Málokdy využiju věrnostní slevu Českých drah za nakoupené jízdenky a obvykle mi body propadají. Na počátku roku 2023 se tomu podařilo zabránit díky další akční slevě ČD: ve dvou únorových víkendech poskytovaly Valentýnskou slevu na víkendovou skupinovou jízdenku.
Ráno mne Romča budila se slovy: "prší a fouká, má vůbec cenu tam jet?" Počasí za rozbřesku vskutku bylo hnusné. Proskočilo mi v mysli, že jedeme na druhou stranu republiky, může tam být lépe... Nevzdali jsme to. Rychlík 894 Zlínský expres přijel se zpožděním přes 10 minut po pravidelném odjezdu 8:01 a zpoždění naskakovalo. V Kolíně ale byla rezerva asi 20 minut na přestup. Ta by tím pádem byla skoro vyčerpána, jenže rychlík 977 Vysočina s pravidelným odjezdem 8:47 z Kolína měl zpoždění už na odjezdu přes 10 minut. V Havlíčkově Brodu bylo na přestup asi pět minut, ale ani spěšný vlak 1907 Renesance nepřijel načas. A tak se ta zpoždění vlekla až do Slavonic, kam jsme dorazili místo pravidelného příjezdu 12:26 někdy ve 12:50. Kam se hrabeme na švýcarské železnice...
Termín sobota 18. února 2023 byl, vzhledem k mé současné pracovní době a výše uvedenému, prakticky jediný možný. V silně větrném a deštivém, byť na únorové poměry teplém dni, jsme měli na návštěvu Slavonic kliku. Vítr mi sice strhával kšiltovku, ale objevilo se sluníčko a po dobu návštěvy ani nekáplo.
Železnice mě uhranula, tak nikdy nevynechám příležitost "prozkoumat" násep tratě, která nás kdysi, před zbudováním "železné opony", spojovala se sousedními státy. Málokde se podařilo ji obnovit, nejinak tomu je i ve Slavonicích. Tak zatímco Stadler ještě "oddychoval" na zrekonstruovaném nádraží, vydal jsem se po kolejích až za poslední návěstidlo
abych smutně pohlížel do bujícího křoví, skrývajícího poslední železné "šíny". Ještě v turistické mapě z roku 1991 je znázorněna trať plynule až do rakouského Waidhofenu nad Dyjí. Rakušané ale v uplynulých letech celý svůj úsek zrušili a koleje vytrhali, Češi nezaostali, ale naštěstí jen v úseku od hranice do Slavonic. Násep samotný, svršek trati, naštěstí nebyl rozebrán a dnes účelně slouží turistickému ruchu: vede po něm cyklostezka. Určitě se po ní musím do Rakouska někdy vypravit.
Výhodou tohoto termínu návštěvy města bylo nesporně turistů prosté prostředí. Dosud jsem stanul ve Slavonicích několikrát, většinou ovšem za příšerného letního dusna, kdy jsem se koukal "zdekovat" rychle na kole do lesa. Ovšem zároveň to je nevýhoda - všechny památky jsou uzavřeny. Včetně podzemí, které je, pro štíhlé turisty, v takových vedrech příjemným osvěžením.
Dominantou Slavonic je městská věž,
nepřehlédnutelná a viditelná zpočátku jako jediná známka města ještě před příjezdem na nádraží, i odtud je hlavním navigačním bodem.
Jak se ukázalo, mrtvá zimní sezóna zredukovala i počet gastronomických provozů, a že byl čas oběda, zahájili jsme návštěvu v restauraci hotelu Alfa. V kamny příjemně vytopeném lokálu a po bytelných chutných porcích to lákalo spíš na kanape, než na prohlídku Městské památkové rezervace. Ale naseděli jsme se ve vlaku dosti a rezervace není nikterak rozsáhlá, tak se nám po dláždění dobře chodilo a využil jsem i své pohorky na průchod poněkud rozbahněnou zahradou pod Jemnickou bránou. Lze tu totiž vidět i zbytky původního opevnění
Městské hradby, kdysi běžná součást městské zástavby, se zachovaly v málokterém městě. Skoro kompletní jsem si je prohlížel v polském Carcassone (Pačkově - poblíž Javorníku ve Slezsku). Rád na ně vždy vylezu, když se naskytne příležitost. Jednou přijde řada i na Slavonice.
Ty dvě a půl hodiny utekly rychle a nastal čas návratu na nádraží. Cestou zpět k nádraží míjíme dvojici pomníků: padlým v 1. - a ve 2. světové válce. Ten druhý, vzhledem k tomu, že demarkační linie Rudé armády s Americkou armádou bohužel probíhala desítky kilometrů západněji, tedy zbudovaný jako pomník Rudoarmějcům, dovedně místní označili cedulkou Pomník obětem 2. světové války.
Tedy naposledy se rozhlédnout a odjezd z nádraží.
Z prohlídky historického centra tohoto města mám smíšené pocity. Velice fotogenické jsou historické domy Městské památkové rezervace, ale ve srovnání s historickým centrem Pardubic, kde bydlím, působí poněkud ošuntělým dojmem. Inu je to asi v penězích. Přece jen městské "kasy" jsou asi nesrovnatelné u dnes krajského města se skoro devadesáti tisíci obyvateli a regionálního městečka s něco málo přes dvěma tisíci obyvateli. Památková zóna by si ovšem zasloužila investice ze státního rozpočtu. Kolik ovšem takových městeček je? Čechy by byly nádherným skvostem, kdyby se všechny ty památky daly do gala...
Odjezd spěňákem 1918 Renesance v 15:25 nastal téměř načas. Po cestě se ale děly věci! Neutuchající vichřice zřejmě způsbila, že po setmění strojvedoucí musel zřejmě projíždět lesní úseky Vysočiny téměř krokem, což způsobilo příjezd do Havlíčkova Brodu s asi dvacetiminutovým zpožděním. Naštěstí osobák 5386 do Hlinska vyčkával našeho příjezdu a vyjížděl tedy místo 18:13 s asi desetiminutovým zpožděním. Ze Stadleru jsme přesedli do klasických zrenovovaných vagónků dnes známých jako Regionova a z Hlinska jsme místo v 19:05 odjeli s asi pětiminutovým zpožděním osobním RegioSharkem 5330 do Pardubic. Nebýt zdržení na nádraží v Rosicích, dorazili bychom do Pardubic včas ve 20:13.
Žádné komentáře:
Okomentovat