Oblíbené příspěvky

pátek 24. října 2014

Na Česko-Moravsko-Kladském trojmezí

Datum, kdy jsem poprvé vstoupil do masívu Králického Sněžníku, už přesně nezjistím. Mohl za to spolužák a kámoš Pavel, který někdy v závěru povinné školní docházky propadl kouzlu českých vodopádů. Tak jsme se v polovině sedmdesátých let minulého století vydali hledat vodopád Pod Strašidly. V té době mi doslova učarovalo tohle pohoříčko hlavně svou odlehlostí a pustotou. Rodiče pro turistiku vyhledávali pouze Krkonoše a Orlické hory s hustou turistickou infrastrukturou, dobře dostupné autem. Sněžník byl tehdy osamocenou výspou pohraničí. Rozdělen téměř neproniknutelnou, Poláky střeženou státní hranicí, kdy nejbližší hraniční přechody byly v Lipce a ve Starém Městě. Jediný přístup od Pardubic byl do Horní Moravy, kde končila silnice a jedinou možností občerstvení široko daleko byl hotel Sněžník.


V lůně lesa.
Po čtyřiceti letech jsem zlákal tentokrát Romču a další dva přátele, abychom vystoupili na Králický Sněžník. Motivací byl výstup na Sněžku před dvěma lety, kdy jsme v dálce spíše tušili tuhle horu. Tentokrát to bylo opačně, Krkonoše jsme měli jako na dlani.

Napřed trochu řádila marodka, pak zase očekávaná inverze nedorazila, nakonec jsme vyrazili až v neděli 19. října 2014 ještě za tmy do netradičního výchozího bodu - polského Jodlówa.

Propásl jsem poslední možnost dotankování v Žamberku. Musel jsem tedy použít Zloté, určené na občerstvení, v Mezilesí na nákup benzínu. Alespoň jsem trochu ušetřil: cena 34 korun proti 37 za litr bezolovnaté 95ky u nás.
Považuji za vhodné se zmínit o pokroku na polských silnicích.  Skoro žádný se neprojevuje. Nadáváme sice na naše vozovky, ale aktuálně je trasa z Pardubic až do Králík ve výtečném stavu. Výborná vozovka skončila hned za hranicí v Lipce. Na rozdíl od zrekonstruované železnice je silnice do Mezilesí jen čerstvě záplatovaná. A silnička přes Pisary do Jodlówa je spíš pro dobrý terénní vůz. Poláci dobře vědí, že na tak úzké cestě může být problém vyhýbání, proto ani v Boboszówě není označena odbočka do Jodlówa. Po ní jsme odjížděli večer, z Pisar je velmi slušná i když stále uzoučká.

Zaparkoval jsem na travnatém parkovišti u penzionu - chaty Lasówka. Pozdě jsem si všiml nápisu "jen pro klienty", vypáleném na kusu klády. Naštěstí se nic nedělo a ukázalo se to výhodnější než parkovat v bažině sousedního parkoviště u lesa.

Přivítalo nás studené a nevlídné počasí. Nic podle předpovědi. Vykročili jsme kolem půl desáté do větru po modré značce. Mlhu  jsme dostihli v 1100 metrech, když jsme odbočili na žlutou značku do sedla pod horou Puchač. Přístřešek poskytl ideální místo na svačinu.

Dlužno dodat, že se tu Klubu českých turistů povedl docela husarský kousek. Propojit a barevně přeznačit cesty, navíc tak, aby navazovaly na polské značené cesty, se po vstupu do Schengenského prostoru opravdu podařilo.

Ze sedla jsme stoupali po (polské) zelené k Malému Sněžníku. Kolem jedenácté hodiny v 1200 metrech jsem začal litovat, že jsem nevzal teleobjektiv. Mraky zůstávaly pod námi a dohlednost proti předpokladu byla výtečná. Devadesát kilometrů vzdálené Krkonoše se jasně rýsovaly na severním obzoru.

Krkonoše od Králického Sněžníku.
Málem jsme minuli nijak neoznačenou skalnatou vyhlídku na Kladskou kotlinu, na poslední chvíli jsem zaregistroval úzkou pěšinku v borůvčí.
Dodnes netuším, jak vlastně vypadá Malý Sněžník  1326 m, i když jsme procházeli prakticky po jeho temenu. Plochý vrchol není označen a záhy jsme sestoupili na modře značenou cestu, jejíž dolní pasáž jsme již ráno absolvovali.
S puštěnou GPS mapou jsem nedal šanci námitkám proti  krátkému neznačenému přeshraničnímu traverzu (ó jak je ten Schengen výhodný) z polské modré na českou červenou. Vyhnuli jsme se tak dvojímu průchodu kolem chaty Pod Sněžníkem a zkrátili trochu trasu.

Měl jsem ale kliku! Cesta téměř ve všech mapách spojující obě trasy ve skutečnosti zřetelně odbočuje z polské modré jako projeté koleje v terénu, končící upostřed lesa. Naštěstí za dobrého počasí lze červenou snadno vytušit a spojku lze projít za necelých 10 minut..

Sluníčko sice pražilo, ale s překonáním hranice lesa nad 1300 m jsme se ocitli na větrné hůrce. Rychle zapnout bundy, eventuálně nasadit kapuce. Vrchol s výškou 1424 m, od roku 1973 s ruinou staré rozhledny,

Zřícenina staré rozhledny na Kralickém Sněžníku. 
byl na dohled. Zato v nedohlednu byl můj slib pohladit si slůně.

Měl jsem za to, že ta soška stála na podstavci na okraji sněžnického vrcholu. Utvrdila mě v tom jak jedna turistka, se kterou jsem na vrcholu na to téma hovořil, tak odstavec v průvodci Jeseníky z roku 1975, kde se píše o vrcholu hory: "Z místa,kde stojí hraniční sloup a soška slůněte,...". Paní ukazovala na cihlový podstavec nedaleko vrcholu. V jeho betonové horní desce však byla zalita litinová základna, nejspíš pro geodetické a podobné přístroje. Podle Mapy.cz na Intenetu stojí slůně poblíž bývalé Liechtenštejnovy chaty, nedaleko pramene Moravy, ze které nyní zbyly jen základy. 

Jistou záplatou na to zklamání byla návštěva pramene Moravy nějakých třista metrů pod vrcholem. Výhled do údolí Moravy pod lavinovým svahem byl impozantní.

Údolí Moravy pod Kralickým Sněžníkem.
Po náročném výstupu nastal kolem druhé odpolední hodiny čas návratu. Znamenalo to poslední strmý výstup zpátky na vrchol a rozloučení působivým rozhledem. Možná naposledy jsem zachytil pustou plošinu vrcholu, neboť zahájení výstavby nové rozhledny je snad na spadnutí. Snažil jsem se vyhledat dvacet kilometrů vzdálenou Borůvkovou horu v hřebeni Rychlebských hor na obzoru, ale zřejmě zůstala utopena v oblačnosti.
Severovýchodní výhled z Kralického Sněžníku.
Zato Praděd byl snadno rozpoznatelný ve třicetikilometrové dálce. Následoval už jen sestup. Po polské zelené jsme klesali k chatě  polských turistů Pod Sněžníkem.

Cestou jsme míjeli další zdejší raritu, uváděnou v aktuálním vydání mapy KČT č. 53 jako styk historických hranic Čech, Moravy a Kladska. Jedná se o neobvykle vysoký hraniční mezník,  jehož číslo "nesedí" s IV/70 uváděným v mapě.

K pozdnímu obědu jsme si před čtvrtou hodinou dali výborný boršč  abychom se posilnili na závěrečný sestup po modré značce. Poslední vyhlídkou jsme se pokochali před vstupem do lesního přítmí.


Za soumraku jsme dorazili do našeho výchozího bodu v Jodlówě k autu po šesté hodině.

Našlapali jsme asi 19 kilometrů, dlužno dodat že prakticky celou dobu po Evropském rozvodí Odra - Dunaj. A kdybychom se ze sedla Puchača vydali po zelené na opačnou stranu směrem ke Králíkům, navštívili bychom rozhlednu na vrchu Klepáč, polsky zvaném příznačně Trojmorski Wierch. Zde je totiž další unikátní místo: stýkají se tu tři Evropská rozvodí. 

Na rozdíl od Krkonoš, je masív Kralického Sněžníku koutem relativně nedotčené přírody, i když jeho obliba neustále mezi turisty všeho druhu stoupá. Určitě se sem vrátím, vždyť je ještě tolik co vidět hlavně na polské straně. Medvědí jeskyně, rozhledna Černá hora, přístupný důl a další.

Více o tomto zajímavém regionu v televizi.


Žádné komentáře:

Okomentovat