Za párou v Německu

Nejsem tím skalním příznivcem, ale jestli existuje něco, co nemohu mít doma a přitom mě vždy nostalgicky okouzlí, je pára. Tedy Pára v přeneseném významu parní lokomotivy. Patřím ke generaci, která si jich mohla užívat plnými doušky. Do sedmdesátých let dvacátého století se běžně vlaky tažené parní lokomotivou vyskytovaly na československých železničních tratích. A na podnikových vlečkách ještě déle. Něco jsem se jimi nacestoval, jako člen tělovýchovné jednoty Lokomotiva.
Slýchával jsem je denně - téměř za "barákem" běží železniční trať na Havlíčkův Brod...
Někdy byly protivné, to když mě v noci budilo jejich houkání, nebo když jsem se chtěl dívat z okénka vagónu (tehdy byla okna vždy stahovací) a pro samé saze z vlečky komínu jsem nestačil mnout oči. To jsem vypadal pak jako horník po šichtě...
Děda byl "mašinfíra", povedl se mu dokonce husarský kousek zastavit "utržené" vagóny na prudkém klesání ze Štrby do Žiliny. Tu historku z tátových úst jsem do nekonečna rád poslouchal. Taky jsem jako školáček rád listoval v technické příručce pro strojvedoucí, která byla v domácí knihovničce. Strojvůdcovské zkoušky měl totiž i můj táta, ale ten, na rozdíl od dědečka, po válce jen sporadicky jezdil na vlečce Mannesmannových Válcoven trub v Chomutově.

Před pěti lety jsem dostal pěkný dárek - návštěvu Železničního muzea Českých drah v Lužné u Rakovníka. Parádní zážitek. Němci tam rozdávali letáčky DDM v češtině, tak jsem se dozvěděl o jejich muzeu. Proto jsem Během dovolené v Českém Lese letos na jaře využil blízkosti Bavorska a ve středu 8. května 2019 to muzeum v Neuenmarktu navštívil.

Autem necelých sto kilometrů z našeho penzionu (Obora). Opět parádní ráno, trochu mrazivé - za okny zase "šedivec" na loukách, ale sluníčko sílilo. Doma jsem Felicii preventivně načinčal, aby nevypadala tak staře a nevšimla si mě Německá policie. Zbytečné obavy...
Dorazili jsme krátce po otevírací době v deset hodin a lístky za 6 € jsem koupil platební kartou. Cena je letos o jedno Euro snížena, jelikož v části muzea probíhá přestavba a nejsou k vidění železniční modely ani modelová železnice.
Zaujalo mne, že muzeum s více než čtyřicetiletou historií bylo nedávno rekonstruováno s přispěním fondu pro regionální rozvoj Evropské unie a momentálně probíhá další rekonstrukce opět s podobným příspěvkem. Nicméně je to jeden z mých argumentů pro setrvání Česka v Evropské unii. Je to něco jako hypotéka - bez těch peněz nelze zpomalit "stárnutí materiálu".

Ve všední den nestálo na parkovišti skoro žádné auto a žádní návštěvníci se do muzea nehrnuli. Hned při vstupu bylo vidět, že se tu něco přestavuje. Před vítací lokomotivou bylo trochu rozkopáno

U vstupního vestibulu. 

Zato uvnitř vše připraveno. Dostáváme do ruky čip, který svým "kouzlem" dokáže u některých expozic vyloudit český komentář. Bohužel ne u všech.
Hned za vstupním pultem v setmělém prostoru běží černobílý film ve smyčce s autentickými zvuky parního provozu na železnici. Podávají se tu úvodní informace o železničářské vesničce Wirsberg, součásti obce Neuenmarkt. Bohužel jen v němčině. Je to taková Česká Třebová Horních Frank (v Bavorsku). Ovšem její historie je momentálně poněkud drsnější.

Z drobné bezvýznamné vesničky se stalo v předminulém století živé středisko železničního uzlu na trati z Norimberku do Saska. Dlouhou dobu zaměstnávalo až tisícovku železničářů nejrůznějších profesí. Žili tu, scházeli se při modlitbách v kostelích obou významných konfesí, příbuzní se mohli ubytovat v hotelu, byly tu hospody, obchody, z nichž dodnes zůstala ve "starém" městě jen lékárna. Hitlerovo Německo ovšem dostalo jiné priority a poválečná historie šla jinou cestou. Ještě na sklonku předešlého století tu fungovalo nádraží s několika peróny. Dnes už pusté jen se zastávkou regionálních vlaků.

Veškerá expozice se odehrává v budově zdejšího depa. Hned za vstupem jsou znázorněny nejdůležitější elementy parních lokomotiv: topeniště (kotel) a výkonná jednotka (parní válce). Následují další součásti lokomotiv.
V potemnělém hangáru plyne čas rychle, zvlášť pokud si návštěvník čte množství popisků, které ne vždy jsou v češtině. Je možné sestoupit do servisních šachet a prohlédnout si důkladně i podvozek lokomotiv.
Jistě nejpoutavější je interaktivní pracoviště strojvedoucího. Na skutečném pracovišti - kabině strojvedoucího - jsou rámečky znázorněny nejdůležitější ovládací prvky lokomotivy, zatímco na sousedním stanovišti si může návštěvník zkusit virtuálně  je ovládat.

Interaktivní pracoviště strojvedoucího. 

Se zájmem jsem si to vyzkoušel - ale nevím proč, podařilo se mi rozjet lokomotivu jen pozadu. Zabralo mi to dost času a při vyhlédnutí na oblohu ven tato nevěstila nic optimistického. A to následovaly asi historicky nejzajímavější zdejší kousky:

- salónní vůz 10 242,  původně zhotovený pro samotného Vůdce, a po mnoha modernizacích sloužící až do roku 1988

Salónní vůz 10 242. 

- moderní naftová (na topné oleje) parní lokomotiva řady 10 firmy Krupp z roku 1957 "černá labuť", určená pro těžké expresy na hlavních tratích, která byla vyrobena jen ve dvou kusech: 001 s uhelným, a 002 s olejovým kotlem.

Rychlíková parní lokomotiva. 

Rovněž virtuálně jsem posvačil na dílně údržbářů a vydal se k uhelnému skladu.

Zázemí muzea - bývalý uhelný sklad.

Prohlídku jsme zakončili procházkou zdejším "uhelným skladem". K vidění jsou vyzbrojovací pumpy a uhelné jeřáby, jakož i spousta dalšího příslušenství  lokomotivního depa. Poněkud pochmurná historie železničního uzlu, jakož i pochmurné počasí v závěru dne ve mně vyvolávaly též pochmurný dojem z dnešní návštěvy. Přece jen tehdy v Lužné jsme měli alespoň lepší počasí. Nezbývá než se těšit na návštěvu polského muzea techniky a železnice ve Slezské Javorčině.

Schylovalo se k dešti a foukal studený vítr, když jsem před odjezdem přešel po nadjezdu přes trať podívat se na nádraží. Z původního plánu udělat si odpolední výlet po naučné stezce Schiefe Ebene podél trati do Marktschorgastu kvůli počasí sešlo. Tato trať je první železniční se strmým stoupáním v Evropě. Z Neuenmarktu nastoupá 158 metrů se stoupáním 25 ‰ a byla vystavěna v roce 1848. Ze stezky se naskýtají působivé vyhlídky na trať a její technické detaily. Lze tak projít cca patnáctikilometrový okruh.

Ještě jednu obecnou zkušenost ze silničního provozu jsem si v Bavorsku ověřil. Totiž že se tam jezdí úplně jinak, než doma v Česku. Klidněji. Tady se mnoho řidičů, včetně mých známých, po nastoupení za volant mění v tupé idioty. V Bavorsku jsem si fakt užíval. Nepotřeboval jsem prakticky zpětné zrcátko, kromě informace, zda mě někdo nepředjíždí. Ani tu informaci jsem obvykle nepotřeboval!
To není jako na české dálnici, kdy jedu v omezení povolenou osmdesátkou a v sousedním levém pruhu mě předjíždějí souvisle vozidla.
Když jsem se zařadil za pomalejším popelářským vozidlem, zařadili se za mne i ostatní, nikdo nepředjížděl, jak by to bylo běžné u nás. Také plná čára je naprosto respektovaná. Nikdo nepředjížděl do zatáčky bez výhledu. Když jsem zvolnil před křižovatkou, abych si přečetl návěstí, nikdo na mě netroubil. I při rychlosti 130 km/h se mi nikdo nelepil na kufr, všichni dodržovali patřičný odstup.
Moje Felicie z roku 1995 s padesátikilowattovým motorem nestíhá současný provoz a na předjíždění, zvlášť do kopce, nějak nemá sílu. Využívám tedy skoro výhradně stoupacího pruhu v kopci. Docela mě překvapilo, když se za mne zařadila i silnější moderní auta.

Není už pravdou, že v Německu je neomezená rychlost. Formálně možná ano, ale prakticky ne. V prostoru, kde jsem se pohyboval, byla obvykle rychlost omezena značkou hned zároveň s koncem obce.
Není tak úplně pravdou, že se povrch silnic nedá s Českou republikou srovnat. Navrch mají Němci snad na dálnicích a hlavních silnicích. Ale v některých obcích, kterými jsem projížděl v podhůří Českého Lesa, jsem musel dávat pozor na výmoly stejně, jako doma. Lokální municipality zřejmě trpí nedostatkem peněz, stejně jako ty naše.