Znovu z Prahy do Pardubic podle Labe

Není to ani rok, když jsem tu psal podobný článek. Po půl roce mi ukončili kontrolku a nastoupil jsem opět do práce. Tak nešťastně, že zrovna na směny v nepřetržitém provozu. Musím se začít hýbat, jde to ztuha. Po pár trenincích na kole se cítím na celodenní akci. Pro "velký úspěch" jsem dostal chuť zopakovat si výlet z Prahy do Pardubic podle Labe na horském kole. Tentokrát jsem ovšem prostřídal břehy. To jsem zdaleka netušil, že první výlet skončí mizerně...

Půl roku jsem nevytáhl paty z Pardubic, tak jsem usedal s radostí v úterý 30. května 2017 v sedm hodin ráno do rychlíku Rx 874 Rudolf Těsnohlídek. Neobešlo se to bez drobných příkoří. Chtěl jsem si totiž koupit lístek den dopředu na Internetu, jako kdysi, ale chyba lávky! Poté, co vloni ČSOBanka skončila se systémem PaySec pro občany, nebylo jak zaplatit na e-shopu drah, pokud nepoužívám platební karty pro Internet. Zdánlivě vstřícně to vyřešila železnice zavedením služby Kredit. Ovšem to by nebyly České dráhy, aby v tom nebyl zakopaný pes. Jízdenka do Libně stála 140 korun, dopravné za kolo 40 korun, ale e-shop po mně chtěl 680 korun! Skrývá se v tom totiž jakási záloha a když jsem nebyl schopen během pár minut nalézt, jak ji zaplatit, ztratil jsem trpělivost. Jízdenku jsem si tedy koupil u pokladny.

Dalším zádrhelem bylo řazení vagónů. Marně jsem hledal na třetím nástupišti tabulku. Vzpomněl jsem si, že už je na nástupiště nedávají, ale je jediná v podchodu. Bleskově si tam odskočím od nezamčeného kola, hned budu zpátky. Chyba lávky! Řazení dnes tisknou na počítači nějak amatérsky, takže když se má vejít celá sestava do stávající nástěnky, vyšlo jim to tak, že plocha nástěnky  je poloprázdná a jednotlivé spoje přitom tak drobné, že nečitelné. 

Svezení do Hlavního města ovšem parádní. Věšáků na kolo asi osm v prvním vagónu soupravy, v týdnu nevyužitých, takže jsem neměl žádný problém tam pověsit své kolo. Pohodlně jsem se usadil v oddíle vagónu hned za prostorem na kola a kočárky, abych ho mohl sledovat. Nějak jsem si nevšiml, že sedím v "červeném salónku". Průvodčí mě lehce upozornil, že totiž sedím v první třídě. Naštěstí ta druhá byla hned za dalšími automatickými dveřmi, v modré barvě. Na kolo jsem přes prosklenou přepážku viděl docela slušně. 

Cesta vlakem ubíhala svižně. Palubní obrazovka ukazovala kromě informací o spojení také aktuální čas a rychlost, jako v letadle. Cesta na novém, respektive zrenovovaném koridoru, mne stále fascinuje. Pamatuji ještě pravidelné "podupávání" kol na spojích kolejnic. To je dnes pasé. I když... vzdáleně se tomu přibližuje drcání vagónu při vzrůstající rychlosti na 160 km/h. Jel jsem před pár lety Pendolinem, tam to opravdu připomínalo letadlo, tak ty dnešní otřesy možná jsou způsobeny jakýmisi "nerovnostmi" na dráze. Moc dlouho tedy ta rekonstrukce nevydržela, kdyby se třebas mělo jezdit přes dvěstě...

Parádní letní počasí provázelo můj "výsadek" v Libni. Parádní velkoměstská zácpa provázela můj start na trasu. Nebýt semaforů pro chodce, asi bych se jen tak nedostal na hlavní (Freyovu) ulici, můj "odletový" koridor. Neváhal jsem totiž ani sekundu, neboť jsem použil již "prozkoumanou" trasu z minulého výletu a velmi rychle jsem se přesunul přes Vysočany do Kbel. Oblohu pokrývaly lehké mráčky, tak bylo celkem příjemné cestování na sever.

Nestačil jsem se divit, jak se zase krajina změnila a to za necelý rok! Mezi Kbely a Vinoří jsem najednou projížděl po okraji budovaného golfového hřiště. K tomu spousta rozestavěných domů všude v obcích pražské aglomerace. Asi se ještě dožiju toho, že budeme všichni bydlet v Praze, i když nezvedneme zadek z domova. Jenom proboha ne ta Nová Sibřina, to je šílenství. Aha, Brňáci se asi smějou..

Na nádvoří zámku Ctěnice.

První zastávku jsem učinil na zámku Ctěnice. Minule jsem s kolegou kolem jen profičel, ale nedávno mne zaujala reportáž v rádiu o historii řemesel, zde prezentované. Jen jsem se v přibývajícím hicu porozhlédl po nádvoří a pokračoval dál. Aha, teprve TADY vyjíždím z Prahy. K řece je to vzdušnou čarou osm kilometrů, takže to brzy opravdu nebude nic zavádějícího, když se řekne "jet z Prahy podél Labe".

V Brandýse nad Labem už byla docela výheň, zchladil jsem ji zmrzlinou na náměstí. Až potud jsem kopíroval minulou trasu. Tentokrát jsem ovšem překročil řeku na pravý břeh a prohlédl si další náměstí tohoto památného dvouměstí.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie. 

Kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi působí vskutku monumentálním dojmem. Zrovna probíhá nějaká větší oprava, je uzavřený pro veřejnost.
Čas nemilosrdně kvačí, nutno pokračovat. Najít modrou turistickou cestu nebylo zrovna snadné. Dlouho se nedotkl štetec značky, nějak jsem přehlédl šipku u zdymadla. Není to zánovní asfaltka jako do Lázní Toušeň na levém břehu, ale o to zajímavější.
V luxusní vilové čtvrti na okraji města jsem si připadal trochu jako v Kersku.
Před Novým Vestcem jsem ztratil značku.

Nutno poznamenat, že zvláště tu cyklistickou "dvojku" (Labskou cyklostezku) jsem ztrácel často. Jeden ani netuší, kde očekávat kovové rozcestníky. Jednou je nalevo od cesty, jindy napravo, jednou před křižovatkou, jindy za ní, různě maskované ve výstavbě nebo v roští.

Zahořel jsem zvědavostí, jak asi vypadá soutok Labe s Jizerou. Inu jeho fotografie nevyskakují nikde v recenzích - nijak půvabné místo to tedy není, nevím, co tam ten labuťák hledá. Ovšem příjemný chládek a smočení ve vodě bylo dobrým počinem ke svačince.

Zleva Labe, zprava Jizera.

Soutok je lemován unikátním systémem vrtů, jímajících vodu pro vodárnu ve zdejší úpravně Káraný, sloužící již nějakých sto let pro zásobování hlavního města pitnou vodou.

Infiltrační pole vodojemu.

Upaloval jsem proti poudu a na poklidnou hladinu řeky vyhlédl z lávky, spojující oba břehy u Toušně. Je vidět, že zpočátku sympatický zvyk zamykat si lásku už natolik zevšedněl, že správci nestačí zámky likvidovat.
Další část trasy se místy měnila v utrpení. To když odbočila od chladivé náruče řeky do polí. Na hrbolatých polňačkách vyprahlého Polabí se ukrutně prášilo za pomalu jedoucími vozy mezi spoustou chatiček, lemujících tu oba říční břehy.
Lákavá návštěva zříceniny hradu Mydlovary se změnila z vítaného osvěžení v lesním příšeří v úprk před komáry, útočícími na zpocené tělo.
Ozval se mobil. To mi volal kámoš, sledující počítačové počasí, že mám na krku pěknou průtrž mračen. Pohledem na polojasnou oblohu jsem to v tom vedru zamítl. Ta předpověď určitě nevyjde.
Pečlivě jsem si rozvrhl zásobu vody v bidonu a už se těšil na občerstvení v Nymburce. Tam jsem zaměnil po lávce břehy, pokračuji po levém. Pití mi tam skutečně zrovna došlo, ale když jsem vzal za kliku zahrádky hostince Na Žofíně, zmocnila se mě zlost. Zavřeno.
Hic, prázdný bidon, jít hledat jinou hospodu do rozpáleného centra, to mi nahlodalo morálku. Skoro jsem přestal mít chuť po nějakých šedesáti kilometrech pokračovat.
Tak se zastavím v bufetu na břehu pár kiláků opodál. Je zavřený, vidím z dálky. Ale stojí tam cedule s optimistickým nápisem: navštivte hostinec v Kovanicích. Spása. Branka zavřená, nápis otevřeno od 10 do 22 hodin zůstává chimérou. Chytá mě deprese.
Nezbývá než dojet do Poděbrad. Konec května, letní počasí, žízeň, není to ideální pro letní zahrádky? Všude v týdnu zavřeno. To je daň za práci na směny, když nemohu vyjet o víkendu. Také asi opravdu nízká nezaměstnanost dělá své. Na stezce (uzší z obou na protějších březích Labe tady v úseku Nymburk - Poděbrady) ani živáčka. Kde jsou ti nezaměstnaní?
Bez pití už dostávám žízeň, Poděbrady na dosah. Přejíždím k centru po "tobogánu" nad plavební komorou, a zastavuji u prvního bufetu. Ohniště ještě doutná, ale okenice zavřené. Chytá mě amok. Na soutok s Cidlinou, kde určitě mohou mít otevřeno, je to zajížďka. Další bufík, který o víkendu žije, pustý. Na kolonádu na oběd se mi tedy nechce. Cykloprodejce slibuje v centru dostatek hospod. Všude Plzeň, týdenní menu. Já se ale tak těšil na Postřižinské a nakládaný hermelín. Dávám poslední kličku z náměstí k řece. Najednou krásná cedule...

Jiřímu na zdraví!

Všechen stres ze mne okamžitě padá. Připíjím si s Jiřím z Poděbrad. Poctivá kulajda, grilovaná klobása, dvě minerálky do bidonu a tři skvělé nefiltrované dvanáctky. Vše jářku za 280 korun! To bych snad na té kolonádě pořídil levněji? Inu lázeňské město..

Bez nervozity se vracím na levý břeh a pokračuji terénem. Tentokrát z opačného břehu sleduji soutok s Cidlinou,

Soutok Labe s Cidlinou.

tam bych se snad občerstvil levněji. Nejbližší most je ale v Poděbradech nebo ten dálniční...
Nervozitu vyvolává další telefonát. Kolín má prý po průtrži mračen, další se chystají. Nechce se mi na tom sluníčku tomu věřit. Tady byla jen přeprška, aby se neprášilo. Leč mraky houstnou.

Další zastávka: přívoz Oseček.

Obnovený přívoz v Osečku.

Kolik to je let, co jsem tudy naposledy projížděl? To jsem nejspíš začínal s horským kolem. Možná dvacet let. Jinak většinou jezdíme po opačném břehu. Opravdu přichází drobná přeprška, schovávám se pod slunečník. Od hostinského/převozníka (nebo opačně?) chci získat informaci o další cestě lesem na Kolín, ale dostávám krásnou odpověď: "já to tam neznám, jezdím do Kolína jenom lodí."
Volám Honzovi, že do Kolína to stíhám v pohodě, ať mrkne na počítač jak vypadá počasí - v případě deště bych nasedl na vlak a jel s ním domů.
Vyrážím po zelené k oseckému zdymadlu, ale chci si zkrátit její smyčku přes Pňov lesem. To jsem neměl dělat! Mokra pod koly přibývá, cesta je stále uzší a zarostlejší. Vracím se na zelenou, vine se po břehu úzká a zarostlá tak, že musím přílbou rozrážet větvičky. Sluníčko sice občas prosvítá, je dusno, ale z větví se na mě vylévá spousta vody, v pár okamžicích jsem mokrý na kůži. Projíždím vysokou trávou a připadám si jak Vietnamský partyzán, občas "zahazuji" kolo, když se smýká po mokrých kamenech pobřežní navigace. Těch asi deset kilometrů do Kolína mi trvá věčnost. Na nádraží po mně pokukují cestující, nacucaný dres plný semínek, z přílby lovím zachycené listí.
Vlak z Prahy má zpoždění skoro dvacet minut. Honza nevolá, přichází z perónu. Dobrá, jedem dále. Mám na tacháku 107 km. Sluníčko prosvítá mezi hrozivými mraky. Moc se mi už nechce pokračovat, ale Honza mě motivuje. Pokračujeme obvyklou cestou po Labské cyklostezce na břehu. Přes Veletov do Týnce. V Labské Chrčici na silnici, to už jdu do háku. Před Kladruby zase houstnou kapky, tak tak stiháme zastavit u hřebčína a už se spouští další průtrž mračen

Slejvák u hřebčína v Kladrubech.

průtrž doznívá, ale drobně prší dál. Dopíjíme pivo a vyrážíme, není na co čekat, počasí se asi do noci nezlepší i když teplo zůstává. Honza má trpělivost, dotáhne mě spolehlivě do Pardubic. Dík.

Tak skončil můj pěkně rozjetý výlet. Ale užil jsem si to, i přes tu zpropadenou zarostlou pasáž. Teď už znám oba břehy z Brandýsa - Boleslavi až domů. Že bych si ještě někdy projel tu zelenou z Kolína do Poděbrad? Nebo raději prošel... Pěkných asi 165 kilometrů. Už přes rok mluvím o tom, že bych se rád svezl podle Labe z Hamburku. Asi by to bylo pěkné, až bohužel jen do Týnce. Odtud už kloudná pobřežní komunikace nevede. Labská cyklotrasa až do Hradce Králové kličkuje daleko od vody. Podaří se vybudovat nábřežní cyklostezku aspoň z Hradce do Pardubic?