První jarní provětrání aneb výlet po závodě

Bombastický nástup letošního jara nenechal nikoho na pochybách, že je třeba využít sluníčka a vyrazit do přírody. Vzhledem k faktu, že se mi poštěstilo před běžeckou sezónou se trošku rozběhat bez vážnějších komplikací, rozhodl jsem se pro účast na prvním letošním závodě ze seriálu Východočeské oblasti orientačního běhu. Hradečtí připravili les u obce Smržov, nedaleko Smiřic, a tak jsem mohl využít pohodlného vlakového spojení, a odjel jsem v sobotu 24. března 2012 z pardubického hlavního nádraží za 37 korun s INkartou plus 25 korun za kolo osobákem přímo do Smiřic. Za perfektního slunečného rána jsem se blížil ke Smržovu, závodní les už byl na dohled

Rasošský les 

Spílal jsem si, že při ranním balení jsem zapomněl na foťák, neboť fotky v tomto příspěvku jsou pořízeny jen mobilem.
Ve stínu bylo sice stále chladno, ale sluníčko ten pocit silně zahánělo a shromaždiště, zalité sluncem, bylo příjemným zázemím dnešního závodu.
Coby pamětník orientačního běhu, nemohu si stále zvyknout na situaci, kdy pro závod stačí byť jen malinká mapa, respektive les, a systém elektronického snímání kontroly SPORTIDENT umožňuje kličkovat v něm donekonečna, eventuálně vyměnit mapu, jelikož nelze ošálit pořadatele oražením sousední kontroly, která není v pořadí.
Vybíhal jsem na svoji trať H45C v 10:21 hod. s odhodláním nepřepálit začátek, přesto jsem s drobnými chybičkami skončil někde uprostřed startovního pole. Postupy mám zakresleny na serveru.
Řešil jsem otázku, zda se umýt po závodě, když stejně pokračuji v další fyzické aktivitě. No, neskočte si do takového koupaliště

koupaliště ve Smržově

Pořadatelé měli pro mytí k dispozici plastové lavorky pod sprchami u bazénu, ale tak nějak jsem si říkal, proč se cvrndat v lavorku, když si můžu třeba i zaplavat. Pravda, nikoho jsem ve vodě neviděl. Mělo to svůj jasný důvod: voda byla v kontrastu s pálivým sluníčkem tak ledová, že jsem se na schodech ponořil na zlomek sekundy a vystřelil z vody, jak byla ledová. 

Parádní den pokračoval. Po poledni jsem se vydal na výlet, zároveň cestu domů. Zlákal jsem totiž Romču, aby se šla také po zimě poprvé projet, a sraz jsme měli v třebechovické cukrárně. Musel jsem se tam tedy přesunout nějakých 17 km. Po cestě mě odlákala jedna nenápadná cedulka u silnice poblíž Dolního Černilova: směr rozhledna. Před rokem jsem nedaleko navštívil zánovní rozhlednu Osičina, ale tady u Třebechovic o žádné nevím. Drobná zajížďka mne příliš nezdržela, a tak jsem vystoupal na stařičkou, ale poctivě na hnědo natřenou rozhlednu v Libníkovicích. Ocelová konstrukce s dřevěnou podlahou, vstup zdarma, jenže pro okolní vzrostlé stromy není příliš mnoho vidět, sotva na severovýchodní kvadrant. 

V cukrárně jsem rád ochutnal višňovou zmrzlinu, ale už jsem se těšil na pivo. Naštěstí cestu z Třebechovic domů jsme už absolvovali skoro na chlup před rokem. Jen pár kilometrů je to do Bělče nad Orlicí. Už jsem se těšil na zdejší Carevnu, nikoli hostinskou, ale skvělý tmavý ležák. Bohužel se nenavařil, tak jsme nepohrdnul carem. Měl jsem alespoň čím zapít připravenou svačinku. Cesta do Pardubic hradeckými lesy přes Hoděšovice probíhala příjemně, nakonec jsem měl na tachometru asi 80 kilometrů.