Na Labi

Léto nastoupilo vskutku důvěryhodně. Po krátkém ochlazení po Drásalovi (viz téma cyklistika) se opět přihlásily pořádné hicy. Romča se sice těšila na cyklovýlet, ale nakonec jsme se shodli, že horko se nejlépe přežije u vody. Po zkušenosti z Chrudimkou, na kterou bych se nejraději vydal, ale pro špatný stav břehových porostů je často téměř nesjízdná, padla volba na Labe. Dosud jsem si netroufl na vodácký maraton Orlice - Chrudimka, ale ani po Labi jsem se dosud nesvezl. A to ani parníkem. 

A tak jsem v sobotu 18. července 2015 naložil kánoe na Felicii a vyrazili jsme k Opatovickému jezu, obrovské staleté stavbě mezi Opatovicemi a Vysokou [pochopitelně nad Labem]

Pod Opatovickým splavem.

Jedinou starostí bylo, kdo odveze a zase přiveze auto, nosič lodi. Před lety to byl vždy táta, nyní vypomohla kámoška.
Jez je opravený (pokolikáté už?) a prakticky nic přes něj neteče, neboť vodu tady spotřebuje jednak Opatovický kanál, jednak malá vodní elektrárna (společnosti Vít a spol., má instalovaný výkon 990 kW s roční výrobou přes 5 GWh na třech turbínách). Usnadňuje to eventuální přenášení lodi, jelikož oplocené areály Povodí Labe a elektrárny neumožňuji snadné přenesení lodi po břehu.
Slunce pálilo a určitě bylo vhodné se namazat proti spálení. Já to neudělal, také jsem to večer trochu pocítil. I když voda v Labi není nějak kvalitní z hlediska čistoty, už jsem se před lety v něm koupal. Tatínek mi vyprávěl, jak za První republiky (a historici vědí, že i dříve) byly labské břehy udržovány a hojně využívány k piknikům a také ke koupání. Počítal jsem s tím, že se někde smočím.
První příležitost byla na malé náplavce pod vyústěním kanálu Opatovické elektrárny.

Na náplavce pod Opatovickou elektrárnou.

Žádné vodácké davy, jako třeba na Vltavě, tu nepotkáš. Měli jsme tak ostrůvek pro sebe. U protějšího břehu byla dostatečná hloubka na pěkné plavání. V mělké vodě jsem nalezl pěknou živou škebli, asi se jí tu dobře daří ve vodě ohřívané elektrárnou.
Posvačili jsme ze zásob a záhy se ukázalo, že na řece není tak pusto, jak se dosud zdálo. Tedy kromě rybářů. Přišel nás vystřídat pár lidiček s psíkem, zřejmě z některé z blízkých obcí, vedro je asi zahnalo do řeky. Dále po proudu jsme také za Němčickým mostem míjeli piknikující společnost na náplavce. Břehy řeky na tomto úseku do Pardubic nejsou příliš udržované. Není tu k nalezení mnoho pěkných míst pro přistání, kde bychom se mohli vyšplhat na srázný břeh a rozhlédnout se po krajině. To cestující na parníku Arnošt mají lepší možnosti

Na Labi nad pardubickým zdymadlem.

Za Němčicemi jsem se těšil, ze si budu prohlížet Kunětickou horu z lodi, ale dočkal jsem se až po obrátce řeky na západ právě kolem této památky. Od Kunětic udržuje zřejmě Povodí Labe břehy tak, že z Parníku to vypadá jako plavba parkem.
Plavba probíhá vcelku příjemně, proud urychluje loď na rychlost něco mezi pěším a cyklistou, drobné peřejky zpestřují plavbu a kupodivu ani moc hovad nás neokusovalo. Těch asi 26 km, s malou odbočkou na řeku Loučnou a přistáním na Chrudimce, se dá absolvovat za tři hodiny.
Nebude dlouho trvat (doufejme), a bude možné spatřit cyklisty podél břehu. Blíží se zprovoznění nové stezky. Je hanba, že Německo má už stezku, z větší části po obou březích řeky, dávno vybudovanou, zatímco Pardubice mají, kromě města,  jen kousíček nad zdymadlem. Ale svítá na lepší časy. V letošním roce by měla být dána do provozu první část Hradubické cyklostezky, zatím jen z Hradce do Vysoké nad Labem.

Vedro sílilo, zásoby vody docházely, a tak bylo nutné, aby se starý říční vlk vydal na občerstvení do jedné z nemnoha putyk nad řekou

Miloš na terase hospodu U přívozu v Kuněticích.

Trochu neslavně dopadl závěr plavby. Navečer kolem 18. hodiny se přece jen přiblížila avízovaná bouře a přerušila můj plán probít se proti proudu řeky Chrudimky až k "Červeňáku", což je nepoužívaný most na okraji bývalého vojenského cvičáku. V dešti jsme zakotvili u pardubické Sokolovny a naložili loď, ještě že mi kámoška i Romča vydatně pomáhaly.