Vychutnávání inverze

Na sobotu 20. října 2012 jsem domluvil s několika přáteli výlet na Sněžku. Před čtyřmi lety totiž dostal ten nápad kámoš a zažili jsme fantastický den. A letos tento den překonal všechna má očekávání. Nejen barevný podzim, ale i vleklá teplotní inverze připravily skutečný zážitek. Také zprávy z médií ohledně problémů s výstavbou nové lanovky mě lákaly přesvědčit se, jaká je skutečnost.
Cesty na Sněžku národním parkem z české strany jsou v podstatě jen tři, proto jsme při parkování v Peci pod Sněžkou použili tu klasickou podél Úpy Obřím dolem. Hned na začátku výletu jsme se přesvědčili, že výstavba lanovky pokračuje,

Základy nové dolní stanice lanovky na Sněžku.

její dolní stanice bude o něco dostupnější než dosud - vedle chaty Lesovna na druhém břehu Úpy kousek za parkovištěm U kapličky. Mrazivou úpskou dolinou jsme pozvolna stoupali až k památníku na konci silničky. V dalším podstatně strmějším stoupání jsme zažili opravdovou teplotní inverzní bránu: během pár desítek výškových metrů se rázem oteplilo z těch několika stupňů nad nulou odhadem o deset stupňů! Ještě před starou vodní čerpací stanicí nad bývalou Kovárnou všichni shazovali svršky, někteří až na trička. V serpentýně s pěknou vyhlídkou na Krakonošovu rukavici

Vrchol Sněžky bez sloupu staré lanovky v pravém horním rohu.

jsem marně vyhlížel sloupy lanovky, které přes růžohorský hřebínek byly ještě v zimě vidět. To už jsme se blížili Slezské boudě v sedle pod Sněžkou. Stékaly se tu proudy turistů z polské i české strany. Poláků bylo podstatně více, neboť lanovka z Karpače byla plně obsazena. Česká lanovka definitivně dosloužila a staví se nová, dokládá přestavba horní stanice na Sněžce

Přestavba horní stanice lanovky na Sněžku.

Teplota s výškou dále stoupala, digitální teploměr na polské boudě ukazoval 18 °C. Naše výletnická skupinka se vyhřívala na osluněné straně (nové) české Poštovny.
Působivý výhled západním směrem s panoramatem Ještědu lákal k fotografování,

Západní výhled ze Sněžky.

i přes mlžný inverzní opar bylo dohlednost výtečná, odhadem nějakých 80 kilometrů. Způsobil jsem drobný poplach na vyhlídkové plošině Poštovny, když jsem silným triedrem zahlédl siluetu Pradědu, pouhým okem ovšem neviditelnou.
Návratová cesta přes Růžohorky mi připadala podivně pustá bez typických sloupů staré lanovky, které jsem při svých častých návštěvách Sněžky míjel.
Velkému zájmu turistů se těšili rogalisté, startující přímo z vrcholové partie hory.
Sestup přes Růžovou horu byl vcelku pohodový, hlavně ve stále příjemném počasí. Způsobilo to do posledního místa obsazené posezení u domácí farmy, kde jsme museli na občerstvení počkat. Dřevorubeckému chlebu jsem neodolal, ale preventivně ho zkonzumoval napůl s Ondrou.

Povedený výlet skončil celkem nepovedenou zpáteční cestou do Pardubic. Před Trutnovem nás totiž odchýlili kvůli rekonstrukci pecské silnice na Hostinné, což by se dalo snést, nebýt ovšem tmy a navíc místy velmi husté mlhy. Nepočítám se už mezi rutinní řidiče, a tak udržení se na silnici bylo pro mne vysilujícím zážitkem dne.