Přišla konečně příjemně slunečná, byť větrná neděle 19. května 2013, a mohli jsme vyrazit "zadem" po linii Nemošice - Chrudim - Orel - Lukavice - Ctětín.
Od rána hlásili meteorologové že je výborná dohlednost (kolem10 km, jaké jsou asi parametry?), tak jsem se vybavil náčiním a těšil jsem se na parádní výhled do Polabí od Ctětínku v Železných horách. To hlášení mě docela zklamalo, i když mohlo být ještě hůře. Orlické hory byly vidět jen v obrysu a Krkonoše nebyly vidět vůbec. Přesto do Polabí byl celkem pěkný výhled.
 |
| Výhled do Polabí od Ctětína. |
Přiblížili jsme se ke skanzenu přes Svobodné Hamry, které také skýtají jeho kulturní památku Hamerská krčma. Byl čas na svačinu, tak nás tu zlákala nabídka místního piva a speciality. Zaparkovali jsme tandem (což není někdy jednoduchá věc na nezpevněném terénu), posadili se na téměř poloprázdnou zahrádku a očekávali objednávku. Asi jsme nevypadali jako klienti zdejšího golfového klubu když o nás pobíhající servírka nejevila delší dobu zájem, a navíc jsem si přečetl v jídelním lístku, že je třeba čekat 30 až 40 minut, opustili jsme útulné místo. Posvačili opodál v hospodě Kováře Matěje vedle parkoviště skanzenu.
Proběhli jsme před zavíračkou skanzenem za zvýhodněné vstupné 40 korun a vzhledem k hlášeným večerním bouřkám pospíchali domů. Zvolil jsem trasu na opačné straně hlavního tahu silnice č. 37 přes Trhovou Kamenici, Kameničky a zamýšlel vrátit se přes Křižanovickou přehradu a Slavickou oboru podél Chrudimky. V pohodě jsme slunečným podvečerem frčeli, když náhle za křižovatkou v Hodoníně u Nasavrk, na 51. kilometru cesty, se ozval zlověstný sykot píchlé duše. Lepení jsem měl s sebou, takže banální závada.
Demontoval jsem zadní kolo, vybalil lepení a hle: zdánlivě poloprázdná tubička vulkanizačního roztoku je prázdná! Nevadí, v pumpičce je integrovaná souprava lepení, dosud nepoužitá. Vytáhnu novou tubičku, perforuji jejím uzávěrem - a nic! Tubička je prázná! To snad ne! Vydávám se zvonit k blízkému stavení. Pán ochotně jde hledat letité lepení, dávno už na kole nejezdí. Věnuje mi poloprázdnou tubičku s mírně zgumovatělým roztokem. Dá se rozetřít, lepím záplatu, chvíli podržím. Uložím duši a chci foukat. Pumpička klade odpor. Povoluji lehce ventilek, jestli není "přilepený", nepomáhá to. Nedaří se mi nafouknout na plný tlak.
Z hřiště se vrací domů okolo taťka s tříletým synkem. Přijímám jeho pomoc - má doma spolehlivou pumpičku, eventuálně soused má kompresor. Beru kolo s sebou a u domku zachránce hustím. Ozývá se zlověstné syčení. Taťka mi půjčuje zbytek svého lepidla opět lehce zgumovatělého. Strhávám záplatu a lepím jeho novou. Zkouším v kbelíku s vodou, pohoda. Hustím kolo, plášť rychle nabývá, když znovu: "sssssss". Opakuji kbelíkovou zkoušku - ani bublinka. Nové huštění - nic. Taťka ochotně obvolává známé, zdali někdo nemá náhradní duši, sám má jiný rozměr. Reaguje jeho známý, za chvíli dorazí domů. Blíží se 19. hodina, nervozita stoupá. Cesta do sousedních Nasavrk a zpátky s opravovanou duší, i když s krátkým ventilkem. Neodrazuje mě Romčin zamračený ksichtík, ale její zpráva, že je prádzné přední kolo.
Proklínám den, kdy jsem to kolo pořídil. Vzdávám další pokus o opravu a přijímám nabídku taťky, že si můžu u něj nechat tandema. Mamka sděluje, že už žádný autobus z Nasavrk po 19. hodině nejede. S pokorou přijímám nabídku, že nás taťka za úplatu odveze do Pardubic. Tak v půl deváté večer otvírám doma branku, bez tandemu, lehčí o pár stovek a pořádně naštvaný na celý svět. Vysadilo mi PDAčko, zlobí lednice, nemůžu sehnat kloudnou práci, zoufalost...
Ten Hodonín, to byla dneska past!
Žádné komentáře:
Okomentovat