Dovolená na oko

S nadcházejícím létem jsem uvažoval o tom, jak asi bych měl vzbudit dojem dovolené, když pro nezaměstnaného žebráka je to pojem už dávno zapomenutý. Romčina dovolená spočívala v tom, že zůstala doma a věnovala se zahradě. Zrovna tak si ale pravou "dovču" nepředstavuju.
Protože pro mne je synonymem dovolené "vypadnout z Pardubic", vymyslel jsem si (kéž by -) nádherný celodenní výlet na kole.
Volba padla na rozhledny. Proč? I v relativně blízkém okolí se nalézají už čtyři. Objedu je všechny najednou! Krásná iluze. Chtělo by to však celý den...

BARBORKA
... to se ovšem nepovedlo v sobotu 14. června 2014. Předpověď neslibovala nic letního, sužoval mě kašel a dopolední oblačno se studeným větrem kolem 20 °C moc nelákalo ven. Vyrazil jsem před polednem  s Romčou na kolech směr Jeníkovice, přes pole Svinčany a do Raškovic na rozhlednu to byl už kousek. Překvapily mě tu dvě věci. Čilý ruch kolem znamenal, že na 15. hodinu se chystá jakási pouť, a vstupné do areálu bude 40 Kč.  Naštěstí v tomto mezičasu jsme ho měli zdarma.
Druhým překvapením bylo cosi na vizáži té věže. Pokladní potvrdil, že vskutku jde o zbrusu novou rozhlednu. Původní dřevěnou konstrukci z roku 2004 totiž v roce 2013 nahradila ocelová. Podle jedné verze pro nekvalitní dřevo, podle jiné podlehla škůdcům.
Výhled je tu zhruba půlkruhový spíše východním směrem. Dohlednost byla mizerná - sotva rozeznat Orlické hory. Nepohrdli jsme tedy aspoň oblíbenou dominantou Polabí:

Kunětická hora z Barborky.

Bonusem tohoto výletu se stala další rozhlednička: Chlum.
Vraceli jsme se totiž přes bývalou odbočku železniční trati doVápenného Podola, přečkali drobný deštík, a po "sečské" silnici zamířili do oblíbeného výletního místa Podhůra u Slatiňan. V roce 2013 tu opravili Auerspergskou vyhlídku nad údolím s Kochánovickými rybníky. Pikantní na této stavbičce je, že pro mohutné stromy kolem není nikam vidět. Opravdický výhled jsem musel vskutku hledat.

Ke srovnání rekonstrukce.

Pěkný cyklovýlet, asi 63 km.

BOIKA
V úterý 24.června 2014 končila Romče týdenní dovolená a počasí se po víkendovém deštivu umoudřilo do letní nálady. Ideální čas na cyklovýlet. Sedli jsme na kola a vyrazili přes Kočí a Tři Bubny do podhůří Železných hor. Namlsáni třešněmi a borůvkami po cestě jsme nastoupali přes Nasavrky k Českým Lhoticím. Přestože dohlednost byla opět mizerná, ve směru od Hodonína se naskytl pěkný výhled na stavbu rozhledny s Polabím v pozadí.

Rozhledna Boika.

Vyhlídka je obdobná té z Barborky, tak jsem ocenil, že je volně přístupná a neplatí se tu vstupné. Pěkně tam profukovalo, proto po svačině jsem se těšil na sešup dolů do Pekelského údolí. Domů přes Slavickou oboru, a Slatiňany.
Nějakých celkem půvabných padesát kilometrů cyklovýletu.

ZUBERSKÁ ROZHLEDNA
Sobotní letní den 5. července 2014 byl jako stvořený pro výlet. Opět na kole - tentokrát tandemu. Volba padla na rozhlednu nejvzdálenější. Před polednem jsme vyrazili s Romčou do stoupání k Železným horám přes Dřenice, Rabštejnskou Lhotu, do Libkova. Tam jsem měl první zastávku - pátrání po stopách  nákladní lanovky ze zdejšího, dnes neužívaného lomu, na Sečskou přehradu. Přes lesní komplex nad Nasavrkami jsme se přiblížili Trhové Kamenici. Vysoká stráň nad městysem s hřebenem Zuberského kopce nese stejnojmennou rozhlednu.

Špička rozhledny vykukuje nad Zuberský kopec, pohled od Kameniček.

Vybírá se tu 20 korun, což je docela odvážné vstupné na to, že výhled je minimální. Nejenže není vůbec vidět do Polabí, ale z nedalekého Hlinska je vidět jen tovární komín. V otevřeném jihovýchodním kvadrantu lze shlédnout k Trhové Kamenici a přehlédnout oblast Žďárských vrchů.
Prohlídka mě ale dostala! Dosud jsem měl za to, že jde o jakýsi "barák" technologie, na kterém je kovová nástavba věže s vnitřním také železným schodištěm. Zděšení ale bylo, když jsem vstoupil po otevřeném schodišti a platil v jakémsi vestavěném kiosku, položeném na technologické základně. To všechno kolem bylo jen jakési dvojité dřevěné obložení, v jednom místě už dokonce "prokopnuté". Zkrátka i uvnitř té "budovy" normálně prší a chumelí, prohání se meluzína. A když jsem se dozvěděl, že nátěr toho dřeva stojí kolem sto tisíc, šel jsem do vrtule. Je to nejpodivnější rozhledna, jakou jsem kdy viděl.
K tomu všemu se ještě blížila od západu bouřka, byl čas rychle kopec opustit a hledat někde přístřeší.
To jsme našli v Miřeticích právě když se přihnal déšť. Naštěstí trval jen dvě piva a po osychajících silničkách jsme přes Smrček, Nabočany, Vejvanovice dorazili domů.
Trochu dramatických 82 km.

BÁRA
se stala v sobotu 12. července 2014 poslední ze zamýšlených rozhleden. Je zároveň nejbližší. Proto jsme vyrazili až po obědě a trochu oklikou, přes Hrochův Týnec se zmrzlinovou přestávkou. Pěkné letní počasí nám přálo. Do podhůří Železných hor jsme vjeli kolem Chrasti u Chrudimi, stočili se přes žumberské lomy na Lukavici a Trpišov. Projeli jsme kolem Kochánovických rybníků, už výše zmíněných.
Rozhled byl dnes daleko nejhorší. Oblačno, malá dohlednost, skoro nic nebylo vidět.

Chrudim z Báry.

Rainišova stavba je docela kontroverzní. Má spousty příznivců i odpůrců, což platí o dalších jeho stavbách.
Vypadalo to na déšť, tak jsme raději včas opustili "železné podhůří" a přeháňku jsme přečkali v nedaleké medlešické Pivovarské hospůdce.
Nějakých šikovných cyklistických 60 km.

Rozhledny se staly fenoménem Čtvrté republiky, nebo jak bych nazval dobu po Sametové revoluci. Jen zůstává otázkou, zda to byla skutečně ta politická, a ne technická revoluce. která stojí v pozadí. Z historických dokumentů víme, že na nynějším českém území měly významný podíl na počátku budování rozhleden turistické spolky našich sudetských krajanů. Období komunistické nadvlády příliš těmto turistickým atrakcím nepřálo - pracující by neměli otevřeně vidět "pod pokličku" režimu. Nejen zákazy fotografování, ale i zákazy vstupu na k rozhledu příhodné objekty byly častým doplňkem výletních míst nacházejících se v blízkosti armádních stanovišť nebo tehdejší západní hranice. 
Nejsem přesvědčen, že dnešní doba mobilních operátorů je pro krajinu to pravé.  Pravda je, že zrovna ideální podhoubí pro doslova rozesetí všelijakých sloupů, věžiček a antén po krajině, ale jsou nepochybně hnacím motorem toho, že rozhledny rostou opravdu "jako houby po dešti".