Zpráva z Vánočního výletu

Na rozbalování dárků se vždycky těším, ale poslední léta se těším zvláště na ty, které se rozbalovat nemusí. Po předchozím výletu v roce 2015 a pauze 2016 přišel konečně 

VÁNOČNÍ VÝLET 2017: co Chittussi nenamaloval aneb Kájínkovým krajem

Obvykle tvrdím, že třiadvacátého prosince je ideální čas na výlet, neboť většina populace blázní po dárcích, peče cukroví nebo se vzteká s úklidem. Krajina si tak oddychne od lidí a zvířátka ji mají skoro celou pro sebe. To snad platilo za nedávných časů socialismu, kdy v lese jeden potkal z lidí tak akorát zloděje stromků nebo šílené myslivce, ale jinak zvířátka měla klid. Dnes to už přestává platit. Na zvířátka musíme mít štěstí, jako třeba na čuníky během výletu v roce 2014. Chyběla na vánočním výletu v roce 2013, ale byl to třeba zatoulaný pejsek v roce 2012, nebo vychrtlý koník během výletu 2011. Divoká zvířatka s námi nějak "nepečou".

23. prosince 2017 jsem vyrazil autobusem v 8.05 z někdejšího "Koněváče". Souputníci už tam seděli a shodou okolností byla cílová zastávka stejná jako předloni - Starý Dvůr. Za podmračeného počasí s teplotou nad bodem mrazu to vypadalo na blátivý výlet. Čápi tu nějak zatuhli a Lichnice nám kynula na cestu. Vydali jsme se po naučné stezce přes Podhradí se zastávkou u Žižkova dubu. Prudce jsme klesli do Třemošnice, abychom doplnili zásoby. Tady nás vřele přivítala zvířátka. Sluníčko sporadicky ozařovalo krajinu, když jsme putovali lesními pěšinami k Doubravě.

Doubrava pod Třemošnicí.

Cestou do Mladotic jsme minuli jen tři poutníky v protisměru a celkově jsme na trase kromě "čokohlídky" před Žleby nepotkali ani živáčka.
Doubrava je malebná řeka, i když čistota vody tomu příliš neodpovídá. Ale nemohu tu napsat jednoduše, že jsme pokračovali údolím Doubravy, neboť to je v končinách Železných hor výraz pro jinou nádhernou partii na té řece. Tady je to Přírodní park Doubrava, kterým budeme procházet, a od Mladotického mlýna do Ronova jeho část, nazývaná Chittussiho údolí.
Zelená turistická značka nás provázela nečekanými kličkami podél řeky a připravila nečekané překvapení.

Oběd - špekáčky na ohni.

Zrovna po poledni jsme narazili na ohniště, které jsme snadno mohli použít k tradičnímu obědu v tradičním čase. Hned se nám lépe pochodovalo, když terén byl náročný. Museli jsme totiž vystoupat až na Skalku se zasmušilou vyhlídkou na hřeben Železných hor,

Výhled na hřeben Železných hor.

abychom posléze klesli opět k říčnímu korytu. Tady nás čekala neobvyklá technická památka. Jez na řece tvoří zároveň vtok mlýnského náhonu Korečnického mlýna v Ronově. Je částečně zasekán ve skále a dokonce tu teče skrz ni tunýlkem.

Bylo na čase zahnat žízeň a Ronov nad Doubravou byl již na dohled. Zastavili jsme se v příjemném hostinci U Vavřince.

Nikdo z nás neznal další trasu červené značky, tak jsme se nechávali překvapit jejím průběhem po obou březích řeky.

Doubrava nad Žleby.

Tento prosincový den patří k nejkratším v roce, proto jsme podél rozpadajících se předsunutých hradeb ve Žlebech postupovali již za šera. V anglickém parku nás poněkud zmátlo značení, ale bezpečně jsme našli mostek přes řeku přímo pod hradem.

Podvečerní zámek Žleby.

Tady naše pouť zvolna končila po nějakých patnácti kilometrech. Smutně jsem konstatoval, že v budově čp. 76 pod hradem už dávno není provozována restaurace, ve které jsem se, jako děcko školou povinné, kdysi rád zastavoval.
Kapitalismus ovšem disponuje dnes širokou plejádou pohostinných míst, tak nebylo složité využít informaci páníčka, venčícího psíka, a zahnat žízeň v hospůdce U Kosů na náměstí. Přečkali jsme tu čas do odjezdu vlaku.

Vláďa nevěřil tomu, že na zcela potemnělé nádraží pro nás přijede osobáček. Přijel naprosto přesně v 18.25.
Čekal nás ještě přestup v Čáslavi a v Kolíně. Tam jsme se skutečně setkali s Kájínkem. Rychlé spoje nás  přepravily do Pardubic krátce po dvacáté hodině.Výlet se opravdu vydařil.

Při debatě o kandidátech na nadcházející volby prezidenta republiky nás jednoznačně přesvědčil o svém kandidátu sám Jan Perner před pardubickým nádražím