Černá díra (a taky pátek) na Sněžníku

Měl jsem honičku na konci srpna, abych se mohl zúčastnit tradiční Lubošovy akce Sněžník. Samotný výstup, či výjezd, se již před lety přesunul na pátek. Pracuji v nepřetržitém provozu ve dvanáctihodinových směnách, tak se musí plánovat dopředu. Ovšem léto je časem dovolených, tak v malé firmě to není snadné. 
Měl jsem kliku - podle plánu směn mi vycházel zrovna tento víkend volný. Ovšem v pátek ráno ihned po noční odjet autem do Bartošovic jsem si netroufal. Naštěstí se mi podařilo vyměnit čtvrteční směnu za denní a svezl jsem se s kámoši.

Páteční ráno 25. srpna 2017 bylo v Bartošovicích celkem příjemné a slunečné, přece jen vedra předchozích dnů v Polabí zvedla trošku teplotu i tady na výspě Čech. Sešla se nás opět pěkná banda

Výprava na Sněžník. Foto: Luboš.

Vzal jsem s sebou sice kapesní Nikon, ale dohlednost byla mizerná, zdaleka ne taková, jako loni. Očekával jsem za "čárou" nějaké novinky, ale silnička z Niemojówa je stále stejně děravá, jako už dávno. Ale něco se přece jen změnilo: stavební stroj s maringotkou byl předzvěstí rekonstruované strmé silnice ve svahu nad nádražím v Mezilesí.
Nad železničním přejezdem u nádraží byla technická pauza, kterou jsem využil k návštěvě mého oblíbeného nově zrekonstruovaného nádraží. Zašel jsem poprosit Madonku o trochu štěstí na cestu.
Než jsem se vrátil, parta už se dala do pohybu. Věděl jsem kudy, nemuseli na mě čekat.
Sjel sem do centra. Kamarádi nikde. Pokračoval jsem po obvyklé trase k zánovní prodejně Biedronka, kolem níž dnes stoupá modrá turistická cesta ER-2 na Sněžník. Ani tady u vchodu jsem nikoho neviděl, ani kola. Otočil jsem se na parkovišti zpět.
Projel jsem ještě kousek po hlavní na Kladsko, ale skupinu bikerů bych nepřehlédl. "Safra, ti teda pádí", řekl jsem si a rozhodl se, že jim trošku nadjedu po silničce z Mezilesí na Pisary. Zkusil jsem ještě telefon. Jenže patálie byla v tom, že jsem nenastavoval ROAMING.

Ten ovšem na začátku léta Evropská Unie zrušila. Poslouchal jsem tehdy debaty v rádiu, co se bude dít. Unie totiž zrušila poplatky, nikoliv roaming samotný. Někteří odborníci tvrdili, že vlastně bude možné volat normálně po celé Unii jako doma, akorát zvláštní poplatky nenaběhnou. Jiní zase tvrdili, že je nutné si roaming stejně aktivovat. 
Neměl jsem s sebou své obvyklé číslo v obvyklém mobilu, to zůstalo na chalupě. Vzal jsem si jen "chytrý telefon" kvůli mapě, ale měl jsem v něm k dispozici SIMku s dalším číslem (jiného operátora). Aktivoval jsem SIM a zkoušel volat kamaádům na tři čísla. Napřed vyzvánění, ale nikdo nezvedl. Pak nedostupný. 

Ze silničky jsem vystoupal na původní trasu. Hřebínek je přehledný, ale nikde nikdo. Tady se začala tvořit ČERNÁ DÍRA. Stoupal jsem skrz obec Szklarnia. "Určitě budou na horním konci obce", kde začíná výrazné úvozové stoupání údolím mezi vrchy Spalona a Urwista. Ale nikde nikdo. Zkouším volat znovu.

Napřed hláška: není signál. Pak: účastník nepřijímá. Pak zas: účastník není dostupný.

Sedám na kolo a drtím úvozem nahoru. Ani nahoře nikdo. Zkouším znovu volat, tady na kopci by měl být signál dobrý. Opravdu - zvedá to Kamil. Ukazuje se, že jsou ještě pod úvozem. Kde jsem je mohl minout? "Počkám na vás u cesty", říkám a nestačím se divit.
Pokračuji polňačkou loukami. Vidět je poměrně daleko, ale bikeři nikde. Zastavuji v deset hodin na louce s pěkným výhledem, u sloupku se značkou pod jeřabinou.

Čekání v "černé díře".

Tady mě nemůžou minout. Čekám a vyhlížím k remízku na obzoru, kudy přijedou. Sluníčko pálí, na chvilku si lehám na voňavé seno v ještě nesebraných válcích.
Už je to dlouhé, znovu zkouším volat. "No my jsme už na chatě na Sněžníku, kde jseš?" odpovídá mi Kamil.
Hrkne ve mně. Jak můžou být už nahoře u chaty?! Dáváme si krátké info, kudy pojedou ze Sněžníku. ČERNÁ DÍRA SE UZAVÍRÁ. Na zbytek dopoledne se pouštím do táhlého stoupání masívem Sněžníku. Dotankovávám bidon z pramínků u cesty.
Vynechávám pohostinní Chaty na Sněžníku.
Tlačím kolo skoro nepřetržitě po zelené až na vrchol. Fouká tam, dohlednost stále malá, dlouho se nezdržuji. Koukám na mapu, kudy bych jel dolů, když partu nedojedu.
Míjím pramen Moravy, na chvilku zastavuji u Slůněte.

Základy někdejší Lichtenštejnovy chaty.

Opatrně klesám kamenitou cestou, občas slézám, motají se tu pěší. Zahlédnu známé dresy - tady jsou!
Kousek od rozcestí červené se žlutou nad chatou HS Franciska. Pokračujeme komplet.

U Sněžné chaty se vydáváme po spádnici, náš cíl je Slaměnka. Klesáme na traverzovou lesní cestu a vydáváme se tím směrem. Jenže cesta končí, mění se v pěšinu a pak sotva znatelnou loveckou stezku. Houpe se kolem vrstevnice 1100 m.

Sotva znatelná stezka v úbočí Sněžníku.

Špatně se mi řadí, ojeté talíře shazují řetěz. Stejně se musí oblézat rašeliniště v údolíčkách. Už začínám mít hlad, ještě jsem nedojedl svačinu.
Konečně vystoupáme na zánovní spojovací cestu mezi horní částí ski-areálu Horní Morava a dolní stanicí. Kolem pádí skupinky koloběžkářů. Zbrusu nová Stezka v oblacích na dohled. Zastavujeme na občerstvení.

Na jedné z teras chaty Slaměnka. 

Polští turisté téměř převažují. U bufetu fronta, ceny vysokohorské. Shodujeme se, že tu žízeň ještě vydržíme a sjedeme dolů do údolí. Navrhuji hotel Sněžník.
Cestu dolů si mohou vychutnat hlavně bikeři na sjezdových kolech, ale i našinec si užije. Vytvořili zde parádní single-track nazvaný Skalní trail. Podjíždíme Stezku v oblacích a vydáváme se po něm. Není pro úplné začátečníky, ale zkušenější bikeři tu projedou i na horských kolech. Kdo není trochu profik, vynechá snadno ty kaskadérské kulisy užije si sjezdu.

Užíval jsem si až do okamžiku, kdy jsem na relativně rovném úseku v dolní části trailu zatoužil na závěr si lehce skočit jeden schůdek, zvedající se napříč trailem zleva doprava. Neodhadl jsem ho, vlétl do pravé části zřejmě trochu nabrané do skoku, vyhodilo mě zadní kolo, zazmatkoval jsem a vzal za brzdy už ve vzduchu, což okamžitě vedlo k pádu přes řídítka. Na videu v odkazu trailu výše je to nejspíš v času  mezi  5:57 až 6:03. 
Byl to zlomek sekundy, kdy jsem se ocitl na zemi. Musel jsem se rychle uklidit z trailu, odsunout se na stranu a osahával jsem končetiny. Přílba něco přenesla, ale krční páteř dostala pěknou bombu. Kelísek zůstal celý, jen sedlo vražené trochu dozadu.

Kamarádi mi pomohli se posbírat, nakonec šlo nasednout na kolo a pozvolna dojet zbytek trati. V areálu Dolní Moravy bylo narváno, všude spousta turistů, chtěl jsem někam do klidu, abych se svlékl a omyl odřeniny. Začal jsem nabírat trochu zelenou barvu, doběhl mě asi šok. Do hotelu Sněžník to bylo kousek. A byl tam klid, venku na zahrádce skoro nikdo, uvnitř také jen pár hostů. V pohodě jsme se posadili. Na záchodě jsem se opláchl, omyl odřeniny na koleně a levé ruce. Bolest za krkem, na levé ruce a kotníku se hlásily stále hlasitěji.
Konečně jsem si dal svačinu a polévku, pivo jsem raději oželel
.
Musím pochválit personál hotelu. Požádal jsem servírku, aby mi našla číslo na Horskou službu. Za chvíli přišel vedoucí hotelu a podával mi mobil s vytočeným číslem. Takový servis jsem nečekal. Chlapi z Horské služby byli také vstřícní - že hned přijedou. Chtěl jsem hlavně zkonzultovat ty dva kopečkovité výrony na okraji hřbetu levé ruky, nad malíčkem, vypadaly hrozivě. Beru Warfarin proti trombóze, "ředění" krve, měl jsem obavu, aby to krvácení šlo zastavit. Prohlédli mě standardním postupem, fakt profici. Rány mi dezinfikovali, na ruku připravili obinadlo, a doporučili mi transport do Šumperka. Že zavolají sanitku. Odmítl jsem, hýbu se, co v pátek tam. Když bude zle, kamarádi mě odvezou do Pardubic. Pozvolna jsem nabíral normální barvu. Levačka otékala, ale šlo převléknout rukavici.

Narušil jsem plán zbývající cesty. Terénem už nemohu jet. Luboš mi srovnal sedlo a prohlásil, že se mnou pojede do Bartošovic, zbytek může pokračovat. Kolegiálně se ale všichni přidali a tak jsme společně odjeli po silnici. Bylo to ještě nějakých 35 kilometrů přes Dolní Moravu, Králíky, Lichkov, Mladkov, České Petrovice. Celkem kolem 90 km.

Lazar u ohníčku.

Dokázal jsem najít na kole takovou polohu, abych mohl relativně bez bolesti šlapat, výhodou jízdy v pelotonu bylo, že jsem nemusel koukat na horalu moc dopředu, to by bolest na krku byla nesnesitelná.
Posadil jsem se k ohni, něco jsme opekli a ogrilovali, po sprše jsem šel večer spát, zatímco zbytek party si mohl užívat zábavy v hotelu Zemská brána.
Noc byla krušná. Zůstal jsem pod širákem na čerstvém vzduchu, v mírném svahu jsem střídal polohy normální a hlavou dolů, těžko se polohovaly nateklé končetiny.