Zpráva z Vánočního výletu 2020

 V závěru letošního roku jsem ani nezveřejňoval pozvánku na tradiční výlet. COVID míchá se vším a ani sama vláda neví, jaké budou podmínky pro pořádání nějaké akce. A jelikož je to akce tradiční, tak každý ví, že se bude konat 23. prosince. 

Na druhou stranu ani já sám jsem nevěděl, jestli bude platit tento termín, neboť v zaměstnání se dějí téměř převratné změny a do poslední chvíle jeden netuší, kdy začne oficiálně "celozávodní dovolená". V úterý jsem měl končit noční směnou, to by se mi hned potom na výlet moc nechtělo...

A tak jsem ve středu 23. prosince 2020 vyrazil na hlavní nádraží sám k rychlíku R885 Slovácký expres. Měl v Pardubicích delší pauzu do odjezdu v 8.07, tak už stál na 3. nástupišti, když jsem tam vystoupal. 

V Pardubicích letos zahájily železnice rozsáhlou rekonstrukci železničního uzlu. Momentálně je hotové kolejiště mezi 3. a 4. nástupištěm, ale další práce se rozbíhají a budou trvat celkem pět let. Nádražní budova budova bude modernizována a přitom dostane patinu původního nádraží ze sedmapadesátého roku.  Postaví se 5. nástupiště a v závěru lávka přes kolejiště na Duklu. Ze Stéblové se "přitáhne" druhá kolej a v Rosicích se postaví podchod na nástupiště. Přibude zastávka ve Stéblové a základ pro zastávku Pardubice - centrum v místě dnešního podchodu. 

Horší to bylo v Chocni. Byla to jedna zastávka rychlíkem, nějakých dvacet minut, a moc se mi nechtělo vycházet do deště za šera. Počasí navlas stejné jeko to během loňského výletu. Den je krátký, neradno se zdržovati. Dnešní plánovaná trasa vede do Horního Jelení. Vyrazit tedy po červené turistické značce po proudu Tiché Orlice k lesu. Míjel jsem plakátové tabule a hned mi připomněly zprávu z rozhlasu, že chocenští se rozhodli nechat děcka namalovat své plakátky na COVIDem uprázdněná místa plakátovacích ploch. 

Dětské plakátky v Chocni.

 Vzpomínal jsem kolik to je let, co jsem tudy k lesu kráčíval, když jsem pracoval na aktualizaci orienťácké mapy Čertův dub, která se v následujícím vydání nazývala U Tří pánů východ. Neskutečných třicet čtyři let. Ach jak ten čas letí! 

U kraje lesa jsem se zastavil  na rozcestí červené a zelené trasy. Kdysi jsem tu psal, že miluji sakrální památky ve volné přírodě, jakými mohou být například sochy. Právě tady stála taková, z níž dnes zbyl pouze podstavec. Stručná historie stojí na informačním obrázku, připevněném na nedalekém stromě. Je pohnutá a svědčí o zvratech v chování lidí, zapříčiněných politickými změnami. Když námětem unikátní původní dřevěná socha z roku 1775 byla staviteli železnice po stu letech nahrazena pískovcovou, byla tato zničena po II. světové válce po nástupu komunistického režimu. Je děsivé, že dodnes přináší politické změny boření daleko větších a unikátnějších památek. 

Déšť neustával a i při plném rozednění byla z vyhlídky poblíž přírodní posilovny sotva vidět Choceňská čtvrť Spořilov. 

Choceňská čtvrť Spořilov.

 Jako pardubák z Jesničánek docela závidím choceňským, že jsou obklopení takovým nádherným přírodním prostředím. Z východu Peliny, ze západu Dívčí doly, sportovec si nic lepšího nemůže přát. Také jsem tady čtyři běžce potkal. 

Pozvolna přestávalo pršet a dokonce chvilkami vysvitlo sluníčko. Na červené stezce jsem míjel stromy s nasypanými dobrotami u kořenů, kdopak asi tu naděloval? Levý břeh Orlice lemuje příkrý svah, ze kterého jsou díky holinám po kúrovci pěkné vyhlídky

Vyhlídka na Skořenice.

Míjel jsem cedule naučné stezky, zkrátka ve zdejším lese se naskýtá spousta zážitků, o jakých jsme si v dobách, kdy jsem tu mapoval, mohli jen nechat zdát. Sestoupil jsem do Darebnice a sledoval tady, jak přicházi plíživá urbanizace a postupně se zastavují poslední zbytky polí a luk v krajině.

 Brzy přijde čas, kdy nebudeme projíždět krajinou, ale jen sídlíšti, uzavřeni mezi ploty a stále častěji zdmi. Tak to vypadá v okolí velkých měst ve Spojených státech, jak jsem se mohl před spoustou let přesvědčit. Naštěstí proti Státům, nebo třeba Británi, stále ještě můžeme svobodně do lesa. 

Následoval silniční úsek. Prošel jsem kolem ruiny statku Postolov, 

kterou na rozdíl do nedalekého rekreačního mlýna Postolov potkala mrzká budoucnost. Šlapal jsem silnici do Plchůvek, majících tu zvláštnost, že jsou exteritoriálním územím Chocně. Spadají tedy pod toto město, i když s jeho katastrem přímo nesousedí. 

Spočinul jsem na verandě obecního úřadu poblíž kapličky, protože suché místo jsem cestou nepotkal. Covidová situace zřejmě zapřičiníla, že tu nikdo nebyl a tak jsem mohl posedět bez roušky. 

Nadešel čas oběda a zamířil jsem tedy, tentokrát po modré turistické značce, k lesu. Čekal mě železniční přejezd. Ale ne jen tak nějaký obyčejný! Mají tu totiž ještě staré zabezpečovací zařízení, které dnes turista málokde uvidí, ve funkčním stavu. 

Nejvyšší čas k obědu. Poblíž rybníka Dolní Pecák

Rybník Dolní Pecák.

jsem nalezl vhodné místo pro opeční buřtů. Vše bylo ovšem mokré a nebe slibovalo zase vláhu shora, tak bylo nutné použít suché dřevo z batohu. Pochutnal jsem si na buřtech z dukelského řeznictví. Dlouho jsem se nezdržel. Byl jsem limitován odjezdy autobusů z Horního Jelení. Pokračoval jsem tedy po modré do Dolního Jelení kolem zřejmě nově budovaného rybníka u Rousínova

Bylo už po 14. hodině a hrozilo mi, že nestihnu autobus ve 14.30. Další jede až za dvě hodiny. Za normálních okolností žádný důvod ke spěchu. Po setmění by se jistě krásně posedělo v některé hospůdce v Horním Jelení, ale za covidové atmosféry ve 4. stupni PES? Už dávno jsem nestopoval, ale zkusil jsem to v Dolním Jelení. Zastavil mi mladý můž, který nedůvěřivě zase šlápl na plyn, když už jsem skoro sahal po klice, popojel, ale přece zastavil. Nasedl jsem. "Myslel jsem, že chcete někam dál", oddechl si když jsem mu sdělil, že mi stačí jen do náměstí. 

Přijemně vytopeným autobusem jsem odjel do Pardubic. 

Pěkných 16 kilometrů chůze.