Tmavomodrý svět? Ne - dvojitý...

Pátek ráno, 20. října 2017, vstávám po rozednění, venku bojuje sluníčko s mlhou. Asi jsem stále nějaký rozespalý, sotva chytám kliku, když jdu na záchod. Vytahuji letáky ze schránky, něco si chci u snídaně přečíst, ale nějak se mi míhají písmenka. Mnu si oči, to jsem se nějak divně vyspal.

Ilustrační obraz postižení.

Oblékám se na cestu ven, jdu na Skřivánek na třetí rehabilitaci ruky. V ulicích se ještě převaluje mlha, domy mají jakési dvojité kontury. Připadám si jak opilý. Nic jsem nepil, ani včera, co to má znamenat? Dvojité semafory, jakoby rozmazané. Pokouší se o mě vrávorání. Rychle zavírám jedno oko, pohyb se stabilizuje. Cestou mám jen dvě křižovatky bez semaforů, zastavuji a pečlivě se rozhlížím s přihmouřeným okem.
Doma pouštím počítač, ale obrazovka se nějak mlží. Písmenka se mi míhají, no to je divné. Zpytuji v paměti poslední dny, jestli jsem něco oku neprovedl. Jediné, co mne napadá, je nějaká moucha, která mi vlétla do oka při středečním běhu. Chvíli mi trvalo, než jsem ji vymnul z oka, ale normálně jsem pokračoval v běhu.
Před měsícem jsem byl u lékaře na kontrole "po padesátce". Oči byly naprosto v pořádku. Nepřečtu jen poslední řádek, předposlední jakž takž.
Jdu spát, ale jakmile si lehnu na levý bok, cítím lehoučkou bolest v oku. Vrtím se v posteli a snažím se spát na pravém boku.
Ráno je to horší. Žádám Romču, aby se mi koukla do toho oka. Nic zvláštního na něm není, žádná muška. Pohled vypadá normálně. Ale oko zůstává pobolívat. Odněkud jakoby zezadu, ze strany oční jamky. Taková lehoučká bolest. Čtu si na Internetu o zánětu spojivek, čte se mi blbě. Kdysi jsem ho měl, dokonce dvakrát, ale to bylo něco jiného. Tyhle příznaky tam nebyly.
Hledám v lékárničce. Ophthalmoseptonex. Romča mi mázne do oka. Ještě na noc. Ale neděle nepřináší žádné zlepšení. Zítra musím k doktorovi.

Pondělí 23. října 2017. Hned z ranní rehabilitace jdu k praktickému lékaři. Dostávám poukaz na oční vyšetření. Mířím do nemocnice. Jedu na kole, ale stále si zakrývám čelenkou jedno oko. Dívat se oběma není bezpečné. Nemůžu se dočkat, až mi tam něco kápnou a uleví se mi. Za pár hodin to bude v pořádku.

V Pardubické nemocnici zkejsnu přes poledne. Po druhém vyšetření podivnými přístroji mě očařka propouští a dává zprávu pro neurologii. "Oči máte v pořádku", tvrdí. Trochu jsem se z toho zpotil. Proč zrovna neurologie? S okem? Hmm, ale kam asi jinam...

Trefit se špičkou ukazováčku na špičku nosu se zavřenýma očima. Vycenit zuby, vypláznout jazyk. Předpažit ruce se zavřenýma očima.
Matně mi probíhá hlavou, že tohle jsem sám zkoušel po srpnovém pádu na kole.
Pochodovat na místě se zavřenýma očima. Jde to normálně. Pochodovat po ordinaci se zavřenýma očima. Nepatrně se klátím k levé straně, hned se to objevuje ve zprávě.
"Musíme si vás tady nechat", zní suše verdikt lékařky. Usmlouvám, že si zajedu domů sbalit věci. Do večera na přijem. Zůstávám na lůžkovém oddělení neurologie.

Jako bych tu, na jiném oddělení, neležel před rokem. Nechce se mi ležet v nemocnici. Ale zas každý den vstávat a jezdit na vyšetření... Musím nakonec uznat, že je výhoda být tady. Během týdne následuje sada různých vyšetření. Ultrazvuky, rentgeny, CT, magnetická rezonance - na tu bych se jinak načekal. Ta drobná bolest v oku mizí s prvními kapačkami. Nechávám si přinést laserové ukazovátko. Musím nějak kontrolovat, co to oko vidí. Sleduji bod na stropě. Při pohledu zprava doleva se bod rozjíždí na dva, čím dále doleva, tím vzdálenější. Že mě nenapadlo dřív to takhle zkontrolovat.
Poslední vyšetření v pátek 27. října 2017: odběr mozkomíšního moku pro specializované vyšetření někde v pražské laboratoři. Večer mě propouštějí do domácího ošetření. Jsem rád, ale smutný z toho, že mi nepomohli. Záležitost je stabilizovaná, ale vyhlídky prachbídné, příčina nejasná. Vyzvedávám si léky na doma, snížení tlaku a naředění krve. Sotva jsem se zbavil Warfarinu, tak zas anopyrin.

Chci se doma podívat na Ineternet, vyřídit něco, ale nedá se. Po deseti minutách před monitorem mě bolí oči. Televize mi to nedělá, je podstatně větší a dále, ale musím si čelenkou zakrývat jedno oko, abych viděl normálně. Tak kvůli ruce jsem nepsal nic ani tady v září, teď zas tohle.
Naštěstí tento syndrom po několika dnech vyprchává a přece jen se k počítači mohu posadit.

Vrtá mi hlavou, co je to za chorobu. Internet nabízí při vyhledání diplopie průběh od nenápadného vymizení za pár dní až po katastrofické scénáře selhávání autoimunitního systému. Nic konkrétního. Rozlišují se tam dva základní stavy dvojitého vidění: jedním okem (velmi zřídkavé, to nemám) a oběma očima, to je můj případ.
Ještě že mohu sledovat realitu bezpečněji zavřením nebo zakrytím jednoho oka, to ale zase ztrácím prostorové vnímání. Taky jsem si hned ustrouhal palec při přípravě jídla, jak jsem neodhadl zbývající výšku nad břitem. Taky občas něco rozleji, netrefím se do skleničky. Na křižovatce se rozhlížím jedním okem, špatně ale vyhodnocuji rychlost přijíždějících vozidel.

Po dvou týdnech už jsem nervózní, jelikož proces mizerného vidění stagnuje. Nevypadá to, že by ta medikamentózní léčba něco přinášela. Hledám další testovací metodu kromě toho laseru, abych nějak zjistil "objektivně", jestli se zrak zlepšuje nebo zhoršuje. Vymýšlím metodu, kterou bych to mohl sledovat. V sobotu 4. listopadu 2017 s pomocí Romči coby figurantky měřím zhruba úhel obou obrazů. Dělá to devět stupňů. 
V sobotu 18. listopadu 2017 se mi zdá obraz zlepšený, ta "opilost" se trochu zmenšila. Potvrzuje to měření stejnou metodou - šest stupňů v přímém směru (pohled přímo před sebe).

Na pondělí 20. listopadu 2017 mám pozvání na kontrolu na neurologii. V podstatě se jen přečte zpráva z vyšetření odebraných vzorků s konstatováním, že jsou negativní. Žádná borelióza ani další podezření.

V sobotu 25. listopadu 2017 provádím další vlastní měření. Úhlová odchylka obrazů je asi tři stupně. Podstatné zlepšení, říkám si. Navíc zprava začínám vidět celkem ostře.

V pondělí 4. prosince 2017 provádím v nepříliš vlídném počasí vlastní měření této anomálie. Úhlová odchylka v přímém pohledu není už měřitelná. Technicky by to ještě šlo, ale tak malou výchylku obrazů nedokážu už rozlišit, abych vytvořil koincidenční body.  Což je dobře, mozek si zřejmě s tak malou odchylkou poradí. Zírám na komín na vzdáleném horizontu, vidím ho už normálně, když se soustředím, ne dvojitě.  V levé části zorného pole projíždí zrovna vlak. Vidím ho periferním viděním dvojitě, zatímco auta na obchvatu v pravé části zorného pole vidím ostře (tedy v rámci schopností periferního vidění).
Doma večer velkoplošnou televizi z patřičné vzdáleností vidím taky normálně, ale s přibývající nocí se mi obraz začíná rozdvojovat, musím se moc soustředit, abych jej sjednotil.

Objednávají mne na čtvrtek 7. prosince 2017 do laboratoře na tajemné VEP vyšetření. Zírám na červený bod s pozadím šachovnice, každým okem zvlášť. Na hlavě elektrody a černá políčka se mění s bílými. Počítač snímá odezvu. Nepředpokládám, že by se něco naměřilo - samostatně okem vidím dobře. Závěr vyšetření to potvrzuje.

V pondělí 11. prosince 2017 uzavírám tuto epizodu. Kontrola laserového bodu na zdi vypadá dobře, jen krajních asi deset procent zorného pole vlevo vykazje ještě rozmazanost. Při výklusu sledují vzdálený bod na horizontu, vypadá nerozmazaně, i když při zatažené obloze a skoro šeru ne moc přesvědčivě. Docent prakticky vylučuje postižení neurologického charakteru - ničemu se to nepodobá, ani mrtvičce. Spíš problém okohybných svalů. Nebo snad Myastenia gravis, děsí mě?