Oblíbené příspěvky

čtvrtek 27. října 2016

Na kosti do Hor Kutných

Před spoustou let nás paní učitelka vzala jako žáčky národní školy na výlet do Kutné hory. Zanechalo to na mně výrazný dojem. Nejen podzemí toho někdejšího hornického města, ale také tajemná až strašidelná kostnice. Také chrám sv. Barbory si získal můj obdiv, jsa tolik odlišný od kostelů, které jsem do té doby poznal. Po té, co bylo oznámeno, že kostnice byla po částečné rekonstrukci znovu otevřena, a kostel Nanebevzetí Panny Marie byl nejen vyčleněn z majetku tabákovky Philip Morris, ale dokonce prohlášen za památku UNESCO, začal jsem se těšit na návštěvu toho města. 

Ne že bych jej nenavštěvoval vůbec. Na konci osmdesátých let jsem tu strávil dva týdny v hotelu Mědínek během pracovního školení. V roce 2009 jsem tu byl pár dní ubytován coby zaměstnanec Foxconnu při pořádání golfového turnaje v nedalekém zámku Roztěž, o čemž jsem tu tehdy psal. Projížděl jsem tudy také na kole několikrát, i závod horských kol Kutnohorská padesátka jsem dvakrát absolvoval. To vše byl tak jaksi "jen průjezd". Proto jsem postupně začal připravovat návštěvu s Romčou na tandemu, až se to
v sobotu 23. července 2016 povedlo. Letošní léto přeje výletům, tak jsme za horkého a slunečného dopoledne vyrazili po trase Heřmanův Městec, Březinka, Bílý Kámen, Vrdy, Chotusice, Kutná Hora - Sedlec.
Samotná silnice mi udělala radost, tedy spíše splněný příslib ministra dopravy Ťoka ohledně investic do oprav silnic třetí třídy. Z Heřmanova Městce se to totiž radostně stoupalo po zbrusu nové asfaltečce na hřeben Železných hor do Březinky. Ještě nedávno, psal jsem o tom zde (příspěvek cyklo, z 16.6. 2014), jsem obdivoval velocipedistu Zimovčáka, jak bravurně zvládal to stoupání po rozbité cestě při oné charitativní akci.
Jedním z důvodů plánování trasy přes Chotusice byla touha udělat si představu o lokalitě zdejšího letiště. Na vojenské letecké základně v Čáslavi jsem totiž pracoval někdy před třemi lety v pronajatém hangáru, stranou od startovací/přistávací plochy. Těšil jsem se dnes, že shlédnu celou dráhu z kóty 231 - Červený kopec, ale ouha, to je dnes zřejmě skladiště munice, a ze silničky není na přistávací plochu prakticky žádný výhled. Ostatně podobně tomu je i u pardubické základny. Obě leží totiž v rovině.

SEDLECKÁ ZASTÁVKA
Hlavní dnešní cíl opravdu překvapil. A to v pozitivních i negativních ohledech. Uvítal jsem možnost v infocentru i na dalších místech zakoupit "integrovanou" vstupenku. Návštěvník si zakoupí jednu vstupenku pro jeden nebo více objektů, dle toho, kolik má času (a peněz). Zakoupili jsme kombinaci Kostnice - kostel Nanebevzetí Panny Marie za stodeset korun. Nejprve jsme se vydali Zámeckou ulicí k hlavnímu bodu dnešního programu - kostnici. Jistý zájem turistů jsem očekával, ale skutečnost jej předčila. Spíše v záporném smyslu. Vystát frontu v úmorném vedru je "opravdový" zážitek. Pražské minibusy střídaly luxusní vozy plné Korejců z Hyundajské fabriky, k tomu autobusy cestovek, no našlapáno.

Stále vás někdo sleduje.


S povděkem jsem přijal zprávu o znovuotevření kostnice po letech, ale byl jsem víceméně zklamán, neboť mi cosi chybělo do srovnání se vzpomínkou na dávnou návštěvu. Chybí tu totiž robustní lustr, vskutku honosná "kostní" výzdoba suterénní haly. Víceméně z bezpečnostních důvodů je momentálně restaurován mimo kapli. Alespoň mám důvod se sem brzy vrátit, až bude zpátky, a také až budou zrekonstruovány boční terasy, na kterých se aktuálně pracuje.

Druhou zastávku představoval kostel Nanebevzetí panny Marie. Nějak mi nešlo do hlavy, jak se mohl stát památkou UNESCO. Rozhoduje o tom převážně věk původní stavby, nemající v Čechách obdoby. Provzdušněná atmosféra stavby, působící spíše dojmem avantgardního muzea, nežli historické stavby, mi imponovala. Neobvykle pojatá expozice s prosklenou podlahou v místě odkrytých nejstarších základů, interní stezka procházející půdními prostorami nad klenutými stropy bočních lodí a hlavně Santiniho otevřené točité schodiště, to jsou unikáty stojící za shlédnutí.

Je zvláštní, že obě památky blízko od sebe váží zcela rozdílné kvantum návštěvníků. K prasknutí přecpané kostnici kontrastuje téměř liduprázdný, byť zcela nesrovnatelně objemnější prostor neskutečně vysokého kostela s podporou značky UNESCO.

KUTNOHORSKÁ ZASTÁVKA
Do centra města je to kousek. Alespoň na kole. To jsme ale v centru zamknuli, Romče se nechtělo projíždět
Panorama od Sv. Barbory.

labyrintem jednosměrek, podloubí a průchodů na neohrabaném tandemu. Pravda, jenom pěší si může plně vychutnat atmosféru středověkého města. Ta tu opravdu panuje. Hodně toho vykonal Středočeský kraj pro tento klenot, mohu potvrdit s odstupem let. Uhranula mne před lety katalánská Girona, kde za přispění peněz EU grandiózním způsobem zrestaurovali staré město. Teď vidím, že to má smysl se sjednotit, a jsem moc vděčný za to, že Kutná Hora se nemusí za nic stydět a má opravdu co nabídnout.
Jsem fascinován kompletním předlážděním historického centra. Ne že by tu nebylo dříve, ale dnes jen pamětníci vzpomenou, jak to vypadalo za "soudruhů". To se nedá srovnat. To se musí prochodit...
Ovšem na sluníčku připalovalo, zásoba v bidonu se tenčila, nastal čas se občerstvit.
Odvrácenou stranou úspěchů je vzpomínka na skvělé tmavé pivo Dačický, kdysi produkované kutnohorským pivovarem. Píval jsem jej za zmíněných dřívějších pobytů. Dnes jej suplují dovážená piva.
Mířili jsme do mé oblíbené Dačického krčmy. Připadal jsem si jako pitomec, když jsem zase (pokolikáté už?) nedokázal tím středověkým labyrintem najít nejkratší cestu sem. Ve starobylém lokále narváno, pár míst u stolu bylo na zahrádce - dvorku

Na zahrádce Dačického hospody.
plném turistů. Myslím že ta zahrádka, byť vyšňořená, zdaleka nesekunduje lokálu, ale stylově oblečené vlídné servírky alespoň jazykově zvládají tu směsici jazyků. Ceny tomu ovšem odpovídají. S mým rozpočtem na dnešní výlet mi to dalo za stovku tak sotva na polévku a pivo. Inu odvrácená strana cestovního ruchu.

Už jsem se těšil na majestát Barbory,

Kráda horní stavby chrámu.
nakonec jsem litoval, že jsem si nekoupil i vstup. Zdá se, že po letech je rekonstrukce dokončena i v interiéru. Napadají mne myšlenky, zdali je chrám opravdu dokončený, co třeba chybějící zvonice ve formě věže, nebo věží? Zvony ovšem instalovány jsou... Přivítal jsem pozitivně úpravu pozemku nad Jezuitskou kolejí v relaxační park, který za horkých letních dnů poskytuje občerstvení formou laviček s pergolami a multifunkčního brouzdaliště

Promyšleně členěný prostor parku .
Celkově jsem byl z návštěvy pozitivně naladěn. Pražská památková rezervace je nejrozsáhlejší, jakou si můžeme "doma" představit a návštěva Kutné Hory mi připadá jako kousek Prahy. Mám stále na co se tu těšit, po návratu lustru do kostnice se určitě ještě vrátím a nenechám si ujít i interiér Barbory.


Žádné komentáře:

Okomentovat