Na hranici - možná věků...

Mrazivé ráno jsem nečekal po téměř tropických Velikonocích před čtrnácti dny. Stále nejsem přesvědčen o globálním oteplování...

někdejší školy. Ve stínu mrzne, ale sluníčko pálí. Vysoká oblačnost slibuje pěkný den.
Vracím se do penzionu na snídani. Pak převlékání do cyklistického. Nežli po deváté smontuji v garáži kola, včera jen vytažená z kufru vozu, zahaluje se obloha šedivým závojem mraků. Poprchává. Odolávám Romčiným návrhům odjet autem. Dnes nebudeme daleko, tvrdím, můžeme se vrátit při zhoršení počasí. Prošlo mi to - vyrážíme do lůna lesů po zdejší naučné stezce. Mrholí, chladno, klesáme do údolí Sklářského potoka.
První zastávka u prastaré Oborské hájovny. Nedělám si iluze, jak asi dopadla, v hraničním pásmu, po válce. Že vůbec ještě stojí. Nemýlím se. Kdysi výstavní stavbička pro šlechtické zastávky na lovu, nyní poznamenaná desetiletími socialismu, nenalezla ani dvacet let po "sametové" revoluci svého dobroděje. Sešlá budova s příznačným bordelem ve svém okolí skoro odrazuje pocestného od zastávky zde. Nebýt turistického přístřešku a několika rozsáhlých informačních tabulí, asi by se tu nikdo nezastavil.

Oborská hájovna s turistickým přístřeškem a informačními panely. 

Za podmračeného chladného dne skoro strašidelné místo. Tu pochmurnou náladu vykupují informační tabule: prochází tudy jedna z tras Zlaté stezky. Několik spolků dokázalo připravit napínavé středověké putování krajinou česko-německého pohraničí. Poutavé informace jsou umocněny nástěnkou s prostorovým výjevem,   dokonce tu stojí jeden z artefaktů moderní vzpomínky na tu cestu  - Vojtěchův kámen.
Turisticky zajímavé je, že některé trasy vedou i po neznačených cestách, například údolím Studeneckého potoka přes zaniklý Pavlův Studenec a současnou Bavorskou usedlost Schmuckerhof.

Cyklistovi nabízí svezení údolím Sklářského potoka příjemný zážitek pohybu přírodou téměř nedotčenou a bylo by takových zážitků jistě více, nebýt poválečné hysterie pohraničního pásma. Míjíme totiž rozcestí "bývalá Pavlova Huť". Přicházím tu poprvé k tématu vyhnání a vůbec poválečnému uspořádání pohraničí. Z Pavlovy Hutě, čítající před válkou asi čtrnáct usedlostí, nezbylo dnes nic.  To byl také jeden z důvodů, proč jsem se vypravil právě do Českého lesa. Zblízka jsem mohl sledovat krajinu, zbavenou lidské historie, odlidštěnou. Ne že by to krajině samotné nějak vadilo.
Ten pocit ale netrval dlouho. Stačilo za chvilku dorazit na hranice. Česko-bavorské. A z rozptýlených mraků vysvitlo slunce a téměř letním žárem zalilo krajinu. Shazovali jsme vrchní vrstvy oblečení. Shazoval jsem ten divný pocit. Chvíli jsem se zdržel na hranici. Dodnes mne trochu mrazí při jejím překročení. Nebylo to nic příjemného za socialismu ji překračovat. Jen na přesně stanovených přechodech, pas, celní prohlášení. A na "Západ" výjezdní doložku.
Odpoutali jsme se od trasy naučné stezky a po hranici se blížili městečku Bärnau. Posvačili jsme v přístřešku s výhledem do Čech.

Vyhlídkový přístřešek na Česko-Bavorské hranici. 

Německá informační tabulka uvnitř sděluje turistovi, že odtud kdysi mohl vidět obec Pavlův Studenec a že ji Češi v padesátých letech srovnali se zemí. A to doslova. Podle toho ten výhled i dnes vypadá, jen rozsáhlá pastvina.

Jen o pár stovek metrů dále projíždíme kolem půvabné, leč poněkud zanedbané vyhlídkové věžičky Grenzlandturm

Rozhledna Grenzlandturm.

Jde o malou budovu s rozhledem, kterou nechal postavit roku 1913 seminární učitel prof. Franz Mayer, rodák z Bärnau. Bohužel není běžně otevřená a značně chátrá. Výhledu na celý obzor české krajiny brání vzrostlý les přímo na české straně, naproti rozhledně, takže je rozhled jen pod úzkým úhlem v jihovýchodním směru.

Tyhle stavbičky nedaleko od sebe ve mně vyvolaly domněnku, že to snad "komunističtí" pohraničáři schválně nechali ten překážející lesík vysadit, ale ve srovnávací aplikaci lze rozeznat, že se v tom místě cosi už muselo rozkládat ještě po válce, kdy stál i Pavlův Studenec.

Příhraniční oblast někdejšího Pavlova Studence - Paulusbrunn. 

V bulletinu Bei Uns/U nás odpovídá starosta Bärnau na anketní dotaz na první dojmy z návštěvy u sousedů (Tachov): "Hluboce na mě zapůsobily historické budovy, ale také množství paneláků." V té tiskovině se píše o projektech přeshraniční spolupráce, podporované EU, ale zmínku o rekonstrukci té vyhlídky bych asi očekával dost naivně. Také to dosud je asi soukromý objekt...

Horizont náhle zešedl, dohlednost se proklatě snížila a sjezd do Bärnau doprovázela slušná chumelenice. Zamkli jsme kola na náměstí a šli se ohřát ... do kostela Sv. Mikuláše. Snad je dokonce vytápěný?!

Archeopark jsme stejně nenavštívili - bylo pondělí, ale v návštěvnickém centru jsme se raději zase ohřáli. Mají tu společný Tachovsko-Bärnauský projekt, spolufinancovaný prostředky EU. Při návštěvě Muzea Českého lesa v Tachově lze tu získat slevu v hodnotě 30 korun.
Prošli jsme si centrum města, kde se rekonstruuje další velká budova, a v té zimě jsem ani neměl chuť na (jistě) dobré pivo, k čemuž jsem si vyměnil Eura... Těšil jsem se na stoupání zpátky ke hranici, že se aspoň zahřeju.
Vede tam luxusní asfaltová >Cyklostezka železné opony<, s docela luxusním stoupáním od města. Na samotné hranici vybudovali spojku mezi touto trasou a cyklostrasou č. 2170, vedoucí poblíž hranice na českém území. Tam se, jak naschvál, v modré nebeské bublině objevilo pálící jarní sluníčko

Přeshraniční spojka TIR2/EV13 - 2170. 

Potřeboval jsem ho o kousek dál, ale nevydrželo.
Po stále přepychové asfaltce na bavorské straně jsme míjeli vzpomínku na typickou těsně poválečnou událost.

21. května 1945 se parta adolescentů vydala po stopách tanku a narazili na munici, kterou nedokázali "nechat na pokoji". Při manipulaci s protipancéřovou minou došlo k explozi, která jim vzala životy. 
Zdá se, že ta událost nějak zasáhla i současnou generaci, když ten pomníček byl zřejmě nedávno zrekonstruován. 

Hranici zpět domů jsme překročili v obci Hermannsreuth, kterou jsem si vybral předem jako příklad té podivné poválečné situace s >vyhnáním< a s tím souvisejícím příběhem osídlení pohraničí.
Tato obec je jakýmsi ukázkovým příkladem, jak se stáhla "železná opona" a rozpojila životy někdejších zdejších občanů. Její osud je stručně popsán v seznamu zaniklých obcí.

"Useknutá" obec Hermannsreuth.

Dnes živá obec končí zástavbou přímo na hranici, zatímco za ní se rozkládá jen rozlehlá louka až ke vzdálenému lesu. Likvidátoři v padesátých letech dvacátého století museli vynaložit značnou práci, když srovnali českou část obce totálně se zemí. Snad jen v Lidicích a Ležákách je vidět dodnes něco podobného. Na srovnávači existuje ještě letecký snímek z té doby:

Srovnání leteckých snímků: dnešní a z padesátých let. 

Měl jsem v plánu zdržet se tu déle, možná i pokusit se kontaktovat místní, pokud bych našel třeba hostinec, leč počasí nevěstilo nic dobrého.
Zastavil jsem se tedy na východním konci obce u hraničního přechodu. Mají tu jakýsi památník ve formě plánku, znázorňující, kde měli své domovy někdejší spoluobčané na české straně.

Nezbavil jsem se toho tísnivého pocitu, že něco je v nepořádku v mezilidských vztazích na našich hranicích dodnes. Vyvstávají další otázky, co by, kdyby. Ale nemá asi smysl se jimi zabývat. Jestli se tu, mezi Němci, dalo mluvit česky. Strýc mého otce byl původem Němec. Musel nastoupit do Wehrmachtu. Žil v Žacléři a celý život se považoval za Čecha. Naštěstí nebyl "odsunut".  Jen si uvědomit, co dokáže přehnaný nacionalismus.

Některé otázky jsem tu naznačil už v dřívějším článku. A tak jsem rád, že jsem se tu dnes mohl zcela volně pohybovat. V někdejším "zakázaném" pohraničním pásmu Tachovského okresu. Tehdy bych musel mít propustku

Propustka do hraničního pásma. Archiv Tachovského muzea.

Hledal jsem doma i na Internetu mapu hraničního pásma. Zřejmě žádná taková neexistuje. Jak je v odkazu shora uvedeno, bylo označeno jen cedulemi na přístupových komunikacích, takže žádná linie v terénu patrně neexistovala. 

Dal jsem si práci vyhledat ty obce ze seznamu, nebylo to jednoduché, když už neexistují. Zkombinoval jsem informace z mapy.cz, srovnávače a seznamu zaniklých obcí.  Většinu jich zobrazuje tato mapka: 

Mapka obcí, srovnaných se zemí v 50. letech 20. století, respektive hraničního pásma, z vyhlášky tachovského okresu

Ta krajina vyhlížela trochu jinak, jak už je výše popsáno. Projel jsem si dnes kousek na kole. Myšlenky na někdejší osadníky se mi prolínají se současným, trošku divokým, charakterem krajiny. Třeba si krajina od lidí trochu odpočinula...

Dalo by se zajet k nedalekému prameni Mže, ale podle informací z Mapy.cz to místo není nijak upravené, někde na louce poblíž obce Asch. Nechtělo se nám už.
Naposledy jsem se ohlédl k té "přerušené" obci a zajel do lesa směrem k Brance. Na jeho okraji je znát poslední zbytek po "Železné oponě" - zřejmě po bráně v pohraničním plotu. Stojí tady i památníček padlému členu Stráže obrany státu, Ladislavu Mrázovi, v roce 1938.

Už naštěstí nechumelilo, občas ještě vysvitlo podvečerní sluníčko. Se zastávkou u Olšového rybníka nad Brankou jsme po nějakých 30 kilometrech dorazili  do penzionu.