, když byla instalována před budovou C nových Harcovských kolejí Technické univerzity (dříve Vysoké školy strojní a textilní) v Liberci. 

Zahájil jsem cestu po cyklo 5164 (společně s červenou turistickou) podél potoka Kladorubka kolem tenisových kurtů vzhůru ke kopcům, lemujícím sever Boskovické brázdy. Teplota stále stoupala aniž by pořádně vylezlo slunce, stále panovala vysoká oblačnost. První zastávku jsem si udělal na autobusové biblozastávce v Kladorubech, abych se připravil na vjezd do terénu. 

Ve stálém stoupání jsem míjel křížek u cesty a za Kochovem už jsem stoupal v potu tváře po červené k lesu. Už pouhá vyhlídka na hřebínek věstila, že není něco v pořádku. 

Hustě zalesněný hřeben na obzoru se jevil jaksi prořídlý (horní snímek) a klády na louce vypovídaly proč. Kůrovcová kalamita se nevyhýbá ničemu. Proti roku 2009 (spodní snímek) tu lesa ubylo.  

Míjel jsem Kamennou svatbu,

skalisko ve svahu, ke kterému se váže úsměvná pověst.

Celkem pěkná lesní cesta se stávala blátivou v kolejích těžebních strojů.

Projel jsem kolem kapličky v obci Velká Roudka, dnes součásti Velkých Pavlovic, abych se po opětném vjezdu do lesa  zastavil u Františkova pramene a dotankoval bidon výtečnou vodou. 

Je to zvláštní, trochu pochmurné místo. Přitom bývaly doby, kdy se tu rozkládalo lázeňské letovisko.

  Fascinuje mě, kolik v naší zemi existuje takových lázeňských míst (jako například Vápenný Podol v Železných horách, nedaleko mého bydliště, nebo třeba známý Kuks), které fungovaly jen pár let, nebo desetiletí a dnes po nich není ani památky. 

Na panelu zdejší naučné stezky se píše: "Podle záznamů v kronice byly lázně založeny majiteli borotínského panství již v roce 1805 a byly postupně rozšiřovány. V 19. století byl vybudován i největší lázeňský pobytový dům - jednopatrová Svornost. Vyvěrají zde sirnatoželezité kyselky, jejichž léčebný účinek byl dobře znám již v minulosti. Vedle stopových prvků obsahovaly značné množství oxidu uhličitého a měly blahodárný účinek při léčení chorob plicních, kataru průdušek, žaludečních a střevních potížích, revmatických bolestech a působily též proti otylosti. Vanové koupele, které měly až 14 kabinetů a sprch, poskytovaly léčbu pacientům především z bohatších vrstev. Sezona trvala od května do Borotínské pouti (v polovině září) a vystřídalo se zde i více než 500 hostů. 

Pochmurnému místu nepřidává na kráse ani nedávno podemletá lesní cesta po níž pokračuji na Opatovické hradisko na kopci ve výšce 514 m n.m. Bohužel odtud není vyhlídka (třeba ji připraví jednou kůrovec) na půvabnou Malou Hanou. Pod kopcem v malém pískovcovém lomu se nacházejí nečekané reliéfy od Karla Otáhala

Po příjemném sjezdu na okraj lesa se vyloupne vyhlídka na významné městečko této oblasti Velké Opatovice. 

Do poledne zbývala po dvaceti kilometrech cesty ještě hodina, ale na další cestě nebudu mít dlouho příležitost dát si teplý oběd. Restauraci, kde jsme obědvali s kámošem před čtrnácti lety, jsem nějak minul, nebo snad zanikla. Nechal jsem si poradit v Informačním centru a zajel k bývalému učilišti, kde jsem se v jídelně dobře obešel včetně lahvového piva. 

Po poledni jsem pokračoval po červené turistické značce přes hřebínek nad Opatovicemi a stěží našel sjezd ke Smolenské přehradě. 

Bylo vedro a lákala ke koupeli, jako před lety, ale břehy mi připadaly nějak zarostlé a nechtěl jsem ztrácet čas. Udělal jsem chybu s tím svlažením, neboť mě čekal náročný výstup s tlačením kola do prudkého svahu sotva znatelnou čerstvou pěšinou v rozsáhlé mýtině. Lilo ze mě jako z konve, když jsem dorazil k památníku letců

ale nemohl jsem si tu odpočinout, jelikož se ocitl na pasece na prudkém slunci (vlevo), zatímco před lety stál krásně ve stínu vzrostlého lesa (jak ukazuje kolega na pravém snímku). 

Památník připomíná tragickou událost z 26. května 1949, kdy zde havarovalo vojenské letadlo a zahynulo sedm československých letců.

Pozitivní je, že kůrovec tu připravil celkem pěknou vyhlídku do kraje

na severní část Boskovické brázdy, tedy na okraj Malé Hané s vrcholky Zábřežské vrchoviny v pozadí. Projel jsem kolem památníku obětem napoleonských válek, věnovaném padlým z let 1813-14, abych prudkým sjezdem zastavil na 370 m n.m. před nadjezdem nedostavěné "Hitlerovy" dálnice na západním okraji města Jevíčka. 

Nová dálnice je projektovaná v těchto místech paralelně vedle této, která nikdy nebyla v provozu.

Následovalo táhlé stoupání po žluté turistické cestě, lemované pěknými výhledy opět do Boskovické brázdy s Jevíčkem v centru. 

Vysoká oblačnost se částečně protrhala, ale o to větší dusno leželo v krajině. Prostoupal jsem se přes Zadní Arnoštov do Mařína, starobylé obce pod Mařínským hradiskem s vrchem podobného názvu Křenovské hradisko 571 m n.m. Předpokládaná rozloha hradiště je obrovská. 

Znaven tím stoupáním, usedl jsem na lavičku odpočívadla a pustil se do konzumace posledního zbytku svačiny. Dusno a únava mě zmohly. Na chvilku jsem si zdříml. Trvala tři čtvrtě hodiny!

Informační panel v přístřešku mi otevřel oči, co že to je za prastaré místo zde. Do Mařína už jsem se ale nevracel. 30. kilometr v nohách a půl třetí. Sjezd do Křenova byl rychlý. 

Lákavá byla vidina oroseného piva v tom hicu na 32. kilometru, ale v pondělním odpoledni nebyla hospůdka otevřená. Nechtělo se mi stoupat zrekonstruovanou silnicí 366 po cyklotrase 4024, 4029 na hřebečský hřbet. Předjel mě silničář. Před třetí hodinou. Po práci si dal asi trénink, pomyslel jsem si, a vydal se za ním. Hřeben se mi zdál nedostižný. Na červené turistické značce v lese na hřebeni bylo už příjemně, zato pití v bidonu už na dně. Dosáhl jsem tu asi nejvyšší dnešní výšky 654 m n.m. Brzy se otevřel u Kamenné Horky výhled na Svitavskou pahorkatinu, 

město se topí dole v propadlině. Červená tu opět stoupá, překoná hřeben a sjíždí se do Hřebče nad samotný hřebečský silniční tunel, který ohlašuje kaple Sv. Josefa, krásně opravená při stavbě tunelu. 

Zároveň ohlašuje vítané občerstvení v restauraci U tety. Mám ovšem kliku - je pondělí a mají otevřeno jen v pracovní dny. Dávám si pivo a svačinku. 

Je tu silný ruch, jako za starých časů, před rokem 1997, kdy tu ještě tunel nebyl. Dnes je tunel uzavřený, probíhají u něj servisní práce a doprava kličkuje po hřebečském svahu starou cestou. Provozovateli kvalitní vyhlášené restaurace se asi nevyplatí mít otevřeno přes víkend, kdy sem asi zavítají jen náhodní turisté. 

Stavba tunelu přinesla také náramnou vyhlídku do údolí Moravské Třebové se Zábřežskou pahorkatinou na horizontu.

K rozhledu tu slouží refugium kde lze i přespat pod střechou, například při přechodu hřebene od Ústí nad Orlicí do Letovic. To ale není můj případ. 

Po 17. hodině a 45 kilometrech jsem se těšil na pohodovou červenou hřebenovku. Najel jsem na ni přímo od restaurace a stoupal lesem na hřeben. Čekala mne poněkud neobvyklá vyhlídka s poněkud neobvyklou výstrahou kolem cesty.

Rád jsem se na tomto zvláštním místě zdržel. Přejížděl jsem tudy v minulosti několikrát, ale o této atrakci jsem neměl tušení. Teprve před rokem jsem v mapě objevil to zajímavé místo. Není tu asi dlouho. Vyhlídka je umístěna nad skalním masivem, tvořícím část svahu nad dnes už bývalými Mladějovskkými lupkovými doly. Sestupuje se k ní po schodišti dolů.[schod] Je odtud působivý výhled na Moravskou Třebovou

i část trasy, kterou už mám za sebou. Je to taková rozhledna naruby. 

Čas kvačil a zbývalo ještě nějakých dvacet kilometrů vzdušnou čarou do České Třebové. Rozjel jsem se po hřebeni, ale dlouho mi to nevydrželo. Někde za padesátým kilometrem se na lesní cestě objevila kamenná drť. Museli ji sem navézt nedávno. Stihli ji rozhrnout, ale už ne zaválcovat. Asi se počítá s tím, že ji zamačkají náklaďáky, které budou svážet klády. Na kole se na tom jet ale nedalo. Po pár kilometrech se objevily rozsáhlé paseky. Cesta v nich zmizela spolu s turistickým značením. Paseky byly rozježděné natolik, že nebylo znát, která cesta je hlavní, a která pomocná. Musel jsem vytáhnout "chytrý mobil" a pomocí navigace se dostat na správnou cestu. Pěkně mi to tu kůrovec zkomplikoval. Dorazil jsem k Dětřichovské hájence

ale hned za ní jsem opět ztratil červenou značku. Nepřehledné paseky neberou konce. Opět s pomocí navigace jsem se vrátil na trasu v místě U zabitého.

Stále po červené jsem opustil hřeben a dlouhým rychlým sjezdem projel Helvíkovem do Opatova. Plánoval jsem dojet odtud do České Třebové po cyklostezce. Ta se stavět asi nezačala. Zvolil jsem přejezd po silnici, abych stihl rychlík Svitava ve 20.15. V teplém podvečeru jsem pookřál v nádražní restauraci (kolik jich už dráhy zrušily?!) u piva. 

Za 90 Kč + 40 kolo jsem se vrátil domů do Pardubic. 

Perných 76 kiláků v letním dusnu. Můj oblíbený MTB cyklovýlet se tentokrát trochu přitvrdil. Ani ne tak díky až moc teplému počasí, spíše pro komplikovaný dojezd. Kůrovcová kalamita předchozích pár let vykonala své a velkotěžba v lesích zvláště kolem České Třebové ztížila průjezdnost terénem. Vynechal jsem i obvyklé koupání ve Smolenské nádrži, vedro na to bylo, ale břehy nějak zarostlé.

Časově tak náročný výlet by nebyl v pohodě, kdyby nešlo o téměř nejdelší den roku a v letním času.