Zpráva z Vánočního výletu

Vánoční atmosféru mám čím dál raději. V letech mého mládí ji ještě podporovala sněhová nadílka, kterou mohl obstarat třeba "Martin na bílém koni". Toho jsme ale už drahně let neviděli...
Po bikerské a firemní vánoční besídce a jiných setkáních s přáteli přišel čas na tradiční Vánoční výlet. Letos přišel na neděli 23. prosince 2018, když jsem chtěl dodržet tradiční datum. 

Nelehký byl výběr trasy, kterou jsem letos musel narychlo změnit proti plánu. Původně plánovaný výlet ze Smiřic po rozestavěné dálnici do Praskačky se mi rozpadl v okamžiku, kdy jsem na Internetu zjistil, že minipivovar v cíli už nefunguje. 

Náhradní trasu jsem tedy naplánoval nedaleko ve stejné oblasti Hradecka: z Týniště nad Orlicí do Bělče nad Orlicí. Je to oblíbená část silničářského tréninku v horkých letních dnech a cyklistů i bruslařů - "kolečkářů" takřka po celý rok.

Počasí neslibovalo nic dobrého, ale po průtržovitých dešťových přeháňkách předchozích dnů se dalo čekat nanejvýš trochu bláta při teplotách kolem pěti stupňů nad nulou.
Z pardubického hlavního nádraží jsme nakonec vyrazili jen dva. Moderní osobák Regio Shark nás odvezl v 7.41 do Hradce Králové, odkud navazoval spoj do Týniště. Vlaky jely vzorně podle jízdního řádu, takže jsme mohli o půl deváté vyrazit podmračeným ránem.

Ráno na týništském nádaží. 

Jako milovník železniční dopravy jsem si cestou užil setkání dvou generací české železnice. Zatímco moderní elektrická souprava nás provezla nedávno zrekonstruovanou a ze Stéblové na dvoukolejnou rozšířenou tratí jako na létajícím koberci, klasická souprava tažená starší elektrickou lokomotivou s řadou starších vagónů, kde renovaci bylo osobně pocítit toliko plyšovými potahy sedadel namísto někdejších kožených, nám připomněla typickým "drncáním" na nezrekonstruovaném svršku "staré dobré časy". 

Čekala nás trasa po asfaltu, tak, jak ji znám z cyklistických výletů. Nevyrazili jsme totiž ihned po zelené turistické cestě,  ale prošli jsme městečkem

"Zapomenutá" budova v centru Týniště. 

směrem k písáku a vojenským skladům. Rád jsem se totiž zastavil u památného Dubu spravedlnosti,  který tu stojí na okraji obce, a v posledních letech dostal novou parkovou úpravu kolem sebe. Měl jsem obavu, zdali po těch vichřicích a suchu posledních let ještě stojí, ale je to mohykán.
Naše kroky směřovaly za městem do lesa. Slunce se nakonec neobjevilo a trochu ponurou  atmosférou jsme šlapali lesní asfaltkou, dnes podle Mapy.cz nazývanou Špacír. Že je využívaná, přesvědčili nás seniorští sportovci, cyklista a běžec, kteří nás v obou směrech minuli.
Těžil jsem z toho, že dnes jsem pěším turistou a mohu si v klidu prohlížet ty skupiny mohykánů lesa, které v létě a na kole ani nepostřehnu přes hradbu listí.
U rybníku Rozkoš

Vypuštěný rybník Rozkoš. 

nás dostihl déšť, naštěstí neměl dlouhého trvání. Připojila se zelená značka, která nás dovede až do Třebechovic. Přiblížili jsme se rezervaci Houkvice, kde nás čekala další zastávka. Asi tu muselo před týdnem slušně mrznout, když na odlesku hladiny plula matná slupka ledového příkrovu.
K zastávce nás přiměl komentář na jedné z informačních tabulek rezervace U Houkvice ohledně nedalekého letitého dubu,

Prastarý dub v rezervaci Houkvice. 

jehož dny jsou téměř sečteny. Zakrytí jeho rozervaného kmenu snad prodlouží jeho věk.

Překročili jsme železniční trať 26 (Týniště - Opočno) a přiblížili se Bědovické oboře, také dvanácté hodině.  Nastalo důležité rozhodnutí.  Rozdělat oheň k obědu zde, nebo za Třebechovicemi a Krňovicemi, které nám stály v postupu? Smráká se brzy, vzdálenější místo může znamenat příchod tmy. Rozhodli jsme se pro oběd zde. Odbočili jsme podle plotu obory a opodál na světlině připravili oheň.

Oheň k opékání. 

Zásoba suchého dřeva z domu mám pomohla jej rozdělat snadno a chutné špekáčky mohly být upečeny. Přiložené mokré dřevo jen pozvolna usychalo a chytalo.
Zabralo to něco času a před námi ještě "menší polovina" cesty.
Prošli jsme oborou a vcházeli mezi první domky Třebechovické. Bílé daňky jsme bohužel nespatřili.
Prakticky od rybníku Rozkoš až sem jsme postupovali podél umělé strouhy, zvané Alba.

Nebýt označení toho kanálu na mostu v Třebechovicích, nebyl bych si uvědomil cenu tohoto vodního díla. Jako pardubák oceňuji nedalekou památku Opatovický kanál, a jako někdejší obyvatel Veselí nad Lužnicí obdivuji Zlatu stoku, unikátní, na tehdejší dobu rozsáhlá, vodní díla. Dnes už nikdo nezjistí, kdy byla zahájena výstavba Alby, ale je dost pravděpodobné, že může být starší než Opatovický kanál. Smekám před tehdejšími staviteli. 

Na náměstí v Třebechovicích

Vánoční náměstí v Třebechovicích. 

jsme se přepojili na červenou turistickou značku a spěchali k Orlici. Ruch na náměstí s postaveným tee-pee svědčil zřejmě o iniciativě skautů ohledně Betlémského světla.

Soumrak nás dostihl v Krňovicích.  Zvolili jsme pokračování po červené značce ztemnělým lesem, přece jen tu cestu do Bělče znám z bikerských vyjížděk. Už jsem se nemohl dočkat loku lahodné Carevny.

V hostinci U Hušků. 

Kromě ní jsem ochutnal vánoční speciál, ale situace tomu nechtěla, abych tu skočil dnešní putování. Pěkných šestnáct kilometrů.

DRAMA NÁVRATU
Příjemný interiér s nevtíravou vánoční muzikou hostil jen pár hostů. Vrchní zjevně nebyl domácí a hned s prvním pivem oznámil, že kuchyně jest již zavřena. Počítal jsem tu s večeří. Když i poslední hosté se před devatenáctou hodinou zvedli k odchodu, bylo nejisté tu setrvati. Datové připojení wifinou nějak haprovalo, signál operátora O2 slabý, tak kolega šel ulovit nějaké informace mobilem na náves. Plánovaný odjezd nepříliš navazujícím spojením 20.41 městskou hromadnou dopravou číslo 11 nebyl reálný. Reálněji se jevil odjezd z vlakové zastávky Blešno. To poněkud zdramatizovalo situaci. 
Znamenalo to vyrazit neprobádanou cestou s mostem přes Orlici. Vrchní se otázal paní domácí, jakže se tam dostat. Přímo rovně od hostince, sdělil nám. Není kam zabloudit. 
I vyrazili jsme do tmy v devatenáct hodin, abychom dostihli železniční zastávky Blešno na čas 19.40. Vlak do Hradce s návazným do Pardubic by byl rychlým zakončením dnešního výletu. 
Ovšem zřejmě ani paní domácí tu cestu do Blešna nepoužívá, takže po vstupu do místní "hypotéčně zastavěné" čtvrti jsme rychle ztratili zelenou turistickou značku, kterou jsem vyčetl ze své navigace, a vrátili se na silnici ke Hradci, kterou jsem bez zmíněné rady hodlal použít. Žádná z použitých navigačních map neukázala aktuální reálnou rozlohu zdejších písníků, takže bylo nutno bedlivě svítit čelovkou do okolních porostů. Blátivá a kalužovitá cesta do v nevelké dáli svítícího Blešna utíkala rychle. Rychleji však odjel spoj, jedoucí přesně na čas. Přes štěkot místních psů jsme jej téměř nezaregistrovali. 
Dorazili jsme na zastávku, tajemně svítící nepatrným světýlkem v malém drážním domečku. Že by tu prodávali jízdenky? Napadlo mne. Nesmysl, dráhy už všechny ty výdejny zrušily. I tu na pardubickém Závodiště aspoň deset let nepamatuji otevřenou. 
Vstoupili jsme do čekárny, nečekaně odemčené. 

Nestačil jsem se divit. Asi dvacet minut zbývalo do odjezdu dalšího vlaku. Tma uvnitř, nikdo tu nebyl. Zato příjemné teplo. Pojednou se rozsvítilo. Objevil se kolem nás pokojík, jaký ani doma nemáme. 

Čekárna zastávky Blešno.

Uvelebil jsem se v křesílku, kolega na lavici, a spekuloval jsem, zdali se otevře okénko výdejny jízdenek uvnitř. Neotevřelo. Skoro jsem litoval přijezdu vlaku ve 20.21, tady by se krásně odpočívalo!
Kdo by si myslel, že jsme odjeli do Hradce, prudce by se zmýlil! To následující spojení, které jsme právě použili, začínalo cestou do Třebechovic, tedy v opačném směru, než by bylo třeba. Další spoj totiž v Blešně nestaví. A nejde jen o noční spoj. Jaká to rozmařilost Českých drah, vybírat spoje, které v Blešnu zastaví! Ocitli jsme se tedy podruhé během dnešního výletu v Třebechovicích. 

Noční nástupiště. 

Spoj ve 20.39 jel naprosto včas a s návazností v Hradci Králové jsme stanuli v půl desáté v noci na pardubické půdě. Hodinu před mým plánovaným pořádkem. Dodnes si ovšem nejsem jist, zda to za ty nevychutnané Carevny stálo...