Kopání není odkrývání

Absolutní nedostatek financí a stálé odmítání potenciálních zaměstnavatelů mě při listopadové návštěvě Úřadu práce přivedl k inzerátu plzeňské obecně prospěšné společnosti ZIP. Původně jsem se ucházel o místo terénního specialisty - fotografa, na které jsem "bohužel nebyl vybrán", zato mi bylo nabídnuto místo "terénního pracovníka" = kopáče. 
Výkopové, preparační a pomocné práce, zněla nabídka. A potřeba nastoupit co nejdříve do Litomyšle. Na rozmyšlenou jsem měl doslova pár dní času. Lehkou kompenzací mizerného výdělku byla akordní práce v nepřetržitém = každodenním provozu. Podepsal jsem Dohodu o provedení práce platnou do konce roku. 

V pondělí 5. listopadu 2012 jsem odjel ráno do Litomyšle a hned se zapojil do archeologických záchranných prací u muzea. Rozdíl mezi normální výkopovou prací a archeologickým výzkumem není sice na první pohled vidět, ale v organizaci práce znát. To, co by normálně trvalo desítky minut, trvá pár hodin. To, co by šlo kolirát snadno skopnout krumpáčem, se škrábe zahradnickou motyčkou. To, co by se normálně vyhodilo jako téměř komunální odpad, se pečlivě třídí a vzbuzuje nadšení Nekope se plánovitě do hloubky, ale po často velmi tenkých vrstvách a vše se popisuje, zakresluje, niveluje a fotografuje. Hledají
se kosti, střepy, mince a jiné kovové a další předměty. Funguje trojí kontrola: ve výkopu, v kolečku (stavebním) a někdy ještě ve výsypce.

Ptačí pohled na část archeologických sond před muzeem v Litomyšli.

Nářadí archeologa se podobá spíše zahradníkovu. Motyčky, špachtle, škrabky různě přibroušené a natvarované, také košťátka a štětečky, kyblíky apod. Nutno podotknout, že čím modernější, či spíše levnější z poslední doby, tím častěji se rozpadají včetně stavebních koleček. A tak o provizorní opravy a svařování není nouze.