Jedu takhle jako obvykle na kole do práce na noční po 17. hodině z Jesničánek přes Nemošice, kolem záchranky, Foxconnu, a už jsem skoro v práci. Zbývá projet kruhový objezd na kraji Černé za Bory, odbočit do obce a přejet do kalírny na druhý konec.
Venku se setmělo, kruhák nasvícen jen pouličním osvětlením. Je to magický kruhák. Ke klasickým čtyřem výjezdům je pokusně přidán ještě jeden "jazýček" pro cyklisty. Jeho prostřednictvím je zajištěn nájezd a výjezd z okruhu na cyklostezku pro cyklisty, aby nejezdili po chodníku, který lemuje z jižní strany okruh.
Takže když přijíždím do Černé, musím dávat pozor na souběžnou Průmyslovou ulici, jejíž zaústění je na západní straně okruhu dříve, než moje cyklistické. Kouknu přes rameno dozadu, jede tam dodávka. Přibrzdím, bude na okruhu dřív než já, musím jí dát přednost. Zprava Holandskou přijíždí osobák, jen zvolňuje, aby dal dodávce taky přednost. Vjíždím na okruh chvilku za dodávkou, auto zprava z Holandské zvolna dojíždí k okruhu. Mířím si to na Hostovickou ulici - výjezd do obce. Jenže ten osobák se rozjíždí, stačím akorát něco zakřičet a už jen bleskově vidím světla pod rámem, setrvačností se přesunují na kapotu vozu a podvědomě se připravuji na salto, které mi udělí její sklon. Než auto zastaví, mám ten výkrut za sebou a končím na vozovce. Vedle se válí kolo, blikačky stále blikají.
Řidič vybíhá, já se zvedám. Cítím silnou bolest v levém kotniku, taky trošku na temeni hlavy. Mám jen tlustou zimní čepici, přilbu bych asi nenavlékl. Počítám končetiny, zkouším zakroutit tím chodidlem. Řidič sbírá kolo: "já vás vůbec neviděl". Co na to říct, hlavně že zůstávám celý.
Hlavou mi probleskne jakoby minulý život - ale je to život aktuální. Situace se totiž opakuje. Je to víc než deset let, kdy se mi stala stejná patálie. Tehdy na začátku cesty do práce, ještě v Jesničánkách. Projížděl jsem "Nemošskem" na výpadovce na Nemošice a na křižovatce u hospody Bukanýr mě stejným způsobem sejmula Gabesamová. Vrchovatě naloženým Favoritem mě složila doprostřed křižovatky.
To bude zase směna, říkám si. Jenže bolest nepolevuje, je třeba nechat se prohlédnout. Řidič je celkem vstřícný, nakládá kolo do kufru a nabízí odvoz do nemocnice. Pod čepicí trochu krve. Je tak 17:45, takže na pohotovostní chirurgii.
Naražený kotník, drobná tržná rána na hlavě, drobné oděrky na hřbetě prstů na ruce, lehký tlak na žebrech zleva.
Rentgeny, ultrazvuk břicha, dva stehy na hlavě. Volám do práce, dneska už to asi "nedám". Ještě devadesát korun za pohotovost, hlásí lékař, můžu vám vystavit fakturu. V peněžence mám jen 40 korun, padesátku má řidič, taky nemá hotovost, pěkně se skládáme..
Veze mne domů, vykládáme pomačkané kolo. "Zítra vám přivezu svoje, nedávno jsem ho kupoval", dí řidič, kvituji jeho snahu.
Kotník "přichází k sobě", nafukuje se, podlitina naštěstí jen bledá, už musím začít ledovat.
Ano, i tak se přijíždí z práce...
Mudruji co s tím. Je bezpečnější jezdit do práce autem? Kdyby vrazil do mě v autě, odnesou to jen plechy. Nějaká karosářská práce a lakovna. Zůstal bych celý, směnu dokončil. Nebo...
Vzpomínám nerad na 24. květen loňského roku 2018. Kolegyně ze směny se navečer vracela z práce a porucha zastavila její vůz na silnici za Hrochovým Týncem. Než stačila zjistit, co se děje, smetl ji ze silnice náklaďák. Ani záchranka s vrtulníkem ji nedokázala vrátit život. Nepozornost je nejrozšířenějším zlořádem hned po rychlosti.
Ono občas člověk potřebuje takovouhle facku. Já si to zažil pár let zpátky, když jsem odcházel z firmy na likvidace vozidel a došlo mi, že jsem tam právě podepsal papíry na sešrotování auta, ve kterém jsem seděl, když jsem jel v noci domů. Nebyl v tom alkohol, byla v tom pouze nepozornost a arogance vůči okolnímu světu. Naštěstí se nikomu a ničemu, kromě mýho auta, nic nestalo. :)
OdpovědětVymazat