Vizita v depozitáři Národního technického muzea.

 Pozvolný nástup letošního jara svým studeným počasím způsobil, že jsem ještě ani nevyjel na horském kole. Počasí svědčí spíše pro návštěvu interiérových prostor, než cyklistiku.

Nadšení z loňského roku, vyvolané návštěvou akcí spojených s parními lokomotivami, ale nevyprchalo. Navíc současné těžkosti s jedinou donedávna provozuschopnou legendou parní trakce poválečného Československa mne ponoukalo k návštěvě její kolegyně, sice zrekonstruované, leč neprovozuschopné. Upozornily na ni materiály Národního technického muzea, které jsem shlédl v předchozím článku blogu.

Tak v sobotu 13. května 2023 došlo na návštěvu depozitáře Národního technického muzea v Chomutově. 

Počasí nevěstilo nic dobrého. Cestovat autem se mi nechtělo, ale cesta vlakem nemusí být také žádný med. Opak byl pravdou - jízda byla luxusní.

Z Pardubic se nabízí řada krkolomných spojení během soboty, jen několik jich je bez mnoha přestupů a v rozumném čase. Víkendovou skupinovou jízdenku za 899 korun jsem zakoupil na webu Českých drah. Odjeli jsme z hlavního nádraží v 6.18 RailJetem 524 Brněnský drak a s přestupem v Praze na hlavním nádraží na rychlík R616 InterJet Krušnohor přes Ústí n. L. jsme po 9. hodině dorazili do Chomutova. Hned za Pardubicemi RailJet "naložil" 160 km/h a nezastavil ani v Kolíně. V dalším úseku trati už to nebyl takový "fofr", leč cesta tou oklikou ubíhala rychle. Autem po dálnici by to bylo jistě rychlejší.

Poněkud pikantní je, že na nádraží v ústí nad Labem přejížděl kolem historický vlak ve směru jako od Děčína na Teplice. Později na Internetu se ukázalo, že v dnešní den se konal Parní víkend v muzeu Lužná u Rakovníka. 

Sobota, navzdory pokročilému květnu, nepočítala s nějak vlídným počasím. Slunce mizelo za mraky, v o poznání  chladnějším Chomutově to vypadalo spíš na deštík. Proto byl akutní rychlý přesun do depozitáře muzea, kterým je bývalá výtopna, sestávající z dvou polorotund s železniční točnou. Budovy jsou sice vidět na opačné straně rozsáhlého kolejiště, ale dojít se k nim musí oklikou přes klikatou lávku, přemosťující jak železnici, tak hlavní silniční tah E443/13, napojený na dálnici D7.

Hned za branou muzea stál unikátní výstavní kousek

prototypová lokomotiva S699 na střídavý proud. 

Vstupné je momentálně snížené na 120 korun, neboť na jedné z obou budov probíhá oprava střechy a tudíž je prakticky přístupná jen půlka expozice. Přesto je co k vidění. Jsou tu opravdu unikátní kousky, tak se zmíním jen o těch, které mě zaujaly nejvíce. 

Třeba hned u vchodu tlačná sněhová fréza - sněhomet. V posledních letech se zdá takové zařízení zbytečné, ale ne všechny zimy v minulosti byly tak mírné, jak ty poslední, obzvláště v horách. Nejčastěji používané jsou sněhové pluhy, jaký jsem zahlédl v únoru 2007 v Desné, ale tuto frézu SM -01 z roku 1943 vidím poprvé. Je to tlačný vůz, který před sebou sunula parní lokomotiva. Na čele tohoto vozu je umístěna frézka, uvnitř následuje kabina obsluhy. V zadní části vozu se nachází strojovna s kotlem a stabilním parním strojem a kompresorem.

Takový stroj mohl proříznout až pětimetrovou vrstvu sněhu. A pohybovat se při tom rychlostí až pětačtyřicet kilometrů v hodině. Sníh přitom odletoval až 20 m od stroje. Vyroben byl v Německu v roce 1943.

Jinou zajímavostí byla tlakoparní lokomotiva A303 z roku 1931. Co je na ní divného je zřejmé na první pohled:  chybějící komín. Ano, není to parní lokomotiva v tradičním smyslu. Do cisterny se natlakovala pára, která pak pracovala jako v normální parní lokomotivě. Chybí tedy kotel s ohništěm. V tom je účel - mohla pracovat v prostorech s vysokým nebezpečím vzniku požáru. Proto ji také nebylo vidět na veřejné železnici.

Nečekaným unikátem je parní tramvajová lokomotiva „Gartenau“. Tato pochází z Rakousko-Uherska a  byla vyrobena v roce 1887 v Linci. 

Dalším unikátem je parní motorák M124.001, pocházející z roku 1903, vyrobený v Ringhofferovce, zvaný "Komarek" (podle výrobce původního kotle). Jakási "zašitá" parní lokomotiva, nebo motorák s parním strojem. 

Komarek byl vyroben pro trať  pro trať Česká Kamenice – Kamenický Šenov – Česká Lípa (někdejší označení 8c), kde jezdil v letech 1903-1905. To ve mě vyvolává nostalgickou vzpomínku na dovolenou 2021. Tehdy jsem se svezl v červenci s partou cyklistů právě po této trati. V roce 2013 byla totiž dokončena přestavba železnice na cyklostezku č. 211 Varhany. Motorák v letech 1926 - 1947 zřejmě dosloužil na trati Opočno - Dobruška. 

Kromě "hardware" v podobě strojů byl pro mne lákavým předmětem návštěvy "software" - jakýsi životopis Františka Josefa Gerstnera, projektanta třetí (a na dnešním území Čech první) koněspřežné dráhy v Evropě. Ovšem také osvícence, technika, profesora... a otce Františka Antonína Gerstnera. Ten převzal jeho projekt a stal se stavitelem této dráhy. Chomutov je totiž rodištěm F.J.G.

Aby nebylo nostalgie málo, zaujaly mne ještě artefakty lanovky na Sněžku. 

Samozřejmě ne té současné, ale té původní, z roku 1949. Mnohokrát v životě jsem se tou starou sedačkou svezl, i když zážitek v zimě na otevřené sedačce to byl strastiplný. Jsem rád, že se všechno nevyhodilo do šrotu a město Pec zachránilo několik klíčových kousků pro Národní technické muzeum. Škoda je, že se na původním místě nemohl dochovat aspoň jeden ze sloupů, jako je tomu u lanovky na Černou horu. 

Z prohlídky jsem byl vskutku nadšen, mírným zklamáním zůstalo, že jsme neviděli vytouženého Albatrose. Vzhledem k ušetřenému času z omezené expozice jsme kolem 13. hodiny nakoupili suvenýry a depozitář jsme opustili. A protože není vybaven k občerstvení, ukazuje se jako výhodná bezprostřední blízkost supermarketu Globus, kde jsme mohli poobědvat ve zdejší restauraci. U Vietnamů nám tam chutnalo.

Co s načatým odpolednem, když fouká ledový vítr, začíná poprchávat a slunce definitivně zmizelo z oblohy. Propásl jsem odjezd vlaku na půvabné železnici 137 Chomutov - Cranzahl (dříve jen do Vejprt), zpátky už bych se nestihl vrátit do odjezdu Krušnohora. 

Za lehkého deštíku jsme zamířili do města. Příjemně mne překvapilo. Má tak nějak strukturálně podobnou historii, jako Pardubice. První zmínka 1252, Pardubice1295; taky tam řádil požár ve středověku. Nicméně procházka starým městem byla příjemná

i doubledeckera jsme viděli. Těšil jsem se na nějaké příjemné posezení, které umožnila doporučená 
restaurace Republika s minipivovarem Karásek a Stülpner, kterou jsme museli chvíli hledat. Ale stálo to za to. Stülpnerova polotmavá 12° za 35,- chutnala náramně (tomu lupiči s pytlákem se povedla).

Blížil se čas odjezdu a zdálo se také být blíže stanici Chomutov - město, kde staví rychlíky také. Ve stejném směru se též nachází Chomutovský zoopark. Z náměstí se tam prochází sady Československé armády. Příjemné zázemí Chomutova.

Mají tu také květinové hodiny, jen proti třeba Poděbradům na ně není tak nějak z chodníku pořádně vidět. 

Chomutov město  není nádraží, jen zastávka s podchodem. Většina lidí to má zřejmě sem blíže, než na nádraží. Stejná situace, jako třeba v Ústí nad Orlicí. Tak jsem jen zvědav, až skončí současný megaprojekt rekonstrukce pardubických nádraží, doprovázený zprovozněním stanice Pardubice - město, jestli ubyde cestujících na hlavním nádraží. 

Odjeli jsme stejným způsobem, jako přijeli. Ze zastávky v 18.07 rychlíkem R617 Krušnohor, v Praze jsme přestoupili na rychlík R 879 Svitava s pravidelným odjezdem 21.03, zpožděným asi o 10 minut kvůli fotbalovému zápasu Sparty se Slavií.