Ve skalním městě po letech

Řadu let jsem už nebyl v tom pohádkovém koutu země, zvaném Teplicko-Adršpašské skály. To místo si oblíbí každý, kdo se nebojí výšek a rád se toulá přírodními prolézačkami a skalními bludišti. Pravý ráj to je pro horolezce a nezapomenutelné zážitky tu čerpal nejeden zálesák.
Poprvé jsem tu byl snad ještě s paní učitelkou na "národní" škole koncem šedesátých let. Později několikrát i s rodiči. Vzhledem k mé historii v orientačním běhu jsem pak důvěrněji poznal Prachovské skalní město a třeba i Lužické  hory se svými půvabnými místy. Nastal čas podívat se, co se tam změnilo. 

Vstupní areál Teplického skalního města.

Proto jsem se moc těšil na pátek 14. července 2017. Uvítal jsem pozvání přátel z Náchoda a vyrazili jsme vláčkem do zastávky  Teplice - skály. U kasy do skalního města po ránu nevelká fronta; vlídné oblačné počasí akorát na turistiku, proto jsme mohli hned vyrazit po modře značené stezce. A bylo se na co dívat!

Hned první nedalekou  "atrakcí" je zřícenina hradu Střmen, která prakticky není vidět v bludišti skal nad hlavou. Upozorňuje na ni hlavně infocedule u cesty a robustní ocelové schodiště ve svahu. Pamatuji ještě to staré, ale nové je opravdu luxusní. Dost jsme se tu ovšem zdrželi. Čeština tu nebyla převažujícím jazykem.

Nové schodiště totiž umožňuje pohodlně vystoupat skupinkám turistů do sedla pod vyhlídkou, na ni však lze stoupat jen po jednom za sebou úzkou skalní štěrbinou a ploška vyhlídky je sotva pro osm lidí.
Rozhodně je tu znát smazání té příšerné hranice v Česko-polském pohraničí. Jestliže od někdejších "západních" zemí, jako Rakouska a Spolkové republiky Německo, nás oddělovala "železná opona", tak po roce 1981 nás od Polska dělila na podobné délce řekl bych "dřevěná opona", způsobená tzv. Výjimečným stavem. Unikátní území tzv. Broumovského výběžku je ve skutečnosti souvislým krajinným celkem se sousedním Kladskem, které řadu let bylo součástí Českého království. A zde byla dlouhá léta téměř neproniknutelná hlídaná hranice mezi spřátelenými státy komunistického bloku!
Hudroval jsem zprvu na tu tlačenici, ale nakonec to překonal pocit zadostiučinění ze vstupu do Evropské Unie, kdy konečně nastal volný pohyb osob. Přál jsem polským turistům, aby si užili tohoto krásného místa, zrovna jako já si rád užívám nádherných skalních měst (Bludné skály a Hejšovina) v sousedním Kladsku. Finanční profit místních firem jistě také není zanedbatelný.

I když nebyla vyhlídka úplně stoprocentní, bylo vidět daleko až těsně za hranice na Kamenné hory

SV část panorama Střmenské vyhlídky.

Rychle dolů a pokračovat po stezce do lůna nádherných skal. Stále potkáváme skupinky lidí, je tu opravdu rušno, jak se na prázdniny sluší. Šipky u cesty ukazují názvy skalních útvarů, které jsou obyčejně snadno rozpoznatelné v okolním terénu.
Skalní město opravdu prověřuje schopnosti fotografů, neboť pojmout výšku skal, detaily skalních rozsedlin a charakter okolní lesnaté krajiny je umění. Naštěstí oblačností prosvítá sluníčko, někdy potřebné k zachycení té malebnosti.
U Horolezecké chaty se prohlídkový okruh stává opravdu okruhem, vydáváme se po směru prohlídky (tedy po směru hodinových ručiček) přes Chrámové náměstí

Velké Chrámové náměstí.

stále po modré a těšíme se na nějaké pěkné místo na svačinu. Lavičky na okruhu bývají obsazené. Míjíme spoustu útvarů, tady se na nás kouká Lebka, potkáváme horolezce jak na zemi, tak ve stěně až se z toho točí hlava.

Dospěli jsme na rozcestí Krápník, odkud odbočuje zelená stezka ven ze skal k Janovicím u Trutnova. Opouštíme tady prohlídkový okruh a s ním i davy turistů. Konečně bude čas na svačinu, je už dávno po poledni.
Na okraji lesa v bývalé osadě Záboř ovšem "přesedáme" na modrou turistickou cestu a vracíme se do lůna skal. Projdeme si spojovací trakt mezi Teplickými a Adršpašskými skalami. Stezka je tu divočejší, lokální převýšení vyšší, les hustější a turistů poskrovnu, leč stále je na co koukat, třeba na hříbek nebo na skalní branku

Na modré spojce.

Užívám si vyhlídky, tentokrát do údolí, kterým bychom bývali uzavírali Teplický okruh. Sestupujeme do Vlčí rokle. Ovšem nepřibývá tady vlků, nýbrž polských turistů. Prochází jí totiž žlutá značka, spojující obě skalní města. Ideální trasa, jak je obě navštívit pěšky. Rokle se vine údolím zaříznutým mezi skalními plošinami a skrývá různá překvapení
Třeba kříží opačný konec Adršpašského jezírka, kde se "za rohem" jezdí na lodičkách..

Lávka přes Adršpašské jezírko.

Jasně! Po chvíli prolézáme kolem výstupiště loděk a po zánovním chodníku sestupujeme k pokladně. Tady už se přimykáme na zelený okruh, patřící Adršpašskému skalnímu městu. Kolem Malého Adršpašského vodopádu klesáme k Adršpachu. Rozhodujeme se jít proti směru prohlídky východní větví okruhu. Stále je na co koukat. Třeba takový Čertův most. Chodník je tu zrenovovaný, palubky překrývají dno údolí, aby důmyslnou konstrukcí byl umožněn průtok potoka, tady už zvaného Metuje.
Velkým překvapením byl pro mě závěrečný úsek cesty na okraji Adršpachu, vůbec jsem tu cestu nepoznával, vzpomínky z poslední návštěvy mu vůbec neodpovídaly.
Za těch mnoho let se proměnil areál vstupu natolik, že jsem si připadal jak v úplně nové krajině. Přesunutý vstupně-výstupní areál navazuje na jezero pískovny, která před těmi mnoha lety nebyla přístupná. S nadšením jsem se vydal na okruh kolem ní.

U jezera pískovny.

Vláčkem jsme odcestovali zase "domů".
Přáteli naplánovanou trasu (asi 11 km) jsem velmi ocenil, tady opravdu kilometry nerozhodují.

Sledoval jsem, jak se změnil systém značených cest za ty roky od mé první návštěvy. Propojení mezi skalními městy po žluté značce Vlčí rokli tehdy neexistovalo, mezi zříceninou Adršpachu a jeho skalním městem šlo zvolit více značených cest. Nicméně třeba ve srovnání s Prachovským skalním městem je toto území velmi osobité, není tu tolik nádherných vyhlídek, ale zato více skalních bludišť. 
Vzpomínám na slova známého, pocházejícího z této oblasti, o nekonečné kráse území pro trampa, který se potuloval roklemi a přespával na lesních chatách nebo pod širákem. To dnes užívají mnozí horolezci. Dnes je celé území rezervací a tomu se musí přizpůsobit návštěvnost. 
Několikrát jsem celou oblast objel na horském kole při startech na proslulém závodě Sudety. To si ovšem cyklista tolik neužije. Přivítal bych tu minimálně týden dovolené, prolézt si všechny zdejší trasy za pěkného letního počasí a vydat se do sousední Hejšoviny v Kladsku.