Po letech v Ostravě

 Naskytla se mi mimořádná nabídka. Svézt se zdarma vlakem kamkoli po republice. S kámošem. Místo Kamkoliv jsme proměnili na Ostravu. Nebyl jsem tam jářku dvaačtyřicet let. Kámoš vůbec. Ostrava je veliká. Proti Pardubicím. Za tu kupu let se hodně změnilo. Ocelové srdce republiky se v posledních letech přetváří v neobvyklé kulturní centrum Slezska. Stodolní ulice a Dolní Vítkovice (DOV) se stávají Pojmem. V roce 2002 získávají statut Národní kulturní památky. Akce jako Colours of Ostrava získávají věhlas.V moderní době nelze Ostravu jako progresívní sídlo vůbec vynechat.

Tak se stalo, že čtvrtek 23. května 2019 se stal mým návštěvním dnem Ostravy. Přímý expres Českých drah 113 Varsovia se přiřítil na pardubické nádraží přesně na čas. Odjezd v 7:23 neodvolatelný. Pohodlně jsme se usadili a na zánovním železničním koridoru nabrali zhruba stočtyřicetikilometrovou rychlost. Nechápu, jak omladina může vytáhnout z kapsy mobil a čučet do něj, když za oknem toho běží tolik zajímavého! No, zase tak moc toho není - po příjemných teplých jarních dnech ten dnešní přišel s velmi zádumčivým deštivým počasím. Dohlednost sotva pár kiláků, mraky lížou střechu vagónu, za Dobříkovem skoro není vidět Čertův dub. 

Předpověď počasí nevěstí nic dobrého. Nevzal jsem tedy s sebou zrcadlovku, nýbrž kompakt SONY. Snad mi pomůže v tom počasí. Když jsme v prudkém slejváku míjeli Zábřeh utopený v černu mračen, vyhlídka na venkovní procházku byla mizivá. Vybaven nepromokavou bundou, pověsil jsem si na krk foťáček a snažil se ho chránit před kapkami. Kámoš s luxusním tříobjektivovým mobilem Huawei na tom nebyl o moc lépe. 

Na hlavním nádraží v Ostravě nebylo zvlášť o čem přemýšlet. Možná o lístku na městskou dopravu. To ale nebylo nutné - město mě překvapilo, že tu má pokročilý odbavovací systém. Na cestu tramvají nám totiž stačila běžná platební karta. To doma neznáme. 

První cesta tedy vedla rovnou do Dolních Vítkovic. Nezdálo se mi, že by mezi historické objekty měly být zařazeny i dosloužilé průmyslové stavby. Pravda, třeba zpřístupněné stříbrné doly v Kutné Hoře mě fascinovaly už na základní škole. Ale továrna? Právě tady jsem si chtěl vytvořit vlastní stanovisko. Ovšem oceňuji, že mezi národní kulturní památky jsou také řazeny ty industriální. Hned při výstupu z tramvaje se naskytla impozantní vyhlídka

 na unikátní rozhlednu: Bolt Tower, pojmenovanou na počest slavného atleta. Je unikátní modifikací vysoké pece číslo 1, při níž na tělo pece byla nainstalována pětadvacetimetrová nástavba z oceli a skla s venkovní lávkou. Obdivuhodné dílo stále populárnějšího českého architekta Josefa Pleskota, který mě zaujal před lety modifikací svého projektu v Litomyšli.  

Vymyslet projekt, který by zároveň zachovával podstatné rysy historického průmyslového prostředí, aniž by zároveň plnil nějakou původní výrobní funkci, byť realizovanou Průmyslem 4.0, o němž se nyní hovoří, je vskutku obrovská výzva. Setkává se tu tvůrčí invence architektů s komerčními požadavky na funkčnost, neřkuli výdělečnost. To je areál DOV Vítkovice, Cylinder holding a.s. Unikátní soubor vzájemně navazujících provozů, či výrob - důl Hlubina, vysoké pece a koksovna - je tu bezprostředně vedle sebe na jednom místě. To už se v Evropě nevidí...

Počasí ovšem zcela nespolupracovalo. Déšť znemožňoval udělat nějaký veselý snímek už při výstupu z tramvaje. Tak mě alespoň pobavila vesele natřená Migina [Migina.jpg] v sousedství parkoviště. Kde začít? 

V návštěvnickém centru leží stohy letáků, nástěnky lákají do atrakcí a příjemné prodavačky - informátorky nabízejí řadu zajímavých míst. No zajímala by mne vyhlídka z rozhledny. Jenže vstup je v rámci prohlídky za dvě stovky a jen v určitých hodinách, což našemu omezenému pobytu v Ostravě nevyhovuje. Volíme prohlídku "po svém". 

Kousek proti návštěvnickému centru sypou bagry písek do připravených plošin. Ano, chystá se tu Turnaj světové série v plážovém volejbalu. Areál se využívá k mnoha akcím, tou nejznámější je asi Colours of Ostrava. 

Trošku provlhlí se rádi přesunujeme k dalšímu unikátnímu Pleskotovu dílu: aréně Gong. Neboli plynojemu. Unikátní nápad přestavět někdejší plynojem vysokopecního plynu na multifunkční kulturní centrum je tu zhmotněn v neuvěřitelné podobě

Pršet nepřestávalo, tak nezbývalo než se vydat do dalších zákoutí areálu, déšť nedéšť. Vynechali jsme Malý i Velký svět techniky, které slouží zejména ke vzdělávání mládeže. Ve starých budovách jsou vestavěny například atrakce jako trampolínové nebo lezecké centrum, nezapomíná se pochopitelně ani na občerstvení

Dýchnul na mě duch Ocelového města. Nemohl jsem se nabažit těch konstrukcí, převážně již rezavých, 

 zdevastovaných, 

místy zachovalých jen "holou kostrou"

Fascinovala mě ta místy už přerušená síť obrovských potrubí

Dalo by se tu courat mezi tím zajímavým šrotem. Tím zajímavějším, kdyby člověk rozuměl tomu, co kam vedlo a na co navazovalo. Jako strojaři mi to něco málo říkalo, ale od toho tu je prohlídkový okruh s výkladem průvodce. Bohužel na to není čas a také počasí. 

Rozloučil jsem se posledním pohledem a v představách se přenesl do možná ne příliš vzdálené budoucnosti, kdy tu ožijí další budovy a technologie novým životem. Je to tu něco jako vidět parní lokomotivu. Vždycky mě fascinuje, když ji někde zažiju projíždět. Pamatuji ještě dobu svého mládí, kdy mne ty parní stroje unášely po železnici. Provázel je nenapodobitelný hluk páry a proudu kouře z komína. Něco, co tady, v Dolních Vítkovicích, tvořilo kulisu celé století a v roce 1998 rychle ustalo. Ten industriální řev je tu někde zakletý. Možná jej budoucí projekty opět oživí, aspoň na přání návštěvníků...

Přišel čas vydat se do města, patřilo mu odpoledne. Bohužel to patřilo i dešti. 

Přejeli jsme tramvají do blízkosti Stodolní ulice. [StodOber.jpg] Poobědvali jsme v bistru a vydali se do té "profláklé" lokality. Ovšem nejen kvůli dešti, ale též v té časné době působí ta ulice poněkud ospalým dojmem. Jak to tu může vypadat v noci o prázdninách?

Není to ulice jak z Las Vegas, ale pokus o stylovou architekturu je tu k vidění

určitě stojí za návštěvu některý z těch lokálů, ale nebude to nic levného...

O něco víc mě zaujala industriální architektura opodál, podle názvů ulic Porážková a Masná nejspíš bývalých jatek, zrekonstruovaná zřejmě do původního stavu

Ostrava byla vždy metropolí Slezska a industriálním předvojem průmyslové revoluce. Podoba jejího dnešního centra mi připadá dnes jako trochu bizarní směsice historických budov z předminulého století s těmi poplatnými SoReLe. Můj pohled ovšem ovlivňuje vnější vzhled budov - stejný dům s oprýskanou omítkou může být nezajímavý, zatímco opravená fasáda v sousedství těch zašlých upoutá pozornost na první pohled. Jako tento dům

nebo zadní trakt někdejší Živnobanky

A vůbec, při pohybu městem se naskýtají pohledy na tu směsici stylů až neuvěřitelné, jako třeba výhled z Náměstí Dr. E. Beneše na obchodní centrum Karolina

Prošli jsme skrz výstaviště Černá louka, aktuálně zející prázdnotou, až k řece. Ostravice je pro Ostravu něčím jako Labe v Pardubicích. Dělí Ostravu na Moravskou a Slezskou. My se pohybujeme jen v centru té Moravské. V tom uplakaném dni se mi už moc nechtělo vytahovat kompakt ukrytý pod bundou, ale po vydatných deštích posledních dnů stálo za to spatřit řeku lehce rozvodněnou, když vystoupila z koryta a zaplavila bermu

Nemohli jsme si ovšem odpustit jednu z ostravských ikon, totiž novou radnici se známou věží. Že je vyhlídková pro veřejnost, jsem si našel na Internetu, ale její návštěva ztrácela za daných podmínek smysl. 

Lehce provlhlí jsme se těšili někam do sucha a tepla, pokud možno na něco dobrého. A to přesně splňoval Pivovarský dům nedaleko radnice. Čas odjezdu se sice blížil, ale taková zastávka se nedá vynechat. V Hobit clubu kuřáků bylo otevřeno a nabídka sqělá:

Pivovar Qásek stojí za zastávku. Stihl jsem ochutnat jen čtyři piva, hlavně kávové a chilli, za těch 176 korun to stálo. Ve vlaku se potom krásně podřimovalo... Expres Varsovia v 18:15 nás odvezl šťastně domů. 

Vzpomínal jsem na svou předchozí návštěvu Ostravy. Bylo to o víkendu 10. až 12. června 1977 při příležitosti závodů v orientačním běhu. To mi bylo krásných sedmnáct roků. Přespávali jsme tehdy na internátu Pozemních staveb. Letní hicy, Ostrava se ztrácela ve smogovém oparu podivné vůně a ráno, cestou na autobus pořadatelů, jsme potkávali horníky, posedávající s lahví piva na zábradlí u zastávky kdesi na Mariánském náměstí...