Jaro v Jizerkách II

Minule jsem se tu zmínil o zvratech počasí, které nám právě předvedly, že může přijít ochlazení třeba o patnáct stupňů ze dne na den i bez vichřice a krupobití (i když lokálně to nějaká obec skoro vždycky "odprdne"). A tak včerejší příjezd dalšího rekreanta z Pardubic nám přivezl dobrou zprávu, že totiž nejhůř už bylo a pondělí 7. května 2012 by mělo být sice chladné, leč se sluníčkem. Pokud by totiž dnes od rána pršelo, byl jsem rozhodnut odjet domů. Takto nakonec přece jen došlo na cyklistiku...
Většina osazenstva s dětmi se rozhodla pro výlet na Smědavu. Já se už dlouho těšil na pěknou pohraniční trasu,  dosud jsem si toho >>Schengenu<< pořádně neužil. Jel jsem na horalu, Romča se svým trekem také mohla "skousnout" i lehčí terén, tak jsme se od party "trhli" u již nám známé Šámalovy chaty na Nové Louce

bikeři před Šámalovu usedlostí

Byl jsem rád, že na Kristiánov nemusím šlapat "po svých", ale stačí šlapat do pedálů. Táhlé stoupání po asfaltu bylo občas přerušeno firnovými poli a když začala klasická panelka, už jsme měli kousek k (pěší) hřebenovce u Čihadel. Pochopitelně jsem se pak rozhodl na dalším rozcestí sjet na Smědavu po modré značce. Nepochopitelně tu však stála značka zákaz vjezdu cyklistů u odbočky žluté na vrchol Jizery. Proč nedali upozornění už na rozcestí? Sjezd na Smědavu je tu docela ostrý, cesta ale bez rozbitých úseků, snad jen pro ochranu turistů stoupajích od Smědavy to má význam. Ale přece nepojedu jak blázen, když vím, že tam mohou být děcka.
Sedlem na Smědavě táhla nízká oblačnost, střídavě se nořila do mlhy a zase ostrého slunce, protahoval ledový vítr. Romča posvačila a když dorazila parta, pokračoval jsem s ní směr Jizerka. Ale to jsem se škaredě spletl. Nechal jsem se unést parádním sjezdem asfaltkou a tak namísto cyklotrasy 22 jsem Romču potrestal návštěvou soušské přehdrady, u jejíhož horního vzdutí jsme se museli otočit. Museli jsme tak zdolat větší převýšení, nežli bylo plánováno, když jsme po chvíli odbočili na cyklotrasu 3020 přes Vlašský hřeben (ten nad přehradou) k Jizerce.

Panský dům s Bukovcem v pozadí

Tady jsem si dal občerstvení zase já. Poseděli jsme venku, ledový vítr střídal palčivé sluneční paprsky, černé mraky z vnitrozemí nevěstily mnoho dobrého. Ale rozhodl jsem pro pokračování do neprobádaných končin. Potěšila mě totiž značka cyklostezky k pohraničnímu přechodu Karlovský most a dále na polskou chatu Orle. Původně jsem totiž, podle nejnovějšího vydání mapy KČT, počítal s tlačením kola kus po žluté značce. Divili jsme sem, jak to ve skutečnosti  s cyklostezkou je.
Záhy jsme už šlapali blátivou lesní cestou k polské magistrále. Překvapila mne ta skoro až romantická krajinka náhorní planiny pramenné oblasti Jizery.

Velká Jizerská louka

Uháněli jsme kolem chaty Gořystow a vystoupali po pěkné cestě až na hřeben, odkud nás už čekal jen prudký sjezd do Lázní Švěradov. Mělo to jednu nevýhodu: ztratili jsme výšku. Abychom ji opět dokázali nabrat, trochu jsme se na to posilnili před cukrárnou Kawiarenka. Městečko nejspíš bylo za totality stejně zanedbané podobně jako dnes třeba Lázně Běloves, ale s podporou EU se tu vše rychle mění. Na promenádě probíhají rekonstrukce,

rekonstrukce kolonády probíhá

lázeňský park má zcela novou podobu, bude tu hezky! Hezké ale nebylo vystoupat opět nad lázně kolem budovy zánovní lanovky z roku 2008. Další prudký sjezd do Lázní Čerňava. Už jsme se blížili k hranici, když nás zlákal ke krátkému oddechu Malinový dvůr, rehabilitační středisko.
Už jen po silnici jsme šlapali přes Nové Město pod Smrkem, Ludvíkovice,  užíval jsem si neobvyklých výhledů na české pohraničí, a když jsme minuli Obří sud, zatlačil jsem slzičku, že už je večer a nestihnu si dát zdejší singletrack. Musím si ho nechat holt na příště.
Čekal nás dnes nejdrsnější výstup zpátky na hřeben Jizerek, a tak jsme se rozloučili s jejich severními svahy pohledem na baziliku v Hejnici.

nejznámější snímek Hejnice

Stoupání po zelené Rauchseckově naučné lesnické cestě bylo opravdu výživné. Romča brzy přestala šlapat, tak jsem nasadil kašpara nejkašparovatějšího a zkusil na svém horalu vytlačit jejího treka. Stejně jsem musel seskočit, když se mi Kelísek stavěl na zadní. Z Hřebínku přes Novou Louku do Bedřichova už to byla brnkačka.
Pěkných 80 km s hutným (bohužel nezměřeným) převýšením na celodenní výlet.