Jaro v Jizerkách

Poslední roky mi to připadá, jako bychom měli doma jen dvě roční období: léto a zimu. Místo klasického jara a podzimu to je jen náhodná směs letních a zimních dnů, provázená obdobím větrů. V březnu pár dní skoro letní teploty, v půlce května zase přízemní mrazíky. Na takové zvraty dříve sloužil duben a listopad, kdy teploty rostly nebo klesaly postupně s nevelkými výkyvy, ale to bylo dávno.A tak když si vzala Romča dovolenou 7. května, abychom se mohli vydat za přáteli na prodloužený (plánovaně) cyklistický víkend do Jizerských hor, museli jsme balit letní i zimní oblečení. A když jsme pak v sobotu 5. května odjížděli z Pardubic v téměř třicetistupňovém vedru, věděli jsme z předpovědi, že večer už to bude na svetry. Odpolední průjezd Jabloncem vrátil opravdu léto zpátky na zimu. A tak jsme na chatě spřádali večer plány jak naložit se zítřkem. 

Tu neděli 6. května 2012 nás počasí ujistilo, že jsme udělali dobře, když jsme si vzali věci na turistiku. Mohli jsme tedy vyrazit do mlhy, lehkého deště a mokra na výlet. Těšil jsem se hlavně na jizerskou turistickou magistrálu, kterou jsem si během studií na začátku 80. let neužil, neboť při studiu nebyl na turistiku pro jiné zájmy čas, a o prázdninách zase nebylo ubytování na kolejích. Rozhodl jsem tedy pro výlet kolem josefodolské přehrady

přehrada Josefův Důl

na hřeben, dovolí-li to počasí. Mlha a nízká oblačnost se jen pozvolna, jako by nerada, rozplývala a začalo se objevovat sluníčko. To nám přálo na Kristiánově. Nemusíme se vracet. Už jsem hledal na rozcestníku

vhodnou značku k výstupu na hřeben, když se ukázalo, co jsme podcenili. Romča totiž dostala hlad. A s ním se dá těžko provozovat turistika, natož horská (a hlavně že jsme si včera na svačinu nakoupili :-) Také jsem neplánoval celodenní výlet.

Přestože v turistické padesátce mapě KČT je označeno občerstvení, na žádné jsme nenarazili. Sklářský památník (kde snad může být) je v provozu až od půlky června, v chalupě u silničky jen nějaká soukromá oslava. Nezbylo než se vydat na Novou Louku. Záchranou tam byla Šámalova chata

Šámalova chata na Nové Louce

Oblačné počasí stále dopřávalo sluníčku vyslat hřející paprsky na jizerskou krajinu, tak jsme pokračovali na kýžený hřeben. Zacházku jsem se snažil eliminovat volbou neznačené cesty přes Vlčí kámen (827 m)

Těšil jsem se na postup vonící přírodou s ptačími zpěvy, načež se kolem přehnalo pár bikerů na horských kolech. Asi je to oblíbená cesta. Sníh tu snad seděl ještě včera, jak prozrazovaly myšodromy.
Čas pokročil a terén se zdál průchodný, tak jsem rozhodl pro přímý výstup na hřeben bez průchodu sedlem Holubníku. Bylo to příjemné do doby, než definitivně na úpatí hřebene zašlo slunce a nahradil ho studený vítr. Také nízká oblačnost, halící vrcholky celý den, spíše klesala. Vystoupili jsme sice na Holubník 1071 m, nejvyšší bod dnešní poutě, ale žádného rozhledu si neužili. Rozladěni jsme pokračovali na Ptačí kupy 1013 m, když cestou začalo pršet. Už jsme se těšili na zpáteční silničku pod námi, k tomu jsme ale museli absolvovat náročný sestup

výstup bychom snad vzdali. Návrat po silničce přes Hřebínek se změnil spíš v usilovný pochod. Světlým bodem návratu byla zastávka v Šámalově chatě, kde nás už znali a tak jsem si dal tmavého Majzla.

Pěkných pětadvacet jarních kilometrů, jenom trochu zbytečných, protože se budu těšit na jizerskou magistrálu někdy za lepšího počasí...