Lučina není (jen) sýr aneb kde začíná Berounka

Úterní ráno 7. května 2019 neslibovalo nic pěkného. Ovšem na rozdíl od včerejšího "šedivce" v krajině dnes vše sytě zelené, mráz nedorazil. Včerejší chumelenice by se nemusely opakovat.
Po snídani se na obloze proklubalo sluníčko, krajina ihned ožila v jeho paprscích.
Měli jsme kliku. Dnes byl program pevně stanovený, alespoň dopoledne.

LUČINA

Měl jsem totiž mimořádnou možnost navštívit vodní dílo Lučina. Jedná se o vodárenskou přehradu, jaká obvykle není veřejnosti přístupná. A nebývá ani vidět, jelikož má své ochranné pásmo, lemující břehy v zákonem předepsané vzdálenosti, a v něm zalesněný pruh se zákazem vstupu. Z pochopitelných důvodů.
Česká republika má sice, zatím, dostatek zdrojů pitné vody, ovšem zejména díky takovým nádržím, jako je například Švihov (známější pod názvem Želivka, zásobující pražskou aglomeraci), Vír, Šance, Vrchlice, Křižanovice, a řada dalších. K nim se řadí i Lučina.

Přehrada Lučina na Mži; pohled od obce Obora.

Tedy ne že by se voda rovnou z nádrže dala přímo konzumovat, jako třeba minerální prameny Magnesia, ale tvoří zásobárnu pro úpravnu vody v nedaleké obci Svobodka. Ta byla uvedena do provozu jako součást skupinového vodovodu Tachov - Bor - Planá v roce 1971 a zpočátku odebírala vodu přímo z řeky. Po dostavbě a napuštění přehrady v roce 1975 bylo připojeno k vodárně potrubí z multifunkčního objektu a vodárna si sama řídí odběr ze třech instalovaných etáží podle okamžité kvality vody v nádrži.

Hráz přehrady s multifunkčním objektem. 

Typ sypané hráze z lomového kamene s multifunkčním, tzv. sdruženým objektem (sloužícím zároveň k regulaci průtoku hrází, převedení povodňových průtoků a zde i odběru pitné vody a dodatečně energetickému využití Bánkiho turbínami) se osvědčil v sedmdesátých letech dvacátého století a v Československu byl hojně využíván. Obdobou jsou například přehrady Nýrsko, Šance nebo Stanovice a další.

Pokračování Mže pod hrází, zrekonstruovaný domek hrázného. 

V předchozím příspěvku jsem se zabýval úvahami o (ned-)osídlení zdejšího pohraničí a přerušení kontinuity osídlení Sudet, tedy spíše zdejšího Česko-bavorského pohraničí. Odsun německého obyvatelstva po válce, srovnání se zemí mnoha pohraničních obcí v padesátých letech a nepříliš úspěšné dosídlování těchto prostor vytvářelo dodnes přetrvávající charakter Českého lesa jako určité divočiny, zapomenutého kraje.
Likvidace osad tu pokračovala i sedmdesátých letech. Ovšem už za vlády komunistů, v nepatrném měřítku a ze zcela jiných pohnutek. Ano, jedná se o Lučinu.
A také o vodu. Nové obyvatelstvo, přilákané ze Slovenska, Maďarska či Podkarpatské Rusi vidinou lepšího života, nebo také direktivně přesunuté z vnitrozemí po aplikaci zákona o kočování v roce 1958, nebylo tím vhodným kandidátem na zřízení JZD (jednotných zemědělských družstev), když sedláků, kteří by tam mohli být "nahnáni", se nedostávalo. Zemědělské plochy zde spravovaly tzv. Státní statky a soudruhům se hodilo dříve rozprostřené osídlení koncentrovat do nových obecních bytovek. Byla to ovšem výhoda pro socialistické plánování a budování "lepších zítřků".
Na účet přehrady padlo celkem 62 obytných budov plus množství hospodářských. Obec Lučina byla demolována celá, tedy 59 popisných čísel. Před válkou zde žilo 600 obyvatel. Po válce byla obec znovu dosídlena, i když v menší míře.
V obci Obora to byly jen tři objekty v dolní části. Okresní národní výbor v Tachově zajistil výstavbu 32 bytů v Halži a 24 bytů v Lesné.
Byly také provedeny přeložky původních silnic v celkové délce 3,6 km.

Jak píše Antonín Chlum v úvodu publikace o přehradě Lučina:
"Vedoucí linií v otázce uspokojení zásobování pitnou vodou byla zásada postupné koncentrace dosud rozdrobeného osídlení a s tím souvisící požadavky na vodu třetí sféry. Pro plný rozvoj a promyšlené rozmístění pracovních sil a zajištění nejlepších podmínek pro práci, bydlení, kulturu a zotavení obyvatelstva, byl nastoupen směr zamezit rozptylování investičních prostředků do malých sídlišť, ale koncentrovat veškeré hospodářské dění do celků, kde bude zabezpečen kladný hospodářský postup."
Tedy žádné referendum, žádné "lámání" starostů, prostě se naplánovalo, že obec Lučina ustoupí přehradě a bylo "vymalováno". Kdepak dnešní občané Nových Heřmínov, na ně si jen tak někdo nebude vyskakovat.

Těšil jsem se na nějaké ty historky ze života přehrady, byť ještě mladé ve srovnání s těmi nejstaršími v republice. Průvodce mi však dělal mladý hrázný, který teprve před měsíci nastoupil do této funkce. Jistěže má hráz, respektive celou přehradu v malíčku, ale těch vlastních zážitků asi není tolik. A Mže není Vltava, aby ukazovala svou sílu. Ovšem nouze o zážitky tu není. Jak jinak - zase díky člověku. Přehrada není oplocená a i přes zákaz vstupu se tu pytlačí, zkrátka česká nátura se nezapře.
Vystoupali jsme na hráz, abychom pak sestoupili do jejího nitra. Moderní elektrické a elektronicky řízené uzávěry usnadňují práci hrázným. Turbíny prošly již rekonstrukcí, voda nemá jen příjemně chladivou tvář, jsou obrušovány kavitací. Revizní štola je přímo stvořená na uložení ovoce či basičky piva, takový sklep nikdo nemá, ale jsme v průmyslu a tak tu je jen vzorně uklizeno. Měřicí aparatury neustále kontrolují tlaky a průsaky, s digitálním přenosem do dispečinku hrázného.

Berounka nemá jen Lučinu na Mži, také Hracholusky, a na dalších přítocích, které tento klenot mezi českými řekami vytvářejí v Plzni, leží ještě Nýrsko na Úhlavě a České údolí na Radbuze.
Užil jsem si krátké exkurze za slunečného dne a spokojeně se rozloučil.

O malé a velké vodě jsem tu na blogu už něco napsal.
Hádal se tuhle se mnou jeden známý, že loni vyschla přehrada Pařížov. "To je blbost," oponoval jsem mu, "přehrada nemůže vyschnout". "Já to viděl na vlastní oči," tvrdil mi, "byl jsem se tam podívat!"
Pro laika to opravdu tak může vypadat, zvlášť když novináři vydají články tištěné palcovými titulky.
Každá přehrada má svůj stanovený manipulační plán, v němž nezanedbatelnou roli hraje tzv. "hladina stálého nadržení", což je minimální výše vody, která se nikdy nevypouští. 
Byl by to špatný projektant, kdyby mu vyschla přehrada. Taková vodní díla se staví po zralé úvaze, přesněji na podkladě letitých hydrologických dat, schraňovaných v našich končinách po více než století.

Přehrady jsou vždy velmi kontroverzním stavitelským dílem. Obydlí v zátopě se musí vystěhovat, zatopena jsou často malebná údolí nebo kaňony, které nenávratně zmizí pod hladinou. Ovšem nová hladina, dříve bez počítačových modelů těžko představitelná, nabízí nové okouzlení. Jsou to však díla, dnes již přesahující jeden lidský život. Generace našich dědů, z nich některých i vorařů, se těžko smiřovala s vltavskou proměnou, že zanikly Svatojánské proudy, nebo Orlík se ze vskutku "orlího hnízda" stal zámkem na vodě. Dnešní generace si zase těžko dokáže představit Oheb bez Sečské přehrady, nebo Českou Skalici bez Rozkoše.

TACHOV

Jízdárna 

Před polednem přišel čas k návštěvě Tachova. Oblačnosti přibylo, studený vítr nepolevil, ale pálící sluníčko za větrem dokázalo člověka trochu prohřát. Sjezd po cyklotrase 2171 kolem přehrady a údolím Mže ústí přirozeně u jednoho ze stavebních klenotů Tachova: jízdárny Světce.

Tachov, jízdárna Světce.

Ta stavba má pohnutou historii a paradoxem zůstává, že prakticky byla zachráněna až po Sametové revoluci z městských peněz. Její zakladatel a mecenáš kníže Alfréd I. Windischgrätz zemřel téměř zároveň s dostavbou v roce 1861. Píše se, že je to největší jízdárna ve Střední Evropě po té Vídeňské. Těšil jsem se na koníčky, ale to bych tu musel stanout před válkou. Soudruzi považovali stavbu za šlechtický výstřelek, bez historické hodnoty, a objekt po válce dlouho chátral. To se změnilo za současného režimu a budova získala status Národní kulturní památky. Stále tu probíhají rekonstrukční práce, ale budova už dostala nové poslání - stala se kulturním a společenskm centrem tachovských. Není proto standardně přístupná, jen při společenských akcích, eventuálně vypsaných prohlídkách. Posvačil [MiSva.jpg] jsem s výhledem na vchod, a po přečtení informační tabule jsme se mohli vydat do stejně zajímavého okolí, které Tachov - Světce nabízí. 

Klášter

Provede nás naučná stezka Vysoká - Světce. Hned poblíž jízdárny stojí totiž další památky. 

Někdejší Paulánský klášter: dnes vlevo škola, vpravo ruina zámku v nedokončené přestavbě.

A s neméně pohnutou historií. Zrušený Paulánský klášter mohl dostat také nový účel, ale dopadlo to jen částečně. Zatímco samotné klášterní křídlo se dočkalo rekonstrukce a dnes je sídlem střední průmyslové školy, přilehlá bazilika, za Windischgrätzů přestavovaná na honosné zámecké sídlo, zůstává v ruinách. 

Trasu stezky lze absolvovat lehčími technickými pasážemi na horském nebo trekovém kole. 

Další zastávka je u Husmannovy kaple. Téměř zasypaná kaple na návrší nad klášterem skrývá pikantní historii: v padesátých letech dvacátého století se při hledání pokladu studenti nedaleké průmyslovky do ní probourali a s nalezenými kosterními pozůstatky Jana Filipa Husmanna a jeho manželky Emilie se naháněli na chodbě internátu.

Rozhledna

My jsme se ovšem těšili na jednu z nejnovějších pamětihodností Tachova: rozhlednu Vysoká. Byla vybudována v roce 2014 a skýtá skutečně působivý výhled na oblast Českého lesa a Slavkovského lesa

Rozhledna Vysoká.

Sluníčko sice pálilo, ale jen v závětří, takže pro výstup na vyhlídkovou plošinu jsem navlékl vše, co jsem s sebou měl. Strávit čas s (vlastním) dalekohledem nahoře určitě stojí za to. K dispozici je nápověda míst v krajině.

Třeba se ještě ohlédnout za přehradou Lučina

Hráz vodního díla Lučina z rozhledny Vysoká.

tedy její hrází v lesích za městem. Nebo prohlédnout zrekonstruovaný zámek či městské hradby z dálky

Městské hradby z rozhledny Vysoká.

Dobrá dohlednost umožnila spatřit na horizontu i třiadvacet kilometrů vzdálený kostel Sv. Jakuba v Domaslavi.

Z rozhledny je kolem památníku bitvy u Tachova (1427) příjemný sjezd rovnou do centra města.
Památník sám byl vystavěn "soudruhy" jako pompézní oslava vítězství Husitů v rozhodujícím boji. Jeho odhalení v roce 1971 se zúčastnili přední členové předsednictva komunistické strany. Historikové dnes dokazují, že vítězství nebylo až tak triumfálním počinem Husitů, jako spíš nesvorností a laxním přístupem Křižáckých vojsk.

Se zastávkou v tachovském Muzeu Českého lesa to byl příjemně strávený den.